Ve stájích v Mlýncích chová Josef Váňa devadesát koní, doma v Chyších je místostarostou a jako nový poslanec chce změnit zákony o sázkjoách na koně. „Cítím se dobře, ale jak nejsem čtyři dny v sedle, začnou mě bolet záda,“ vypráví pro Seznam Zprávy jednasedmdesátiletý nezmar.

Rozhovor nám poskytl před startem 134. Velké Pardubické. Letos je to přesně 10 let, kdy jel tento slavný závod v sedle naposledy.

Jaká je klinická smrt, kterou jste prodělal před lety po pádu z koně?

Pěkná. Člověk si během zlomku vteřiny promítne hlavou samé krásné chvíle, které prožil.

Ano. Nikdo z toho nemusí mít strach.

Uklidňující zjištění v životě?

Abych vám pravdu řekl, byl jsem rád, že jsem se zase probral.

Jaké krásné chvíle se vám tehdy promítly hlavou, tedy při převozu do nemocnice po pádu na dostizích v německém Iffezhaimu u Baden-Badenu v červnu 1994, kdy na vás dopadl kůň hřbetem, zčásti se vám utrhla levá plíce a poté se vám několikrát zastavilo srdce?

To pěkné, co bylo na horách. Já tohle zažil už dvakrát. V Badenu to bylo i děsivé, když jsem skoro byl při sobě, ale ještě nebyl, tak se mi v hlavě honily i hrozné obrázky, jak mi koně utíkají do vodopádu, a těm, kteří nevyskočí, domorodci zezadu lámali nohy kládama.

Dva měsíce po úrazu jste už zase jel dostih.

Nepodléhal jsem tomu, co se mi stalo. Když jsem se z jipky dostal do normálního pokoje, ležel vedle mě takový chudáček klučina, který brečel, že měl zlomenou nohu. Říkal jsem si, že tam s ním dlouho nevydržím. Že musím makat, ať můžu být co nejdřív převezený do Čech, ať to nemusím poslouchat. Tak jsem se snažil krev, kterou jsem měl v sobě kvůli tomu urvanému kusu plíce, během dvou dnů vykašlat, aby mě nemuseli punktovat. Dostal jsem to ze sebe. Byly to hrozné bolesti, ale pomohlo mi to, že jsem byl schopný převozu, abych mohl jet na Bulovku k panu profesoru Dunglovi.

Zlomené jste měl už snad všechny kosti v těle. Jste příkladem klišé, že když se spadne z koně, musí se rychle naskočit do sedla?

Tak to je. Já jsem nedělal tento sport pro peníze, já ho dělal pro to, že mě bavilo vyhrávat, proto jsem se snažil rehabilitace co nejvíc urychlit. Kdybych poslouchal doktory, v životě bych nic nevyhrál.

Víte, kolik dostihů jste vyhrál?

Tři sta to není, přesně to nevím. Dnešní zkušení žokejové jako Faltejsek, Bartoš jezdili po celém světě, závodili skoro každý den, to pak vítězství naskakují. Když jsem začínal jako amatér, vyhrál jsem hned druhou sezonu dvacet pět dostihů a nejlepší profesionál jich vyhrál jedenáct.

Uvádí se u vás více než 270 vítězných dostihů. Jakého triumfu si ceníte nejvíc?

Každý by řekl Velká pardubická, ale můj nejprestižnější dostih je, když jsem po zranění roztříštěné patní kosti měl být rok a půl odepsaný, ale za osm neděl jsem vyhrál velkou cenu v Baden-Badenu, to bylo úžasné. Poprvé jsem porazil neporazitelného Registana, bráchu klisny Registany, která vyhrála Velkou pardubickou. On byl německý překážkový fenomén a já ho porazil s českým mrzákem.

Patříte k zastáncům Taxisova příkopu na Velké pardubické, na kterém uhynulo 26 koní, naposledy loni Stute. Obávaná překážka prošla mnoha úpravami, vy o ní tvrdíte, že je teď perfektní.

Bavme se o tom, že koně už normálně na Taxisu nepadají. Ale pokud se stane průšvih, že nezkušený jezdec udělá s koněm takový karambol, tak to ani přeskočit nemohli. Že tam zahynul kůň, bylo tím, že mu další zezadu skočil na záda. Pokud by tam nebyl tento incident, přeskočily by Taxis všechny koně. Mají za sebou kvalifikační dostihy. To byla smůla smůl, která se nedá do budoucna vyloučit nikdy.

Na Taxisově příkopu jste spadl pouze v roce 1993.

Skákal jsem ho asi třicetkrát. Když jsem dvakrát padnul, tak to bylo přesně to samé. Mladý ruský žokej Ševljakov, který jel první dostih v životě, udělal to samé jako loni ten Francouz. Když jsem spadl se Železníkem, karambol byl kvůli ochráncům zvířat, tentokrát to organizovala Brigitte Bardot a nahnala tam Rakušáky. Abych nepřejel nějakého policajta, musel jsem Železníka skoro zastavit. Najížděl jsem Taxis z hrozně pomalého tempa, ale Železník byl takový kanón, že věděl, co jde skákat. Dal šipku i z pomalého tempa, ale bohužel tam ležel francouzský kůň, tak jsme o něj zakopli. To jsem spadl na Taxisu poprvé a pak s Barokem podruhé. Jinak jsem nikdy neměl na Taxisu problémy.

Taxisův příkop na Velkou pardubickou patří?

Bezesporu, ale hlavně se Taxis upravil tak, že za normálních okolností by se žádnému koni ani hlavně jezdci nemělo nic stát. Ve Waregemu, kde jsme závodili před měsícem se třemi koňmi, je voda široká sedm metrů, ale když ji nepřeskočíte, neměli byste spadnout. To samé je také na prestižní dráze Auteuil ve Francii – může se stát, že tam někde spadne, ale fatálně se nezraní.

Je to deset roků, co jste naposledy jel Velkou pardubickou. Přiznejte, kolikrát jste se od té doby chtěl ještě vrátit na start?

Když jsem skončil kariéru s Tiumenem, protože on byl starej a já byl starej, takže to dopadlo tak, že nás porazila i Martina Růžičková, tak jsem trpěl hrozně. Protože jsem viděl, co dělají kluci špatně, co by se nemělo dělat, proto někdo sem tam spadl. Ale teď už jsem si zvykl a ani mi to nepřijde. Sice zvedám nohu, když koně skáčou, ale to už je tik, kterého se asi nikdy nezbavím.

Láska ke koním je na celý život.

Předpokládám. Sice jsem se teď dal na politiku, ale i když jsem byl na krajském zastupitelstvu, tak jsem si čas na koně vždycky našel. Věřím, že to tak bude dál, protože když nesedím čtyři dny na koních, začnou mě vážně bolet záda. Jízdu na koni používám jako rehabilitaci pro svou tělesnou schránku. Díky bohu mě poslední dobou velice nic nebolí.

Také pořád plavete a jezdíte na kole?

Už to není, jak to bylo dřív, ale sem tam na kolo sednu a jedu na pivo. Doma máme bazén, tak si zaplavu.

Jak vypadá váš běžný den, když nemusíte politikařit?

Vzbudím se většinou v šest. Když byly problémy s mančaftem, vstával jsem i dřív a chodil kydat. Zajedu se do Mlýnců převléknout do jezdeckého, jedu nahoru, paní mi přidělí koně, většinou jezdím ty hodné… to si dělám srandu. Jezdím ty, co neujezdí holky. Odjezdím dva, tři koně, pak mám na starosti ošetřování zraněných koní – laseruju, inhaluju. Potom se jdeme naobědvat, trošku doma odpočineme, opálíme se a ve čtyři jdeme zase do práce. Přijdu domů, většinou si skočím na jedno, dvě pivka, pak ještě mrknu do počítače, co je potřeba, lehnu k televizi a jdu spát.

Fyzická práce vás pořád udržuje v kondici?

Kdybych seděl doma, čuměl do blba a čekal na smrt, tak by to tělo tak dobře nesnášelo.

Tak zní vaše rada seniorům – aby byli aktivní?

Jasně, ale každý podle toho, co mu zdraví dovolí. Zůstat sedět doma a čekat na to nejhorší, není vůbec správně. Pokud to jde, měl by člověk být pořád v nějaké fyzické i třeba psychické zátěži. Žrát prášky není problém, ale to není řešení.

Kolik máte zaměstnanců na těch devadesát koní?

Je nás okolo patnácti, když to spočítám dohromady se synem. Máme dvě tréninkové stáje.

Měl jste ke koním vždycky blízko?

Začalo to kozama, prasatama, krávama a skončilo to u koní. Když jsem pásl družstevní krávy a byl jsem přistižen, jak na nich jezdím a krávy už nedojily takové litry, jak měly, tak mi pan živočichář Šůstek koupil do JZD polokrevného, ale spíš křížence chladnokrevníka s teplokrevníkem, jmenoval se Ferda. Na něm jsem na velkém, vojenském, dělostřeleckém sedle jezdil. Ale když jsem šel do školy do Kladrub, neměl jsem žádné základy, protože mi nikdo neřekl, jak se to dělá. V Kladrubech jsem začal od píky.

Začínal jste také jako ošetřovatel koní v Tlumačově.

Když mě vyhodili z učení z Kladrub, měl jsem podepsanou smlouvu s podnikem v Tlumačově a musel jsem tam zůstat a pracovat. Nejdřív jsem byl odvelený na hříbárnu na Buňov, to je kopec nad Otrokovicemi. Tam byla stáj pro mladé koně. Měli jsme tam dvaadvacetiletého Katarina, kterého jsem připravoval na to, abych na něm mohl jet loveckou jízdu při jezdeckém dni v Tlumačově. A já jsem s tím starým žebrákem tu loveckou jízdu vyhrál. Tak se nade mnou slitovali a vzali mě zpátky dolů do hřebčína, kde jsem chystal koně na aukci. Ježdění v Kladrubech mě tak chytlo, že jsem pro to dělal všechno. Tak to mám celý život, když jsem se do něčeho pustil. Dělám to naplno, abych z toho měl dobrý pocit. Ať to byly lyže, tenis, ping pong, cokoli.

I když jste byl pomocným dělníkem na stavbě televizního vysílače na Pradědu?

Dokonce jsem měl být zedník, chtěli mě poslat do učení. Byl jsem v Brigádě socialistické práce Evžena Mička. To byla nejlepší zednická brigáda. To byli borci. Sice se chlastalo, ale když se pracovalo, tak se pracovalo na plné koule.

Válel jste i na lyžích, vyhrál jste obří slalom ve Vysokých Tatrách, jel jste Jizerskou padesátku, šel vám i fotbal.

Hrál jsem ho na vesnici. Z Pradědu jsem dojížděl hrát fotbal do rodné vesničky Slopné. Tenkrát nám to docela šlo, dostali jsme se do okresního přeboru. Už se jezdilo do větších měst, tak jsem klukům pomáhal, ale to už je historie.

Byl jste rychlý útočník?

Byl jsem hodně rychlý útočník, než jsem si v Kladrubech zlomil nohu. Spadl jsem z kaštanu. Pak jsem hrával zálohu. Z hor jsem měl fyzičku. Vydržel jsem hrát dva zápasy za den – ráno za žáky, odpoledne za chlapy. Uběhal jsem to, nebyl to problém. Díky lyžím jsem měl fyzičku jako dvanáct roků nejlepší sportovec u sportovního lékaře v Bruntále.

Co nejvíc bolí? Fotbal, lyže, dostihy?

Nejvíc bolí to, když nemáte natrénováno.

To se pak trápíte od začátku do konce?

Tak. Zažil jsem nejen Jizerskou padesátku, kde jsem jeden rok byl na tom opravdu hodně dobře, ale rok na to mě na konci Bedřichovské louky předbíhali největší outsideři, to jsem se trápil, protože jsem netrénoval a jenom jsem pařil a dělal kraviny.

Ale i tak jsem byl na Jesenické sedmdesátce devátý. Když není fyzička, je to trápení.

Poprvé jste jel Velkou pardubickou v roce 1985. Splnil jste si klukovský sen?

Měl jsem dobrého koně, polokreváka Paramona, kterého jsem si trénoval sám. Ráno jsem s ním nacválal sedm kilometrů a můj kamarád Pepča Hajdík, podobný blázen jako já, měl toho koně hrozně rád a jel s ním odpoledne na Annaberg. Měl skvělou fyzičku. Kdybychom nespadli na haďáku (jedna z překážek – pozn. red.) , tak jsme vyhráli hned první ročník. Festivala, který skákal celý dostih bez problému, jsme už nedohonili. Ale porazili jsme Santose, který byl v tu dobu jeden z nejlepších překážkových koní, jezdil ho Kamil Kuchovský, taky nebožtík.

Kterého koně jste měl nejradši?

Nemám to nastavené jak paní Váňová. Já mám všechny rád a je mi jedno, jestli je to Železník, Paramon, nebo v dnešní době Tiumen, L’Estran, který vyhrál čtyřikrát v Gran Premiu, nebo Natam, kterého miluje paní Váňová. Nedělám mezi nimi rozdíly, protože i ti horší si sem tam najdou parketu, kterou vyhrají.

Není to jako u lidí, že každý má odlišné povahové vlastnosti a některé jsou vašemu naturelu blíž?

To je normální. Někteří jsou zlí, někteří až moc hodní, někteří líní. Jako u lidí. Každý je jiný, hotovo.

Aristokrat. Ve středu před kvalifikací byl schopný s holkama, kterého ho jezdily, zastavit před sedmdesáticentimetrovou překážečkou na jízdárně, a v sobotu vyhrál kvalifikaci na Velkou pardubickou. Občas se něčeho leknul, byl vrtošivý. Ale mohlo to být také tím, že měl v oku spadlou sítnici, která se pohybovala, tak možná proto se sem tam leknul. Ale když si potom zažil Pardubice, běhal tam jako profík. Věděl, že tohle je malý skok – zvednul nohu, tohle je velký skok – musím skočit. Tam si byl jistý.

Železník byl chtivý, musel se držet, taktizovalo se. Ale když jsem jezdil Tiumena, bylo to už v nové éře, kde se jede od začátku do konce a časy jsou úplně jinde než se Železníkem. Na Tiumenovi to byla paráda, jen jsem si pomyslel, co má dělat a on to dělal. Pouze jsem ho dirigoval a vymýšlel, jestli už přidat, nebo ještě je čas – tohle byla má starost. Ale skákání si jezdil sám beze mě.

Takového koně by mohl jezdit kdejaký blbec.

Jaký byl váš životní prodej koně?

V tomhle moc zkušeností nemám, protože dobré koně jsme nikdy neprodávali. Když je dobrý, tak je neprodejný. Nikdy jsme nebyli handlíři, kteří by to udělali. Ale dnes je jiná doba. Já si radši koupím levného, udělám z něho dobrého koně a nechám si ho.

Rodokmen šampiona není nutný?

Železník ani Tiumen žádní šampioni dle původu nemohli být, protože Železník měl matku nějakou Želatinu, transportovanou Rusku, která v životě nic nevyhrála. Jeho taťka byl sice vítězem, východoněmecký kůň, který po rovině nebyl špatný. Ale zas bylo podivné, že Želka, matka Železníka, neuměla nic, ale co dala kluka, byl to super překážkový kůň, a každý byl s jiným tatou. Z Ruska byla v mámě vytrvalost, což bylo normální, protože Rusáci běhají většinou dlouhé tratě, tenkrát tam sprinty ani neběhali, jen štreky do dálky.

Co je u dostihového koně zásadní?

Postavení svalových vláken. Rychlá svalová vlákna mají většinou sprinteři. Genetika? OK, ale dnes už ve Francii, když chovají překážkové koně, sem tam prdnou do chovu mílaře. A většinou je připouštějí na polokrevné kobyly, které v původu mají Araby, kteří zase udělají obrovskou vytrvalost. Je to věda. Francouzi to ani po dvou stech letech nemají vymakané stoprocentně, ale pravda je, že nejlepší překážkoví koně jsou teď francouzští. Irsko a Anglie, specialisti na chov překážkových koní, si dnes kupují Francouze, většinou polokreváky. A ti vyhrají největší dostihy.

Aeneas a Chelmsford, které trénujete, se na Velkou pardubickou kvalifikovali, leč startovat nebudou. Proč?

Bohužel, Ananas, jak mu říkám, sice teď vyhrál kvalifikaci, ale jsme přesvědčeni o tom, že to bylo tím, že závod byl ze začátku pomalý a začali závodit až od velké vody, to už je svou třídou „zmaloval“. Ale pokud by pardubická byla rychlá od začátku, tak neuspěje. Má původ spíš na kratší distance, není to vyloženě překážkový chov. Jeho fotr je Galileo a ten dával rovinové tratě na 2,4 kilometru a trošičku dál. Bude lepší, když bude běžet Cenu Labe, protože Velkou pardubickou by neprostál kvůli tomu, že toho koně nejde natrénovat na delší vzdálenost. Byl čtvrtý v derby, dobrý kůň po rovině, ale distanční optimum mu končí na pěti kilometrech. A že teď vyhrál 5,8 kilometru, to bylo díky průběhu.

Jak nesete, že nebudete mít žádného koně na startu Velké pardubické?

Špatně, ale ještě je možnost, že by mi někdo nějakého koně koupil.

Kvůli zranění letos nepoběží ani obhájce Sacamiro. Kdo je hlavní favorit?

Myslím si, že Santa Klara.

K dostihům patří sázky. Sázíte?

Už iks let ne, ale když jsem byl mladý a jezdil jsem hodně do Bratislavy, jezdil jsem ty největší mrzáky, a já jsem věděl, že s nimi vyhraju, tak jsem si to zahrál. Hrál jsem hodně sebe, protože jsem si věřil a byl jsem z toho jednu dobu docela dobře živej.

Sázky na sebe ale asi ani tehdy nebyly košer, ne?

Bylo to zakázané, ale nebyl problém říct kamarádovi: Zanes to tam. Párkrát se stalo, že jsem to zesrabil a od té doby to nehraju. Ale jsem rád, když to lidi hrají, přijdou se zeptat, poradit. S tím nemám problém.

Sázení na koně by měl být byznys, který dostihům hodně pomáhá.

Bohužel u nás je to úplně jinak. Proto teď, když půjdu do Parlamentu, bych chtěl prosadit změnu loterijního zákona, aby se daly přijímat sázky na závody živých zvířat. Abychom mohli dostihy prodat do světa, odtamtud dostat peníze zpátky, abychom dostihový sport mohli vůbec ufinancovat. Protože to, co dostáváme od státu, je něco směšného. Do tohoto roku jsme dostávali jen 6,8 milionu a to jsme se ještě museli rozdělit s klusákama.

Sázkařská data jsou obecně ceněná.

Ano, je to cesta, která už měla být dávno. Nevím, komu by to mělo překážet. Bohužel se o to zatím nikdo velice nesnažil.

Kdo je během závodu pod největším tlakem? Žokej, trenér, majitel nebo kůň?

Nejlepší je, když jste tak dobrý, že to nemusíte vnímat. Horší jsou ti chudáci trenéři, co mají doma dva, tři koně, nemají výsledky a jsou pořád pod tlakem majitelů: Jestli to nedopadne dobře, tak ti ho vezmu! Těch je mi líto. My jsme naštěstí posledních třicet let tyhle problémy neměli.

A když jste pod tlakem, vypínáte u vína?

To jste řekl správně, dám si flašku vína.

Ve stájích v Mlýncích chová Josef Váňa devadesát koní, doma v Chyších je místostarostou a jako nový poslanec chce změnit zákony o sázkjoách na koně. „Cítím se dobře, ale jak nejsem čtyři dny v sedle, začnou mě bolet záda,“ vypráví pro Seznam Zprávy jednasedmdesátiletý nezmar.

Rozhovor nám poskytl před startem 134. Velké Pardubické. Letos je to přesně 10 let, kdy jel tento slavný závod v sedle naposledy.

Jaká je klinická smrt, kterou jste prodělal před lety po pádu z koně?

Pěkná. Člověk si během zlomku vteřiny promítne hlavou samé krásné chvíle, které prožil.

Ano. Nikdo z toho nemusí mít strach.

Uklidňující zjištění v životě?

Abych vám pravdu řekl, byl jsem rád, že jsem se zase probral.

Jaké krásné chvíle se vám tehdy promítly hlavou, tedy při převozu do nemocnice po pádu na dostizích v německém Iffezhaimu u Baden-Badenu v červnu 1994, kdy na vás dopadl kůň hřbetem, zčásti se vám utrhla levá plíce a poté se vám několikrát zastavilo srdce?

To pěkné, co bylo na horách. Já tohle zažil už dvakrát. V Badenu to bylo i děsivé, když jsem skoro byl při sobě, ale ještě nebyl, tak se mi v hlavě honily i hrozné obrázky, jak mi koně utíkají do vodopádu, a těm, kteří nevyskočí, domorodci zezadu lámali nohy kládama.

Dva měsíce po úrazu jste už zase jel dostih.

Nepodléhal jsem tomu, co se mi stalo. Když jsem se z jipky dostal do normálního pokoje, ležel vedle mě takový chudáček klučina, který brečel, že měl zlomenou nohu. Říkal jsem si, že tam s ním dlouho nevydržím. Že musím makat, ať můžu být co nejdřív převezený do Čech, ať to nemusím poslouchat. Tak jsem se snažil krev, kterou jsem měl v sobě kvůli tomu urvanému kusu plíce, během dvou dnů vykašlat, aby mě nemuseli punktovat. Dostal jsem to ze sebe. Byly to hrozné bolesti, ale pomohlo mi to, že jsem byl schopný převozu, abych mohl jet na Bulovku k panu profesoru Dunglovi.

Zlomené jste měl už snad všechny kosti v těle. Jste příkladem klišé, že když se spadne z koně, musí se rychle naskočit do sedla?

Tak to je. Já jsem nedělal tento sport pro peníze, já ho dělal pro to, že mě bavilo vyhrávat, proto jsem se snažil rehabilitace co nejvíc urychlit. Kdybych poslouchal doktory, v životě bych nic nevyhrál.

Víte, kolik dostihů jste vyhrál?

Tři sta to není, přesně to nevím. Dnešní zkušení žokejové jako Faltejsek, Bartoš jezdili po celém světě, závodili skoro každý den, to pak vítězství naskakují. Když jsem začínal jako amatér, vyhrál jsem hned druhou sezonu dvacet pět dostihů a nejlepší profesionál jich vyhrál jedenáct.

Uvádí se u vás více než 270 vítězných dostihů. Jakého triumfu si ceníte nejvíc?

Každý by řekl Velká pardubická, ale můj nejprestižnější dostih je, když jsem po zranění roztříštěné patní kosti měl být rok a půl odepsaný, ale za osm neděl jsem vyhrál velkou cenu v Baden-Badenu, to bylo úžasné. Poprvé jsem porazil neporazitelného Registana, bráchu klisny Registany, která vyhrála Velkou pardubickou. On byl německý překážkový fenomén a já ho porazil s českým mrzákem.

Patříte k zastáncům Taxisova příkopu na Velké pardubické, na kterém uhynulo 26 koní, naposledy loni Stute. Obávaná překážka prošla mnoha úpravami, vy o ní tvrdíte, že je teď perfektní.

Bavme se o tom, že koně už normálně na Taxisu nepadají. Ale pokud se stane průšvih, že nezkušený jezdec udělá s koněm takový karambol, tak to ani přeskočit nemohli. Že tam zahynul kůň, bylo tím, že mu další zezadu skočil na záda. Pokud by tam nebyl tento incident, přeskočily by Taxis všechny koně. Mají za sebou kvalifikační dostihy. To byla smůla smůl, která se nedá do budoucna vyloučit nikdy.

Na Taxisově příkopu jste spadl pouze v roce 1993.

Skákal jsem ho asi třicetkrát. Když jsem dvakrát padnul, tak to bylo přesně to samé. Mladý ruský žokej Ševljakov, který jel první dostih v životě, udělal to samé jako loni ten Francouz. Když jsem spadl se Železníkem, karambol byl kvůli ochráncům zvířat, tentokrát to organizovala Brigitte Bardot a nahnala tam Rakušáky. Abych nepřejel nějakého policajta, musel jsem Železníka skoro zastavit. Najížděl jsem Taxis z hrozně pomalého tempa, ale Železník byl takový kanón, že věděl, co jde skákat. Dal šipku i z pomalého tempa, ale bohužel tam ležel francouzský kůň, tak jsme o něj zakopli. To jsem spadl na Taxisu poprvé a pak s Barokem podruhé. Jinak jsem nikdy neměl na Taxisu problémy.

Taxisův příkop na Velkou pardubickou patří?

Bezesporu, ale hlavně se Taxis upravil tak, že za normálních okolností by se žádnému koni ani hlavně jezdci nemělo nic stát. Ve Waregemu, kde jsme závodili před měsícem se třemi koňmi, je voda široká sedm metrů, ale když ji nepřeskočíte, neměli byste spadnout. To samé je také na prestižní dráze Auteuil ve Francii – může se stát, že tam někde spadne, ale fatálně se nezraní.

Je to deset roků, co jste naposledy jel Velkou pardubickou. Přiznejte, kolikrát jste se od té doby chtěl ještě vrátit na start?

Když jsem skončil kariéru s Tiumenem, protože on byl starej a já byl starej, takže to dopadlo tak, že nás porazila i Martina Růžičková, tak jsem trpěl hrozně. Protože jsem viděl, co dělají kluci špatně, co by se nemělo dělat, proto někdo sem tam spadl. Ale teď už jsem si zvykl a ani mi to nepřijde. Sice zvedám nohu, když koně skáčou, ale to už je tik, kterého se asi nikdy nezbavím.

Láska ke koním je na celý život.

Předpokládám. Sice jsem se teď dal na politiku, ale i když jsem byl na krajském zastupitelstvu, tak jsem si čas na koně vždycky našel. Věřím, že to tak bude dál, protože když nesedím čtyři dny na koních, začnou mě vážně bolet záda. Jízdu na koni používám jako rehabilitaci pro svou tělesnou schránku. Díky bohu mě poslední dobou velice nic nebolí.

Také pořád plavete a jezdíte na kole?

Už to není, jak to bylo dřív, ale sem tam na kolo sednu a jedu na pivo. Doma máme bazén, tak si zaplavu.

Jak vypadá váš běžný den, když nemusíte politikařit?

Vzbudím se většinou v šest. Když byly problémy s mančaftem, vstával jsem i dřív a chodil kydat. Zajedu se do Mlýnců převléknout do jezdeckého, jedu nahoru, paní mi přidělí koně, většinou jezdím ty hodné… to si dělám srandu. Jezdím ty, co neujezdí holky. Odjezdím dva, tři koně, pak mám na starosti ošetřování zraněných koní – laseruju, inhaluju. Potom se jdeme naobědvat, trošku doma odpočineme, opálíme se a ve čtyři jdeme zase do práce. Přijdu domů, většinou si skočím na jedno, dvě pivka, pak ještě mrknu do počítače, co je potřeba, lehnu k televizi a jdu spát.

Fyzická práce vás pořád udržuje v kondici?

Kdybych seděl doma, čuměl do blba a čekal na smrt, tak by to tělo tak dobře nesnášelo.

Tak zní vaše rada seniorům – aby byli aktivní?

Jasně, ale každý podle toho, co mu zdraví dovolí. Zůstat sedět doma a čekat na to nejhorší, není vůbec správně. Pokud to jde, měl by člověk být pořád v nějaké fyzické i třeba psychické zátěži. Žrát prášky není problém, ale to není řešení.

Kolik máte zaměstnanců na těch devadesát koní?

Je nás okolo patnácti, když to spočítám dohromady se synem. Máme dvě tréninkové stáje.

Měl jste ke koním vždycky blízko?

Začalo to kozama, prasatama, krávama a skončilo to u koní. Když jsem pásl družstevní krávy a byl jsem přistižen, jak na nich jezdím a krávy už nedojily takové litry, jak měly, tak mi pan živočichář Šůstek koupil do JZD polokrevného, ale spíš křížence chladnokrevníka s teplokrevníkem, jmenoval se Ferda. Na něm jsem na velkém, vojenském, dělostřeleckém sedle jezdil. Ale když jsem šel do školy do Kladrub, neměl jsem žádné základy, protože mi nikdo neřekl, jak se to dělá. V Kladrubech jsem začal od píky.

Začínal jste také jako ošetřovatel koní v Tlumačově.

Když mě vyhodili z učení z Kladrub, měl jsem podepsanou smlouvu s podnikem v Tlumačově a musel jsem tam zůstat a pracovat. Nejdřív jsem byl odvelený na hříbárnu na Buňov, to je kopec nad Otrokovicemi. Tam byla stáj pro mladé koně. Měli jsme tam dvaadvacetiletého Katarina, kterého jsem připravoval na to, abych na něm mohl jet loveckou jízdu při jezdeckém dni v Tlumačově. A já jsem s tím starým žebrákem tu loveckou jízdu vyhrál. Tak se nade mnou slitovali a vzali mě zpátky dolů do hřebčína, kde jsem chystal koně na aukci. Ježdění v Kladrubech mě tak chytlo, že jsem pro to dělal všechno. Tak to mám celý život, když jsem se do něčeho pustil. Dělám to naplno, abych z toho měl dobrý pocit. Ať to byly lyže, tenis, ping pong, cokoli.

I když jste byl pomocným dělníkem na stavbě televizního vysílače na Pradědu?

Dokonce jsem měl být zedník, chtěli mě poslat do učení. Byl jsem v Brigádě socialistické práce Evžena Mička. To byla nejlepší zednická brigáda. To byli borci. Sice se chlastalo, ale když se pracovalo, tak se pracovalo na plné koule.

Válel jste i na lyžích, vyhrál jste obří slalom ve Vysokých Tatrách, jel jste Jizerskou padesátku, šel vám i fotbal.

Hrál jsem ho na vesnici. Z Pradědu jsem dojížděl hrát fotbal do rodné vesničky Slopné. Tenkrát nám to docela šlo, dostali jsme se do okresního přeboru. Už se jezdilo do větších měst, tak jsem klukům pomáhal, ale to už je historie.

Byl jste rychlý útočník?

Byl jsem hodně rychlý útočník, než jsem si v Kladrubech zlomil nohu. Spadl jsem z kaštanu. Pak jsem hrával zálohu. Z hor jsem měl fyzičku. Vydržel jsem hrát dva zápasy za den – ráno za žáky, odpoledne za chlapy. Uběhal jsem to, nebyl to problém. Díky lyžím jsem měl fyzičku jako dvanáct roků nejlepší sportovec u sportovního lékaře v Bruntále.

Co nejvíc bolí? Fotbal, lyže, dostihy?

Nejvíc bolí to, když nemáte natrénováno.

To se pak trápíte od začátku do konce?

Tak. Zažil jsem nejen Jizerskou padesátku, kde jsem jeden rok byl na tom opravdu hodně dobře, ale rok na to mě na konci Bedřichovské louky předbíhali největší outsideři, to jsem se trápil, protože jsem netrénoval a jenom jsem pařil a dělal kraviny.

Ale i tak jsem byl na Jesenické sedmdesátce devátý. Když není fyzička, je to trápení.

Poprvé jste jel Velkou pardubickou v roce 1985. Splnil jste si klukovský sen?

Měl jsem dobrého koně, polokreváka Paramona, kterého jsem si trénoval sám. Ráno jsem s ním nacválal sedm kilometrů a můj kamarád Pepča Hajdík, podobný blázen jako já, měl toho koně hrozně rád a jel s ním odpoledne na Annaberg. Měl skvělou fyzičku. Kdybychom nespadli na haďáku (jedna z překážek – pozn. red.) , tak jsme vyhráli hned první ročník. Festivala, který skákal celý dostih bez problému, jsme už nedohonili. Ale porazili jsme Santose, který byl v tu dobu jeden z nejlepších překážkových koní, jezdil ho Kamil Kuchovský, taky nebožtík.

Kterého koně jste měl nejradši?

Nemám to nastavené jak paní Váňová. Já mám všechny rád a je mi jedno, jestli je to Železník, Paramon, nebo v dnešní době Tiumen, L’Estran, který vyhrál čtyřikrát v Gran Premiu, nebo Natam, kterého miluje paní Váňová. Nedělám mezi nimi rozdíly, protože i ti horší si sem tam najdou parketu, kterou vyhrají.

Není to jako u lidí, že každý má odlišné povahové vlastnosti a některé jsou vašemu naturelu blíž?

To je normální. Někteří jsou zlí, někteří až moc hodní, někteří líní. Jako u lidí. Každý je jiný, hotovo.

Aristokrat. Ve středu před kvalifikací byl schopný s holkama, kterého ho jezdily, zastavit před sedmdesáticentimetrovou překážečkou na jízdárně, a v sobotu vyhrál kvalifikaci na Velkou pardubickou. Občas se něčeho leknul, byl vrtošivý. Ale mohlo to být také tím, že měl v oku spadlou sítnici, která se pohybovala, tak možná proto se sem tam leknul. Ale když si potom zažil Pardubice, běhal tam jako profík. Věděl, že tohle je malý skok – zvednul nohu, tohle je velký skok – musím skočit. Tam si byl jistý.

Železník byl chtivý, musel se držet, taktizovalo se. Ale když jsem jezdil Tiumena, bylo to už v nové éře, kde se jede od začátku do konce a časy jsou úplně jinde než se Železníkem. Na Tiumenovi to byla paráda, jen jsem si pomyslel, co má dělat a on to dělal. Pouze jsem ho dirigoval a vymýšlel, jestli už přidat, nebo ještě je čas – tohle byla má starost. Ale skákání si jezdil sám beze mě.

Takového koně by mohl jezdit kdejaký blbec.

Jaký byl váš životní prodej koně?

V tomhle moc zkušeností nemám, protože dobré koně jsme nikdy neprodávali. Když je dobrý, tak je neprodejný. Nikdy jsme nebyli handlíři, kteří by to udělali. Ale dnes je jiná doba. Já si radši koupím levného, udělám z něho dobrého koně a nechám si ho.

Rodokmen šampiona není nutný?

Železník ani Tiumen žádní šampioni dle původu nemohli být, protože Železník měl matku nějakou Želatinu, transportovanou Rusku, která v životě nic nevyhrála. Jeho taťka byl sice vítězem, východoněmecký kůň, který po rovině nebyl špatný. Ale zas bylo podivné, že Želka, matka Železníka, neuměla nic, ale co dala kluka, byl to super překážkový kůň, a každý byl s jiným tatou. Z Ruska byla v mámě vytrvalost, což bylo normální, protože Rusáci běhají většinou dlouhé tratě, tenkrát tam sprinty ani neběhali, jen štreky do dálky.

Co je u dostihového koně zásadní?

Postavení svalových vláken. Rychlá svalová vlákna mají většinou sprinteři. Genetika? OK, ale dnes už ve Francii, když chovají překážkové koně, sem tam prdnou do chovu mílaře. A většinou je připouštějí na polokrevné kobyly, které v původu mají Araby, kteří zase udělají obrovskou vytrvalost. Je to věda. Francouzi to ani po dvou stech letech nemají vymakané stoprocentně, ale pravda je, že nejlepší překážkoví koně jsou teď francouzští. Irsko a Anglie, specialisti na chov překážkových koní, si dnes kupují Francouze, většinou polokreváky. A ti vyhrají největší dostihy.

Aeneas a Chelmsford, které trénujete, se na Velkou pardubickou kvalifikovali, leč startovat nebudou. Proč?

Bohužel, Ananas, jak mu říkám, sice teď vyhrál kvalifikaci, ale jsme přesvědčeni o tom, že to bylo tím, že závod byl ze začátku pomalý a začali závodit až od velké vody, to už je svou třídou „zmaloval“. Ale pokud by pardubická byla rychlá od začátku, tak neuspěje. Má původ spíš na kratší distance, není to vyloženě překážkový chov. Jeho fotr je Galileo a ten dával rovinové tratě na 2,4 kilometru a trošičku dál. Bude lepší, když bude běžet Cenu Labe, protože Velkou pardubickou by neprostál kvůli tomu, že toho koně nejde natrénovat na delší vzdálenost. Byl čtvrtý v derby, dobrý kůň po rovině, ale distanční optimum mu končí na pěti kilometrech. A že teď vyhrál 5,8 kilometru, to bylo díky průběhu.

Jak nesete, že nebudete mít žádného koně na startu Velké pardubické?

Špatně, ale ještě je možnost, že by mi někdo nějakého koně koupil.

Kvůli zranění letos nepoběží ani obhájce Sacamiro. Kdo je hlavní favorit?

Myslím si, že Santa Klara.

K dostihům patří sázky. Sázíte?

Už iks let ne, ale když jsem byl mladý a jezdil jsem hodně do Bratislavy, jezdil jsem ty největší mrzáky, a já jsem věděl, že s nimi vyhraju, tak jsem si to zahrál. Hrál jsem hodně sebe, protože jsem si věřil a byl jsem z toho jednu dobu docela dobře živej.

Sázky na sebe ale asi ani tehdy nebyly košer, ne?

Bylo to zakázané, ale nebyl problém říct kamarádovi: Zanes to tam. Párkrát se stalo, že jsem to zesrabil a od té doby to nehraju. Ale jsem rád, když to lidi hrají, přijdou se zeptat, poradit. S tím nemám problém.

Sázení na koně by měl být byznys, který dostihům hodně pomáhá.

Bohužel u nás je to úplně jinak. Proto teď, když půjdu do Parlamentu, bych chtěl prosadit změnu loterijního zákona, aby se daly přijímat sázky na závody živých zvířat. Abychom mohli dostihy prodat do světa, odtamtud dostat peníze zpátky, abychom dostihový sport mohli vůbec ufinancovat. Protože to, co dostáváme od státu, je něco směšného. Do tohoto roku jsme dostávali jen 6,8 milionu a to jsme se ještě museli rozdělit s klusákama.

Sázkařská data jsou obecně ceněná.

Ano, je to cesta, která už měla být dávno. Nevím, komu by to mělo překážet. Bohužel se o to zatím nikdo velice nesnažil.

Kdo je během závodu pod největším tlakem? Žokej, trenér, majitel nebo kůň?

Nejlepší je, když jste tak dobrý, že to nemusíte vnímat. Horší jsou ti chudáci trenéři, co mají doma dva, tři koně, nemají výsledky a jsou pořád pod tlakem majitelů: Jestli to nedopadne dobře, tak ti ho vezmu! Těch je mi líto. My jsme naštěstí posledních třicet let tyhle problémy neměli.

A když jste pod tlakem, vypínáte u vína?

To jste řekl správně, dám si flašku vína.