Už téměř třicet let se považuji za velkého fanouška Senátu, horní komory českého Parlamentu, tohoto sboru ctihodných moudrých žen, mužů, Zwyrtek Hamplové a Čunka.

Senátoři a senátorky o sobě hovoří jako o „komoře vítězů“, což je docela přesné, protože každý z nich musel projít dvoukolovou volbou, a nakonec v ní zvítězit. Tohle neočůráte tím, že se schováte někam na šesté místo kandidátky ve velkém volebním obvodě a budete doufat, že vás oblíbený lídr vytáhne do Sněmovny, kde o vás další čtyři roky nikdo neuslyší.

Ty nejspravedlivější a pro nás politické geeky také nejpřitažlivější z českých voleb trpí jen jedinou, ale celkem zásadní vadou: Nechodí k nim lidé. Což samozřejmě nijak nesnižuje legitimitu zvolených senátorů ani horní komory jako takové, ale přece jen všichni cítíme, že by prestiži Senátu slušela vyšší účast, než bylo letošních 17,54 procenta v druhém kole.

A ano, také nevím, jestli bych v sobě našel tolik občanské uvědomělosti, abych šel volit třeba v Benešově, kde se ve druhém kole nakonec utkal vítězný senátor Zdeněk „jsem naprosto nekompromisně konzervativní“ Hraba s poslankyní ANO Helenou Válkovou. Nebo v některých moravských obvodech, kde spolu zápasili kandidáti ANO s nadějemi SPD – Jednotné Rusko nebo Šlachtou.

To jsou ale provozní trable politiky, spočívající především v tom, že lidé volí tak, jak sami chtějí, což občas znamená nepříjemné zjištění, ovšem pořád je to lepší, než když lidé volit nemohou. Důležitější než momentální obsazení křesel je instituce samotná –⁠⁠ a navíc, příště to může dopadnout úplně jinak.

Třeba u nás, v obvodě Praha 1, se od roku 1996 nikomu nepodařilo mandát obhájit –⁠⁠ a do Senátu jsme tu volili už šestkrát. Za dva roky budeme znovu, v tu dobu mi bude 54, možná, že bych… ale nevzkazujme si V TUTO CHVÍLI nic přes média. Každopádně se na ty volby už teď moc těším a pomalu se půjdu postavit do fronty před volební místnost na Ortenově náměstí.

Otázka s účastí je ale samozřejmě úplně namístě. Protože po téměř 30 letech existence Senátu je zjevné, že to pro voliče není velké lákadlo. Nechápu to.

Copak vás – tak jako mě – nefascinuje, že bez souhlasu Senátu nelze měnit nejen Ústavu, ale třeba jen volební zákony? Že výběrem svého zástupce ovlivňujete podobu Ústavního soudu, neboť Senát musí návrhy prezidenta vždy potvrdit? Že Senát nelze přehlasovat, ani pokud jde o souhlas s mezinárodními smlouvami (a proto také třeba stále nemáme v Česku platnou Istanbulskou úmluvu)? Co víc byste chtěli, abyste tomu jednou za šest let věnovali o víkendu 20 minut svého času?

Mluvíme o tom už dlouho, a pokud pomineme fantasmagorické úvahy o zrušení Senátu, které pravidelně pronášejí politici, kteří ve volbách neuspějí, a navíc jim tahle instituce vadí z principu, protože komplikuje vládnutí (Klaus, Babiš, Zeman), moc možností nám nezbývá.

Ještě jednou to vysvětlím. Senát nelze zrušit, protože by to znamenalo změnu Ústavy, kterou by musel třípětinovou většinou odhlasovat i Senát. Ano, takhle nějak vypadá skutečně funkční systém brzd a pojistek. Děkujeme Václavu Klausovi, jehož ODS jako někdejší suverén české politiky Senát v roce 1992 do Ústavy moudře schválila.

Takže co s tím? Jedna možnost by tu byla a možná bychom se o ní mohli pobavit. Co kdybychom si senátory vybírali každé dva roky spolu s krajskými nebo komunálními zastupiteli v jednokolové volbě podle hesla „vítěz bere vše“, tedy stejným způsobem, jako se volí třeba poslanci v Británii nebo také starostové, primátoři a župani (hejtmani) na Slovensku.

Ano, i tenhle systém má své vady, třeba ohromné počty propadlých hlasů. Ovšem na druhou stranu je to pořád demokratičtější systém než třeba losování – a o moc víc nápadů už nemám.

Samozřejmě by to vyžadovalo i velkou změnu taktiky, strany by asi musely v řadě okrsků stavět společného kandidáta, chvílí bychom si na to zvykali… Má to ovšem jednu podmínku: Musela by se na tom shodnout dnešní koalice s opozicí, myslím tím ANO, pro které to může být vzhledem k výsledkům jejich kandidátů v prvních kolech docela přijatelná varianta. Nebo že se o tom začnou aspoň bavit.

Takže to tak určitě nedopadne. Osobně proti tomu v zásadě nic nemám, ovšem až si zase bude příště někdo stěžovat, jak nedůstojně málo hlasů stačí k senátorskému křeslu, ať navrhne něco chytřejšího. Druhá možnost je setrvat v dnešním stavu a až se to bude zase hodit, začít vykřikovat, že Senát nemá legitimitu, takže by se měl zrušit –⁠⁠ a příště možná přijde zase o něco méně lidí.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Šťastný oběžník líbila, přihlaste se k odběru. Každé úterý ho dostanete přímo do vašeho e-mailu spolu s odkazy na aktuální epizody Šťastného pondělí a Šťastného podcastu.

Už téměř třicet let se považuji za velkého fanouška Senátu, horní komory českého Parlamentu, tohoto sboru ctihodných moudrých žen, mužů, Zwyrtek Hamplové a Čunka.

Senátoři a senátorky o sobě hovoří jako o „komoře vítězů“, což je docela přesné, protože každý z nich musel projít dvoukolovou volbou, a nakonec v ní zvítězit. Tohle neočůráte tím, že se schováte někam na šesté místo kandidátky ve velkém volebním obvodě a budete doufat, že vás oblíbený lídr vytáhne do Sněmovny, kde o vás další čtyři roky nikdo neuslyší.

Ty nejspravedlivější a pro nás politické geeky také nejpřitažlivější z českých voleb trpí jen jedinou, ale celkem zásadní vadou: Nechodí k nim lidé. Což samozřejmě nijak nesnižuje legitimitu zvolených senátorů ani horní komory jako takové, ale přece jen všichni cítíme, že by prestiži Senátu slušela vyšší účast, než bylo letošních 17,54 procenta v druhém kole.

A ano, také nevím, jestli bych v sobě našel tolik občanské uvědomělosti, abych šel volit třeba v Benešově, kde se ve druhém kole nakonec utkal vítězný senátor Zdeněk „jsem naprosto nekompromisně konzervativní“ Hraba s poslankyní ANO Helenou Válkovou. Nebo v některých moravských obvodech, kde spolu zápasili kandidáti ANO s nadějemi SPD – Jednotné Rusko nebo Šlachtou.

To jsou ale provozní trable politiky, spočívající především v tom, že lidé volí tak, jak sami chtějí, což občas znamená nepříjemné zjištění, ovšem pořád je to lepší, než když lidé volit nemohou. Důležitější než momentální obsazení křesel je instituce samotná –⁠⁠ a navíc, příště to může dopadnout úplně jinak.

Třeba u nás, v obvodě Praha 1, se od roku 1996 nikomu nepodařilo mandát obhájit –⁠⁠ a do Senátu jsme tu volili už šestkrát. Za dva roky budeme znovu, v tu dobu mi bude 54, možná, že bych… ale nevzkazujme si V TUTO CHVÍLI nic přes média. Každopádně se na ty volby už teď moc těším a pomalu se půjdu postavit do fronty před volební místnost na Ortenově náměstí.

Otázka s účastí je ale samozřejmě úplně namístě. Protože po téměř 30 letech existence Senátu je zjevné, že to pro voliče není velké lákadlo. Nechápu to.

Copak vás – tak jako mě – nefascinuje, že bez souhlasu Senátu nelze měnit nejen Ústavu, ale třeba jen volební zákony? Že výběrem svého zástupce ovlivňujete podobu Ústavního soudu, neboť Senát musí návrhy prezidenta vždy potvrdit? Že Senát nelze přehlasovat, ani pokud jde o souhlas s mezinárodními smlouvami (a proto také třeba stále nemáme v Česku platnou Istanbulskou úmluvu)? Co víc byste chtěli, abyste tomu jednou za šest let věnovali o víkendu 20 minut svého času?

Mluvíme o tom už dlouho, a pokud pomineme fantasmagorické úvahy o zrušení Senátu, které pravidelně pronášejí politici, kteří ve volbách neuspějí, a navíc jim tahle instituce vadí z principu, protože komplikuje vládnutí (Klaus, Babiš, Zeman), moc možností nám nezbývá.

Ještě jednou to vysvětlím. Senát nelze zrušit, protože by to znamenalo změnu Ústavy, kterou by musel třípětinovou většinou odhlasovat i Senát. Ano, takhle nějak vypadá skutečně funkční systém brzd a pojistek. Děkujeme Václavu Klausovi, jehož ODS jako někdejší suverén české politiky Senát v roce 1992 do Ústavy moudře schválila.

Takže co s tím? Jedna možnost by tu byla a možná bychom se o ní mohli pobavit. Co kdybychom si senátory vybírali každé dva roky spolu s krajskými nebo komunálními zastupiteli v jednokolové volbě podle hesla „vítěz bere vše“, tedy stejným způsobem, jako se volí třeba poslanci v Británii nebo také starostové, primátoři a župani (hejtmani) na Slovensku.

Ano, i tenhle systém má své vady, třeba ohromné počty propadlých hlasů. Ovšem na druhou stranu je to pořád demokratičtější systém než třeba losování – a o moc víc nápadů už nemám.

Samozřejmě by to vyžadovalo i velkou změnu taktiky, strany by asi musely v řadě okrsků stavět společného kandidáta, chvílí bychom si na to zvykali… Má to ovšem jednu podmínku: Musela by se na tom shodnout dnešní koalice s opozicí, myslím tím ANO, pro které to může být vzhledem k výsledkům jejich kandidátů v prvních kolech docela přijatelná varianta. Nebo že se o tom začnou aspoň bavit.

Takže to tak určitě nedopadne. Osobně proti tomu v zásadě nic nemám, ovšem až si zase bude příště někdo stěžovat, jak nedůstojně málo hlasů stačí k senátorskému křeslu, ať navrhne něco chytřejšího. Druhá možnost je setrvat v dnešním stavu a až se to bude zase hodit, začít vykřikovat, že Senát nemá legitimitu, takže by se měl zrušit –⁠⁠ a příště možná přijde zase o něco méně lidí.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Šťastný oběžník líbila, přihlaste se k odběru. Každé úterý ho dostanete přímo do vašeho e-mailu spolu s odkazy na aktuální epizody Šťastného pondělí a Šťastného podcastu.