Nostalgie je jednou z klíčových emocí současné kultury. Na idylické časy mládí často vzpomínají i lidé, kterým ještě nebylo dvacet. Čím dál rychlejší je i cyklus retro trendů a do módy jdou často coby nostalgická vykopávka oděvy či kapely, jejichž první éra slávy proběhla jen před několika lety. Pro skutečnou historickou revizi však stále potřebujeme jistý věk a odstup.

Mileniálové proto až teď poprvé zažívají situaci, se kterou si musely poradit všechny starší generace před nimi. Kriticky revidují kus vlastního života i dějin, který už je uzavřenou kapitolou a najednou můžeme vidět jeho skutečné kontury a význam.

Konkrétně jde o takzvaná desátá léta, tedy dekádu vymezenou roky 2010 a 2020. Ta byla pro lidi mé generace prvním obdobím, které jsme neprožili jako děti či teenageři (z těchto životních etap zlatavou nostalgii asi nikdy nikdo neodstranil), ale již jako dospělí lidé, kteří by si měli teoreticky plně uvědomovat podobu své současnosti – i když se teď ukazuje, že některé věci lze tak jako tak spatřit až zpětně s odstupem let.

Pomyslným zrcadlem bývá v těchto situacích většinou dobová kultura. Výstižným příkladem je třeba aktuálně stoupající popularita Girls. Seriál z pera americké filmařky, scenáristky a herečky Leny Dunham vysílala HBO mezi lety 2012 a 2017 a podle jeho současné obliby se zdá, že ač si to v dané době mnoho kritiků nepřipouštělo, Dunham měla skutečně prst na tepu doby. Aneb jak říká v úvodním díle ústy hlavní protagonistky Hannah Horvath, skutečně se stala hlasem své generace.

Podle údajů HBO sledovanost Girls už minulou zimu ve srovnání s předchozím obdobím stoupla dvojnásobně. Objevily se i podcasty podrobně rozebírající jednotlivé epizody a nevyhnutelně také vyšla řada analýz pátrajících po příčinách staronové popularity seriálu.

Je příznačné, že do jisté míry ji podpořilo sdílení a remixování vtipných úryvků na TikToku, tedy platformě, která při premiéře Girls ještě nebyla na světě a je symbolem digitálního ekosystému, který se tehdy teprve začínal utvářet. Důležitějším faktorem je ale zmiňovaná životní revize mileniálů, kteří dnes v Girls vidí části vlastního obrazu, které dříve přehlíželi nebo si je nechtěli připouštět.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Bylo by ideální, kdybychom historická ohlédnutí a hodnocení mohli vždy provádět z nějaké vnější, nezaujaté a objektivní pozice, ale zrovna v tomto případě je takto neosobní přístup nemožný. Způsob, jakým se dnes díváme na Girls i celá desátá léta, je totiž zásadně formován našim věkem. Girls se mohly stát generačním manifestem především pro lidi, kteří byli v dané době staří přibližně stejně jako Dunham (ročník 1986) a její seriálové protagonistky, a jejich omyly, klopýtání a životní hledání se navzájem zrcadlily.

Paradoxně to potvrzuje glosa Margit Detweiler, které bylo v roce 2012 45 let a mileniálkou tedy rozhodně nebyla. Už tehdy proto mohla ocenit, že šlo o skutečně autentický a výstižný popis mládí, který jí připomínal její vlastní chaotický vstup do dospělosti v 90. letech – ale dodává, že její mladší mileniálské kolegyně seriál kritizovaly a ošklíbaly se nad ním, protože jeho generační kritika šla až nepříjemně na tělo.

Vedlo to také k problému, na který ve svém rozboru pro NY Times upozornila Callie Holtermann. V době prvního vysílání bouřlivá diskuse okolo Girls zcela zakryla samotný seriál a jeho kvality. Jak říká jedna z respondentek, v postavách se dnes poznává, a proto je tehdy tak nenáviděla. Z dobových recenzí a komentářů je zjevné, že nejen spousta řadových diváků, ale i mnozí kritici nepochopili, že Dunham své nesnesitelné, sebestředné a destruktivní hrdinky (včetně titulní role Hannah, kterou sama hrála) vytvořila jako záměrnou ironickou kritiku své generace, nikoliv jako chvályhodné vzory vhodné následování.

Množily se tak hlasy, že eskapády chaotických dvacátnic z lepších kruhů v New Yorku neodpovídají skutečným problémům mladých lidí. Časté byly i z dnešního pohledu tvrdě mizogynní útoky na Dunham, která se nebála odhalovat své, dle dobových standardů nemožně neforemné nahé tělo, a obecně se zdálo, jako by Girls neměly nic společného s „opravdovými“ mileniály.

Holtermann podotýká, že se vše navíc odehrávalo v době, kdy vrcholila kritika mileniálů coby nejlínější, neschopné, ufňukané a do sebe zahleděné generace – ta se dnes ovšem zacílila na mladší generaci Z a najednou je jasné, že šlo zkrátka jen o univerzální nadávání na mládež, které používá stejný slovník už od dob starého Řecka. Když ale kritické recenze i nenávistné diskuze pohřbil čas, zůstává jen seriál samotný, a dnešní pozdní třicátníci či čerství čtyřicátníci zjišťují, že takoví skutečně byli.

Luke Winkie k tomu ve své zajímavé reflexi pro Daily Beast dodává, že k neochotě pohlédnout do pomyslného zrcadla tehdy přispěly i příběhy, které Dunham svým postavám přisoudila. Většinou je nečekal vyumělkovaný happyend, ale jen nehezky realistický rozpad přátelských i romantických vztahů, neúspěchy a karamboly zaviněné neuváženými a krátkozrakými životními volbami – a takový obraz vlastního mládí lze opravdu ocenit až zpětně, z útěšného přístavu středního věku.

Winkie zmiňuje i jiný poznatek, ke kterému lze s odstupem více než deseti let dospět při zírání na Girls. Řada věcí, které jsme tehdy brali jako zásadní součásti doby, generace i vlastního života, dnes působí jako podružné malichernosti, a jako skutečně podstatné se ukážou zcela jiné, dříve přehlížené motivy. Patálie při seznamování či hledání bydlení a práce nebyly podstatou seriálu, ale jen rekvizitami, kterými Dunham poukazovala na strukturální problémy doby – a jen málokdo hned docenil míru jejího talentu a nekompromisní sebereflexi.

Když Hannah v první epizodě rodiče přestanou finančně podporovat a ona hystericky naléhá, že nemůže chodit do práce, protože musí psát knihu a zároveň platit nájem, mohla na první pohled působit jako rozmazlený spratek, ale kontury jejího příběhu byly zcela reálné a odpovídající zásadnímu problému mileniálů – kohorty, která vstupovala do dospělosti a na pracovní trh uprostřed dopadů hospodářské krize a právě kvůli nekončícím potížím s obživou a nejisté budoucnosti rychle dostala nálepku ztracené generace.

Ať už se díváme zpětně na jakoukoliv dekádu, nakonec dojdeme k tomu, že namísto povrchních kulturních novinek byly podstatné spíše politické a společenské změny, které daná doba přinesla. Bohužel to ale není tak populární přístup a navíc je k němu potřeba alespoň několikaletý odstup. Jistě by se dalo nostalgicky debatovat o tom, jak v desátých letech elektronická hudba vytlačovala kytary, džíny opsaly oblouk od širokých k úzkým a zase zpět, a jak nemožná byla tetování, která jsme si v roce 2014 nechávali dělat. Nakonec ale nic z toho nebylo tak podstatné, a skutečně definující rysy doby se skrývaly jinde.

Dobře se to ukázalo už na sklonku roku 2019, kdy řadu velkých redakcí nenapadlo nic lepšího, než v bodech sesumírovat zásadní milníky končící dekády. Web The Verge tak shrnul hlavní technologické pokroky, které ovšem spočívaly jen ve výčtu nových aplikací a sociálních sítí, a nechtěně potvrdil, že desátá léta byla mimo jiné érou technologické stagnace.

Smartphony (coby poslední skutečně zásadní nová hmatatelná technologie) se rozlétly do světa již s prvním iPhonem v roce 2007, a sociální sítě, seznamovací aplikace a další výdobytky digitální ekonomiky byly na začátku desátých let v plném rozmachu – jak to ostatně ukazují i první série Girls, kde se postavy lehce naivně potýkají s nyní již důvěrně známými nástrahami digitální etikety.

The Atlantic se zase zaměřil na údajně převratné seriály, hudbu či knihy, z nichž už si teď polovinu nepamatujeme a ty ostatní si i přes jejich zjevné kvality nejspíš nikdo nespojuje s konkrétní dekádou. New York Times své dekádové ohlédnutí otevřely marvelovskými superhrdiny, které už dnes také pohlcuje smetiště dějin, a snad jen web The Vox šel trochu víc do hloubky, když desátá léta správně uchopil jako éru rozkladu starých komunitních vazeb a nalézání nových.

Pár let poté už se ale obraz vyjasnil a místo konkrétních seriálů, kapel a trendů začínají při pohledu na desátá léta před očima vyvstávat úplně jiné věci. Bloger Paul Skallas tak nedávno ve své (jinak bohužel trochu ploché) dekádové reflexi správně podotkl, že šlo o éru formovanou jasným odtržením od minulosti a novým začátkem.

Předcházející nultá léta byla na rozdíl od těch desátých obdobím nesporného technologického pokroku (v roce 2000 bychom na technologie roku 2010 s údivem zírali, ale v roce 2010 už by nás výdobytky roku 2020 nejspíš dost zklamaly), ale na kulturní a společenské rovině šlo do velké míry o volné pokračování let devadesátých. Internet byl stále okrajovou záležitostí a nenahlodával moc mainstreamových médií, 11. září přineslo geopolitický zlom, který se ale pro privilegovanou západní veřejnost projevoval hlavně jen válkami v poušti na televizních obrazovkách, a až hospodářská krize let 2008/9 spolu s překotnou digitalizací přinesly začátek nové éry.

Zásadním formativním prvkem mileniálské generace byl nástup internetové kultury, tedy onoho těžko uchopitelného souboru horizontálně šířených trendů, estetik, memů a hnutí, které jsou alespoň teoreticky i oficiálním tématem tohoto newsletteru. S tím souviselo i sílící „retro“ vytěžování starších kulturních obsahů a úpadek tradičního plodného konfliktu mezi mainstreamem a subkulturami, kvůli kterému řada zahořklých kritiků označuje desátá léta za éru kulturní stagnace – přesnější by ale možná bylo hovořit o složité změně kulturního průmyslu.

A vše také nakonec vyústilo v poznání, že kultura, vztahy, politika, byznys i všechny další věci, které se dějí online, nejsou o nic méně opravdové než ty offline. Jen bohužel chvíli trvalo, než to veřejnosti došlo, a v mnoha ohledech je toto prozření neúplné dodnes.

Dominantní postavení internetu se projevilo i v politice, kde desátá léta přinesla globální, decentralizovaná politická a lidskoprávní hnutí, která by bez sociálních sítí a rozmachu komunikačních technologií nikdy nemohla vzniknout.

Occupy Wall Street v roce 2011, Arabské jaro, Black Lives Matter v roce 2014, aféra Gamergate, brexit a Trumpovo vítězství v roce 2016, a v neposlední řadě i hnutí MeToo v roce 2017. Všechno to byly události, které dodnes formují naši současnost, a jejich nejzajímavějším rysem je (vedle digitální podmíněnosti) možná i fakt, že přišly zdánlivě z čistého nebe, ale ve zpětném pohledu na nich ve skutečnosti nebylo vůbec nic překvapivého.

Jinými slovy, všichni nám to říkali. Nebo alespoň ti, kterým bylo radno důvěřovat, a mezi které nejspíš prostřednictvím Girls patřila i Lena Dunham. Při zpětném sledování seriálu jde najednou vidět, že například hodnotové a etické proměny v oblasti vztahů a sexu, které tehdy působily jako povrchní rozmary sebestředných protagonistek, byly ve skutečnosti zásadní převraty předznamenávající dobu definovanou debatami o consentu a tělesné autonomii. Jednoduše řečeno, řada mužských postav se v úvodních sériích Girls z dnešního pohledu chovala jako příšerná prasata, ale optikou doby šlo jen o trochu vyhrocenější šprýmy.

Čím víc desátá léta analyzujeme, tím víc vidíme (alespoň mou mileniálskou optikou), že jejich hlavním definujícím rysem byla právě ona naprostá nepřekvapivost a předvídatelnost všech událostí.

Již na začátku dekády vědci varovali před tím, co se společností a politikou udělají neregulované mechanismy sociálních sítí, že se z internetu stává živná půda pravicového extremismu, kyberšikany a sexuálního obtěžování, že digitální ekonomika zdevastuje stávající kulturní průmysl, že na nás klimatická krize začne dopadat se stále větší intenzitou, a že problémy natropené válkami a vykořisťováním v jiných částech světa se nám vrátí ke dveřím s dvojnásobnou silou – a kdybychom oněm prorockým hlasům roku 2010 ukázali realitu roku 2020, nejspíš by jen smutně pokývali hlavou.

Když v roce 2014 vypukla zmiňovaná aféra Gamergate, její oběti varovaly, že útoky na ženy ve videoherním průmyslu nejsou náhodné stížnosti fanoušků, ale organizovaná kampaň nenávistných trollů nacházejících společnou řeč s radikální pravicí. Většina politiků, veřejnosti i mainstreamových médií je ke své škodě ignorovala, a z dříve okrajového stylu digitální komunikace se stal zásadní problém, se kterým si nevíme rady dodnes. Jedním z hlavních hesel a principů hnutí MeToo bylo „věřte ženám“, a kdybychom se jím řídili dříve, řadu potíží a utrpení jsme si mohli ušetřit.

Ve výčtu věcí, ve kterých jsme měli v předchozí dekádě příslušným obětem, expertům a dalším relevantním lidem naslouchat, by šlo ještě dlouho pokračovat. Smutným vyústěním je každopádně fakt, že naslouchání a následné poučené nápravné akce bylo jen velmi málo. Řada z nás věci měnit nemohla, protože v tom bránily vyšší síly mimo náš vliv, anebo si zkrátka okolní potíže neuvědomovala či nepřipouštěla a řešila malichernosti, úplně stejně jako nepříjemně autentické postavy zmiňovaného seriálu.

Desátá léta na rozdíl od předchozích dějinných etap neskončila závratným krachem či výbuchem. Místo toho svět v pandemických lockdownech jaksi usnul, a když jsme se probudili z nucené hibernace, již byla v plném proudu nová éra. Protože jsme v jejím středu, nemůžeme ji vidět s odstupem. Už teď je ale jasné, že předcházející dekádu „vyhráli“ často velmi nevábní lidé, kteří pochopili, že dějiny se stále dějí, a kdo chce prosadit svou vizi světa, ten jej musí začít aktivně formovat.

Abychom nepromrhali i další dekádu pasivním sledováním procesů, které bez aktivního zásahu zvenčí naprosto jistě povedou k naprosto jasným důsledkům, musíme si připustit nejen dějinnou podstatu okolního dění, ale i fakt, že sebemenší pocity, potíže a zdánlivé drobnosti v našem každodenním životě mohou být následkem i příčinou zásadních společenských proměn.

Patří k tomu třeba i to, že nás někdo vyghostoval na seznamovací aplikaci, vysmál se našim přebytečným kilům a nebo že máme potíže zaplatit nájem. A pro změnu věcí k lepšímu také nutně nemusíme hned vyrazit do ulic. Pro začátek stačí, když se rozvalíme na gauči, začneme znovu bingeovat Girls a nebudeme přitom ucukávat pohledem od jízlivého generačního zrcadla.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.

Nostalgie je jednou z klíčových emocí současné kultury. Na idylické časy mládí často vzpomínají i lidé, kterým ještě nebylo dvacet. Čím dál rychlejší je i cyklus retro trendů a do módy jdou často coby nostalgická vykopávka oděvy či kapely, jejichž první éra slávy proběhla jen před několika lety. Pro skutečnou historickou revizi však stále potřebujeme jistý věk a odstup.

Mileniálové proto až teď poprvé zažívají situaci, se kterou si musely poradit všechny starší generace před nimi. Kriticky revidují kus vlastního života i dějin, který už je uzavřenou kapitolou a najednou můžeme vidět jeho skutečné kontury a význam.

Konkrétně jde o takzvaná desátá léta, tedy dekádu vymezenou roky 2010 a 2020. Ta byla pro lidi mé generace prvním obdobím, které jsme neprožili jako děti či teenageři (z těchto životních etap zlatavou nostalgii asi nikdy nikdo neodstranil), ale již jako dospělí lidé, kteří by si měli teoreticky plně uvědomovat podobu své současnosti – i když se teď ukazuje, že některé věci lze tak jako tak spatřit až zpětně s odstupem let.

Pomyslným zrcadlem bývá v těchto situacích většinou dobová kultura. Výstižným příkladem je třeba aktuálně stoupající popularita Girls. Seriál z pera americké filmařky, scenáristky a herečky Leny Dunham vysílala HBO mezi lety 2012 a 2017 a podle jeho současné obliby se zdá, že ač si to v dané době mnoho kritiků nepřipouštělo, Dunham měla skutečně prst na tepu doby. Aneb jak říká v úvodním díle ústy hlavní protagonistky Hannah Horvath, skutečně se stala hlasem své generace.

Podle údajů HBO sledovanost Girls už minulou zimu ve srovnání s předchozím obdobím stoupla dvojnásobně. Objevily se i podcasty podrobně rozebírající jednotlivé epizody a nevyhnutelně také vyšla řada analýz pátrajících po příčinách staronové popularity seriálu.

Je příznačné, že do jisté míry ji podpořilo sdílení a remixování vtipných úryvků na TikToku, tedy platformě, která při premiéře Girls ještě nebyla na světě a je symbolem digitálního ekosystému, který se tehdy teprve začínal utvářet. Důležitějším faktorem je ale zmiňovaná životní revize mileniálů, kteří dnes v Girls vidí části vlastního obrazu, které dříve přehlíželi nebo si je nechtěli připouštět.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Bylo by ideální, kdybychom historická ohlédnutí a hodnocení mohli vždy provádět z nějaké vnější, nezaujaté a objektivní pozice, ale zrovna v tomto případě je takto neosobní přístup nemožný. Způsob, jakým se dnes díváme na Girls i celá desátá léta, je totiž zásadně formován našim věkem. Girls se mohly stát generačním manifestem především pro lidi, kteří byli v dané době staří přibližně stejně jako Dunham (ročník 1986) a její seriálové protagonistky, a jejich omyly, klopýtání a životní hledání se navzájem zrcadlily.

Paradoxně to potvrzuje glosa Margit Detweiler, které bylo v roce 2012 45 let a mileniálkou tedy rozhodně nebyla. Už tehdy proto mohla ocenit, že šlo o skutečně autentický a výstižný popis mládí, který jí připomínal její vlastní chaotický vstup do dospělosti v 90. letech – ale dodává, že její mladší mileniálské kolegyně seriál kritizovaly a ošklíbaly se nad ním, protože jeho generační kritika šla až nepříjemně na tělo.

Vedlo to také k problému, na který ve svém rozboru pro NY Times upozornila Callie Holtermann. V době prvního vysílání bouřlivá diskuse okolo Girls zcela zakryla samotný seriál a jeho kvality. Jak říká jedna z respondentek, v postavách se dnes poznává, a proto je tehdy tak nenáviděla. Z dobových recenzí a komentářů je zjevné, že nejen spousta řadových diváků, ale i mnozí kritici nepochopili, že Dunham své nesnesitelné, sebestředné a destruktivní hrdinky (včetně titulní role Hannah, kterou sama hrála) vytvořila jako záměrnou ironickou kritiku své generace, nikoliv jako chvályhodné vzory vhodné následování.

Množily se tak hlasy, že eskapády chaotických dvacátnic z lepších kruhů v New Yorku neodpovídají skutečným problémům mladých lidí. Časté byly i z dnešního pohledu tvrdě mizogynní útoky na Dunham, která se nebála odhalovat své, dle dobových standardů nemožně neforemné nahé tělo, a obecně se zdálo, jako by Girls neměly nic společného s „opravdovými“ mileniály.

Holtermann podotýká, že se vše navíc odehrávalo v době, kdy vrcholila kritika mileniálů coby nejlínější, neschopné, ufňukané a do sebe zahleděné generace – ta se dnes ovšem zacílila na mladší generaci Z a najednou je jasné, že šlo zkrátka jen o univerzální nadávání na mládež, které používá stejný slovník už od dob starého Řecka. Když ale kritické recenze i nenávistné diskuze pohřbil čas, zůstává jen seriál samotný, a dnešní pozdní třicátníci či čerství čtyřicátníci zjišťují, že takoví skutečně byli.

Luke Winkie k tomu ve své zajímavé reflexi pro Daily Beast dodává, že k neochotě pohlédnout do pomyslného zrcadla tehdy přispěly i příběhy, které Dunham svým postavám přisoudila. Většinou je nečekal vyumělkovaný happyend, ale jen nehezky realistický rozpad přátelských i romantických vztahů, neúspěchy a karamboly zaviněné neuváženými a krátkozrakými životními volbami – a takový obraz vlastního mládí lze opravdu ocenit až zpětně, z útěšného přístavu středního věku.

Winkie zmiňuje i jiný poznatek, ke kterému lze s odstupem více než deseti let dospět při zírání na Girls. Řada věcí, které jsme tehdy brali jako zásadní součásti doby, generace i vlastního života, dnes působí jako podružné malichernosti, a jako skutečně podstatné se ukážou zcela jiné, dříve přehlížené motivy. Patálie při seznamování či hledání bydlení a práce nebyly podstatou seriálu, ale jen rekvizitami, kterými Dunham poukazovala na strukturální problémy doby – a jen málokdo hned docenil míru jejího talentu a nekompromisní sebereflexi.

Když Hannah v první epizodě rodiče přestanou finančně podporovat a ona hystericky naléhá, že nemůže chodit do práce, protože musí psát knihu a zároveň platit nájem, mohla na první pohled působit jako rozmazlený spratek, ale kontury jejího příběhu byly zcela reálné a odpovídající zásadnímu problému mileniálů – kohorty, která vstupovala do dospělosti a na pracovní trh uprostřed dopadů hospodářské krize a právě kvůli nekončícím potížím s obživou a nejisté budoucnosti rychle dostala nálepku ztracené generace.

Ať už se díváme zpětně na jakoukoliv dekádu, nakonec dojdeme k tomu, že namísto povrchních kulturních novinek byly podstatné spíše politické a společenské změny, které daná doba přinesla. Bohužel to ale není tak populární přístup a navíc je k němu potřeba alespoň několikaletý odstup. Jistě by se dalo nostalgicky debatovat o tom, jak v desátých letech elektronická hudba vytlačovala kytary, džíny opsaly oblouk od širokých k úzkým a zase zpět, a jak nemožná byla tetování, která jsme si v roce 2014 nechávali dělat. Nakonec ale nic z toho nebylo tak podstatné, a skutečně definující rysy doby se skrývaly jinde.

Dobře se to ukázalo už na sklonku roku 2019, kdy řadu velkých redakcí nenapadlo nic lepšího, než v bodech sesumírovat zásadní milníky končící dekády. Web The Verge tak shrnul hlavní technologické pokroky, které ovšem spočívaly jen ve výčtu nových aplikací a sociálních sítí, a nechtěně potvrdil, že desátá léta byla mimo jiné érou technologické stagnace.

Smartphony (coby poslední skutečně zásadní nová hmatatelná technologie) se rozlétly do světa již s prvním iPhonem v roce 2007, a sociální sítě, seznamovací aplikace a další výdobytky digitální ekonomiky byly na začátku desátých let v plném rozmachu – jak to ostatně ukazují i první série Girls, kde se postavy lehce naivně potýkají s nyní již důvěrně známými nástrahami digitální etikety.

The Atlantic se zase zaměřil na údajně převratné seriály, hudbu či knihy, z nichž už si teď polovinu nepamatujeme a ty ostatní si i přes jejich zjevné kvality nejspíš nikdo nespojuje s konkrétní dekádou. New York Times své dekádové ohlédnutí otevřely marvelovskými superhrdiny, které už dnes také pohlcuje smetiště dějin, a snad jen web The Vox šel trochu víc do hloubky, když desátá léta správně uchopil jako éru rozkladu starých komunitních vazeb a nalézání nových.

Pár let poté už se ale obraz vyjasnil a místo konkrétních seriálů, kapel a trendů začínají při pohledu na desátá léta před očima vyvstávat úplně jiné věci. Bloger Paul Skallas tak nedávno ve své (jinak bohužel trochu ploché) dekádové reflexi správně podotkl, že šlo o éru formovanou jasným odtržením od minulosti a novým začátkem.

Předcházející nultá léta byla na rozdíl od těch desátých obdobím nesporného technologického pokroku (v roce 2000 bychom na technologie roku 2010 s údivem zírali, ale v roce 2010 už by nás výdobytky roku 2020 nejspíš dost zklamaly), ale na kulturní a společenské rovině šlo do velké míry o volné pokračování let devadesátých. Internet byl stále okrajovou záležitostí a nenahlodával moc mainstreamových médií, 11. září přineslo geopolitický zlom, který se ale pro privilegovanou západní veřejnost projevoval hlavně jen válkami v poušti na televizních obrazovkách, a až hospodářská krize let 2008/9 spolu s překotnou digitalizací přinesly začátek nové éry.

Zásadním formativním prvkem mileniálské generace byl nástup internetové kultury, tedy onoho těžko uchopitelného souboru horizontálně šířených trendů, estetik, memů a hnutí, které jsou alespoň teoreticky i oficiálním tématem tohoto newsletteru. S tím souviselo i sílící „retro“ vytěžování starších kulturních obsahů a úpadek tradičního plodného konfliktu mezi mainstreamem a subkulturami, kvůli kterému řada zahořklých kritiků označuje desátá léta za éru kulturní stagnace – přesnější by ale možná bylo hovořit o složité změně kulturního průmyslu.

A vše také nakonec vyústilo v poznání, že kultura, vztahy, politika, byznys i všechny další věci, které se dějí online, nejsou o nic méně opravdové než ty offline. Jen bohužel chvíli trvalo, než to veřejnosti došlo, a v mnoha ohledech je toto prozření neúplné dodnes.

Dominantní postavení internetu se projevilo i v politice, kde desátá léta přinesla globální, decentralizovaná politická a lidskoprávní hnutí, která by bez sociálních sítí a rozmachu komunikačních technologií nikdy nemohla vzniknout.

Occupy Wall Street v roce 2011, Arabské jaro, Black Lives Matter v roce 2014, aféra Gamergate, brexit a Trumpovo vítězství v roce 2016, a v neposlední řadě i hnutí MeToo v roce 2017. Všechno to byly události, které dodnes formují naši současnost, a jejich nejzajímavějším rysem je (vedle digitální podmíněnosti) možná i fakt, že přišly zdánlivě z čistého nebe, ale ve zpětném pohledu na nich ve skutečnosti nebylo vůbec nic překvapivého.

Jinými slovy, všichni nám to říkali. Nebo alespoň ti, kterým bylo radno důvěřovat, a mezi které nejspíš prostřednictvím Girls patřila i Lena Dunham. Při zpětném sledování seriálu jde najednou vidět, že například hodnotové a etické proměny v oblasti vztahů a sexu, které tehdy působily jako povrchní rozmary sebestředných protagonistek, byly ve skutečnosti zásadní převraty předznamenávající dobu definovanou debatami o consentu a tělesné autonomii. Jednoduše řečeno, řada mužských postav se v úvodních sériích Girls z dnešního pohledu chovala jako příšerná prasata, ale optikou doby šlo jen o trochu vyhrocenější šprýmy.

Čím víc desátá léta analyzujeme, tím víc vidíme (alespoň mou mileniálskou optikou), že jejich hlavním definujícím rysem byla právě ona naprostá nepřekvapivost a předvídatelnost všech událostí.

Již na začátku dekády vědci varovali před tím, co se společností a politikou udělají neregulované mechanismy sociálních sítí, že se z internetu stává živná půda pravicového extremismu, kyberšikany a sexuálního obtěžování, že digitální ekonomika zdevastuje stávající kulturní průmysl, že na nás klimatická krize začne dopadat se stále větší intenzitou, a že problémy natropené válkami a vykořisťováním v jiných částech světa se nám vrátí ke dveřím s dvojnásobnou silou – a kdybychom oněm prorockým hlasům roku 2010 ukázali realitu roku 2020, nejspíš by jen smutně pokývali hlavou.

Když v roce 2014 vypukla zmiňovaná aféra Gamergate, její oběti varovaly, že útoky na ženy ve videoherním průmyslu nejsou náhodné stížnosti fanoušků, ale organizovaná kampaň nenávistných trollů nacházejících společnou řeč s radikální pravicí. Většina politiků, veřejnosti i mainstreamových médií je ke své škodě ignorovala, a z dříve okrajového stylu digitální komunikace se stal zásadní problém, se kterým si nevíme rady dodnes. Jedním z hlavních hesel a principů hnutí MeToo bylo „věřte ženám“, a kdybychom se jím řídili dříve, řadu potíží a utrpení jsme si mohli ušetřit.

Ve výčtu věcí, ve kterých jsme měli v předchozí dekádě příslušným obětem, expertům a dalším relevantním lidem naslouchat, by šlo ještě dlouho pokračovat. Smutným vyústěním je každopádně fakt, že naslouchání a následné poučené nápravné akce bylo jen velmi málo. Řada z nás věci měnit nemohla, protože v tom bránily vyšší síly mimo náš vliv, anebo si zkrátka okolní potíže neuvědomovala či nepřipouštěla a řešila malichernosti, úplně stejně jako nepříjemně autentické postavy zmiňovaného seriálu.

Desátá léta na rozdíl od předchozích dějinných etap neskončila závratným krachem či výbuchem. Místo toho svět v pandemických lockdownech jaksi usnul, a když jsme se probudili z nucené hibernace, již byla v plném proudu nová éra. Protože jsme v jejím středu, nemůžeme ji vidět s odstupem. Už teď je ale jasné, že předcházející dekádu „vyhráli“ často velmi nevábní lidé, kteří pochopili, že dějiny se stále dějí, a kdo chce prosadit svou vizi světa, ten jej musí začít aktivně formovat.

Abychom nepromrhali i další dekádu pasivním sledováním procesů, které bez aktivního zásahu zvenčí naprosto jistě povedou k naprosto jasným důsledkům, musíme si připustit nejen dějinnou podstatu okolního dění, ale i fakt, že sebemenší pocity, potíže a zdánlivé drobnosti v našem každodenním životě mohou být následkem i příčinou zásadních společenských proměn.

Patří k tomu třeba i to, že nás někdo vyghostoval na seznamovací aplikaci, vysmál se našim přebytečným kilům a nebo že máme potíže zaplatit nájem. A pro změnu věcí k lepšímu také nutně nemusíme hned vyrazit do ulic. Pro začátek stačí, když se rozvalíme na gauči, začneme znovu bingeovat Girls a nebudeme přitom ucukávat pohledem od jízlivého generačního zrcadla.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.