Odpovědi nejlépe najdeme ve dvou regionech na severu – v krajích Ústeckém a Moravskoslezském. První se trápí úpadkem, zatímco druhý zažívá růst. Přitom oba patří mezi strukturálně postižené regiony, které se potýkají s koncem těžby uhlí a pádem tradičního průmyslu.

V obou krajích postupně vládli hejtmani ze všech hlavních stran – ODS, sociální demokracie i hnutí ANO. Přesto je rozdíl nebetyčný. Čím to je?

„Já už jsem si dávno všiml, že kolegové z Ostravy mají jednu společnou vizi transformace regionu, kterou bez ohledu na stranické tričko tlačí úplně všichni. Oni se mezi sebou možná pohádají, ale navenek směrem k Praze a centrální vládě prostě vystupují jednotně. A nese to výsledky,“ říká liberecký hejtman Martin Půta, jenž za 12 let v čele kraje může posuzovat ostatní kolegy a jejich přístupy.

Moravskoslezský kraj například štědrými dotacemi hodně živí spolupráci univerzit s firmami. Tady je možná inspirace Brnem, kde takto úspěšně vyrostl celý IT obor. Ostrava sází na moderní energetické zdroje a možnosti uložení energií, což je i symbolická změna. Nikoliv černá, ale zelená Ostrava, mohlo by znít nové krédo.

Na severu Čech naopak vidíme tápání – samozřejmě dané i jiným sociálním složením obyvatelstva a neexistencí tolika univerzit a fakult. Přesto počet stíhaných nebo odsouzených regionálních politiků v Ústeckém kraji naznačuje, že místní lídři mají víc starostí o svá vlastní aktiva než o restart regionu.

Obecně ale musíme o krajích říct, že si na samosprávu z velké části jen hrají. Přibližně o 60 procentech svých krajských rozpočtů zvolení zastupitelé ani nerozhodují. Jen přeposílají peníze z centra, zejména jde o peníze do školství či na sociální služby. Občas se proto krajům hanlivě přezdívá „průtokové ohřívače peněz“.

„Nemyslím si, že by teď bylo téma to jakkoliv měnit,“ říká poslanec Jan Skopeček z ODS, jenž kandiduje na středočeského hejtmana.

Pak se tedy provokativně ptejme: Potřebujeme vůbec takto okleštěné regiony?

„Jejich role v době krizových situací je nezastupitelná. Otázka není, zda ano, či ne, ale kolik,“ odpovídá pardubický hejtman Martin Netolický ze sociální demokracie. „Experti doporučovali šest až devět krajů, ale vzniklo jich 14 s výrazným vlivem lokálního patriotismu. A to vše systém výrazně prodražilo. Vznikly totiž nejen kraje, ale i detašovaná pracoviště státních organizací a úřadů, což bylo mimochodem výrazně dražší.“

Část politiků, hlavně z hnutí STAN, přesto volá po změně pravidel. Chtějí, ať jim stát místo účelových dotací pošle peníze a nechá na nich, jak je rozdělí a utratí. „Kraje jsou dnes mnohdy pouze pošťáci peněz a stojí to zbytečně nemalé transakční náklady, které by se daly uspořit,“ říká místopředseda Starostů Lukáš Vlček.

A někteří jdou v požadavcích na posílení role krajů ještě dál. Žádají, aby regionální samosprávy získaly větší volnost nejen u výdajů, ale také na straně příjmů svých rozpočtů. „Já bych byl pro daňovou autonomii, kdy by si kraje samy mohly určovat výši nějaké daně. Vždyť dnešní podoba kraje je decentralizací, která zůstala na půli cesty,“ říká středočeský radní Petr Borecký z hnutí STAN.

Více samostatnosti požaduje i kritizovaný Ústecký kraj. Prý potřebují peníze na úplně něco jiného, než na co jim je posílají z centra. „V Praze nám vytýkají, že naše dotační projekty jsou málo inovativní a vědecké,“ říká senátor Zbyněk Linhart z hnutí STAN, aktivní politik v regionu Šluknovska a Českého Švýcarska. „Vůbec nechápou, že my nejprve potřebujeme lidem zajistit elementární věci, jako je dostupnost zdravotních služeb nebo kvalitní školy. Bez toho nám sem žádní softwaroví inženýři s rodinami bydlet nikdy nepůjdou.“

Současný ústecký hejtman Jan Schiller z hnutí ANO konkrétně navrhuje, aby se peníze a programy na podporu bydlení sebraly Ministerstvu pro místní rozvoj a předaly se krajům. „Regiony mají mnohem větší přehled, kde je tato pomoc potřeba. Pod ministerstvem to vůbec nefunguje, zatímco kraje by byly schopné vytvářet jednoduché dotace pro svá města a obce,“ míní Schiller.

Hejtman Vysočiny Vítězslav Schrek z ODS by udělal totéž v případě dotací na sociální služby. O jejich výši se dnes také rozhoduje v Praze na Ministerstvu práce a sociálních věcí a regiony jen peníze posílají dál. „Nechal bych rozdělení peněz a povinnost zajištění služeb úplně na krajích,“ říká Schrek. „Obecně bych samozřejmě uvítal svěření více pravomocí i kompetencí krajům. A naopak bych ubral byrokratických povinností, to jsou hlavně zbytečné a nesmyslné výkazy.“

Na druhou stranu existuje i mnoho místních politiků, kteří by na dnešním fungování krajů nic neměnili. Vlastně jim vyhovuje systém, kdy při troše snahy mohou být v regionu oblíbení, aniž by museli složitě rozhodovat o nepopulárních věcech – třeba o výši daní nebo o platech učitelů. Pro leckoho může být pohodlné, že to rozhodne centrální vláda a on jen peníze jako pošťák doručí příjemci.

„V každodenní realitě tak krajská politika bývá především prostorem pro komunální politiky zajistit, že zdroje skrze krajské průtokové mechanismy dotečou do jejich příslušné obce,“ směje se bývalý náměstek hejtmana Jihomoravského kraje Jiří Nantl z ODS, dnes náměstek ministra školství.

Většina krajů podle něj nestojí ani o možnost skutečných místních nebo regionálních daní, například ve formě krajské přirážky k dani z příjmů. „Právě něco takového by ale umožnilo skutečnou regionální politiku, větší míru diferenciace krajů podle nabízeného prostředí pro podnikání a zaměstnání, soutěže mezi kraji a skutečné politické volby v regionálním měřítku. Je však téměř jisté, že o pouhé otevření takových úvah by téměř nikdo nestál,“ míní Nantl.

I přes mnohé nářky z regionů se zdá, že většina krajů chce raději zůstat voleným regionálním úřadem pro další distribuci státních dotací, než aby se posunula směrem ke skutečné samosprávě regionálního dosahu. Navzdory tomu: Zapálení hejtmani se svými vizemi mohou uspět.

Odpovědi nejlépe najdeme ve dvou regionech na severu – v krajích Ústeckém a Moravskoslezském. První se trápí úpadkem, zatímco druhý zažívá růst. Přitom oba patří mezi strukturálně postižené regiony, které se potýkají s koncem těžby uhlí a pádem tradičního průmyslu.

V obou krajích postupně vládli hejtmani ze všech hlavních stran – ODS, sociální demokracie i hnutí ANO. Přesto je rozdíl nebetyčný. Čím to je?

„Já už jsem si dávno všiml, že kolegové z Ostravy mají jednu společnou vizi transformace regionu, kterou bez ohledu na stranické tričko tlačí úplně všichni. Oni se mezi sebou možná pohádají, ale navenek směrem k Praze a centrální vládě prostě vystupují jednotně. A nese to výsledky,“ říká liberecký hejtman Martin Půta, jenž za 12 let v čele kraje může posuzovat ostatní kolegy a jejich přístupy.

Moravskoslezský kraj například štědrými dotacemi hodně živí spolupráci univerzit s firmami. Tady je možná inspirace Brnem, kde takto úspěšně vyrostl celý IT obor. Ostrava sází na moderní energetické zdroje a možnosti uložení energií, což je i symbolická změna. Nikoliv černá, ale zelená Ostrava, mohlo by znít nové krédo.

Na severu Čech naopak vidíme tápání – samozřejmě dané i jiným sociálním složením obyvatelstva a neexistencí tolika univerzit a fakult. Přesto počet stíhaných nebo odsouzených regionálních politiků v Ústeckém kraji naznačuje, že místní lídři mají víc starostí o svá vlastní aktiva než o restart regionu.

Obecně ale musíme o krajích říct, že si na samosprávu z velké části jen hrají. Přibližně o 60 procentech svých krajských rozpočtů zvolení zastupitelé ani nerozhodují. Jen přeposílají peníze z centra, zejména jde o peníze do školství či na sociální služby. Občas se proto krajům hanlivě přezdívá „průtokové ohřívače peněz“.

„Nemyslím si, že by teď bylo téma to jakkoliv měnit,“ říká poslanec Jan Skopeček z ODS, jenž kandiduje na středočeského hejtmana.

Pak se tedy provokativně ptejme: Potřebujeme vůbec takto okleštěné regiony?

„Jejich role v době krizových situací je nezastupitelná. Otázka není, zda ano, či ne, ale kolik,“ odpovídá pardubický hejtman Martin Netolický ze sociální demokracie. „Experti doporučovali šest až devět krajů, ale vzniklo jich 14 s výrazným vlivem lokálního patriotismu. A to vše systém výrazně prodražilo. Vznikly totiž nejen kraje, ale i detašovaná pracoviště státních organizací a úřadů, což bylo mimochodem výrazně dražší.“

Část politiků, hlavně z hnutí STAN, přesto volá po změně pravidel. Chtějí, ať jim stát místo účelových dotací pošle peníze a nechá na nich, jak je rozdělí a utratí. „Kraje jsou dnes mnohdy pouze pošťáci peněz a stojí to zbytečně nemalé transakční náklady, které by se daly uspořit,“ říká místopředseda Starostů Lukáš Vlček.

A někteří jdou v požadavcích na posílení role krajů ještě dál. Žádají, aby regionální samosprávy získaly větší volnost nejen u výdajů, ale také na straně příjmů svých rozpočtů. „Já bych byl pro daňovou autonomii, kdy by si kraje samy mohly určovat výši nějaké daně. Vždyť dnešní podoba kraje je decentralizací, která zůstala na půli cesty,“ říká středočeský radní Petr Borecký z hnutí STAN.

Více samostatnosti požaduje i kritizovaný Ústecký kraj. Prý potřebují peníze na úplně něco jiného, než na co jim je posílají z centra. „V Praze nám vytýkají, že naše dotační projekty jsou málo inovativní a vědecké,“ říká senátor Zbyněk Linhart z hnutí STAN, aktivní politik v regionu Šluknovska a Českého Švýcarska. „Vůbec nechápou, že my nejprve potřebujeme lidem zajistit elementární věci, jako je dostupnost zdravotních služeb nebo kvalitní školy. Bez toho nám sem žádní softwaroví inženýři s rodinami bydlet nikdy nepůjdou.“

Současný ústecký hejtman Jan Schiller z hnutí ANO konkrétně navrhuje, aby se peníze a programy na podporu bydlení sebraly Ministerstvu pro místní rozvoj a předaly se krajům. „Regiony mají mnohem větší přehled, kde je tato pomoc potřeba. Pod ministerstvem to vůbec nefunguje, zatímco kraje by byly schopné vytvářet jednoduché dotace pro svá města a obce,“ míní Schiller.

Hejtman Vysočiny Vítězslav Schrek z ODS by udělal totéž v případě dotací na sociální služby. O jejich výši se dnes také rozhoduje v Praze na Ministerstvu práce a sociálních věcí a regiony jen peníze posílají dál. „Nechal bych rozdělení peněz a povinnost zajištění služeb úplně na krajích,“ říká Schrek. „Obecně bych samozřejmě uvítal svěření více pravomocí i kompetencí krajům. A naopak bych ubral byrokratických povinností, to jsou hlavně zbytečné a nesmyslné výkazy.“

Na druhou stranu existuje i mnoho místních politiků, kteří by na dnešním fungování krajů nic neměnili. Vlastně jim vyhovuje systém, kdy při troše snahy mohou být v regionu oblíbení, aniž by museli složitě rozhodovat o nepopulárních věcech – třeba o výši daní nebo o platech učitelů. Pro leckoho může být pohodlné, že to rozhodne centrální vláda a on jen peníze jako pošťák doručí příjemci.

„V každodenní realitě tak krajská politika bývá především prostorem pro komunální politiky zajistit, že zdroje skrze krajské průtokové mechanismy dotečou do jejich příslušné obce,“ směje se bývalý náměstek hejtmana Jihomoravského kraje Jiří Nantl z ODS, dnes náměstek ministra školství.

Většina krajů podle něj nestojí ani o možnost skutečných místních nebo regionálních daní, například ve formě krajské přirážky k dani z příjmů. „Právě něco takového by ale umožnilo skutečnou regionální politiku, větší míru diferenciace krajů podle nabízeného prostředí pro podnikání a zaměstnání, soutěže mezi kraji a skutečné politické volby v regionálním měřítku. Je však téměř jisté, že o pouhé otevření takových úvah by téměř nikdo nestál,“ míní Nantl.

I přes mnohé nářky z regionů se zdá, že většina krajů chce raději zůstat voleným regionálním úřadem pro další distribuci státních dotací, než aby se posunula směrem ke skutečné samosprávě regionálního dosahu. Navzdory tomu: Zapálení hejtmani se svými vizemi mohou uspět.