„V roce 2018 jsem studovala transparentnost vizuální komunikace. A najednou se objevily deepfakes,“ popisuje grafická designérka a umělkyně Lenka Hámošová, jak se poprvé profesionálně střetla s AI. „Deepfakes je způsob, jak na jednu osobu nalepíte obličej jiného člověka a vypadá to přirozeně. Byl to pro mne zlomový bod.“

„Mohla jsem skončit v šoku nebo frustraci. Ale místo toho to ve mně vzbudilo ohromnou zvědavost,“ vzpomíná Hámošová, jak se dostala k experimentování s neuronovými sítěmi v digitálním umění dávno předtím, než se tyto generátory staly obecně známými v roce 2022.

(V textu článku uvádíme jen stručný výběr z probíraných témat. Celý rozhovor najdete ve videu v úvodu článku. Podívejte se také na celou epizodu k tomuto tématu.)

Neuronové sítě od firmy Nvidia, jako například StyleGAN (generující neexistující lidské obličeje) nebo GauGAN (generující „fotky“ krajinky), naznačily, jaké budou možnosti. Ale teprve DALL-E 2 od firmy OpenAI odstartoval éru generátorů, kterým můžete zadat jakoukoli instrukci a ony se ji pokusí splnit.

Takto vypadaly první ukázky generátoru DALL-E 2:

Dnes už je DALL-E ve třetí verzi integrován do ChatGPT, kromě toho se masové oblibě těší generátory jako Stable Diffusion, FLUX, Adobe Firefly nebo Midjourney.

Na pokrocích Midjourney je nejlépe vidět ohromný pokrok generátorů. Třeba v první verzi byste asi nepoznali, že generátor dostal instrukce „Tři chlapci z plovoucí dřevěné loďky na řece koukají na velkého mamuta v dálce na břehu jako ze 3D animovaného filmu.“ Od čtvrté verze to začíná být zajímavé a šestá (ze začátku roku 2024) už vypadá jako od profesionálního grafika.

Podle Hámošové ostatně současný vývoj AI představuje demokratizaci přístupu k tvorbě vizuálního a audiovizuálního obsahu. „Je to možná až takový zlom, jako byl vynález knihtisku,“ domnívá se. Má i další přirovnání: „Když přišly digitální fotoaparáty a levnější zrcadlovky, fotografové se tomu také bránili, že teď každý bude moct fotit. Ale nakonec to vedlo k vytvoření nové kategorie digitální fotografie.“

Hámošová nezapomíná na to, jak se generátory nacvičily. Tedy že se trénovaly na obrazech umělců, obvykle bez jakéhokoli ohledu na autorská práva. „Řekla bych, že je to možná největší krádež v historii. Na druhé straně mám pocit, že už není cesty zpět.“

Řada vygenerovaných obrázků – kterých jsou teď plné nejen sociální sítě – působí dost unifikovaně a nudně, jsou si navzájem dost podobné. Hámošová právě v tom vidí příležitost pro zkušené umělce. Připomíná, že profesionální výtvarníci a grafici obvykle umí kombinovat více technik, znají názvy stylů, nastavení fotoaparátu nebo kamery apod.

„Někteří lidé dostali ty nové nástroje a mají najednou pocit, že jsou umělci. A nic proti tomu, někdo skutečně možná udělá takový skok. Ale většina těch výtvorů je prostě nezajímavá,“ všímá si Hámošová. Přirovnává to k nástupu digitální fotografie. Když na trh přišly laciné digitální kompakty a zrcadlovky, objevilo se velké množství nových fotografů. Ale časem se to ustálilo na nové rovnováze.

„Profesionální výtvarníci se umí posunout v úvahách o výsledné podobě díla dále, hledají nějakou originální myšlenku. Mají vzdělání ohledně dějin umění nebo dějin vizuální kultury,“ vypočítává Hámošová. Díky tomu mohou umělci použít nové nástroje a produkovat vizuální myšlenky, které reagují na současné dění.

Profesionál má podle ní jiné schopnosti, jiné zkušenosti, používá konkrétní názvosloví, a tak pomocí těch nových nástrojů vyprodukuje zajímavější věci.

A nebojí se, že se kvůli dostupnosti nových nástrojů ztratí touha dětí učit se malovat a kreslit, když budou mít po ruce tyto generátory? „Neviděla bych to tak černě,“ doufá Hámošová. Popisuje, že děti stále vyhledávají klasické pastelky a vodovky. „Děti chtějí dělat nepořádek,“ směje se. „A tím si dítě trénuje představivost, při práci s fyzickými nástroji cvičí motoriku. Když se já vrátím ke svému dětství, tak jsem se učila kreslit a malovat, ale taky jsme doma měli počítač. A já si tam hrála s vizualizacemi, grafickými editory, nástrojem na zalamování časopisů, začala jsem dělat vlastní časopis. Počítač nebyl lepší nebo horší, byl to jen další nástroj, se kterým jsem pracovala.“

Hámošová věří, že nové nástroje mohou umělcům pomoci v jejich tvorbě. Ať už tak, že je „zaúkolují“ nějakými prompty, nebo třeba při přípravě projektu jako kreativní partner při rozmýšlení nápadů. „Vytvořte si myšlenkovou mapu, diagram svého tvůrčího procesu,“ radí Hámošová. „To vám pomůže si rozmyslet, co má smysl nechat udělat AI a kde je zajímavější dát do toho vlastní lidský vklad.“

„To, že teď kdokoli může dosáhnout super výsledku, neznamená, že je to všechno umění,“ uvažuje Hámošová. „Aby to bylo umění, za tím musí být nějaký koncept, myšlenka, nějaká kontinuální umělecká praxe. Každý to má nějak jinak, může to vycházet třeba ze sledování sebe sama nebo ze sledování okolí. Umělec potom tuto reakci vizualizuje, zhmotňuje. A je jedno, zda k tomu použije umělou inteligenci, hlínu nebo tužku a papír.“

„V roce 2018 jsem studovala transparentnost vizuální komunikace. A najednou se objevily deepfakes,“ popisuje grafická designérka a umělkyně Lenka Hámošová, jak se poprvé profesionálně střetla s AI. „Deepfakes je způsob, jak na jednu osobu nalepíte obličej jiného člověka a vypadá to přirozeně. Byl to pro mne zlomový bod.“

„Mohla jsem skončit v šoku nebo frustraci. Ale místo toho to ve mně vzbudilo ohromnou zvědavost,“ vzpomíná Hámošová, jak se dostala k experimentování s neuronovými sítěmi v digitálním umění dávno předtím, než se tyto generátory staly obecně známými v roce 2022.

(V textu článku uvádíme jen stručný výběr z probíraných témat. Celý rozhovor najdete ve videu v úvodu článku. Podívejte se také na celou epizodu k tomuto tématu.)

Neuronové sítě od firmy Nvidia, jako například StyleGAN (generující neexistující lidské obličeje) nebo GauGAN (generující „fotky“ krajinky), naznačily, jaké budou možnosti. Ale teprve DALL-E 2 od firmy OpenAI odstartoval éru generátorů, kterým můžete zadat jakoukoli instrukci a ony se ji pokusí splnit.

Takto vypadaly první ukázky generátoru DALL-E 2:

Dnes už je DALL-E ve třetí verzi integrován do ChatGPT, kromě toho se masové oblibě těší generátory jako Stable Diffusion, FLUX, Adobe Firefly nebo Midjourney.

Na pokrocích Midjourney je nejlépe vidět ohromný pokrok generátorů. Třeba v první verzi byste asi nepoznali, že generátor dostal instrukce „Tři chlapci z plovoucí dřevěné loďky na řece koukají na velkého mamuta v dálce na břehu jako ze 3D animovaného filmu.“ Od čtvrté verze to začíná být zajímavé a šestá (ze začátku roku 2024) už vypadá jako od profesionálního grafika.

Podle Hámošové ostatně současný vývoj AI představuje demokratizaci přístupu k tvorbě vizuálního a audiovizuálního obsahu. „Je to možná až takový zlom, jako byl vynález knihtisku,“ domnívá se. Má i další přirovnání: „Když přišly digitální fotoaparáty a levnější zrcadlovky, fotografové se tomu také bránili, že teď každý bude moct fotit. Ale nakonec to vedlo k vytvoření nové kategorie digitální fotografie.“

Hámošová nezapomíná na to, jak se generátory nacvičily. Tedy že se trénovaly na obrazech umělců, obvykle bez jakéhokoli ohledu na autorská práva. „Řekla bych, že je to možná největší krádež v historii. Na druhé straně mám pocit, že už není cesty zpět.“

Řada vygenerovaných obrázků – kterých jsou teď plné nejen sociální sítě – působí dost unifikovaně a nudně, jsou si navzájem dost podobné. Hámošová právě v tom vidí příležitost pro zkušené umělce. Připomíná, že profesionální výtvarníci a grafici obvykle umí kombinovat více technik, znají názvy stylů, nastavení fotoaparátu nebo kamery apod.

„Někteří lidé dostali ty nové nástroje a mají najednou pocit, že jsou umělci. A nic proti tomu, někdo skutečně možná udělá takový skok. Ale většina těch výtvorů je prostě nezajímavá,“ všímá si Hámošová. Přirovnává to k nástupu digitální fotografie. Když na trh přišly laciné digitální kompakty a zrcadlovky, objevilo se velké množství nových fotografů. Ale časem se to ustálilo na nové rovnováze.

„Profesionální výtvarníci se umí posunout v úvahách o výsledné podobě díla dále, hledají nějakou originální myšlenku. Mají vzdělání ohledně dějin umění nebo dějin vizuální kultury,“ vypočítává Hámošová. Díky tomu mohou umělci použít nové nástroje a produkovat vizuální myšlenky, které reagují na současné dění.

Profesionál má podle ní jiné schopnosti, jiné zkušenosti, používá konkrétní názvosloví, a tak pomocí těch nových nástrojů vyprodukuje zajímavější věci.

A nebojí se, že se kvůli dostupnosti nových nástrojů ztratí touha dětí učit se malovat a kreslit, když budou mít po ruce tyto generátory? „Neviděla bych to tak černě,“ doufá Hámošová. Popisuje, že děti stále vyhledávají klasické pastelky a vodovky. „Děti chtějí dělat nepořádek,“ směje se. „A tím si dítě trénuje představivost, při práci s fyzickými nástroji cvičí motoriku. Když se já vrátím ke svému dětství, tak jsem se učila kreslit a malovat, ale taky jsme doma měli počítač. A já si tam hrála s vizualizacemi, grafickými editory, nástrojem na zalamování časopisů, začala jsem dělat vlastní časopis. Počítač nebyl lepší nebo horší, byl to jen další nástroj, se kterým jsem pracovala.“

Hámošová věří, že nové nástroje mohou umělcům pomoci v jejich tvorbě. Ať už tak, že je „zaúkolují“ nějakými prompty, nebo třeba při přípravě projektu jako kreativní partner při rozmýšlení nápadů. „Vytvořte si myšlenkovou mapu, diagram svého tvůrčího procesu,“ radí Hámošová. „To vám pomůže si rozmyslet, co má smysl nechat udělat AI a kde je zajímavější dát do toho vlastní lidský vklad.“

„To, že teď kdokoli může dosáhnout super výsledku, neznamená, že je to všechno umění,“ uvažuje Hámošová. „Aby to bylo umění, za tím musí být nějaký koncept, myšlenka, nějaká kontinuální umělecká praxe. Každý to má nějak jinak, může to vycházet třeba ze sledování sebe sama nebo ze sledování okolí. Umělec potom tuto reakci vizualizuje, zhmotňuje. A je jedno, zda k tomu použije umělou inteligenci, hlínu nebo tužku a papír.“