Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Spojené státy v minulosti přivezly ze zahraničí statisíce dětí, které si následně adoptovaly tamní rodiny. Mnohé z dětí ale zůstaly bez občanství a některé z nich se nyní, desítky let po svém příchodu do USA, bojí deportace, napsala agentura AP.

Jak k něčemu takovému mohlo dojít? Kvůli větší dostupnosti antikoncepce a společenským změnám ubylo dětí k adopci, mnoho rodin, které po osvojení dítěte toužily, tak mělo smůlu. Naproti tomu Korea se po válce potýkala s opačným problémem a potřebovala „populačně odlehčit“.

Díky těmto faktorům se v 50. letech 20. století rychle rozvinul systém mezistátní adopce. V Jižní Koreji odstartoval, ale postupně se rozšířil do dalších chudých zemí po celé planetě. Adopční agentury chtěly americkou poptávku po dětech uspokojit co nejrychleji. Ochrana, která by dětem zajistila dostatečnou péči ze strany nových rodičů a získání občanství, neexistovala, popisuje agentura AP.

Washington se rozhodl zahraniční adopce zařadit do stejného systému, který fungoval pro ty domácí. V rámci těch vydávají státní soudy adoptovaným dětem rodné listy se jmény nových rodičů, takže získaly veškerá práva biologických potomků. Tyto úřady však nemají kontrolu nad imigrací. Adoptivní rodiče měli po dokončení tohoto procesu děti naturalizovat (právní a administrativní postup, jímž získává státní příslušnost člověk, jenž se v daném státě nenarodil, pozn. red.), někteří tak ale neučinili.

Kongres se pokusil problém vyřešit v roce 2000, kdy přiznal, že nechal děti ze zahraničí v „limbu“. Byl schválen zákon o dětském občanství, který adoptovaným automaticky zajišťoval americký pas.

Tento zákon nicméně fungoval hlavně jako zefektivnění procesu pro adoptivní rodiče. Již adoptovaným dětem příliš nepomáhal, navíc se vztahoval pouze na ty, kterým ještě nebylo 18 let. Lidé narození před 27. únorem 1983 v něm zahrnuti nebyli a další pokusy o vyřešení legislativní díry selhaly.

„Nechápu, jak je možné, že jsme tento problém stále nevyřešili,“ komentovala Hannah Danielová z Komise pro etiku a náboženskou svobodu, lobbistického křídla Jižní baptistické konvence.

Danielsová již deset let usiluje o prosazení návrhu zákona, který by rozšířil občanství na všechny legálně adoptované. Návrhem se má nyní již poněkolikáté zabývat Kongres, Danielsové však mnoho naděje nezbývá. „Pokud má dnešní Kongres možnost problém neřešit, tak jej neřeší,“ podotkla.

Ve Spojených státech navíc nefungují žádné vládní mechanismy, které by adoptované ze zahraničí upozornily na fakt, že jim rodiče nezařídili občanství. Většina dotčených to zjistí náhodou – například při žádosti o cestovní pas nebo státní dávky. Jedna z žen se o tom, že není občankou, dozvěděla až v důchodovém věku, kdy jí stát odmítl poskytnout sociální pojištění, které si celý život platila.

A pokud by se dotčení pokusili informace o svém statusu získat sami, riskují, že upozorní na svůj „nelegální“ pobyt. Pro některé je nabytí občanství možné provedením naturalizačního procesu, kdy je s nimi nakládáno tak, jako by do USA zrovna přijeli. Je to ale velmi složité, může to trvat roky a přijít na tisíce dolarů. Rutinní záležitostí jsou pak odmítnutí ze strany imigračních úřadů z technických důvodů, jako jsou špatné formuláře či překlepy.

Některým žadatelům úřady rovnou oznámí, že se už nedá nic dělat. Při procesu záleží na způsobu, jakým děti do USA přicestovaly. Pro rodiny bylo nejrychlejším řešením dítě přivézt pomocí turistického nebo lékařského víza. To platilo především u vojáků, kteří děti adoptovali rovnou v zemi narození, místo aby osvojení zařizovali přes adopční agentury spolupracující s USA.

Pobyt ve Spojených státech bez občanství znamená značné životní komplikace. Pro některé to znamená, že nemohou dostat práci či získat řidičský průkaz, často nemají nárok ani na finanční pomoc od státu a sociální zabezpečení. Mnoho adoptovaných se dostalo do křížku se zákonem a byli deportováni zpět do zemí původu.

Přesný počet dětí, které se do Spojených států skrze zahraniční adopce dostaly, nikdo nezná. Odhady se pohybují od 15 do 75 tisíc. Část byla přivezena z Jižní Koreje, další z Etiopie, Rumunska, Belize a desítek dalších zemí.

Agentura AP popsala příběhy několika lidí, jimž adoptivní rodiče občanství nezařídili. Například 54letou ženu, která vystupuje jen pod přezdívkou z dětství Buttons, našel její otec v roce 1972 v jednom z íránských sirotčinců, adoptoval ji a do USA přivezl na turistické vízum.

„Netušil, že mě jeho dobrý skutek přivede do světa strachu a nestability,“ popsala svou situaci Buttons. „Spojené státy mě nevidí jako Američanku.“

Pokaždé když v televizi slyší mluvit republikánského kandidáta na prezidenta Donalda Trumpa, který slibuje deportaci všech nelegálních migrantů, cítí prý strach. „Často přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdybych se do Íránu musela vrátit,“ dodala.

Ne všem se daří skrývat. Jedním z deportovaných je Mike Davis, kterého do USA přivezl americký voják sloužící v Etiopii. Davis byl v 90. letech trestán za držení střelné zbraně, marihuany a kokainu, za což strávil 120 dní ve výcvikovém táboře. V té době také zjistil, že jej rodiče nikdy nenaturalizovali.

Pak se dlouho nic nedělo. Mike Davis se oženil a měl děti. Až v roce 2003 byl náhle deportován do Etiopie. „Děti večer usnuly a ráno zjistily, že táta je pryč,“ popisuje Davis.

Jeho žena prodala dům a s rodinou se přestěhovala za ním. Situace v africké zemi však byla příliš náročná, a tak se vrátili zpět do Georgie. Davis, kterému je nyní 61 let, má pět vnoučat, která nikdy nepotkal. „Žil jsem si americký sen,“ vzpomíná.

Za práva adoptovaných ze zahraničí bojuje kampaň Adoptee Rights, která spolupracuje s již zmíněnou Jižní baptistickou konvencí. Ta oslovuje i ty, kteří již byli deportováni, a snaží se jim nabídnout právní pomoc.

Desetiletí masivních adopcí popisuje právník Greg Luce, který mnoho adoptovaných bez občanství zastupoval, jako „Divoký západ“. „To, co se stalo, je kombinací mnoha příčin,“ uvádí, „mohou za to nedbalé adopční agentury, rodiče, kteří si legislativu pořádně nehlídali, a laxní dohled státu. Je to kolektivní selhání.“

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Spojené státy v minulosti přivezly ze zahraničí statisíce dětí, které si následně adoptovaly tamní rodiny. Mnohé z dětí ale zůstaly bez občanství a některé z nich se nyní, desítky let po svém příchodu do USA, bojí deportace, napsala agentura AP.

Jak k něčemu takovému mohlo dojít? Kvůli větší dostupnosti antikoncepce a společenským změnám ubylo dětí k adopci, mnoho rodin, které po osvojení dítěte toužily, tak mělo smůlu. Naproti tomu Korea se po válce potýkala s opačným problémem a potřebovala „populačně odlehčit“.

Díky těmto faktorům se v 50. letech 20. století rychle rozvinul systém mezistátní adopce. V Jižní Koreji odstartoval, ale postupně se rozšířil do dalších chudých zemí po celé planetě. Adopční agentury chtěly americkou poptávku po dětech uspokojit co nejrychleji. Ochrana, která by dětem zajistila dostatečnou péči ze strany nových rodičů a získání občanství, neexistovala, popisuje agentura AP.

Washington se rozhodl zahraniční adopce zařadit do stejného systému, který fungoval pro ty domácí. V rámci těch vydávají státní soudy adoptovaným dětem rodné listy se jmény nových rodičů, takže získaly veškerá práva biologických potomků. Tyto úřady však nemají kontrolu nad imigrací. Adoptivní rodiče měli po dokončení tohoto procesu děti naturalizovat (právní a administrativní postup, jímž získává státní příslušnost člověk, jenž se v daném státě nenarodil, pozn. red.), někteří tak ale neučinili.

Kongres se pokusil problém vyřešit v roce 2000, kdy přiznal, že nechal děti ze zahraničí v „limbu“. Byl schválen zákon o dětském občanství, který adoptovaným automaticky zajišťoval americký pas.

Tento zákon nicméně fungoval hlavně jako zefektivnění procesu pro adoptivní rodiče. Již adoptovaným dětem příliš nepomáhal, navíc se vztahoval pouze na ty, kterým ještě nebylo 18 let. Lidé narození před 27. únorem 1983 v něm zahrnuti nebyli a další pokusy o vyřešení legislativní díry selhaly.

„Nechápu, jak je možné, že jsme tento problém stále nevyřešili,“ komentovala Hannah Danielová z Komise pro etiku a náboženskou svobodu, lobbistického křídla Jižní baptistické konvence.

Danielsová již deset let usiluje o prosazení návrhu zákona, který by rozšířil občanství na všechny legálně adoptované. Návrhem se má nyní již poněkolikáté zabývat Kongres, Danielsové však mnoho naděje nezbývá. „Pokud má dnešní Kongres možnost problém neřešit, tak jej neřeší,“ podotkla.

Ve Spojených státech navíc nefungují žádné vládní mechanismy, které by adoptované ze zahraničí upozornily na fakt, že jim rodiče nezařídili občanství. Většina dotčených to zjistí náhodou – například při žádosti o cestovní pas nebo státní dávky. Jedna z žen se o tom, že není občankou, dozvěděla až v důchodovém věku, kdy jí stát odmítl poskytnout sociální pojištění, které si celý život platila.

A pokud by se dotčení pokusili informace o svém statusu získat sami, riskují, že upozorní na svůj „nelegální“ pobyt. Pro některé je nabytí občanství možné provedením naturalizačního procesu, kdy je s nimi nakládáno tak, jako by do USA zrovna přijeli. Je to ale velmi složité, může to trvat roky a přijít na tisíce dolarů. Rutinní záležitostí jsou pak odmítnutí ze strany imigračních úřadů z technických důvodů, jako jsou špatné formuláře či překlepy.

Některým žadatelům úřady rovnou oznámí, že se už nedá nic dělat. Při procesu záleží na způsobu, jakým děti do USA přicestovaly. Pro rodiny bylo nejrychlejším řešením dítě přivézt pomocí turistického nebo lékařského víza. To platilo především u vojáků, kteří děti adoptovali rovnou v zemi narození, místo aby osvojení zařizovali přes adopční agentury spolupracující s USA.

Pobyt ve Spojených státech bez občanství znamená značné životní komplikace. Pro některé to znamená, že nemohou dostat práci či získat řidičský průkaz, často nemají nárok ani na finanční pomoc od státu a sociální zabezpečení. Mnoho adoptovaných se dostalo do křížku se zákonem a byli deportováni zpět do zemí původu.

Přesný počet dětí, které se do Spojených států skrze zahraniční adopce dostaly, nikdo nezná. Odhady se pohybují od 15 do 75 tisíc. Část byla přivezena z Jižní Koreje, další z Etiopie, Rumunska, Belize a desítek dalších zemí.

Agentura AP popsala příběhy několika lidí, jimž adoptivní rodiče občanství nezařídili. Například 54letou ženu, která vystupuje jen pod přezdívkou z dětství Buttons, našel její otec v roce 1972 v jednom z íránských sirotčinců, adoptoval ji a do USA přivezl na turistické vízum.

„Netušil, že mě jeho dobrý skutek přivede do světa strachu a nestability,“ popsala svou situaci Buttons. „Spojené státy mě nevidí jako Američanku.“

Pokaždé když v televizi slyší mluvit republikánského kandidáta na prezidenta Donalda Trumpa, který slibuje deportaci všech nelegálních migrantů, cítí prý strach. „Často přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdybych se do Íránu musela vrátit,“ dodala.

Ne všem se daří skrývat. Jedním z deportovaných je Mike Davis, kterého do USA přivezl americký voják sloužící v Etiopii. Davis byl v 90. letech trestán za držení střelné zbraně, marihuany a kokainu, za což strávil 120 dní ve výcvikovém táboře. V té době také zjistil, že jej rodiče nikdy nenaturalizovali.

Pak se dlouho nic nedělo. Mike Davis se oženil a měl děti. Až v roce 2003 byl náhle deportován do Etiopie. „Děti večer usnuly a ráno zjistily, že táta je pryč,“ popisuje Davis.

Jeho žena prodala dům a s rodinou se přestěhovala za ním. Situace v africké zemi však byla příliš náročná, a tak se vrátili zpět do Georgie. Davis, kterému je nyní 61 let, má pět vnoučat, která nikdy nepotkal. „Žil jsem si americký sen,“ vzpomíná.

Za práva adoptovaných ze zahraničí bojuje kampaň Adoptee Rights, která spolupracuje s již zmíněnou Jižní baptistickou konvencí. Ta oslovuje i ty, kteří již byli deportováni, a snaží se jim nabídnout právní pomoc.

Desetiletí masivních adopcí popisuje právník Greg Luce, který mnoho adoptovaných bez občanství zastupoval, jako „Divoký západ“. „To, co se stalo, je kombinací mnoha příčin,“ uvádí, „mohou za to nedbalé adopční agentury, rodiče, kteří si legislativu pořádně nehlídali, a laxní dohled státu. Je to kolektivní selhání.“