„Úpadek odvahy může být nejnápadnějším rysem, kterého si vnější pozorovatel všimne na dnešním Západě.“ Kdo je autorem tohoto citátu, kdy ho vyřkl, a proč je zrovna nyní citovaný v tweetech, které mají často i miliony zhlédnutí? Dobrá otázka, složitá odpověď.
V červnu 1978 pronesl Alexandr Solženicyn na Harvardu k tehdejším absolventům projev, který je označován za jeden z nejdůležitějších druhé poloviny 20. století. Slavný ruský spisovatel, po čtyřech letech života v exilu na Západě, podle očekávání zmínil hrůzy a nefunkčnost komunistického systému. Ale v zásadě jen okrajově. Těžiště řeči bylo v kritice Západu. Mluvil o „úpadku odvahy“, nebezpečí materialismu a duchovní prázdnotě konzumu.
V té době to intelektuální elita nechtěla slyšet, dvacetitisícové publikum na Solženicyna dokonce několikrát nesouhlasně „bučelo“. I v následné veřejné debatě (a vyšla o ní dokonce celá kniha) byly jeho myšlenky odloženy jako příliš radikální, v kontextu doby nevhodné a hlavně nevděčné. Copak Západ spisovateli nenabídl možnost svobodně žít a tvořit?
Následné desetiletí dalo kritikům v podstatě za pravdu. Západ a zejména USA totiž měly dost energie a odvahy, aby porazily Sovětský svaz i celý komunistický blok. Berlínská zeď padla, impérium zla se rozpadlo a Francis Fukuyama mohl vyhlásit „konec dějin“. Zdálo se potvrzené, že Solženicynova kritika Západu byla jen mrzutým mručením starého muže, kterému se přestává líbit doba i svět kolem něj.
Necelé dvě dekády od pádu Berlínské zdi až po Solženicynovu smrt v roce 2008 byly ve znamení globálního směřování k prosperitě. Jak ukazují statistiky (například v Roslingově knize Faktomluva), svět se v tomto období bezprecedentně zlepšil, a to ať si vezmeme na pomoc jakékoli kritérium: míru chudoby, gramotnost či počet lidí na planetě žijících v demokratických zemích.
Solženicyn zemřel v devadesáti letech s rozporuplnou pověstí. Jako jeden z největších autorů 20. století, který přesně popsal kořeny a fungování zla ve společnosti, a komunismus analyzoval jako systém, kde se zlu daří lépe než kdekoli jinde. Ale zároveň jako kritik západní svobody a volného trhu, poháněného materialismem. Navíc byl nepochybně příznivcem silného a sebevědomého Ruska, tedy nacionalistou.
Už v době jeho života to bylo problematické, jako každý nacionalismus. Ale v zásadě akceptovatelné. Ostatně mnozí jsme tehdy tvrdili, a možná oprávněně, že silný ruský stát je lepší než slabý, bez kontroly nad napůl kriminálními oligarchy, extremisty a jaderným arzenálem. „Rusko potřebuje pevnou ruku,“ je jedna z těch pitomých myšlenek, kterou říkala spousta chytrých lidí.
Rok 2008 byl zároveň koncem „milostné aféry“ části západních elit. Válka v Jižní Osetii a ruská invaze do Gruzie definitivně škrtly iluzi snaživého a polepšeného agenta KGB, který klidně zazpívá Blueberry Hill pro hollywoodské celebrity (skoro se to dnes zdá, jako že se to ani nestalo, že ano?). A ukázaly Putina jako nebezpečného populistu a diktátora.
Jedním z inspiračních zdrojů Putinova myšlenkového světa se stal právě Solženicyn a jeho nacionalismus. Což se často děje, že si politici půjčují myšlenky intelektuálů, pokud možno už nežijících, aby jimi zdůvodnili své pohnutky. Jednou z vlastností myšlenek je, že šikovně vytrženy z kontextu či debaty mohou posloužit jakýmkoli cílům, klidně i zločinným.
Tak je to i se Solženicynovými názory na ruské dějiny a vztahy s Ukrajinou. Spisovatel byl jako nacionalista proti ukrajinské nezávislosti, v posledním roce svého života dokonce zpochybnil hladomor z počátku 30. let, psal o ukrajinské nenávisti vůči Rusům. V té době to byly myšlenky provokující, vedené osobní zatrpklostí a možná i snahou být ideologem sílícího ruského státu.
Ale stále jen myšlenky. Není součástí západního liberalismu přesvědčení, že špatné myšlenky je třeba porazit lepšími myšlenkami? A nebylo to právě tohle, co Solženicyn vlastně v roce 1978 kritizoval?
Ukázalo se (obrazně řečeno), že Putin byl pozornějším čtenářem Solženicyna než západní elity. Dočetl se v něm to, co potřeboval vědět: že si může dělat, co chce, protože Západ nemá dost odvahy. A vlastně ani chuti postavit se myšlenkám, s kterými nesouhlasí. Takže Putin si je vzal, pomohl s nimi podepřít své zločinné úmysly a vyrostl v diktátora, který je největší hrozbou světu od Hitlera.
Není to chyba Solženicyna ani jeho projevu z Harvardu. Byl napsaný víc s obavami o Západ než hnaný nenávistí vůči němu. A byl pokusem o diagnózu, která se minimálně v některých bodech ukázala přesná. A po více než čtyřiceti letech ji můžeme číst jako výzvu k větší odvaze a hledání hlubšího smyslu.
Jiný oblíbený citát, dnes často citovaný (a bez jednoznačně určeného autora), je spíše bonmot: špatné časy plodí silné lidi, silní lidé dělají ze špatných časů dobré časy, dobré časy plodí slabé lidi a slabí lidé pak vytvářejí špatné časy.
Zní to logicky, ale jako většina bonmotů je to spíš atraktivní a zajímavé než pravdivé. Svět se mění k lepšímu a dobré časy nemohou za to, že se z nás někdy stávají slabí lidé. A nemusí to tak být: jen nesmíme zapomenout dělat i v dobrých časech obtížné a těžké věci.
Zatím jsou stále dobré časy, takže není zbytečné si to připomenout.
