Hokejový útočník, který udělal závratnou kariéru v NHL, říká, že vydělal tolik peněz, že by mu mohlo být leccos jedno, ale není – záleží mu, v jaké společnosti žije. „Všichni na sebe jen hází špínu, selský rozum se vytratil.“

Dlouholetá opora týmů severoamerické hokejové ligy a svého času nejlépe vydělávající český sportovec musel loni ze zdravotních důvodů skončit s aktivním hraním hokeje. Z USA se přestěhoval zpět do České republiky, letos v květnu byl úspěšným spolukomentátorem zápasů při televizních přenosech mistrovství světa v hokeji – a nyní, ve svých 35 letech, přemýšlí, do čeho napře do budoucna svou energii.

„Abych si dokázal užívat každého dne a abych vychoval děti tak, aby měly respekt k lidem, měly hodně kamarádů, byly respektovány od všech ostatních a byly upřímné,“ říká Jakub Voráček v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Trápí ho, že v poslední době se mezi lidmi, zejména na sociálních sítích, šíří nenávist a nesouhlas za každou cenu.

„Je to celosvětový problém. Sociální sítě vytvořily takovou bublinu lidí, kteří si myslí, že se jim nemůže nic stát, když někoho pošlu s prominutím někam. Když jste to řekl u piva patnáct let nazpátek, tak jste dostal na držku. Teď si můžete dovolit, co chcete… Lidem chybí dialog, chybí komunikace, chybí informovanost.“

I když je rád, že už nežije v USA, kde je podle něj situace ještě horší, zlobí se nad tím, jak lidé v české politice nedokážou o ničem konstruktivně debatovat.

V rozhovoru otevřeně mluví o svých životních lekcích, úspěšné kariéře v USA, zdravotních problémech po dvanácti otřesech mozku, pomoci lidem s roztroušenou sklerózou i soukromém dilematu mezi dvěma ženami, maminkami svých dětí.

Rozhovor si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Kdo je dnes Jakub Voráček? Hokejový útočník s přestávkou v kariéře, nebo už ve výslužbě?

Dobrá otázka. Po mistrovství světa si myslím, že jsem spíš exkomentátor, protože mi přijde, že si málokdo vzpomene, že jsem vůbec hrál. Popravdě – ani nevím. Ještě jsem se definitivně nerozhodl, jakou cestou jít. Ve výslužbě z 99 procent, jedno procento si pořád nechávám. Ale až přijde ta správná doba, tak učiním rozhodnutí na jednu, nebo na druhou stranu.

Takže jedno procento ještě může sehrát svou roli?

Chtěl bych to procento aspoň zkusit. Ale musí se sejít tolik okolností… A já popravdě nevím, jestli je to reálné. Jedno procento tam je, oficiálně jsem to ještě na plnou hubu neřekl, ale je možné, že se v blízké době něco stane. Ještě nevím co.

To ukončení kariéry prostě nechcete ještě oznámit.

Nechtěl jsem být takový, co skončí – začne – skončí – začne. Tak se v tom plácám a nevím, kdy je toho dost. Až to nějakým způsobem oznámím, tak už to bude definitivní konec.

Na druhou stranu jsem si ale přečetl váš výrok, že od doby, co nehrajete, tak jste spokojený, jak jste nikdy předtím nebyl. Jak je to možné?

To je pravda. Více času s rodinou, otevírají se mi nové příležitosti… Mohli jsme se o tom přesvědčit komentováním na mistrovství světa, kdy to vyvolalo celkově velký boom.

Vaše spolukomentování s Robertem Zárubou.

Přesně tak. Navíc se povedlo, že to kluci dokázali celé vyhrát – a ještě to bylo doma (mistrovství světa v Praze, pozn. red.). Sledovanost mistrovství byla veliká, celkově se to povedlo. Nějaké plány, co budu dělat, nemám, ale když se mi něco zalíbí nebo když se pro něco nadchnu, tak bych to chtěl dělat naplno.

Do jistých projektů jste se už pustil. Nedávno jste oznámil, že jste koupil podíl ve firmě, která se zabývá výrobou luxusních modelů různých stadionů. O co jde?

To je pravda, je to firma Tarespa. Dá se říct, že jsme schopni udělat ruční práci na jakýkoliv stadion na světě. Ze skla, s diamanty, s křišťály, s kamínky. Podle toho, co si zákazník vybere. Je to opravdu hezká věc, kterou můžou mít fanoušci nebo členové týmů doma, je to na hrajícím podstavci v barvách daného týmu. Můžete si tam navolit hudbu nebo vzpomínku s týmem. Teď když jsme dávali klukům za mistrovství světa O2 arenu, byla tam nahraná písnička od Kabátů, taková klasika v kabině českého národního týmu, taky dva živé komentáře – to jsme měli domluvené s Českou televizí, že tam můžeme dát gól Davida Pastrňáka na 1:0 proti Švýcarsku s živým komentářem mě a Roberta a gól Davida Kämpfa. Když to ti kluci zapnuli, viděli to, navolili si daný mód, tak měli husí kůži po těle. Je to opravdu něco hezkého, je to takový unikát.

Pojďme ještě na úvodní slovní ping-pong. Co vás napadne, když řeknu – Kladno?

Taky je to váš první extraligový klub, ne?

Já jsem hrál za Kladno jeden zápas, samozřejmě jsem tam vyrůstal. Kladno odchovalo strašně moc odchovanců, kteří v hokeji dokázali hodně, ale s tím Jaromírem Jágrem je to po celém světě tak spojené, že strašně moc lidí napadne – Jágr.

Moje další otázka je – Jaromír Jágr. Doufám, že teď mi neřeknete, že vás napadne – Kladno.

Myslím si, že je to asi jeden z největších velikánů hokeje vůbec. Můžeme být pyšní, že je z České republiky a jak Českou republiku během své kariéry reprezentoval. Myslím, že Jaromíru Jágrovi se dostává většího respektu v zahraničí než tady.

Nevím. Někteří lidé určitě nemůžou být spokojení, jak to Kladno poslední léta funguje. Někteří lidé ho mají spojeného s nějakým osobním jednáním, které třeba nemuselo být dobré nebo mohlo být špatné, jako to je u všech jednání. Z toho hokejového hlediska je ale opravdu žijící legendou a právoplatně.

Další slovo – „Voras“. Co vás napadne?

A taky vaše přezdívka…

Protože ji měl on, tak jsem ji zdědil po něm. Tak se to chytlo. Když mi někdo řekne Kubo, tak to absolutně ne. Moji blízcí nebo kamarádi vědí, že Kubo nemám rád. Jakube taky ne. Kamarádi mi vždycky říkají Vory nebo Voras.

Můj druhý domov. Strávil jsem tam deset krásných let. Narodil se mi tam první syn. Hodně úspěchů i neúspěchů, hodně tlaku, hodně podařených věcí, hodně zkažených věcí. Za těch deset let, když tam žijete od svých 22 do 32 let, to je největší blok ve sportovní kariéře, ten prime. Na Philadelphii mám opravdu krásné vzpomínky a vždy se tam budu rád vracet.

Strom. Bohužel se mi v roce 2013 stala dopravní nehoda, kdy jsem předjížděl dodávku, která zahýbala na lesní cestu, dostal jsem se tam do problému a jsem rád, že to bylo zrovna Ferrari California, protože to má motor vepředu. Kdyby byl motor vzadu, tak je možné, že jsem tu už nebyl. Bylo to moje vysněné auto, ale zjistil jsem, že mi ti „koně“ nesedí, tak jsem je dal radši na stranu.

Na hraní momentálně golf. Hraje ho hodně mých známých, kamarádů, blízkých, máme tam neskutečnou pohodu. Tenis jsem hrával dřív, umím do toho trošku praštit, takže si dokážu zahrát s kýmkoliv. Když jsem byl ve Philadelphii, vždycky jsem si udělal čas, že jsem před přípravným kempem sedl v pátek na vlak a jel na víkend do New Yorku na US Open. Krásné vzpomínky.

Pane Voráčku, co řadíte nejvýš ve své hokejové kariéře? Respektive jak vysoko stojí zlato z mistrovství světa v roce 2010?

Jelikož po týmové stránce jak ve Philadelphii nebo Columbusu jsme toho moc nevyhráli, tak ta vzpomínka je sice už strašně stará, ale pořád to tam je a je to hrozně silné. Tam jsem se naučil, co dokáže udělat vůle a týmová soudržnost. Ve dvaceti letech jste takový naivní. Když se vám povede něco takového, jako že se po nějakých výsledcích na turnaji z outsidera, kdy jsme hráli skoro o sestup, vyklubala zlatá medaile. Věděl jsem, že když si to sedne, všichni jdou za jedním cílem – kluci na letošním mistrovství světa -, tak se každý hráč podřídí tomu, aby byl cílový úspěch. Po týmové stránce je to určitě vrchol mé kariéry.

U toho letošního mistrovství v Praze jste původně zvažoval, že byste s reprezentací sám nastoupil a tím dovedl svou kariéru do finále. Ale nedopadlo to. Jak jste to vzal?

V pohodě. Komunikoval jsem s trenérským štábem, jak by se to dalo udělat, kdybych se fyzicky připravil a mohl zabojovat o místo v národním týmu. Problém byl v tom, že jsem měl ještě platnou smlouvu v Arizoně, a trenéři by tak ode mě museli vidět zápasovou praxi. To pro mě bylo nereálné nějak udělat. Loni v srpnu jsem tuto myšlenku pustil z hlavy a věděl jsem, že už tam není šance. Ale byl jsem s tím v pohodě. Já jsem člověk, který není moc sentimentální – prostě něco začíná, něco končí. Naskytla se mi příležitost být součástí mistrovství aspoň z toho komentátorského stanoviště, tak to jsem neváhal. Dá se říct, že jsem mistrovství prožíval jinak, než když jsem tam hrál.

Hokejový útočník, který udělal závratnou kariéru v NHL, říká, že vydělal tolik peněz, že by mu mohlo být leccos jedno, ale není – záleží mu, v jaké společnosti žije. „Všichni na sebe jen hází špínu, selský rozum se vytratil.“

Dlouholetá opora týmů severoamerické hokejové ligy a svého času nejlépe vydělávající český sportovec musel loni ze zdravotních důvodů skončit s aktivním hraním hokeje. Z USA se přestěhoval zpět do České republiky, letos v květnu byl úspěšným spolukomentátorem zápasů při televizních přenosech mistrovství světa v hokeji – a nyní, ve svých 35 letech, přemýšlí, do čeho napře do budoucna svou energii.

„Abych si dokázal užívat každého dne a abych vychoval děti tak, aby měly respekt k lidem, měly hodně kamarádů, byly respektovány od všech ostatních a byly upřímné,“ říká Jakub Voráček v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Trápí ho, že v poslední době se mezi lidmi, zejména na sociálních sítích, šíří nenávist a nesouhlas za každou cenu.

„Je to celosvětový problém. Sociální sítě vytvořily takovou bublinu lidí, kteří si myslí, že se jim nemůže nic stát, když někoho pošlu s prominutím někam. Když jste to řekl u piva patnáct let nazpátek, tak jste dostal na držku. Teď si můžete dovolit, co chcete… Lidem chybí dialog, chybí komunikace, chybí informovanost.“

I když je rád, že už nežije v USA, kde je podle něj situace ještě horší, zlobí se nad tím, jak lidé v české politice nedokážou o ničem konstruktivně debatovat.

V rozhovoru otevřeně mluví o svých životních lekcích, úspěšné kariéře v USA, zdravotních problémech po dvanácti otřesech mozku, pomoci lidem s roztroušenou sklerózou i soukromém dilematu mezi dvěma ženami, maminkami svých dětí.

Rozhovor si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Kdo je dnes Jakub Voráček? Hokejový útočník s přestávkou v kariéře, nebo už ve výslužbě?

Dobrá otázka. Po mistrovství světa si myslím, že jsem spíš exkomentátor, protože mi přijde, že si málokdo vzpomene, že jsem vůbec hrál. Popravdě – ani nevím. Ještě jsem se definitivně nerozhodl, jakou cestou jít. Ve výslužbě z 99 procent, jedno procento si pořád nechávám. Ale až přijde ta správná doba, tak učiním rozhodnutí na jednu, nebo na druhou stranu.

Takže jedno procento ještě může sehrát svou roli?

Chtěl bych to procento aspoň zkusit. Ale musí se sejít tolik okolností… A já popravdě nevím, jestli je to reálné. Jedno procento tam je, oficiálně jsem to ještě na plnou hubu neřekl, ale je možné, že se v blízké době něco stane. Ještě nevím co.

To ukončení kariéry prostě nechcete ještě oznámit.

Nechtěl jsem být takový, co skončí – začne – skončí – začne. Tak se v tom plácám a nevím, kdy je toho dost. Až to nějakým způsobem oznámím, tak už to bude definitivní konec.

Na druhou stranu jsem si ale přečetl váš výrok, že od doby, co nehrajete, tak jste spokojený, jak jste nikdy předtím nebyl. Jak je to možné?

To je pravda. Více času s rodinou, otevírají se mi nové příležitosti… Mohli jsme se o tom přesvědčit komentováním na mistrovství světa, kdy to vyvolalo celkově velký boom.

Vaše spolukomentování s Robertem Zárubou.

Přesně tak. Navíc se povedlo, že to kluci dokázali celé vyhrát – a ještě to bylo doma (mistrovství světa v Praze, pozn. red.). Sledovanost mistrovství byla veliká, celkově se to povedlo. Nějaké plány, co budu dělat, nemám, ale když se mi něco zalíbí nebo když se pro něco nadchnu, tak bych to chtěl dělat naplno.

Do jistých projektů jste se už pustil. Nedávno jste oznámil, že jste koupil podíl ve firmě, která se zabývá výrobou luxusních modelů různých stadionů. O co jde?

To je pravda, je to firma Tarespa. Dá se říct, že jsme schopni udělat ruční práci na jakýkoliv stadion na světě. Ze skla, s diamanty, s křišťály, s kamínky. Podle toho, co si zákazník vybere. Je to opravdu hezká věc, kterou můžou mít fanoušci nebo členové týmů doma, je to na hrajícím podstavci v barvách daného týmu. Můžete si tam navolit hudbu nebo vzpomínku s týmem. Teď když jsme dávali klukům za mistrovství světa O2 arenu, byla tam nahraná písnička od Kabátů, taková klasika v kabině českého národního týmu, taky dva živé komentáře – to jsme měli domluvené s Českou televizí, že tam můžeme dát gól Davida Pastrňáka na 1:0 proti Švýcarsku s živým komentářem mě a Roberta a gól Davida Kämpfa. Když to ti kluci zapnuli, viděli to, navolili si daný mód, tak měli husí kůži po těle. Je to opravdu něco hezkého, je to takový unikát.

Pojďme ještě na úvodní slovní ping-pong. Co vás napadne, když řeknu – Kladno?

Taky je to váš první extraligový klub, ne?

Já jsem hrál za Kladno jeden zápas, samozřejmě jsem tam vyrůstal. Kladno odchovalo strašně moc odchovanců, kteří v hokeji dokázali hodně, ale s tím Jaromírem Jágrem je to po celém světě tak spojené, že strašně moc lidí napadne – Jágr.

Moje další otázka je – Jaromír Jágr. Doufám, že teď mi neřeknete, že vás napadne – Kladno.

Myslím si, že je to asi jeden z největších velikánů hokeje vůbec. Můžeme být pyšní, že je z České republiky a jak Českou republiku během své kariéry reprezentoval. Myslím, že Jaromíru Jágrovi se dostává většího respektu v zahraničí než tady.

Nevím. Někteří lidé určitě nemůžou být spokojení, jak to Kladno poslední léta funguje. Někteří lidé ho mají spojeného s nějakým osobním jednáním, které třeba nemuselo být dobré nebo mohlo být špatné, jako to je u všech jednání. Z toho hokejového hlediska je ale opravdu žijící legendou a právoplatně.

Další slovo – „Voras“. Co vás napadne?

A taky vaše přezdívka…

Protože ji měl on, tak jsem ji zdědil po něm. Tak se to chytlo. Když mi někdo řekne Kubo, tak to absolutně ne. Moji blízcí nebo kamarádi vědí, že Kubo nemám rád. Jakube taky ne. Kamarádi mi vždycky říkají Vory nebo Voras.

Můj druhý domov. Strávil jsem tam deset krásných let. Narodil se mi tam první syn. Hodně úspěchů i neúspěchů, hodně tlaku, hodně podařených věcí, hodně zkažených věcí. Za těch deset let, když tam žijete od svých 22 do 32 let, to je největší blok ve sportovní kariéře, ten prime. Na Philadelphii mám opravdu krásné vzpomínky a vždy se tam budu rád vracet.

Strom. Bohužel se mi v roce 2013 stala dopravní nehoda, kdy jsem předjížděl dodávku, která zahýbala na lesní cestu, dostal jsem se tam do problému a jsem rád, že to bylo zrovna Ferrari California, protože to má motor vepředu. Kdyby byl motor vzadu, tak je možné, že jsem tu už nebyl. Bylo to moje vysněné auto, ale zjistil jsem, že mi ti „koně“ nesedí, tak jsem je dal radši na stranu.

Na hraní momentálně golf. Hraje ho hodně mých známých, kamarádů, blízkých, máme tam neskutečnou pohodu. Tenis jsem hrával dřív, umím do toho trošku praštit, takže si dokážu zahrát s kýmkoliv. Když jsem byl ve Philadelphii, vždycky jsem si udělal čas, že jsem před přípravným kempem sedl v pátek na vlak a jel na víkend do New Yorku na US Open. Krásné vzpomínky.

Pane Voráčku, co řadíte nejvýš ve své hokejové kariéře? Respektive jak vysoko stojí zlato z mistrovství světa v roce 2010?

Jelikož po týmové stránce jak ve Philadelphii nebo Columbusu jsme toho moc nevyhráli, tak ta vzpomínka je sice už strašně stará, ale pořád to tam je a je to hrozně silné. Tam jsem se naučil, co dokáže udělat vůle a týmová soudržnost. Ve dvaceti letech jste takový naivní. Když se vám povede něco takového, jako že se po nějakých výsledcích na turnaji z outsidera, kdy jsme hráli skoro o sestup, vyklubala zlatá medaile. Věděl jsem, že když si to sedne, všichni jdou za jedním cílem – kluci na letošním mistrovství světa -, tak se každý hráč podřídí tomu, aby byl cílový úspěch. Po týmové stránce je to určitě vrchol mé kariéry.

U toho letošního mistrovství v Praze jste původně zvažoval, že byste s reprezentací sám nastoupil a tím dovedl svou kariéru do finále. Ale nedopadlo to. Jak jste to vzal?

V pohodě. Komunikoval jsem s trenérským štábem, jak by se to dalo udělat, kdybych se fyzicky připravil a mohl zabojovat o místo v národním týmu. Problém byl v tom, že jsem měl ještě platnou smlouvu v Arizoně, a trenéři by tak ode mě museli vidět zápasovou praxi. To pro mě bylo nereálné nějak udělat. Loni v srpnu jsem tuto myšlenku pustil z hlavy a věděl jsem, že už tam není šance. Ale byl jsem s tím v pohodě. Já jsem člověk, který není moc sentimentální – prostě něco začíná, něco končí. Naskytla se mi příležitost být součástí mistrovství aspoň z toho komentátorského stanoviště, tak to jsem neváhal. Dá se říct, že jsem mistrovství prožíval jinak, než když jsem tam hrál.