Hokejisté Třince podpořili partnerku kapitána týmu Petra Vrány oštěpařku Nikolu Ogrodníkovou i videem na sociální síti, když po tréninku zasypali led hokejkami, kterými hodili, jako by měli v rukavicích oštěp.

Sám Vrána u toho nebyl, neboť s malým synkem Leem vyrazil podpořit přítelkyni přímo do Paříže. Orgodníková ve třiatřiceti vyhlížela svůj životní hod a nejbližší si nechtěli nechat ujít příležitost být u toho, co kdyby náhodou přišel na olympijských hrách v sobotní večer na zaplněném Stade de France?

Upřímně, málokdo to očekával, třebaže Ogrodníková pro olympijský výbor připomněla: „Není potřeba mít vyrovnanou sérii, stačí ten jeden vydařený hod. Vím, na co mám. Už jsem v životě hodila přes 67 metrů, takže to ve mně někde je.“

Jen to ze sebe dostat na vrcholné akci. Jako na mistrovství Evropy 2018, kde byla stříbrná.

Tolik se toho u ní po třicítce změnilo. Zvykla si na novou roli mámy, partnerovi i jejímu synkovi Leovi pomáhala překonat nejtěžší chvíle po tragickém úmrtí Vránovy ženy. Našla nečekaný rodinný klid.

Od začátku sezony opustila tréninkovou skupinu Jana Železného a začala se připravovat sama. „Jsem sebevědomější, umím říct svůj názor, říkat lidem ne, i když se jim to nelíbí, ale to je jejich problém, půjdu svou cestou, i když toho potřebuji dost zlepšit,“ řekla v rozhovoru pro Českou televizi.

Už dříve vyprávěla, jak chodila domů s tím, že si vlastně není úplně jistá, jestli jí stanovený trénink dává smysl, avšak cítila se při tom šťastná.

Ovšem ani v Paříži to nevypadalo, že by měla ideální formu. Čtrnáct dní před hrami si na nohu upustila desetikilový kotouč, když jej vracela v posilovně na stojan. Naštěstí noha jen zmodrala, otekla a zase splaskla.

V olympijské kvalifikaci těsně přešlápla hod za 62 metrů. Ve finále začala výkonem pod 60 metrů, druhý pokus přešlápla a hrozilo jí, že se nevejde do osmičlenného užšího finále. „Nebyla jsem ve své kůži, trošku jsem se hledala. Od kvalifikace jsem posunula rozběh dozadu, abych nepřešlápla. Třetí jsem hlavně nechtěla přešlápnout,“ líčila.

Rozkmitala bílou tenisku na pravé noze, černou na levé, lýtkové svaly se stáhly, pravá ruka učebnicově propnula a švihla oštěpem k nebi. Letí daleko. Nečekaně daleko: 63,68 metru!

V tu chvílí jí došlo: „Ty jo, jsem dobrá jako ony, mám na to!“

Od roku 2021 tak daleko nehodila.

Je z toho třetí místo. Ale bude to stačit? Ještě zbývají tři série. To je moc.

Ovšem až v poslední šesté jde skutečně to tuhého. Chorvatka Kolaková hází rovněž daleko, také 63 metrů a…

A kolik centimetrů? Kolik?

Nekonečně dlouhá chvíle měření…

„Snažila jsem se koncentrovat na sebe. Bylo těžké se na to koukat,“ popisuje Ogrodníková nervy. A 4O centimetrů! To Kolakové nestačí, ačkoli se usmívá, jen si nespokojeně tleskne rukama.

Ogrodníková má před posledním hodem jistotu bronzu. Nečekaného bronzu.

Je znát, že se už těžko koncentruje na ještě jedno vystoupení, že by nejraději začala plakat štěstím, ale drží se.

„Mně se tak hrozně chtělo brečet, chtěla jsem zkusit druhé místo, ale v těch emocích to je těžké,“ připustila pak.

Měla pravdu: není potřeba mít vyrovnanou sérii, stačí ten jeden vydařený hod.

A ten přišel v nejlepší chvíli.

„Nevím, co mám říct. Prostě jsem třetí, nějak se to stalo, jsem strašně ráda. Vůbec jsem s tím nepočítala,“ povídala Ogrodníková upřímně.

Zlato získala výkonem 65,80 metru japonská mistryně světa Haruka Kitagučiová, kterou připravuje český trenér David Sekerák. Stříbro Jihoafričanka Jo-Ane Van Dyková, jež porazila českou atletku o 25 centimetrů.

Původně vícebojařka Ogrodníková navázala na unikátní tuzemskou oštěpařskou tradici, kterou naposledy před ní v soutěži žen prodloužila světová rekordmanka Barbora Špotáková dvěma zlatými olympijskými medailemi v Pekingu a Londýně a bronzem v Riu de Janeiro. Odvrátila rovněž hrozbu, že by česká atletika zůstala na hrách poprvé od roku 1936 bez medaile a podtrhla vynikající finiš českých sportovců. Rozšířila medailovou sbírku v Paříži na pět. „Se mnou se moc nepočítalo, byla jsem víc v klidu, říkala jsem si, že to udělám tak, jak to umím.“

Hokejisté Třince podpořili partnerku kapitána týmu Petra Vrány oštěpařku Nikolu Ogrodníkovou i videem na sociální síti, když po tréninku zasypali led hokejkami, kterými hodili, jako by měli v rukavicích oštěp.

Sám Vrána u toho nebyl, neboť s malým synkem Leem vyrazil podpořit přítelkyni přímo do Paříže. Orgodníková ve třiatřiceti vyhlížela svůj životní hod a nejbližší si nechtěli nechat ujít příležitost být u toho, co kdyby náhodou přišel na olympijských hrách v sobotní večer na zaplněném Stade de France?

Upřímně, málokdo to očekával, třebaže Ogrodníková pro olympijský výbor připomněla: „Není potřeba mít vyrovnanou sérii, stačí ten jeden vydařený hod. Vím, na co mám. Už jsem v životě hodila přes 67 metrů, takže to ve mně někde je.“

Jen to ze sebe dostat na vrcholné akci. Jako na mistrovství Evropy 2018, kde byla stříbrná.

Tolik se toho u ní po třicítce změnilo. Zvykla si na novou roli mámy, partnerovi i jejímu synkovi Leovi pomáhala překonat nejtěžší chvíle po tragickém úmrtí Vránovy ženy. Našla nečekaný rodinný klid.

Od začátku sezony opustila tréninkovou skupinu Jana Železného a začala se připravovat sama. „Jsem sebevědomější, umím říct svůj názor, říkat lidem ne, i když se jim to nelíbí, ale to je jejich problém, půjdu svou cestou, i když toho potřebuji dost zlepšit,“ řekla v rozhovoru pro Českou televizi.

Už dříve vyprávěla, jak chodila domů s tím, že si vlastně není úplně jistá, jestli jí stanovený trénink dává smysl, avšak cítila se při tom šťastná.

Ovšem ani v Paříži to nevypadalo, že by měla ideální formu. Čtrnáct dní před hrami si na nohu upustila desetikilový kotouč, když jej vracela v posilovně na stojan. Naštěstí noha jen zmodrala, otekla a zase splaskla.

V olympijské kvalifikaci těsně přešlápla hod za 62 metrů. Ve finále začala výkonem pod 60 metrů, druhý pokus přešlápla a hrozilo jí, že se nevejde do osmičlenného užšího finále. „Nebyla jsem ve své kůži, trošku jsem se hledala. Od kvalifikace jsem posunula rozběh dozadu, abych nepřešlápla. Třetí jsem hlavně nechtěla přešlápnout,“ líčila.

Rozkmitala bílou tenisku na pravé noze, černou na levé, lýtkové svaly se stáhly, pravá ruka učebnicově propnula a švihla oštěpem k nebi. Letí daleko. Nečekaně daleko: 63,68 metru!

V tu chvílí jí došlo: „Ty jo, jsem dobrá jako ony, mám na to!“

Od roku 2021 tak daleko nehodila.

Je z toho třetí místo. Ale bude to stačit? Ještě zbývají tři série. To je moc.

Ovšem až v poslední šesté jde skutečně to tuhého. Chorvatka Kolaková hází rovněž daleko, také 63 metrů a…

A kolik centimetrů? Kolik?

Nekonečně dlouhá chvíle měření…

„Snažila jsem se koncentrovat na sebe. Bylo těžké se na to koukat,“ popisuje Ogrodníková nervy. A 4O centimetrů! To Kolakové nestačí, ačkoli se usmívá, jen si nespokojeně tleskne rukama.

Ogrodníková má před posledním hodem jistotu bronzu. Nečekaného bronzu.

Je znát, že se už těžko koncentruje na ještě jedno vystoupení, že by nejraději začala plakat štěstím, ale drží se.

„Mně se tak hrozně chtělo brečet, chtěla jsem zkusit druhé místo, ale v těch emocích to je těžké,“ připustila pak.

Měla pravdu: není potřeba mít vyrovnanou sérii, stačí ten jeden vydařený hod.

A ten přišel v nejlepší chvíli.

„Nevím, co mám říct. Prostě jsem třetí, nějak se to stalo, jsem strašně ráda. Vůbec jsem s tím nepočítala,“ povídala Ogrodníková upřímně.

Zlato získala výkonem 65,80 metru japonská mistryně světa Haruka Kitagučiová, kterou připravuje český trenér David Sekerák. Stříbro Jihoafričanka Jo-Ane Van Dyková, jež porazila českou atletku o 25 centimetrů.

Původně vícebojařka Ogrodníková navázala na unikátní tuzemskou oštěpařskou tradici, kterou naposledy před ní v soutěži žen prodloužila světová rekordmanka Barbora Špotáková dvěma zlatými olympijskými medailemi v Pekingu a Londýně a bronzem v Riu de Janeiro. Odvrátila rovněž hrozbu, že by česká atletika zůstala na hrách poprvé od roku 1936 bez medaile a podtrhla vynikající finiš českých sportovců. Rozšířila medailovou sbírku v Paříži na pět. „Se mnou se moc nepočítalo, byla jsem víc v klidu, říkala jsem si, že to udělám tak, jak to umím.“