Irina Sčerbakovová stála u zrodu lidskoprávní organizace Memorial. Spolu se svými kolegy se věnovala odkrývání zločinů stalinismu a vyučování o této stinné stránce ruských dějin. Ve stejnou chvíli se ovšem právě období po druhé světové válce stalo jedním z ústředních bodů propagandy režimu Vladimira Putina.

Práce historiků podle úřadů shazovala vzývání Stalinova kultu i velkolepé oslavy vítězství. Postupem času tak Memorial čelil snahám o omezení i zastavení činnosti. Nejdříve získal nálepku zahraničního agenta, na základě které pak soud rozhodl o jeho rozpuštění. Organizace podle něj podporovala extremismus a terorismus.

Přesto ve své práci historici pokračovali a řada z nich čelila trestnímu stíhání v procesech, které jejich spolupracovníci označují za politické.

Sčerbakovová v rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o tom, jaké naděje nyní ona sama ve vztahu k Rusku má, i o tom, proč se podle ní stal Memorial pro režim nepříjemným hlasem.

Vy jste jednou z předních ruských historiček a věnujete se rozkrývání zločinů z dob stalinismu. Kdy se z toho stalo v Rusku nebezpečné povolání?

Já bych neřekla, že má práce historičky je nebezpečná. Co ale vnímám jako nebezpečné, byla edukativní práce a šíření povědomí o tom, co jako organizace děláme. Pořádali jsme různé akce a soutěže pro studenty i učitele, ale když byl Memorial režimem zakázán a nazván zahraničním agentem, právě tato práce začala být čím dál obtížnější.

Chápali jsme, že učitelé a děti jsou neustále vystavováni určitému tlaku ze strany režimu a my jsme jim s tím nemohli pomoct. Tlak ve společnosti vytvořený vládními strukturami i ze strany FSB způsobil mezi lidmi strach, takže bylo normální, že se pak lidé báli mluvit. Takže tento vytvořený strach byl pro naši práci největší výzvou.

Po řadu let odváděl Memorial, co se týče například mapování obětí Stalinova režimu, obrovský kus práce. Režim pak postupně začal jeho aktivity omezovat, než ho zakázal. Proč vaše organizace režimu tak vadí?

Za prvé Memorial se vždy zaměřoval na lidská práva. S našimi aktivitami jsme začali v době první čečenské války v 90. letech. To byla první věc, která režimu vadila. A druhá: s příchodem Putina začala taková práce na proměně nebo instrumentalizaci dějin Ruska.

Nedá se říct, že to byla jeho ideologie, ale spíše bych to pojmenovala jako jeho politický záměr. Putin si zakládal na propagandě agresivního nacionalismu, na tom, aby v tomto směru povzbudil nějakou nacionální hrdost. A povzbudil hrdost lidu na výhru v druhé světové válce.

My v Memorialu jsme se zaobírali dokumenty, které otevíraly temnou stránku tohoto období. Diktaturu, represe a ukazovali jsme na to, že stát postupoval zločinecky. Takže jsme se pomalu stali ideovým nepřítelem Putinova režimu.

Když byl Memorial zlikvidován rozhodnutím vrchního soudu Ruské federace, které mimochodem přišlo tři dny po vypuknutí války na Ukrajině, tak nám státní zástupce otevřeně řekl, že Memorial buduje obraz bývalého Sovětského svazu jako teroristického státu a to se samozřejmě režimu nelíbilo.

S lidskoprávní organizací Memorial stále vedete kampaň za otevřenější dialog o zločinech spáchaných za Stalinovy éry. Jak důležité je podle vás, aby Rusko čelilo své sovětské minulosti?

Ten systém, ve kterém fungoval Sovětský svaz a ve kterém žili sovětští lidé, byl vybudován ještě za doby Stalina. A v době devadesátých let se tento systém dostatečně nereformoval, nebudují se opravdové demokratické instituce.

Protože vidíme, že naše minulost leží jako mrtvola někde u cesty a jako Golem nebo Frankenstein se vrací zpátky k životu a začíná být pro naši svobodu nebezpečnou. Proto je pro nás důležité šířit povědomí o této části historie.

Co podle vás Vladimir Putin sleduje tímto ohýbáním historie?

Já si myslím, že Putin si zakládá na této ideologii z postsovětského státu a na tom, že člověk proti státu nic nezmůže. Může ho nějakým způsobem obcházet, například falšovat dokumenty nebo ho zpochybňovat, ale ve výsledku se vždy ukáže, že je to tak, že proti státu nezmůže nic. Protože on bude vždy silnější, takže člověk se musí naučit, jak se adaptovat, jak v něm fungovat, ale nemůže přemýšlet nad tím, že by ho změnil.

Putin navrhl takový narativ, že nejen stát je silnější a nad jednotlivcem, ale člověk by na to měl být hrdý. Na svůj stát. Právě proto, že v čele Sovětského svazu v době druhé světové války stála silná osobnost, kterou byl Stalin, podle něj Sovětský svaz zvítězil v druhé světové válce. Kdyby tam nebyl, tak by to tak dobře nedopadlo.

Co vás motivovalo věnovat svůj život ochraně lidských práv a mapování historie? Jak se vyrovnáváte s tlakem ze strany režimu i ve stínu věznění vašich dvou kolegů Olega Orlova a Jurije Dmitrijeva?

Těžko o tom mluvit, protože já jsem už z Ruska odjela před nějakou dobou. Ale bylo pro mě velice smutné prožívat a vidět, jak jsou moji přátelé a kolegové neprávem uvězněni.

Bylo pro mě drásavé sledovat i soud s Olegem Orlovem a jsme rádi, že je teď díky výměně na svobodě, i když on sám říkal, že by bylo lepší, kdyby se vyměnili za někoho jiného. Ale samozřejmě jsme pořád pod nátlakem. Čekáme jen špatné zprávy a další zhoršování právních předpisů. Samozřejmě ještě trochu doufáme, ale situace je, jaká je a je těžká jak pro nás, co jsme volní, tak i pro ty, kteří jsou dále za mřížemi.

My jsme byli vždy zastánci liberálně demokratických názorů a z toho jsme také byli obviňováni, protože jsme nějak čekali na dobré změny a že se v Rusku něco změní a nějak nasměruje svou cestu k demokracii. A teď se nám lidé vysmívají, že jsme žili v nějaké nesplnitelné iluzi.

Je velmi těžké sledovat, jak v Rusku den co den vítězí zlo. Hodinu co hodinu vidíme, jak to zlo vítězí a vypadá to jako ve špatné pohádce. A pro nás je opravdu těžké to smět jen sledovat. Je to jako velký drak, proti kterému bojuje Ukrajina, která není dostatečně silná. Takže otázkou, kterou si neustále klademe, je, jak ho můžeme porazit.

Jaké by muselo Rusko být, abyste byla ochotná se do něj vrátit? Jaké máte nyní naděje na změnu?

Dokud je v Rusku Putin, nevrátím se tam. Nebudu teď rozebírat ostatní podmínky, toto je podmínka číslo jedna, ale nevím, jestli se této doby dožiju. Protože Putin velmi pečuje o své zdraví, pro něj je to priorita.

Dá se říct, že on nemá srdce, nemá emoce, takže přežívá jako jakýsi golem, dokáže docela dlouho žít. Ale dějiny jsou nepředvídatelné, znají už spoustu zvratů a nečekaných změn a v to doufáme. Ale opravdu tou hlavní věcí je to, že za Putina se tam určitě nevrátím.

Irina Sčerbakovová stála u zrodu lidskoprávní organizace Memorial. Spolu se svými kolegy se věnovala odkrývání zločinů stalinismu a vyučování o této stinné stránce ruských dějin. Ve stejnou chvíli se ovšem právě období po druhé světové válce stalo jedním z ústředních bodů propagandy režimu Vladimira Putina.

Práce historiků podle úřadů shazovala vzývání Stalinova kultu i velkolepé oslavy vítězství. Postupem času tak Memorial čelil snahám o omezení i zastavení činnosti. Nejdříve získal nálepku zahraničního agenta, na základě které pak soud rozhodl o jeho rozpuštění. Organizace podle něj podporovala extremismus a terorismus.

Přesto ve své práci historici pokračovali a řada z nich čelila trestnímu stíhání v procesech, které jejich spolupracovníci označují za politické.

Sčerbakovová v rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o tom, jaké naděje nyní ona sama ve vztahu k Rusku má, i o tom, proč se podle ní stal Memorial pro režim nepříjemným hlasem.

Vy jste jednou z předních ruských historiček a věnujete se rozkrývání zločinů z dob stalinismu. Kdy se z toho stalo v Rusku nebezpečné povolání?

Já bych neřekla, že má práce historičky je nebezpečná. Co ale vnímám jako nebezpečné, byla edukativní práce a šíření povědomí o tom, co jako organizace děláme. Pořádali jsme různé akce a soutěže pro studenty i učitele, ale když byl Memorial režimem zakázán a nazván zahraničním agentem, právě tato práce začala být čím dál obtížnější.

Chápali jsme, že učitelé a děti jsou neustále vystavováni určitému tlaku ze strany režimu a my jsme jim s tím nemohli pomoct. Tlak ve společnosti vytvořený vládními strukturami i ze strany FSB způsobil mezi lidmi strach, takže bylo normální, že se pak lidé báli mluvit. Takže tento vytvořený strach byl pro naši práci největší výzvou.

Po řadu let odváděl Memorial, co se týče například mapování obětí Stalinova režimu, obrovský kus práce. Režim pak postupně začal jeho aktivity omezovat, než ho zakázal. Proč vaše organizace režimu tak vadí?

Za prvé Memorial se vždy zaměřoval na lidská práva. S našimi aktivitami jsme začali v době první čečenské války v 90. letech. To byla první věc, která režimu vadila. A druhá: s příchodem Putina začala taková práce na proměně nebo instrumentalizaci dějin Ruska.

Nedá se říct, že to byla jeho ideologie, ale spíše bych to pojmenovala jako jeho politický záměr. Putin si zakládal na propagandě agresivního nacionalismu, na tom, aby v tomto směru povzbudil nějakou nacionální hrdost. A povzbudil hrdost lidu na výhru v druhé světové válce.

My v Memorialu jsme se zaobírali dokumenty, které otevíraly temnou stránku tohoto období. Diktaturu, represe a ukazovali jsme na to, že stát postupoval zločinecky. Takže jsme se pomalu stali ideovým nepřítelem Putinova režimu.

Když byl Memorial zlikvidován rozhodnutím vrchního soudu Ruské federace, které mimochodem přišlo tři dny po vypuknutí války na Ukrajině, tak nám státní zástupce otevřeně řekl, že Memorial buduje obraz bývalého Sovětského svazu jako teroristického státu a to se samozřejmě režimu nelíbilo.

S lidskoprávní organizací Memorial stále vedete kampaň za otevřenější dialog o zločinech spáchaných za Stalinovy éry. Jak důležité je podle vás, aby Rusko čelilo své sovětské minulosti?

Ten systém, ve kterém fungoval Sovětský svaz a ve kterém žili sovětští lidé, byl vybudován ještě za doby Stalina. A v době devadesátých let se tento systém dostatečně nereformoval, nebudují se opravdové demokratické instituce.

Protože vidíme, že naše minulost leží jako mrtvola někde u cesty a jako Golem nebo Frankenstein se vrací zpátky k životu a začíná být pro naši svobodu nebezpečnou. Proto je pro nás důležité šířit povědomí o této části historie.

Co podle vás Vladimir Putin sleduje tímto ohýbáním historie?

Já si myslím, že Putin si zakládá na této ideologii z postsovětského státu a na tom, že člověk proti státu nic nezmůže. Může ho nějakým způsobem obcházet, například falšovat dokumenty nebo ho zpochybňovat, ale ve výsledku se vždy ukáže, že je to tak, že proti státu nezmůže nic. Protože on bude vždy silnější, takže člověk se musí naučit, jak se adaptovat, jak v něm fungovat, ale nemůže přemýšlet nad tím, že by ho změnil.

Putin navrhl takový narativ, že nejen stát je silnější a nad jednotlivcem, ale člověk by na to měl být hrdý. Na svůj stát. Právě proto, že v čele Sovětského svazu v době druhé světové války stála silná osobnost, kterou byl Stalin, podle něj Sovětský svaz zvítězil v druhé světové válce. Kdyby tam nebyl, tak by to tak dobře nedopadlo.

Co vás motivovalo věnovat svůj život ochraně lidských práv a mapování historie? Jak se vyrovnáváte s tlakem ze strany režimu i ve stínu věznění vašich dvou kolegů Olega Orlova a Jurije Dmitrijeva?

Těžko o tom mluvit, protože já jsem už z Ruska odjela před nějakou dobou. Ale bylo pro mě velice smutné prožívat a vidět, jak jsou moji přátelé a kolegové neprávem uvězněni.

Bylo pro mě drásavé sledovat i soud s Olegem Orlovem a jsme rádi, že je teď díky výměně na svobodě, i když on sám říkal, že by bylo lepší, kdyby se vyměnili za někoho jiného. Ale samozřejmě jsme pořád pod nátlakem. Čekáme jen špatné zprávy a další zhoršování právních předpisů. Samozřejmě ještě trochu doufáme, ale situace je, jaká je a je těžká jak pro nás, co jsme volní, tak i pro ty, kteří jsou dále za mřížemi.

My jsme byli vždy zastánci liberálně demokratických názorů a z toho jsme také byli obviňováni, protože jsme nějak čekali na dobré změny a že se v Rusku něco změní a nějak nasměruje svou cestu k demokracii. A teď se nám lidé vysmívají, že jsme žili v nějaké nesplnitelné iluzi.

Je velmi těžké sledovat, jak v Rusku den co den vítězí zlo. Hodinu co hodinu vidíme, jak to zlo vítězí a vypadá to jako ve špatné pohádce. A pro nás je opravdu těžké to smět jen sledovat. Je to jako velký drak, proti kterému bojuje Ukrajina, která není dostatečně silná. Takže otázkou, kterou si neustále klademe, je, jak ho můžeme porazit.

Jaké by muselo Rusko být, abyste byla ochotná se do něj vrátit? Jaké máte nyní naděje na změnu?

Dokud je v Rusku Putin, nevrátím se tam. Nebudu teď rozebírat ostatní podmínky, toto je podmínka číslo jedna, ale nevím, jestli se této doby dožiju. Protože Putin velmi pečuje o své zdraví, pro něj je to priorita.

Dá se říct, že on nemá srdce, nemá emoce, takže přežívá jako jakýsi golem, dokáže docela dlouho žít. Ale dějiny jsou nepředvídatelné, znají už spoustu zvratů a nečekaných změn a v to doufáme. Ale opravdu tou hlavní věcí je to, že za Putina se tam určitě nevrátím.