Kromě triumfu hnutí ANO se symbolem letošních krajských a senátních voleb stane také pozoruhodné přeskupování sil mezi sběrači protestních hlasů a faktický pohřeb jedné z vládních stran. Překvapivě zajímavé srovnání se nabízí proti výsledkům květnových evropských voleb, a to i přes zcela oprávněnou výhradu, že mezi kláním o Štrasburk a výběrem krajských zastupitelů je mnoho zásadních rozdílů.

Na prvním místě je třeba zmínit pohřeb Pirátů. Jejich postavení na politické scéně bylo dlouho poměrně nejednoznačné. Po sněmovních volbách, z nichž se zrodil pouze čtyřčlenný pirátský poslanecký klubík, se ještě mnoho Pirátů mohlo utěšovat, že jde „pouze“ o důsledek kroužkovací zrady koaličních Starostů, přičemž velkou část z necelých 16 procent hlasů pro koalici PirStan dodali právě voliči Pirátů.

V tomto přesvědčení mohly příznivce pirátské strany utvrzovat také průběžné výsledky průzkumů volebních preferencí, které ukazovaly na poměrně stabilní podporu kolem osmi až deseti procent. Jenže pak přišly volby do Evropského parlamentu, v nichž Piráti – již bez koaličních partnerů – dostali ošklivě na frak a ztratili dva ze svých tří europoslanců.

V krajských volbách tedy existovaly dvě možnosti – buď se ukáže, že eurovolby byly jen nepříjemným výkyvem v jinak stabilní podpoře Pirátů, anebo se naopak potvrdí trend úpadku, jehož prvním příznakem mohl být výsledek voleb sněmovních. Bohužel pro stávající vedení pirátské strany se zcela jednoznačně ukázalo, že platí druhá varianta.

Piráti v krajských volbách prakticky přestali existovat. Kromě Plzeňského kraje, kde sklidili „hejtmanský bonus“, neusedne žádný Pirát v žádném z krajských zastupitelstev. Z celkového počtu 99 krajských zastupitelů zbyli straně tři právě na Plzeňsku. Nahnilou třešničkou na hořkém dortu volebního debaklu je prohra senátora Lukáše Wagenknechta, jednoho ze dvou pirátských zástupců v horní parlamentní komoře, už v prvním kole senátních voleb.

Pro představu, o jak velký průšvih a sešup se jedná, si stačí vzpomenout, že ještě před nějakými třemi lety si šéf Pirátů Ivan Bartoš s vážnou tváří na základě průzkumů pomýšlel na pozici premiéra a dostával dotazy, zda si i v nejvyšší exekutivní funkci ponechá na hlavě dredy. Mimochodem Bartoš nebyl jediný – tehdejší zdravotnický expert pirátské strany Ondřej Dostál vystupoval podle vyprávění účastníků na mnoha pracovních schůzkách s neochvějným sebevědomím jako prakticky jistý budoucí ministr zdravotnictví.

To, že vedení Pirátů dalo po ohlášení výsledků své funkce k dispozici a straníci v příštích týdnech rozhodnou o jejich osudu, je vzhledem k rozměru průšvihu úplné minimum. Mnohem pochopitelněji by působila okamžitá rezignace, nikoli pouhá žádost o „vyslovení důvěry“. Může to mít velké dopady na celostátní politiku – pokud Ivan Bartoš neobhájí důvěru straníků, je pravděpodobné, že uvnitř strany vznikne velký tlak na opuštění vlády a start kampaně před sněmovními volbami z opozičních lavic.

Á propos Ondřej Dostál – poté, co se v covidovém období kvůli svým názorům rozešel s Piráty, ujala se ho koalice Stačilo! pod vedením šéfky KSČM Kateřiny Konečné. V evropských volbách pak tato koalice zaznamenala velký úspěch a vyslala do Štrasburku hned dva zástupce – právě Konečnou a Dostála. A úspěšný nástup na politickou scénu se koalici Stačilo! podařilo potvrdit i v krajských volbách.

Komunisté měli dosud své lidi pouze ve čtyřech krajských zastupitelstvech. Poté, co svou historicky zatíženou značku schovali pod deštník jménem Stačilo!, budou mít zastoupení v 11 ze 13 krajů, přičemž v Libereckém kraji jim zastupitelstvo při zisku 4,993 procenta uniklo o pár hlasů. V Karlovarském kraji, v němž jako v jediném kandidovala KSČM samostatně pod svým jménem, její kandidáti pohořeli.

Spolupráce s marginální mimoparlamentní Českou stranou národně sociální, která Konečné v evropských i krajských volbách umožnila vystupovat pod koaliční značkou, se zjevně bohatě vyplatila. V několika krajích pod svá komunistická křídla vzala i další strany, například Českou suverenitu – Sociální demokracii, na Ústecku dokonce i autentickou sociální demokracii, dnes pod značkou SOCDEM.

Konečná má každopádně velmi solidně našlápnuto k tomu napodobit historický úspěch někdejšího šéfa lidovců Pavla Bělobrádka a vrátit do Poslanecké sněmovny stranu, kterou voliči z dolní komory už jednou vyprovodili.

Evropské volby zásadně vyděsily Tomia Okamuru, jehož hnutí SPD přišlo o jednoho europoslance a od té doby má ve Štrasburku jen osamělého Ivana Davida. Po tomto volebním neúspěchu slíbil Okamura „zařadit turbo“, což se projevilo v první řadě otevřeně rasistickou a xenofobní kampaní, která neměla zhola nic společného s krajskými volbami, ale zato plnými hrstmi rozsévala strach a odpor ke koaliční vládě za každou cenu.

Laciné a hloupé, umělou inteligencí vytvořené plakáty obsahující i hesla jako „Jablka padají z nebe, drahé ceny nikoli“, které chvíli ve velkých formátech hyzdily i pražské Václavské náměstí, zjevně zabraly. SPD, jež měla dosud zastoupení v osmi krajích, si zásadně polepšila a v koalici s Trikolorou a někde i s hnutím PRO Jindřicha Rajchla dobyla všechna krajská zastupitelstva kromě jihočeského. Z facky v evropských volbách se tedy Tomio Okamura zvládl oklepat velmi zdatně. A jelikož si ověřil, že dryáčnictví daleko za hranou vkusu ve volební kampani funguje, můžeme se jen těšit na jeho nástup do sněmovní kampaně za pár měsíců.

K méně nápadným poraženým se po překvapivém úspěchu v evropských volbách zařadila Přísaha. Úspěchu, který hnutí Róberta Šlachty v květnu zaznamenalo v koalici s Motoristy, se v krajských volbách nedokázalo ani přiblížit. Šlachta se sice dostal do druhého kola senátních voleb na Břeclavsku, ale v krajských zastupitelstvech se jeho hnutí neobjeví. Největšího úspěchu Přísaha dosáhla v Jihomoravském kraji, kde se ziskem 3,9 procenta alespoň porazila vládní Piráty.

Jinak je to ale jedna velká bída. Ukázalo se, že hlavním motorem úspěchu v evropských volbách byla motoristická tvář influencera Filipa Turka, která v celostátních volbách s republikou jako jedním volebním obvodem vhodně doplnila tvář Róberta Šlachty. Jakmile došlo na souboj 13 krajských lídrů v malých obvodech bez Motoristů v zádech, Přísaha shořela jako věchet.

Ani hegemonie hnutí ANO, ani – nepříliš úspěšná – snaha koalice Spolu tuto hegemonii oslabit s největší pravděpodobností o budoucí vládě nerozhodnou. Dokud se budou hlasy pro vládní většinu dopočítávat podle výsledků menších stran, bude přeskupování sil mezi těmito potenciálními jazýčky na vahách velmi důležité sledovat.

Kromě triumfu hnutí ANO se symbolem letošních krajských a senátních voleb stane také pozoruhodné přeskupování sil mezi sběrači protestních hlasů a faktický pohřeb jedné z vládních stran. Překvapivě zajímavé srovnání se nabízí proti výsledkům květnových evropských voleb, a to i přes zcela oprávněnou výhradu, že mezi kláním o Štrasburk a výběrem krajských zastupitelů je mnoho zásadních rozdílů.

Na prvním místě je třeba zmínit pohřeb Pirátů. Jejich postavení na politické scéně bylo dlouho poměrně nejednoznačné. Po sněmovních volbách, z nichž se zrodil pouze čtyřčlenný pirátský poslanecký klubík, se ještě mnoho Pirátů mohlo utěšovat, že jde „pouze“ o důsledek kroužkovací zrady koaličních Starostů, přičemž velkou část z necelých 16 procent hlasů pro koalici PirStan dodali právě voliči Pirátů.

V tomto přesvědčení mohly příznivce pirátské strany utvrzovat také průběžné výsledky průzkumů volebních preferencí, které ukazovaly na poměrně stabilní podporu kolem osmi až deseti procent. Jenže pak přišly volby do Evropského parlamentu, v nichž Piráti – již bez koaličních partnerů – dostali ošklivě na frak a ztratili dva ze svých tří europoslanců.

V krajských volbách tedy existovaly dvě možnosti – buď se ukáže, že eurovolby byly jen nepříjemným výkyvem v jinak stabilní podpoře Pirátů, anebo se naopak potvrdí trend úpadku, jehož prvním příznakem mohl být výsledek voleb sněmovních. Bohužel pro stávající vedení pirátské strany se zcela jednoznačně ukázalo, že platí druhá varianta.

Piráti v krajských volbách prakticky přestali existovat. Kromě Plzeňského kraje, kde sklidili „hejtmanský bonus“, neusedne žádný Pirát v žádném z krajských zastupitelstev. Z celkového počtu 99 krajských zastupitelů zbyli straně tři právě na Plzeňsku. Nahnilou třešničkou na hořkém dortu volebního debaklu je prohra senátora Lukáše Wagenknechta, jednoho ze dvou pirátských zástupců v horní parlamentní komoře, už v prvním kole senátních voleb.

Pro představu, o jak velký průšvih a sešup se jedná, si stačí vzpomenout, že ještě před nějakými třemi lety si šéf Pirátů Ivan Bartoš s vážnou tváří na základě průzkumů pomýšlel na pozici premiéra a dostával dotazy, zda si i v nejvyšší exekutivní funkci ponechá na hlavě dredy. Mimochodem Bartoš nebyl jediný – tehdejší zdravotnický expert pirátské strany Ondřej Dostál vystupoval podle vyprávění účastníků na mnoha pracovních schůzkách s neochvějným sebevědomím jako prakticky jistý budoucí ministr zdravotnictví.

To, že vedení Pirátů dalo po ohlášení výsledků své funkce k dispozici a straníci v příštích týdnech rozhodnou o jejich osudu, je vzhledem k rozměru průšvihu úplné minimum. Mnohem pochopitelněji by působila okamžitá rezignace, nikoli pouhá žádost o „vyslovení důvěry“. Může to mít velké dopady na celostátní politiku – pokud Ivan Bartoš neobhájí důvěru straníků, je pravděpodobné, že uvnitř strany vznikne velký tlak na opuštění vlády a start kampaně před sněmovními volbami z opozičních lavic.

Á propos Ondřej Dostál – poté, co se v covidovém období kvůli svým názorům rozešel s Piráty, ujala se ho koalice Stačilo! pod vedením šéfky KSČM Kateřiny Konečné. V evropských volbách pak tato koalice zaznamenala velký úspěch a vyslala do Štrasburku hned dva zástupce – právě Konečnou a Dostála. A úspěšný nástup na politickou scénu se koalici Stačilo! podařilo potvrdit i v krajských volbách.

Komunisté měli dosud své lidi pouze ve čtyřech krajských zastupitelstvech. Poté, co svou historicky zatíženou značku schovali pod deštník jménem Stačilo!, budou mít zastoupení v 11 ze 13 krajů, přičemž v Libereckém kraji jim zastupitelstvo při zisku 4,993 procenta uniklo o pár hlasů. V Karlovarském kraji, v němž jako v jediném kandidovala KSČM samostatně pod svým jménem, její kandidáti pohořeli.

Spolupráce s marginální mimoparlamentní Českou stranou národně sociální, která Konečné v evropských i krajských volbách umožnila vystupovat pod koaliční značkou, se zjevně bohatě vyplatila. V několika krajích pod svá komunistická křídla vzala i další strany, například Českou suverenitu – Sociální demokracii, na Ústecku dokonce i autentickou sociální demokracii, dnes pod značkou SOCDEM.

Konečná má každopádně velmi solidně našlápnuto k tomu napodobit historický úspěch někdejšího šéfa lidovců Pavla Bělobrádka a vrátit do Poslanecké sněmovny stranu, kterou voliči z dolní komory už jednou vyprovodili.

Evropské volby zásadně vyděsily Tomia Okamuru, jehož hnutí SPD přišlo o jednoho europoslance a od té doby má ve Štrasburku jen osamělého Ivana Davida. Po tomto volebním neúspěchu slíbil Okamura „zařadit turbo“, což se projevilo v první řadě otevřeně rasistickou a xenofobní kampaní, která neměla zhola nic společného s krajskými volbami, ale zato plnými hrstmi rozsévala strach a odpor ke koaliční vládě za každou cenu.

Laciné a hloupé, umělou inteligencí vytvořené plakáty obsahující i hesla jako „Jablka padají z nebe, drahé ceny nikoli“, které chvíli ve velkých formátech hyzdily i pražské Václavské náměstí, zjevně zabraly. SPD, jež měla dosud zastoupení v osmi krajích, si zásadně polepšila a v koalici s Trikolorou a někde i s hnutím PRO Jindřicha Rajchla dobyla všechna krajská zastupitelstva kromě jihočeského. Z facky v evropských volbách se tedy Tomio Okamura zvládl oklepat velmi zdatně. A jelikož si ověřil, že dryáčnictví daleko za hranou vkusu ve volební kampani funguje, můžeme se jen těšit na jeho nástup do sněmovní kampaně za pár měsíců.

K méně nápadným poraženým se po překvapivém úspěchu v evropských volbách zařadila Přísaha. Úspěchu, který hnutí Róberta Šlachty v květnu zaznamenalo v koalici s Motoristy, se v krajských volbách nedokázalo ani přiblížit. Šlachta se sice dostal do druhého kola senátních voleb na Břeclavsku, ale v krajských zastupitelstvech se jeho hnutí neobjeví. Největšího úspěchu Přísaha dosáhla v Jihomoravském kraji, kde se ziskem 3,9 procenta alespoň porazila vládní Piráty.

Jinak je to ale jedna velká bída. Ukázalo se, že hlavním motorem úspěchu v evropských volbách byla motoristická tvář influencera Filipa Turka, která v celostátních volbách s republikou jako jedním volebním obvodem vhodně doplnila tvář Róberta Šlachty. Jakmile došlo na souboj 13 krajských lídrů v malých obvodech bez Motoristů v zádech, Přísaha shořela jako věchet.

Ani hegemonie hnutí ANO, ani – nepříliš úspěšná – snaha koalice Spolu tuto hegemonii oslabit s největší pravděpodobností o budoucí vládě nerozhodnou. Dokud se budou hlasy pro vládní většinu dopočítávat podle výsledků menších stran, bude přeskupování sil mezi těmito potenciálními jazýčky na vahách velmi důležité sledovat.