Na pozadí ústřední hvězdy večera, ruského bohatýra Alexandra Ovečkina, který díky dvěma přihrávkám vystoupal na 700 asistencí a stal se šestým hokejistou dějin NHL, jenž k tomu přidal minimálně 700 gólů, se ve Washingtonu odehrál ještě jeden poutavější příběh nejen pro našince. Titulní strana sportovní rubriky Washingtonu Post nepatřila emotivnímu Oviemu, lídrovi Capitals, leč osmadvacetiletému útočníkovi Jakubu Vránovi, jak na velké fotce s roztaženýma rukama a plachým úsměvem slaví na místě činu po čtyřech a půl letech trefu do sítě Vegas Goldon Knights.

Titulek hlásal: Vránův zlatý večer.

První zápas, druhé střídání, první střela, první gól, výhra 4:2. Těžko si mohl pražský rodák představit náramnější obnovenou premiéru za Capitals, kde ve svém prvním roce v zámoří pomohl organizaci k prvnímu zisku bájného Stanley Cupu.

Za těch šest let se toho ve Vránově životě událo až moc včetně nástupu do asistenčního programu NHL a hráčské asociace, jež hokejistům i jejich rodinám pomáhá s psychickými problémy nebo závislostí. Začněme ovšem nedávným zlatým večerem.

Zatímco zápas proti New Jersey Devils (3:5) sledoval Vrána ještě pouze v obleku jako zdravý náhradník a z ochozů zamával divákům, kteří ztraceného syna vítali doma srdečným aplausem, tentokrát se kouč Spencer Carbery rozhodl postavit české křídlo do čtvrté brázdy. Více se novináři ovšem věnovali přesunu kapitána Ovečkina z levého křídla na pravé, avšak Vrána se brzy přihlásil o slovo.

Stačilo mu 43 vteřin pobytu na ledě, aby obnovil svůj střelecký účet v hlavním městě USA.

Jeho lajna spustila dotěrný forčeking v útočné třetině, zadák Vegas Whitecloud zazmatkoval za brankou, rozehrávku vystihl napadající Andrew Mangiapane, který přihrál kotouč na kruh, kam sjížděl Vrána, jenž bleskovou střelou příklepem nedal gólmanovi šanci zasáhnout.

„Je to skvělý pocit,“ radoval se střelec, který hrál v NHL poprvé od ledna a skóroval téměř po roce. „Andrew skvěle napadal, vyhrál osobní souboj a puk mi naservíroval. Skvěle to i načasoval.“

Od reportérů pak dostal otázku, jestli ví, kolik času uplynulo od jeho posledního zásahu za Capitals. „Už to pár let bude. Čtyři a půl? No, tak to už je pořádná chvíle,“ usmál se. „Čas letí a letí. Je pro mě úžasné, že jsem vedle gólu zažil taky výhru a mohli jsme ji po zápase s kluky oslavit.“

Na ledě strávil jen osm minut čtyřicet šest vteřin, nejmíň ze všech hráčů Washingtonu. Vrána ví, že musí být trpělivý, že nechybělo moc a hvězdná brána NHL se mu zabouchla navěky. „Vdechl život fanouškům, týmu. Viděli jsme to jak z reakcí tribun, tak kluků na střídačce. Celou tou akcí s výborným forčekinkem a následným gólem jsme si nastavili standardy pro zbytek večera,“ ocenil Vránův příspěvek Carbery.

Když se Vrána v létě s nejistými vyhlídkami přišel po rozhovoru s generálním manažerem Capitals Dickem Patrickem ucházet o kontrakt do přípravného kempu, Carbery po pár zápasech vypozoroval, v čem by mohl být hbitý bruslař týmu platný: „Rychlost. Jeho střela. Soutěživost na puku. Najde několik příležitostí, jak ukázat své elitní útočné instinkty.“

Za tu příležitost je Vrána tuze vděčný. Na zkoušce uspěl a po třech a půl letech se vrátil do klubu, se kterým získal v roce 2018 Stanleyův pohár. Podepsal roční smlouvu na 775  tisíc dolarů (téměř 18 milionů korun), nikdo z krajanů v NHL nebere nižší gáži, ale to teď není pro Vránu důležité. Hlavní je druhá šance, jíž se mu dostává v organizaci, kde hrál nejlépe, kde se cítil nejlépe a ze které nechtěl odejít.

„Celou dobu mě tu všichni neustále podporují. Opravdu si toho cením,“ pravil.

„Měl skvělý přístup. Mimořádně tvrdě dřel, kemp se mu povedl. Jsem na něj hrdý, jak bojoval,“ citoval server The Hockey News Carberyho.

Washington draftoval Vránu v roce 2014 v prvním kole jako třináctého hráče v pořadí a v sezoně 2016/17 v jeho dresu debutoval. Hned v dalším ročníku pomohla mladá česká puška týmu vyhrát Stanley Cup. Z pamětníků historického počinu zbyli v mančaftu už jen kanonýr Ovečkin, bek John Carlson a útočník Tom Wilson. I další dvě sezony po dobytí nejcennější hokejové trofeje měl Vrána znamenité: 24 gólů, pak 25 gólů.

Jenže náhlé konce v play-off s Carolinou a v covidovém roce s Islanders spustily obměnu pospolitého kádru, co měl k sobě blízko i mimo led. Vrána od sebe čekal v řevnivých bojích o Stanley Cup víc. Ve druhé lajně a na přesilovce už patřil k nosným hráčům. Trejd do omlazeného Detroitu, týmu bez ambice na play-off, s ním zamával. Na ledě to ovšem nebylo znát. S Red Wings podepsal před rokem novou tříletou smlouvu s příjmem 5,25 milionu dolarů za sezonu. Ovšem velkou dávku důvěry i stěžejní roli zahodil.

Za jedenáct zápasů dal sice osm branek, jenže se zranil. A bohužel nejen kvůli operaci ramena odehrál za Detroit pouze 26 zápasů s bilancí třinácti branek a šesti přihrávek. Když hrál, vypadal na útočné polovině většinou dobře. Ovšem mimo mantinely prožíval osobní krizi. Nahlas se začalo spekulovat, že má déle trvající problémy s užíváním návykových látek.

Vrána si doteď vybavuje počet schodů, které se sevřeným žaludkem vyšel v útrobách stadionu do kanceláře generálního manažera Detroitu Steva Yzermana, jemuž se svěřil. Učinil zásadní krok, překonal strach a hodinu mu popisoval své démony. Nejen od ikonického útočníka Yzermana se mu dostalo podpory.

„Spousta lidí mi ukázala strašně podpory, což bylo fakt hezké. Víceméně všichni v Americe mě podporovali a doteď podporují. Potřeboval jsem od ligy pomoct, abych se vrátil na svět a do reality,“ řekl Vrána v podcastu Zimák deníku Sport. „Úplně se mi tam do těch schodů do jeho kanceláře nechtělo. Ale Steve je super člověk, který všechno pochopil. Tak nějak to zná i ze své kariéry, hrál dlouho a má zkušenosti. Bavili jsme se o těch věcech a on mě podporoval. Vůbec na to nekoukal z pohledu hokeje a byznysu, ale jako člověk, aby mi mohl co nejvíc pomoct. Dohodli jsme se, že takhle to bude,“ líčil bronzový medailista z mistrovství světa cestu do asistenčního programu, kam nastoupil před dvěma lety.

Přiznal, že hokejisté užívají návykové látky především proto, aby alespoň na chvíli vypnuli hlavu od náročného programu a tlaku. Jeho případ není zdaleka ojedinělý, třebaže se o tomto problému NHL nahlas nemluví.

„Blízcí lidé k tomu sami něco řeknou, ale je to věc, které se musíš sám postavit tak, že si třeba někam sedneš sám a řekneš si, že to nejsi ty. A začneš s tím něco dělat, než bude pozdě. Samozřejmě z mé strany tam byl velký strach, co se stane, až se vrátím zpátky,“ připustil. „Třeba po kariéře si k tomu můžeme sednout a já se k tomu nějak vyjádřím.“

Ani po výměně do St. Louis se nenastartoval. V minulé sezoně za Blues odehrál 21 zápasů, vstřelil dvě branky a přidal čtyři asistence. Dalších 42 utkání s bilancí 16 branek a 20 přihrávek si připsal na farmě v nižší AHL.

Teď je však zpátky mezi elitou, na místě, kde to má rád, a nemíní si to pokazit.

Na pozadí ústřední hvězdy večera, ruského bohatýra Alexandra Ovečkina, který díky dvěma přihrávkám vystoupal na 700 asistencí a stal se šestým hokejistou dějin NHL, jenž k tomu přidal minimálně 700 gólů, se ve Washingtonu odehrál ještě jeden poutavější příběh nejen pro našince. Titulní strana sportovní rubriky Washingtonu Post nepatřila emotivnímu Oviemu, lídrovi Capitals, leč osmadvacetiletému útočníkovi Jakubu Vránovi, jak na velké fotce s roztaženýma rukama a plachým úsměvem slaví na místě činu po čtyřech a půl letech trefu do sítě Vegas Goldon Knights.

Titulek hlásal: Vránův zlatý večer.

První zápas, druhé střídání, první střela, první gól, výhra 4:2. Těžko si mohl pražský rodák představit náramnější obnovenou premiéru za Capitals, kde ve svém prvním roce v zámoří pomohl organizaci k prvnímu zisku bájného Stanley Cupu.

Za těch šest let se toho ve Vránově životě událo až moc včetně nástupu do asistenčního programu NHL a hráčské asociace, jež hokejistům i jejich rodinám pomáhá s psychickými problémy nebo závislostí. Začněme ovšem nedávným zlatým večerem.

Zatímco zápas proti New Jersey Devils (3:5) sledoval Vrána ještě pouze v obleku jako zdravý náhradník a z ochozů zamával divákům, kteří ztraceného syna vítali doma srdečným aplausem, tentokrát se kouč Spencer Carbery rozhodl postavit české křídlo do čtvrté brázdy. Více se novináři ovšem věnovali přesunu kapitána Ovečkina z levého křídla na pravé, avšak Vrána se brzy přihlásil o slovo.

Stačilo mu 43 vteřin pobytu na ledě, aby obnovil svůj střelecký účet v hlavním městě USA.

Jeho lajna spustila dotěrný forčeking v útočné třetině, zadák Vegas Whitecloud zazmatkoval za brankou, rozehrávku vystihl napadající Andrew Mangiapane, který přihrál kotouč na kruh, kam sjížděl Vrána, jenž bleskovou střelou příklepem nedal gólmanovi šanci zasáhnout.

„Je to skvělý pocit,“ radoval se střelec, který hrál v NHL poprvé od ledna a skóroval téměř po roce. „Andrew skvěle napadal, vyhrál osobní souboj a puk mi naservíroval. Skvěle to i načasoval.“

Od reportérů pak dostal otázku, jestli ví, kolik času uplynulo od jeho posledního zásahu za Capitals. „Už to pár let bude. Čtyři a půl? No, tak to už je pořádná chvíle,“ usmál se. „Čas letí a letí. Je pro mě úžasné, že jsem vedle gólu zažil taky výhru a mohli jsme ji po zápase s kluky oslavit.“

Na ledě strávil jen osm minut čtyřicet šest vteřin, nejmíň ze všech hráčů Washingtonu. Vrána ví, že musí být trpělivý, že nechybělo moc a hvězdná brána NHL se mu zabouchla navěky. „Vdechl život fanouškům, týmu. Viděli jsme to jak z reakcí tribun, tak kluků na střídačce. Celou tou akcí s výborným forčekinkem a následným gólem jsme si nastavili standardy pro zbytek večera,“ ocenil Vránův příspěvek Carbery.

Když se Vrána v létě s nejistými vyhlídkami přišel po rozhovoru s generálním manažerem Capitals Dickem Patrickem ucházet o kontrakt do přípravného kempu, Carbery po pár zápasech vypozoroval, v čem by mohl být hbitý bruslař týmu platný: „Rychlost. Jeho střela. Soutěživost na puku. Najde několik příležitostí, jak ukázat své elitní útočné instinkty.“

Za tu příležitost je Vrána tuze vděčný. Na zkoušce uspěl a po třech a půl letech se vrátil do klubu, se kterým získal v roce 2018 Stanleyův pohár. Podepsal roční smlouvu na 775  tisíc dolarů (téměř 18 milionů korun), nikdo z krajanů v NHL nebere nižší gáži, ale to teď není pro Vránu důležité. Hlavní je druhá šance, jíž se mu dostává v organizaci, kde hrál nejlépe, kde se cítil nejlépe a ze které nechtěl odejít.

„Celou dobu mě tu všichni neustále podporují. Opravdu si toho cením,“ pravil.

„Měl skvělý přístup. Mimořádně tvrdě dřel, kemp se mu povedl. Jsem na něj hrdý, jak bojoval,“ citoval server The Hockey News Carberyho.

Washington draftoval Vránu v roce 2014 v prvním kole jako třináctého hráče v pořadí a v sezoně 2016/17 v jeho dresu debutoval. Hned v dalším ročníku pomohla mladá česká puška týmu vyhrát Stanley Cup. Z pamětníků historického počinu zbyli v mančaftu už jen kanonýr Ovečkin, bek John Carlson a útočník Tom Wilson. I další dvě sezony po dobytí nejcennější hokejové trofeje měl Vrána znamenité: 24 gólů, pak 25 gólů.

Jenže náhlé konce v play-off s Carolinou a v covidovém roce s Islanders spustily obměnu pospolitého kádru, co měl k sobě blízko i mimo led. Vrána od sebe čekal v řevnivých bojích o Stanley Cup víc. Ve druhé lajně a na přesilovce už patřil k nosným hráčům. Trejd do omlazeného Detroitu, týmu bez ambice na play-off, s ním zamával. Na ledě to ovšem nebylo znát. S Red Wings podepsal před rokem novou tříletou smlouvu s příjmem 5,25 milionu dolarů za sezonu. Ovšem velkou dávku důvěry i stěžejní roli zahodil.

Za jedenáct zápasů dal sice osm branek, jenže se zranil. A bohužel nejen kvůli operaci ramena odehrál za Detroit pouze 26 zápasů s bilancí třinácti branek a šesti přihrávek. Když hrál, vypadal na útočné polovině většinou dobře. Ovšem mimo mantinely prožíval osobní krizi. Nahlas se začalo spekulovat, že má déle trvající problémy s užíváním návykových látek.

Vrána si doteď vybavuje počet schodů, které se sevřeným žaludkem vyšel v útrobách stadionu do kanceláře generálního manažera Detroitu Steva Yzermana, jemuž se svěřil. Učinil zásadní krok, překonal strach a hodinu mu popisoval své démony. Nejen od ikonického útočníka Yzermana se mu dostalo podpory.

„Spousta lidí mi ukázala strašně podpory, což bylo fakt hezké. Víceméně všichni v Americe mě podporovali a doteď podporují. Potřeboval jsem od ligy pomoct, abych se vrátil na svět a do reality,“ řekl Vrána v podcastu Zimák deníku Sport. „Úplně se mi tam do těch schodů do jeho kanceláře nechtělo. Ale Steve je super člověk, který všechno pochopil. Tak nějak to zná i ze své kariéry, hrál dlouho a má zkušenosti. Bavili jsme se o těch věcech a on mě podporoval. Vůbec na to nekoukal z pohledu hokeje a byznysu, ale jako člověk, aby mi mohl co nejvíc pomoct. Dohodli jsme se, že takhle to bude,“ líčil bronzový medailista z mistrovství světa cestu do asistenčního programu, kam nastoupil před dvěma lety.

Přiznal, že hokejisté užívají návykové látky především proto, aby alespoň na chvíli vypnuli hlavu od náročného programu a tlaku. Jeho případ není zdaleka ojedinělý, třebaže se o tomto problému NHL nahlas nemluví.

„Blízcí lidé k tomu sami něco řeknou, ale je to věc, které se musíš sám postavit tak, že si třeba někam sedneš sám a řekneš si, že to nejsi ty. A začneš s tím něco dělat, než bude pozdě. Samozřejmě z mé strany tam byl velký strach, co se stane, až se vrátím zpátky,“ připustil. „Třeba po kariéře si k tomu můžeme sednout a já se k tomu nějak vyjádřím.“

Ani po výměně do St. Louis se nenastartoval. V minulé sezoně za Blues odehrál 21 zápasů, vstřelil dvě branky a přidal čtyři asistence. Dalších 42 utkání s bilancí 16 branek a 20 přihrávek si připsal na farmě v nižší AHL.

Teď je však zpátky mezi elitou, na místě, kde to má rád, a nemíní si to pokazit.