Fotbal si už nekopne. Zaběhat si v šestatřiceti? Ani nápad! Neexistuje. „Jsem rád, že chodím,“ odfrkne si někdejší reprezentant Tomáš Hořava. „I když také při chůzi to cítím. Na koleno musím dávat pozor. Žádné velké túry, běhání vůbec nehrozí.“

Trojnásobný ligový šampion s Plzní, který ví, jaké to je dát gól v Lize mistrů na půdě Manchesteru City, je u fotbalu pořád, třebaže artróza v koleni třetího stupně, kvůli které před třemi lety ukončil kariéru, se připomíná. I tak v Holici na olomouckém předměstí energicky trénuje kategorii U11, kde má syna. Pořádá také individuální tréninky. Jako trojnásobný táta se nezastaví.

Už nepotřebuje vidět každý mač v televizi, ovšem tento příběh, jeden z největších, co se v tuzemském fotbale za poslední roky odehrál, sleduje s respektem.

„Napadají mě samé superlativy,“ povídá, když dojde na pozoruhodný návrat Jana Bořila nejen do sestavy Slavie, ale po třech letech také do národního týmu. V pátek suverénně odehrál na levém kraji obrany vítězný mač v Lize národů proti Albánii (2:0). Nastoupit může také v pondělí v Polsku proti Ukrajině.

Navzdory prognózám. Navzdory bolesti, kterou pochopí jen ten, co si prošel podobným Danteho peklem, očistcem, takže nechejme Hořavu ještě chvíli vyprávět nejen o mizící chrupavce.

„Pro mě je Bořilův návrat i překvapující. Artrózu čtvrtého stupně měl pravděpodobně pouze na určitém místě chrupavky, protože kdo má artrózu čtvrtého stupně, čeká už na výměnu kloubu. Muselo ho to stát spoustu sil, odříkání.“

Muselo, jinak to nešlo. Bořil byl kvůli koleni téměř dva roky bez fotbalu. Vrátil se loni. Poněkud v tichosti na to, jak silnou vůli kapitán Slavie ukázal. Diagnóza zněla neúprosně: poškození chrupavky čtvrtého stupně a odchylka osy od kolena. Artróza čtvrtého stupně je největším poškozením chrupavky kolenního kloubu. Pacientům se opravdu dává většinou kloubní náhrada.

„Drtivá většina fotbalistů by tohle nezvládla a skončila by,“ uznale kývne Hořava, který byl na první operaci s kolenem už v patnácti. „Že překonal takhle těžké období, je obdivuhodné. Bez podpory klubu by to nešlo. Dostal péči v Německu, to bylo rozhodující. Každopádně obdivuju jeho silnou vůli, jak to uchopil a touhu se vrátit.“

Hořava od pětadvaceti překonával osm let bolest, aby mohl dál hrát milovanou hru na nejvyšší úrovni, honit se za mičudou, podstupovat náročné souboje, aby aspoň částečně zabezpečil rodinu. Kousl se. Přenastavil mysl. Začal bolest ignorovat. Když přísný plzeňský kouč Koubek zavelel, drobný středopolař makal.

V omezené míře pomáhalo ledasco – tejpy, prášky, injekce. I to je fotbal. Ne, fotbal vážně není sport pro baletky, jak se kopačkám hloupě říká kvůli předsudkům a přifilmovaným pádům. Bolí. A občas bolí hodně. Prťavý holenní chránič to nevytrhne. Šrámy bývají hluboké, svaly, vazy i kosti to někdy nevydrží.

„Fungovat v profesionálním fotbale delší dobu s bolestmi, když se nemůžete na kloub spolehnout, je nesmírně složité, ale příklady ukazují, že i to jde zvládat, když je vůle a silná schopnost sportovce překonávat bolest,“ vypráví Hořava. „Měl jsem extrémní otoky, nevědělo se, co s tím. Osm let jsem fungoval s prášky. Bylo to hodně náročné.“

Bořila vrátil do hry zákrok na mnichovské klinice u profesora Hinterwimmera, který mu operoval chrupavku pravého kolene, provedl částečnou osteotomii, protětí kosti. „U nás tahle operace v takovém rozsahu není moc běžná. Hodně lidí mi říkalo, že to buď půjde, nebo ne. Že návrat k fotbalu je padesát na padesát,“ vyprávěl Bořil. „Profesor Hinterwimmer s tím má velké zkušenosti, dělá převážně sportovce a ví přesně, co si může dovolit. Řekl mi před operací i po ní, že nevidí žádný důvod, proč bych nemohl hrát fotbal dál.“

Hořava o takové možnosti nevěděl. Stejně není přesvědčený, že by v jeho případě operace pomohla. „Každý případ je jiný. Cítil jsem, že u mě je to nenávratné,“ říká. „Když je rozsah v koleni, ale chybí chrupavka, tak vám hybnost už nevrátí. Furt se to opotřebávalo.“

Ačkoli měl artrózu o jeden stupeň méně závažnou než Bořil, dál už přetáčet závit nešlo. „Je zavádějící to stupňovat, záleží, na kolika místech je chrupavka poškozená. Mně už kloub moc nesloužil, měl jsem velmi špatnou pohyblivost. Delší dobu to nebylo na profesionální sport, ale chtěním, fotbalovostí a zkušenostmi jsem to dokázal zvládat,“ líčí. „Jenže pak se v kolenu dělají výrůstky. Koleno tak bolí, že aby nějak fungovalo, dochází k vychýlení.“

Bořil se i po třicítce rozhodl udělat maximum pro sportovní comeback, aby si to jednou nevyčítal. A když se teď vrátil i do reprezentace, za kterou až do pátku naposledy nastoupil na Euru v roce 2021 v nepovedeném čtvrtfinálovém duelu proti Dánsku, jeví se jeho příběh přímo pohádkově.

To víte, že slýchal, že už na to nemá, že je pomalý, starý. „Kousnul jsem se a řekl si, že to zkusím a dám do to všechno,“ vyprávěl po návratu na ligové trávníky. „Nejhorší bylo, když jsem se dozvěděl diagnózu. Projel jsem hodně doktorů, někteří se shodli, že už nebudu hrát na profi úrovni. To mi ukápla i slza. Pak přišlo doporučení na lékaře v Německu, který mi řekl, že není problém, že mi operaci udělá a budu hrát.“

Zní to jednoduše, leč hlavně na začátku to snadné nebylo. Pochybovačů se objevilo hodně, stejně tak ovšem podpory od rodiny i klubu. Bořilova reprezentační nominace se může jevit jako odměna za všechno to martyrium, které sveřepý bek podstoupil. Snad by si to i zasloužil, ale zásluhy hlavní roli nehrály. To Bořil hraje zase velmi dobře. Zvládá obrovskou intenzitu hry Slavie. „Dva roky jsem nehrál, odpočinul si a teď je to prostě super,“ hlásí nadšeně.

A když národnímu týmu odpadli tři obránci, trenér Ivan Hašek ukázal na něj.

„Honza svojí kvalitou do reprezentace patří, jeho výkony ve Slavii jsou nadstandardní. Je za ním navíc neuvěřitelný příběh, že se dokázal vrátit po dlouhém zranění kolena. O to je všechno cennější,“ pravil Hašek.

Neuvěřitelný příběh, který zaujal mnoho lidí z fotbalové branže. „Viděl jsem se s Honzou hned po nedělním derby se Spartou, když jsem byl v kabině Slavie. Říkal jsem mu, že má reprezentační formu, tak proč ho druhý den neuvidím na srazu. Nakonec tam dorazil, byl donominovaný. Mám za něj velkou radost, mám rád tyto příběhy,“ podotkl reprezentační kapitán Tomáš Souček. „Měl těžké zranění, nikdo mu nevěřil, všem ale ukázal, že lze dokázat i takovou věc. Pomáhá Slavii, věřím, že bude přínosem i pro reprezentaci,“ dodala opora West Hamu.

Slávistický trenér Jindřich Trpišovský vyprovázel Bořila na sraz vřelými slovy: „Musíš jet, je to neuvěřitelné.“ Opakoval mu, že jeho velký příběh pokračuje.

Bořil reprezentačnímu zájmu nemohl ani uvěřit. „Hrozně si vážím, že jsem tady, že jsem to po tak dlouhé době a těžkém zranění dokázal. Přibližně rok zpátky jsem chtěl končit profesionální kariéru, jenže teď jsem zde před vámi a bavíme se. Jsem strašně šťastný,“ vyznal se. „Je zde dobrá parta, ale nečekal jsem, že budu nejstarší.“

Nejstarší, zato zase v ráži. Rozdává i přijímá rány. V minulém ročníku si natrhl sval, v derby mu zlomili lícní kost. Dráždí soupeře i fanoušky. Hecuje. Cítí se v top formě. O kolenu říká, že je naprosto v pořádku. I tak ví, že konec kariéry je někde blízko. Smlouvu má do konce sezony. Dcerka Neli, když táta doma lamentuje, že už je starej, kurážně oponuje: „Ne, ty budeš hrát ještě pět let!“

Kdyby ne, chce být připraven. Studuje trenérskou licenci. Ve Slavii má jako nejdéle sloužící hráč – v klubu je od roku 2016 – silné postavení. Šéf sešívaných Jaroslav Tvrdík jej před lety odmítl prodat do Galatasaray Istanbul. „Že se o mě postará tady,“ prozradil Bořil v rozhovoru pro Sport.cz.

Nepočítá s tím, že by se v reprezentaci udržel celý cyklus, jehož vrcholem má být světový šampionát. „Bylo by sci-fi, kdyby se postoupilo a já měl jet. Byl bych samozřejmě rád, ale nemyslím, že je to dosažitelné,“ říká upřímně. A stejně upřímně doplní: „Budu však doufat.“

Doufat díky své ohromné vůli může. V pohádkách nikdy nevíte. Zatnout zuby se mnohdy vyplácí. I Hořava s odstupem času souhlasí a nelituje. „Splnil jsem si svůj sen – hrál jsem v lize, reprezentaci, Lize mistrů. Stálo to za to. Byly to fajn zážitky, hezká kariéra.“

Avšak zopakuje: „Teď jsem rád, že chodím.“

Fotbal si už nekopne. Zaběhat si v šestatřiceti? Ani nápad! Neexistuje. „Jsem rád, že chodím,“ odfrkne si někdejší reprezentant Tomáš Hořava. „I když také při chůzi to cítím. Na koleno musím dávat pozor. Žádné velké túry, běhání vůbec nehrozí.“

Trojnásobný ligový šampion s Plzní, který ví, jaké to je dát gól v Lize mistrů na půdě Manchesteru City, je u fotbalu pořád, třebaže artróza v koleni třetího stupně, kvůli které před třemi lety ukončil kariéru, se připomíná. I tak v Holici na olomouckém předměstí energicky trénuje kategorii U11, kde má syna. Pořádá také individuální tréninky. Jako trojnásobný táta se nezastaví.

Už nepotřebuje vidět každý mač v televizi, ovšem tento příběh, jeden z největších, co se v tuzemském fotbale za poslední roky odehrál, sleduje s respektem.

„Napadají mě samé superlativy,“ povídá, když dojde na pozoruhodný návrat Jana Bořila nejen do sestavy Slavie, ale po třech letech také do národního týmu. V pátek suverénně odehrál na levém kraji obrany vítězný mač v Lize národů proti Albánii (2:0). Nastoupit může také v pondělí v Polsku proti Ukrajině.

Navzdory prognózám. Navzdory bolesti, kterou pochopí jen ten, co si prošel podobným Danteho peklem, očistcem, takže nechejme Hořavu ještě chvíli vyprávět nejen o mizící chrupavce.

„Pro mě je Bořilův návrat i překvapující. Artrózu čtvrtého stupně měl pravděpodobně pouze na určitém místě chrupavky, protože kdo má artrózu čtvrtého stupně, čeká už na výměnu kloubu. Muselo ho to stát spoustu sil, odříkání.“

Muselo, jinak to nešlo. Bořil byl kvůli koleni téměř dva roky bez fotbalu. Vrátil se loni. Poněkud v tichosti na to, jak silnou vůli kapitán Slavie ukázal. Diagnóza zněla neúprosně: poškození chrupavky čtvrtého stupně a odchylka osy od kolena. Artróza čtvrtého stupně je největším poškozením chrupavky kolenního kloubu. Pacientům se opravdu dává většinou kloubní náhrada.

„Drtivá většina fotbalistů by tohle nezvládla a skončila by,“ uznale kývne Hořava, který byl na první operaci s kolenem už v patnácti. „Že překonal takhle těžké období, je obdivuhodné. Bez podpory klubu by to nešlo. Dostal péči v Německu, to bylo rozhodující. Každopádně obdivuju jeho silnou vůli, jak to uchopil a touhu se vrátit.“

Hořava od pětadvaceti překonával osm let bolest, aby mohl dál hrát milovanou hru na nejvyšší úrovni, honit se za mičudou, podstupovat náročné souboje, aby aspoň částečně zabezpečil rodinu. Kousl se. Přenastavil mysl. Začal bolest ignorovat. Když přísný plzeňský kouč Koubek zavelel, drobný středopolař makal.

V omezené míře pomáhalo ledasco – tejpy, prášky, injekce. I to je fotbal. Ne, fotbal vážně není sport pro baletky, jak se kopačkám hloupě říká kvůli předsudkům a přifilmovaným pádům. Bolí. A občas bolí hodně. Prťavý holenní chránič to nevytrhne. Šrámy bývají hluboké, svaly, vazy i kosti to někdy nevydrží.

„Fungovat v profesionálním fotbale delší dobu s bolestmi, když se nemůžete na kloub spolehnout, je nesmírně složité, ale příklady ukazují, že i to jde zvládat, když je vůle a silná schopnost sportovce překonávat bolest,“ vypráví Hořava. „Měl jsem extrémní otoky, nevědělo se, co s tím. Osm let jsem fungoval s prášky. Bylo to hodně náročné.“

Bořila vrátil do hry zákrok na mnichovské klinice u profesora Hinterwimmera, který mu operoval chrupavku pravého kolene, provedl částečnou osteotomii, protětí kosti. „U nás tahle operace v takovém rozsahu není moc běžná. Hodně lidí mi říkalo, že to buď půjde, nebo ne. Že návrat k fotbalu je padesát na padesát,“ vyprávěl Bořil. „Profesor Hinterwimmer s tím má velké zkušenosti, dělá převážně sportovce a ví přesně, co si může dovolit. Řekl mi před operací i po ní, že nevidí žádný důvod, proč bych nemohl hrát fotbal dál.“

Hořava o takové možnosti nevěděl. Stejně není přesvědčený, že by v jeho případě operace pomohla. „Každý případ je jiný. Cítil jsem, že u mě je to nenávratné,“ říká. „Když je rozsah v koleni, ale chybí chrupavka, tak vám hybnost už nevrátí. Furt se to opotřebávalo.“

Ačkoli měl artrózu o jeden stupeň méně závažnou než Bořil, dál už přetáčet závit nešlo. „Je zavádějící to stupňovat, záleží, na kolika místech je chrupavka poškozená. Mně už kloub moc nesloužil, měl jsem velmi špatnou pohyblivost. Delší dobu to nebylo na profesionální sport, ale chtěním, fotbalovostí a zkušenostmi jsem to dokázal zvládat,“ líčí. „Jenže pak se v kolenu dělají výrůstky. Koleno tak bolí, že aby nějak fungovalo, dochází k vychýlení.“

Bořil se i po třicítce rozhodl udělat maximum pro sportovní comeback, aby si to jednou nevyčítal. A když se teď vrátil i do reprezentace, za kterou až do pátku naposledy nastoupil na Euru v roce 2021 v nepovedeném čtvrtfinálovém duelu proti Dánsku, jeví se jeho příběh přímo pohádkově.

To víte, že slýchal, že už na to nemá, že je pomalý, starý. „Kousnul jsem se a řekl si, že to zkusím a dám do to všechno,“ vyprávěl po návratu na ligové trávníky. „Nejhorší bylo, když jsem se dozvěděl diagnózu. Projel jsem hodně doktorů, někteří se shodli, že už nebudu hrát na profi úrovni. To mi ukápla i slza. Pak přišlo doporučení na lékaře v Německu, který mi řekl, že není problém, že mi operaci udělá a budu hrát.“

Zní to jednoduše, leč hlavně na začátku to snadné nebylo. Pochybovačů se objevilo hodně, stejně tak ovšem podpory od rodiny i klubu. Bořilova reprezentační nominace se může jevit jako odměna za všechno to martyrium, které sveřepý bek podstoupil. Snad by si to i zasloužil, ale zásluhy hlavní roli nehrály. To Bořil hraje zase velmi dobře. Zvládá obrovskou intenzitu hry Slavie. „Dva roky jsem nehrál, odpočinul si a teď je to prostě super,“ hlásí nadšeně.

A když národnímu týmu odpadli tři obránci, trenér Ivan Hašek ukázal na něj.

„Honza svojí kvalitou do reprezentace patří, jeho výkony ve Slavii jsou nadstandardní. Je za ním navíc neuvěřitelný příběh, že se dokázal vrátit po dlouhém zranění kolena. O to je všechno cennější,“ pravil Hašek.

Neuvěřitelný příběh, který zaujal mnoho lidí z fotbalové branže. „Viděl jsem se s Honzou hned po nedělním derby se Spartou, když jsem byl v kabině Slavie. Říkal jsem mu, že má reprezentační formu, tak proč ho druhý den neuvidím na srazu. Nakonec tam dorazil, byl donominovaný. Mám za něj velkou radost, mám rád tyto příběhy,“ podotkl reprezentační kapitán Tomáš Souček. „Měl těžké zranění, nikdo mu nevěřil, všem ale ukázal, že lze dokázat i takovou věc. Pomáhá Slavii, věřím, že bude přínosem i pro reprezentaci,“ dodala opora West Hamu.

Slávistický trenér Jindřich Trpišovský vyprovázel Bořila na sraz vřelými slovy: „Musíš jet, je to neuvěřitelné.“ Opakoval mu, že jeho velký příběh pokračuje.

Bořil reprezentačnímu zájmu nemohl ani uvěřit. „Hrozně si vážím, že jsem tady, že jsem to po tak dlouhé době a těžkém zranění dokázal. Přibližně rok zpátky jsem chtěl končit profesionální kariéru, jenže teď jsem zde před vámi a bavíme se. Jsem strašně šťastný,“ vyznal se. „Je zde dobrá parta, ale nečekal jsem, že budu nejstarší.“

Nejstarší, zato zase v ráži. Rozdává i přijímá rány. V minulém ročníku si natrhl sval, v derby mu zlomili lícní kost. Dráždí soupeře i fanoušky. Hecuje. Cítí se v top formě. O kolenu říká, že je naprosto v pořádku. I tak ví, že konec kariéry je někde blízko. Smlouvu má do konce sezony. Dcerka Neli, když táta doma lamentuje, že už je starej, kurážně oponuje: „Ne, ty budeš hrát ještě pět let!“

Kdyby ne, chce být připraven. Studuje trenérskou licenci. Ve Slavii má jako nejdéle sloužící hráč – v klubu je od roku 2016 – silné postavení. Šéf sešívaných Jaroslav Tvrdík jej před lety odmítl prodat do Galatasaray Istanbul. „Že se o mě postará tady,“ prozradil Bořil v rozhovoru pro Sport.cz.

Nepočítá s tím, že by se v reprezentaci udržel celý cyklus, jehož vrcholem má být světový šampionát. „Bylo by sci-fi, kdyby se postoupilo a já měl jet. Byl bych samozřejmě rád, ale nemyslím, že je to dosažitelné,“ říká upřímně. A stejně upřímně doplní: „Budu však doufat.“

Doufat díky své ohromné vůli může. V pohádkách nikdy nevíte. Zatnout zuby se mnohdy vyplácí. I Hořava s odstupem času souhlasí a nelituje. „Splnil jsem si svůj sen – hrál jsem v lize, reprezentaci, Lize mistrů. Stálo to za to. Byly to fajn zážitky, hezká kariéra.“

Avšak zopakuje: „Teď jsem rád, že chodím.“