Jen pár dní po převzetí rotujícího půlročního předsednictví v Radě Evropské unie se maďarský premiér Viktor Orbán pustil do vlastní svérázné zahraniční politiky. Během několika dní navštívil na pozvání Zelenského Ukrajinu, hned poté ovšem také Rusko a zatím naposledy Čínu. Kdy jeho kroky povedou i do Severní Koreje, aby absolvoval tzv. diktátorský trojboj, zatím není jasné.

Během svého turné se Orbán sám, nikým z EU nepodpořen, pasoval do role muže, který přinese příměří a hned nato i mír na Ukrajině. Ctnostná myšlenka, které se dá dosáhnout během 48 hodin, kdy vydá Putin rozkaz ke stažení svých vojáků.

Bohužel, toho se mu dosáhnout nepodařilo. A vlastně se mu to nemohlo podařit, stejně jako jakýkoliv jiný posun směrem ke konci konfliktu, a to hned z několika důvodů.

Do Moskvy jel sám za sebe či přinejlepším za Maďarsko. Všichni vysocí představitelé Evropské unie se od jeho cesty – zcela správně – distancovali při první příležitosti.

To znamená, že jeho jediná šance mohla být v neformálním použití „soft power“, tedy nabídnutí role prostředníka. Což je samo o sobě problematické, když jste součástí bloku, stojícího na jedné straně konfliktu (jak to ostatně deklaroval Orbán sám).

Ještě k tomu se ale taky „soft power“ dělá dost těžko, když na Ukrajině vyjadřujete „plnou podporu“ bránící se zemi a veřejně podpoříte její mírový plán během summitu ve Švýcarsku, abyste pár dní nato v Moskvě mluvili o „obnovení dialogu“ s Putinem a v Číně zase veřejně podpořili zcela jiný mírový plán podle not Si Ťin-pchinga.

Ona představa, že výletem do Moskvy a Pekingu dosáhnete proklamovaného obnovení dialogu, je zcela iluzorní. Především proto, že nějaký dialog probíhá neustále a dialog na nejvyšších patrech se dá obnovit, v podstatě kdykoliv o něj Putin projeví zájem. Mnohem podstatnější ale je, jak silní se do takových rozhovorů pustíte.

Dosavadní teze Západu je taková, že hlavní síla spočívá v jednotě zemí EU a NATO, protože by si Vladimir Putin s proxy podporou Si Ťin-pchinga netroufli situaci eskalovat, kdyby stáli proti silnému spojenému bloku. To je ovšem myšlenka, kterou Viktor Orbán svojí cestou popírá.

Jeho šaškování u předních světových diktátorů žádný efekt nepřineslo a ani nepřinese. Nepomůže ani Ukrajině, ani Evropě jako celku, ba dokonce nepřiblíží ani tu formu míru prosazovanou Ruskem. Orbán na to prostě nemá formální ani neformální vliv v Bruselu, Kyjevě ani Moskvě; úplně stejně jako ho před dvěma lety neměl rakouský kancléř Karl Nehammer, který se po setkání s Putinem stal terčem posměchu, v Evropě i v Rusku.

Jen jedna věc z celé cesty tak bude mít reálnou dohru: dlouhodobá hořká pachuť z toho, že se jednota Unie navenek úplně zbytečně otřásla kvůli osobnímu PR člověka zneuživšího předsednictví v Radě EU. A že to hraje do karet diktátorům, kteří chtějí silnou Evropu zničit.

Jen pár dní po převzetí rotujícího půlročního předsednictví v Radě Evropské unie se maďarský premiér Viktor Orbán pustil do vlastní svérázné zahraniční politiky. Během několika dní navštívil na pozvání Zelenského Ukrajinu, hned poté ovšem také Rusko a zatím naposledy Čínu. Kdy jeho kroky povedou i do Severní Koreje, aby absolvoval tzv. diktátorský trojboj, zatím není jasné.

Během svého turné se Orbán sám, nikým z EU nepodpořen, pasoval do role muže, který přinese příměří a hned nato i mír na Ukrajině. Ctnostná myšlenka, které se dá dosáhnout během 48 hodin, kdy vydá Putin rozkaz ke stažení svých vojáků.

Bohužel, toho se mu dosáhnout nepodařilo. A vlastně se mu to nemohlo podařit, stejně jako jakýkoliv jiný posun směrem ke konci konfliktu, a to hned z několika důvodů.

Do Moskvy jel sám za sebe či přinejlepším za Maďarsko. Všichni vysocí představitelé Evropské unie se od jeho cesty – zcela správně – distancovali při první příležitosti.

To znamená, že jeho jediná šance mohla být v neformálním použití „soft power“, tedy nabídnutí role prostředníka. Což je samo o sobě problematické, když jste součástí bloku, stojícího na jedné straně konfliktu (jak to ostatně deklaroval Orbán sám).

Ještě k tomu se ale taky „soft power“ dělá dost těžko, když na Ukrajině vyjadřujete „plnou podporu“ bránící se zemi a veřejně podpoříte její mírový plán během summitu ve Švýcarsku, abyste pár dní nato v Moskvě mluvili o „obnovení dialogu“ s Putinem a v Číně zase veřejně podpořili zcela jiný mírový plán podle not Si Ťin-pchinga.

Ona představa, že výletem do Moskvy a Pekingu dosáhnete proklamovaného obnovení dialogu, je zcela iluzorní. Především proto, že nějaký dialog probíhá neustále a dialog na nejvyšších patrech se dá obnovit, v podstatě kdykoliv o něj Putin projeví zájem. Mnohem podstatnější ale je, jak silní se do takových rozhovorů pustíte.

Dosavadní teze Západu je taková, že hlavní síla spočívá v jednotě zemí EU a NATO, protože by si Vladimir Putin s proxy podporou Si Ťin-pchinga netroufli situaci eskalovat, kdyby stáli proti silnému spojenému bloku. To je ovšem myšlenka, kterou Viktor Orbán svojí cestou popírá.

Jeho šaškování u předních světových diktátorů žádný efekt nepřineslo a ani nepřinese. Nepomůže ani Ukrajině, ani Evropě jako celku, ba dokonce nepřiblíží ani tu formu míru prosazovanou Ruskem. Orbán na to prostě nemá formální ani neformální vliv v Bruselu, Kyjevě ani Moskvě; úplně stejně jako ho před dvěma lety neměl rakouský kancléř Karl Nehammer, který se po setkání s Putinem stal terčem posměchu, v Evropě i v Rusku.

Jen jedna věc z celé cesty tak bude mít reálnou dohru: dlouhodobá hořká pachuť z toho, že se jednota Unie navenek úplně zbytečně otřásla kvůli osobnímu PR člověka zneuživšího předsednictví v Radě EU. A že to hraje do karet diktátorům, kteří chtějí silnou Evropu zničit.