V pondělí udělila Královská švédská akademie věd letošní Nobelovu cenu za ekonomii trojici výzkumníků působící na amerických univerzitách. Daron Acemoglu, Simon Johnson a James Robinson ji dostali za zkoumání vlivu tzv. institucí na ekonomickou prosperitu.

Instituce, tak jak je chápou ocenění ekonomové, zahrnují nejen organizace a úřady, ale i formální a neformální pravidla a normy, jako jsou zákony, předpisy a kulturní zvyklosti, které ovlivňují fungování společnosti. Instituce tak logicky ovlivňují také ekonomické aktivity ve společnosti, protože určují, jakým způsobem a do jaké míry lidé spolupracují, soutěží, obchodují nebo akumulují majetek.

Ekonomické modely vliv institucí na hospodářský růst a rozvoj dlouho opomíjely. Do kurzu se analýza vlivu ekonomických a politických institucí na nejrůznější společenské jevy dostala zhruba před dvaceti lety a od té doby za bádání v této oblasti obdržela Nobelovu cenu celá řada osobností, včetně první laureátky Nobelovy ceny za ekonomii Elinor Ostrom, která studovala, jak komunity spravují společné zdroje.

Do obdobné kategorie vědců lze zařadit i letos oceněné Acemoglua, Johnsona a Robinsona. Jejich práce je průkopnická v hloubce porozumění komplexních vztahů mezi institucemi a ekonomickou prosperitou lidských společenství či státních zřízení. Vedle mnohých vědeckých článků se jim navíc podařilo své závěry představovat i širší veřejnosti prostřednictvím čtivých knih, které se staly bestsellery, například „Proč národy selhávají: Původ moci, prosperity a chudoby“ či „Úzký koridor: Státy, společnosti a osud svobody“.

Že se Acemoglu, Johnson a Robinson stali laureáty Nobelovy ceny za ekonomii, není nijak překvapivé a dle mnoha ekonomů bylo zejména v případě Darona Acemoglu jen otázkou času, než se tak stane.

Mezi jejich nejvýznamnější díla patří výzkum dlouhodobého vlivu koloniální minulosti na politickou a ekonomickou prosperitu. Autoři popisují tzv. „zvrat osudu“, tedy častý jev, kdy se z bohatých kolonií staly vlivem koloniální nadvlády chudé regiony a z chudých kolonií prosperující. Rozhodující slovo měly dle jejich zjištění rozdílné typy institucí, a ne geografické faktory a klima, jak argumentují dřívější teorie.

Podle letošních laureátů je „zvrat osudu“ daný tím, že v bohatších a hustěji osídlených oblastech kolonizátoři obvykle zaváděli „extraktivní“ instituce, jejichž cílem bylo omezovat moc a přístup většiny místních obyvatel ke zdrojům, čímž zamezili společnosti prosperovat.

Naproti tomu v řídce osídlených chudých koloniích, jako byla například Severní Amerika či Austrálie, evropští osadníci zavedli „inkluzivnější“ instituce, které podporovaly investice, chránily vlastnická práva a podporovaly širší politickou participaci. Tyto instituce jsou spojeny s širším hospodářským rozvojem – což jsou charakteristiky, které přetrvávají dodnes.

Acemoglu, Johnson a Robinson rovněž vytvořili teoretické rámce, které vysvětlují, proč některé instituce přetrvávají a jak se mohou v čase vyvíjet. Identifikují tři hlavní složky utvářející politické instituce: konflikt o rozdělení zdrojů mezi elitami a masami, schopnost mas se mobilizovat a problém závazku, který elitám ztěžuje udržení moci při skutečné reformě systému. Tento model vysvětluje nejen to, proč dochází k demokratizaci, ale také to, proč některé země mají problémy s přechodem od extraktivních k inkluzivním institucím, což vede k přetrvávající ekonomické nerovnosti a pomalejšímu růstu.

Letošní Nobelova cena za ekonomii je oceněním hlubokého nadšení a neúnavného bádání, které významně posunulo obor ekonomie i politologie kupředu. Navíc vybavuje lidstvo nástroji, které mu umožňují pochopit minulost a vytvořit lepší budoucnost. Práce Acemoglua, Johnsona a Robinsona dokazuje, nakolik má pro prosperitu společnosti zásadní význam podpora demokracie a inkluzivního vládnutí.

V pondělí udělila Královská švédská akademie věd letošní Nobelovu cenu za ekonomii trojici výzkumníků působící na amerických univerzitách. Daron Acemoglu, Simon Johnson a James Robinson ji dostali za zkoumání vlivu tzv. institucí na ekonomickou prosperitu.

Instituce, tak jak je chápou ocenění ekonomové, zahrnují nejen organizace a úřady, ale i formální a neformální pravidla a normy, jako jsou zákony, předpisy a kulturní zvyklosti, které ovlivňují fungování společnosti. Instituce tak logicky ovlivňují také ekonomické aktivity ve společnosti, protože určují, jakým způsobem a do jaké míry lidé spolupracují, soutěží, obchodují nebo akumulují majetek.

Ekonomické modely vliv institucí na hospodářský růst a rozvoj dlouho opomíjely. Do kurzu se analýza vlivu ekonomických a politických institucí na nejrůznější společenské jevy dostala zhruba před dvaceti lety a od té doby za bádání v této oblasti obdržela Nobelovu cenu celá řada osobností, včetně první laureátky Nobelovy ceny za ekonomii Elinor Ostrom, která studovala, jak komunity spravují společné zdroje.

Do obdobné kategorie vědců lze zařadit i letos oceněné Acemoglua, Johnsona a Robinsona. Jejich práce je průkopnická v hloubce porozumění komplexních vztahů mezi institucemi a ekonomickou prosperitou lidských společenství či státních zřízení. Vedle mnohých vědeckých článků se jim navíc podařilo své závěry představovat i širší veřejnosti prostřednictvím čtivých knih, které se staly bestsellery, například „Proč národy selhávají: Původ moci, prosperity a chudoby“ či „Úzký koridor: Státy, společnosti a osud svobody“.

Že se Acemoglu, Johnson a Robinson stali laureáty Nobelovy ceny za ekonomii, není nijak překvapivé a dle mnoha ekonomů bylo zejména v případě Darona Acemoglu jen otázkou času, než se tak stane.

Mezi jejich nejvýznamnější díla patří výzkum dlouhodobého vlivu koloniální minulosti na politickou a ekonomickou prosperitu. Autoři popisují tzv. „zvrat osudu“, tedy častý jev, kdy se z bohatých kolonií staly vlivem koloniální nadvlády chudé regiony a z chudých kolonií prosperující. Rozhodující slovo měly dle jejich zjištění rozdílné typy institucí, a ne geografické faktory a klima, jak argumentují dřívější teorie.

Podle letošních laureátů je „zvrat osudu“ daný tím, že v bohatších a hustěji osídlených oblastech kolonizátoři obvykle zaváděli „extraktivní“ instituce, jejichž cílem bylo omezovat moc a přístup většiny místních obyvatel ke zdrojům, čímž zamezili společnosti prosperovat.

Naproti tomu v řídce osídlených chudých koloniích, jako byla například Severní Amerika či Austrálie, evropští osadníci zavedli „inkluzivnější“ instituce, které podporovaly investice, chránily vlastnická práva a podporovaly širší politickou participaci. Tyto instituce jsou spojeny s širším hospodářským rozvojem – což jsou charakteristiky, které přetrvávají dodnes.

Acemoglu, Johnson a Robinson rovněž vytvořili teoretické rámce, které vysvětlují, proč některé instituce přetrvávají a jak se mohou v čase vyvíjet. Identifikují tři hlavní složky utvářející politické instituce: konflikt o rozdělení zdrojů mezi elitami a masami, schopnost mas se mobilizovat a problém závazku, který elitám ztěžuje udržení moci při skutečné reformě systému. Tento model vysvětluje nejen to, proč dochází k demokratizaci, ale také to, proč některé země mají problémy s přechodem od extraktivních k inkluzivním institucím, což vede k přetrvávající ekonomické nerovnosti a pomalejšímu růstu.

Letošní Nobelova cena za ekonomii je oceněním hlubokého nadšení a neúnavného bádání, které významně posunulo obor ekonomie i politologie kupředu. Navíc vybavuje lidstvo nástroji, které mu umožňují pochopit minulost a vytvořit lepší budoucnost. Práce Acemoglua, Johnsona a Robinsona dokazuje, nakolik má pro prosperitu společnosti zásadní význam podpora demokracie a inkluzivního vládnutí.