„Oslovení Janžurka je důvěrnost, která mi není nepříjemná,“ přibližuje Iva Janžurová. Stejně se jmenuje i její filmový portrét, jehož podtitul by prý mohl znít: „Hlavně žádný mramorový pomník.“

O vzniku a natáčení filmu i o rodinné spolupráci jsme si povídali se známou herečkou i s její dcerou, režisérkou a autorkou dokumentu Theodorou Remundovou.

Ivo, jste víc Janžurka nebo Madamme de Janjour?

Iva: Možná jsem někdo úplně jiný. Madamme de Janjour je titul písničky, kterou pro mě složil můj herecký kolega z Národního divadla Igor Orozovič. Když jsem ji slyšela poprvé, bylo to pro mě velké překvapení. Thea ji použila do závěrečných titulků toho dokumentu o mně a Igor ji teď hraje na koncertech. Moc se mi líbí!

Vážím si tohoto Igorova počinu, ale právě proto mi i s jejím použitím v závěru filmu přibyla velká starost. Budu muset lidi při premiéře filmu požádat, aby netleskali během titulků, aby si tu písničku poslechli celou. (Smích.)

Na festivalu ve Varech, kde byl film uváděn v nesoutěžní sekci, se totiž diváci hned s posledním záběrem roztleskali a já jsem našeho pana prezidenta, který byl usazen vedle mě, málem chytla za ruku, aby přestal tleskat a stihl ji poslouchat…

A název filmu Janžurka? Na malinkou chvilinku mě to překvapilo, když s tím Theodorka přišla. Původní název zněl Šťastné dny.

Theodora: To je pravda, protože jsem od začátku plánovala pracovat s citacemi z divadelní hry Šťastné dny Samuela Becketta. V devadesátých letech v inscenaci režiséra Michaela Dočekala v Národním divadle Ivuška ztvárnila hlavní roli Winnie. Ten Beckettův text je takovým pokusem o metafyzické uchopení jednoho ženského života. To byla silná inspirace. Portrét totiž nikdy nemůže být úplný, v jakékoli formě biografie se dotýkáme jen některých rysů existence. Tajemství zůstává.

Ale abych diváky tím Beckettem příliš nepostrašila –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ myslím, že dokument je zcela srozumitelný a přístupný obyčejnému vnímání, jen si třeba můžete víc vybírat, jak ho vnímat.

Iva: Kdo se vlastně pro tu beckettovskou inspiraci rozhodl?

Theodora: Já, ale váhala jsem. Nechtěla jsem, aby to vyznělo jako nějaká pseudointelektuální snaha, tak jsem to filtrovala přes několik dramaturgů a přátele. Ani jednou jsem se nesetkala s tím, že by mi řekli, že tam ta beckettovská linka nemá co dělat. Všichni si ji nějak po svém osvojili. Doufám, že to budou takto vnímat i diváci. Na mě ten film působí při každém zhlédnutí jinak, jiným zábleskem. Je to taková discokoule.

Měli jste i jiné alternativy pro název?

Theodora: Nebyli jsme si jistí, hledali jsme. Můj skvělý střihač Jakub Hejna navrhoval název Ivuška, tak blízká a důvěrná se mu z materiálu totiž jevila. Někomu se to líbilo, někdo namítal – a s tím jsem nakonec souhlasila – že to může vyznívat bez kontextu infantilně.

Ale vy a vaše setra Sabina tak mamince říkáte, že?

Theodora: Říkáme a přijde nám to normální. To ale neznamená, že to tak musí připadat všem. Pak někoho napadlo, že by se to mělo jmenovat Janžurka. To jsem zprvu odmítla, pro mě to znělo až hrubě. Pak se ale objevil argument, že je to marketingově vhodné. Když to v programu kina nebo televize zahlédne potenciální divák, hned mu bude jasné, o čem film je a přitáhne to jeho pozornost. Zprvu jsem ale stejně nebyla nadšená z představy, že se budeme takto povrchně rozhodovat, i když jsem to chápala. Nakonec jsem si k tomu názvu ale našla cestu. Už ho nepovažuji za marketingový tah, ale za správnou volbu.

A portrétované osobnosti název vyhovuje?

Diváci o vás mluví jako o Janžurce, stejně jako Jiřina Bohdalová je pro ně Bohdalka a Hana Zagorová Zagorka – berete to tak, že vás přijali do rodiny, do svých obýváků?

Iva: Je to taková důvěrnost, která mi není nepříjemná. Navíc nejsem v rodině první, komu se tak říká. S tím je spojená taková legrační historka: Po válce u nás v Žirovnici bydlela vedle v sousedství německy mluvící paní, která se tam přivdala za souseda nasazeného na nucené práce v Rakousku, odtud si ji přivedl. Takový poválečný paradox. V době, kdy se německy mluvící obyvatelé „odsunovali“ za hranice, ona se přistěhovala. Ta sousedka se nikdy úplně nenaučila dobře česky, hlavně tedy neměla cit pro jazykový kontext. Takže když se běžně za zády o mojí mamince v městečku mluvilo jako o Janžurce, ona to přijala jako její oficiální oslovení. A tak když chtěla mluvit s maminkou a zahlédla ji na zahradě, volávala přes plot: „Paní Janžurka, jak se máte?“ A nepřišlo jí na tom nic divného.

Theo, vybavujete si z dětství otázky typu: „Jééé, Janžurka je tvoje máma?“

Theodora: Já jsem to moc nevnímala, zřejmě jsem byla tak sebestředná (smích), že jsem si nepřipouštěla, že by se někdo na mě díval skrze mámu. Ale je fakt, že se ke mně někteří učitelé chovali důvěrněji než k ostatním. Zeměpisářka mě místo vyučování nechala dělat nástěnku a zástupkyně ředitele si mě během vyučování posílala k lékařce pro léky. Takže jsem se tak maličko mohla ulít ze školní docházky. Do dneška si ten slastný, svobodný moment pamatuji. Procházím se po Střešovicích, je jaro, stromy pučí, ptáci cvrlikají a chudáci moji spolužáci se hrbí někde ve třídě nad učebnicemi.

Iva: Jak to souvisí s Janžurkou?

Theodora: No tak, že jsem přeci dcera té paní Janžurové – patrně jsem v těch učitelkách díky tomu vzbuzovala větší důvěru. Nebo jsem je pocitově k té výjimečné celebritě nějakým způsobem přibližovala. Ta zástupkyně ředitele samozřejmě věděla, že skoro každý žák by se raději prošel pro její léky, než aby seděl v lavici. A ona „odměnila“ mě. (Smích.) Ale možná se to jen tak domnívám a bylo to úplně jinak.

Kdy jsem si ale spojení s „Janžurkou“ jako malá uvědomovala stoprocentně, bylo ve chvíli, kdy u nás nedaleko domu kopali Romové nějaký příkop. Ven jim koukaly jenom kučeravé hlavy a s rozzářeným úsměvem se mě hlasitě dotazovali, jak se paní Janžurová má nebo jak se bude vyvíjet osud její postavy v seriálu, který zrovna běžel v televizi.

Jak jste dokument Janžurka koncipovali?

Theodora: Ve filmu máme scény takzvaně observační, kdy jsme zaznamenávali, co se dělo, ale taky situace inscenované, při nichž jsme rekonstruovali fotografie nebo situace z minulosti. A myslím, že jsme to důvtipně provázali s archivními materiály. Snažila jsem se, aby lidé, se kterými jsme točili, tam nebyli jen jako stafáž, ale aby se na tom spolupodíleli, aby i oni měli svůj prostor a tu naši „Janžurku“ nějak výstižně zrcadlili. Třeba spolužáci nebo uklízečka na nádraží. Chtěla jsem se vyhnout obvyklému formátu, kdy o té osobnosti mluví slavní kolegové.

Protože spousta z nich už nežije?

Theodora: Z takových těch legendárních filmů téměř nikdo. A nechtěla jsem, aby tam vystupovali historici a podobně. Bavilo mě hledat jinou cestu, a právě myslím, že rys toho lidového –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lidského charismatu mámy se tam i skrze ty interakce s našimi „obyčejnými“ respondenty dostává za mě nejlépe.

Natočily jste spolu filmy Ene bene a Výlet jako herečky. Tím, že Theodora je dokumentaristka, nabízelo se, že takhle zásadní dokument natočíte spolu? Ivo, chtělo se vám do toho?

Iva: Byla jsem zaskočená, když Thea s tím nápadem přišla. Překvapilo mě, že se chce do toho pustit.

Theodora: Mě to napadlo, když máma před časem slavila kulaté narozeniny, že bych ten dokument měla natočit. On totiž žádný takový celovečerní dokument o ní nevznikl. To byl asi hlavní impuls. Říkala jsem si, že dokumentární režie je přece moje povolání a blíž už se asi k žádnému jinému respondentovi nedostanu. Takže je to moje povinnost. Je pravda, že jsem se byť jen úvahám na toto téma dříve vyhýbala, možná právě proto, že jsme si tak blízké.

Dávno ale nejste spojené pupeční šňůrou.

Iva: Nejsme, ale jsme spojené něčím podstatným. Je radost mít takové dvě holky a sledovat je. Když Thea začala mluvit o dokumentu o mně, zaskočilo mě to, překvapilo a vzápětí i potěšilo, protože jsem si říkala, že ona nemluví do větru, když se rozhodne. Znám její zaujetí pro dokumenty, které natáčí, některé připravuje a natáčí i několik let. A vím, jakou tomu věnuje energii a jak hodně o tom přemýšlí.

Takže jste hned souhlasila?

Iva: Takže jsem si říkala, no prosím… ale jak už jsem taková omletá životem a všemi mediálními rozhovory… V televizi se natočila řada filmečků, dá se říci medailonů, se mnou na tapetě, některé byly vtipné, oceňovaly mou tvorbu, stručně i životní trasy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ takové ty cykly, kde se vychvalují populární „objekty“. Většinou si režisér pozve jejich přátele, příbuzné nebo i historiky a do toho jsou promítané úryvky z práce, lékaři hovoří o tom, jak je léčili…

Theodora: Ono se to v televizi moc jinak dělat nedá, protože podmínky, za kterých ty věci vznikají, jsou tak nastavené.

Tvůrce má na to omezený rozpočet a tím pádem i čas.

Theodora: Přesně tak: máte zhruba pět dní natáčení a sedm dní ve střižně. Někdy i méně.

Iva: Já díky svému věku už mám spousty kolegů na nebíčku, takže jsem často žádaná, abych v dokumentech o nich mluvila. Teď jsem natáčela o Oldřichu Lipském, to byl můj oblíbený režisér, jeho syn točí o něm dokument. Právě proto, že jsem v řadě takových dokumentů vystupovala, mi nebylo jasné, jak to chce Theodora dělat, protože na mě už moc kolegů vzpomínat nemůže.

Iva: Překvapivě. Natočili jsme dost materiálu, v průběhu tří let. Pak to Thea se střihačem Jakubem Hejnou tvarovala ve střižně podle svých představ. To už se mnou Thea neprobírala a já po tom nepátrala. Nevěděla jsem, co ve výsledku z toho všeho použije. Teď mě ale čeká trnitá cesta omlouvat se mnoha ochotným účastníkům natáčení, protože mnozí milí z nich se do filmu nevešli a máslo na hlavě budu mít já, vždyť spolupracovali ze sympatií ke mně.

Překvapila vás Thea něčím při natáčení?

Iva: No už v přípravě se projevila jako velký špión. Vytáhla ze sklepa krabici s mojí dávnou korespondencí, kterou jsem si schovávala, že někdy třeba budu pomocí těch dopisů vzpomínat na dávné události a na ty lidi, kteří mi psali. Našla tam i velmi důvěrné dopisy.

Od první velké lásky a taky od vašeho životního partnera – táty vašich dcer.

Theodora: Ta scéna vznikala složitě, protože Ivuška a Sába (sestra Sabina –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pozn. red.) mi pořád nedávaly termín, kdy bychom to mohly natočit, byly v té době obě dost zaneprázdněné. Když k tomu konečně došlo, tak musím v této souvislosti pochválit kameramana Honzu Šípka, protože já jsem v této scéně před kamerou a on musel převzít do určité míry roli režiséra. Situace plynula a Honza si s tím spolu se zvukařem Štěpánem Škochem museli poradit.

Mámy i Sáby se některé části z citované korespondence při natáčení nečekaně dotkly, ale ve střižně jsme se snažili i tento náš jistý rodinný nesoulad před kamerou ve výsledku zachovat. To do života patří! Já jsem přesvědčená, že je dobré ukazovat věci pokud možno plasticky, pokud mám důvěru, která plyne z podstaty našeho vztahu. Je přeci iluze myslet si, že herečka má život jenom jako procházku krásnou alejí zalitou sluncem a že ti ostatní mají smůlu, že se procházejí jinudy. Prostě do toho obrazu patří i věci, které trochu skřípou, ty jemné ostny.

Jaká další témata byla překvapivá?

Iva: Thea si třeba dojela do Českých Budějovic, aniž bych to věděla, a tam našla moji spolužačku, se kterou jsme na „pedáku“ provozovaly pro spolužáky komediální výstupy. Pak zorganizovala setkání spolužáků z té naší pedagogické školy.

Theodora: Ale to vycházelo z reality, oni se opravdu dodnes scházejí. Zrovna nedávno se máma vrátila z jejich letošního srazu. A taky máme ve filmu jednu želvu. Je to želva, která žila na zahradě mámina rodného domu, který si za velkého usilí rodiče mámy v Žirovnici postavili ještě před jejím narozením. A patrně tam ta želva žila ještě dlouho poté, co se naše rodina v šedesátých letech z domu odstěhovala. Nový majitel, který dům koupil, ji tam zastihl, a protože to byl vášnivý filmový amatér, natočil ji. No a dnešní majitelé záběry našli v pozůstalosti. Byl to objev takového němého svědka Ivuščina dětství. Měla jsem z toho radost.

Iva: Ohromilo mě, kolik průzkumnické práce Thea udělala. Vysvětlilo se mi, jak ona dělá ty svoje dokumenty.

Pronikla jste do tajů práce své dcery.

Iva: Ano, překvapilo mě, kolik ona investuje do toho, aby výsledek její práce byl dobrý.

Theodora: Ale taky jsi mi řekla, že to je boj s větrnými mlýny.

Iva: Protože jsi nejen hledala body mého života, které ještě nikdo neukázal, ale ještě musela bojovat s různými omezeními během covidu, s nejistotou, jestli se vám podaří film zafinancovat… Hlavně tomu jsem říkala boj s větrnými mlýny.

Iva: Ne, se mnou vůbec ne.

Theodora: Ivuška je ukázněná, ona je schopná všeho. Film je jí tolik podobný a tak jí splynul s realitou, že už i zapomněla, že ho viděla. Říkala jsem si, jestli to mám vzít jako urážku, nebo jako lichotku. Vysvětlila jsem si to jako lichotku, že jsme ji tak dobře vystihli.

Iva: Zařídila mi projekci v kině Evald. Tak jsme si to promítli… a nevím, za jak dlouho potom, jsem se jí zeptala: Tak kdy mi to konečně ukážeš? Ona mi odpověděla, že už jsem to přece viděla. Pak jsem si vzpomněla.

Theodora: Bylo zajímavé, že během projekce na to reagovala živě, nespala tam, dokonce se chvílemi smála a po projekci říkala, že i dvakrát plakala.

Než jste film viděla, řekla jste, že tušíte, že to nebude glorifikační záležitost. Takže žádný mramorový pomník to není?

Iva: Ano, s tím mě Theodorka během natáčení obeznámila.

Theodora: A ty bys chtěla pomník?

Iva: Ne. Kdyby kdokoli přišel a nebyla jsi to ty, že by chtěl takový film točit, tak bych na to nepřistoupila.

Theodora: Je otázka, když žijeme ve společnosti, která se prakticky zbavila Boha, nebo zatím marně čekáme, jestli se náhodou nějaký nový neobjeví, jestli to přehnané upínaní se k celebritám různého druhu včetně herců jako v novodobým bůžkům, jestli i to nečiní ten adorační typ dokumentu tak atraktivní, protože lidé se zkrátka přirozeně snaží to prázdné místo po Bohu nějak zaplnit. Asi jim náš film úplně nesplní toto očekávání, ale možná je ponoukne hledat spiritualitu někde jinde. Spíše v jejich skutečných vztazích, a to je někdy nečekaný zážitek. Ale o to mi šlo.

Iva: Já jsem Theu dlouho nepožádala, aby mi ten film ukázala. Strašně jsem se bála, že nebudu spokojená nebo že to ve mně nevyvolá to správné nadšení, které bych jí ráda projevila.

Theodora: To je právě to, o čem jsem už mluvila. Jak to může vyvolat nadšení, vždyť je tak složité dívat se sama na sebe, ne? Strašně moc věcí se do toho „dívání na sebe“ člověku plete. Myslím, že člověk dokument o sobě samém jen těžko může nějak hodnotit. Já se někdy pro jistotu nedívám ani do zrcadla, abych se nerozhodila. (Smích.)

Iva: Počkej, já si to ještě desetkrát pustím a pak ti to řeknu, co si o tom myslím.

Už jsme mluvily o tom, že na některých místech ve filmu nepůsobíte úplně šťastně. Třeba právě ta zmiňovaná situace, kdy Thea vytáhla krabici s dopisy a Sabina začala číst dopis vašeho celoživotního partnera Stanislava Remundy. Měla jste domluvené nějaké právo veta?

Theodora: Pravda ale je, že tehdy Ivuška po tomto natáčení řekla, že jestli to tam dám, že se mnou do smrti nepromluví.

Iva: To si už nevzpomínám. Je to těžké, já se svým mužem prožila dlouhý život a většinu vzpomínek mám harmonických. Ale Thea vybrala zrovna takový dramatický dopis.

Theodora: Ano, je z takového vyhroceného období vašeho vztahu. Stála jsem před otázkou, jestli ho použít, nebo ne. Ale v tom mě už utvrdil skvělý skaut Eda Hroznýš Marek z mého předešlého filmu o stoletých lidech, když řekl, že život není Jirásek.

Tehdy jsme se přely s kolegyní, jestli ve filmu použít výpověď jednoho respondenta, který zřejmě nežil politicky zcela příkladně. A kolegyně nechtěla, aby ve filmu vystupoval právě vedle Edy, který byl za komunismu zavřený v jáchymovských dolech. Zeptala jsem se tedy Edy a on odsouhlasil, že má v dokumentu být i tento respondent a řekl právě: „Život není přece Jirásek“ (smích). Já tedy nejsem úplně znalkyně Jiráska, nějak jsem mu unikla, tak si ten význam trochu dosazuju.

Iva: Já bych si nejraději sedla před ten film a zastavovala bych ho a ty situace bych vysvětlovala. (Smích.) Musela jsem také respektovat, že Thea vyhodila řadu scén.

Thea: Když jsme film pouštěli lidem, kteří ho finančně podpořili na Hithitu, promítli jsme ještě na závěr jednu bonusovou scénu, která se do filmu nevešla. A ti diváci se domáhali, abychom tu scénu do filmu přidali. A my máme takové vystřižené scény nejméně tři a jsou dost dlouhé.

Thea: Ivuška s žirovnickými ochotnicemi, pak návštěva Ivy u jejího spolužáka Blahouška Voharčíka a ještě Ivuščino hezké vyznání krajině v okolí Žirovnice.

Iva: Nikdy nezapomenu, jak jsem na kameru – prosím, možná trochu vznešeně – vykládala, že do Žirovnice vedou nádherně paprskovitě silnice s alejemi stromů, bříz, sbíhají se ku městečku… a Thea mě zarazila: „Prosím tě, nedělej mi tady Lukavského.“

Theodora: No to bylo ve srandě. Já si pana Lukavského vážím, učil mě na FAMU základy práce s hercem. Tak jsem to konečně využila! Ale přeci jen ta procítěná dikce a perfektní výslovnost, kterou byl pan herec Radovan Lukavský proslulý, se mi do pokusu o autentický civilní portrét nehodila.

Iva říkala, že ráda nahlédla pod pokličku vaší dokumentaristické práce. Překvapila vás něčím jako máma, herečka, Iva?

Theodora: Moc vzpomínám na natáčení setkání se spolužáky, skvěle tam vystřihla scénku se spolužačkou Janou Janebovou. Sehrály po šedesáti letech bez zkoušky scénku… a ona vyšla. Ivuška je fakt skvělá herečka.

Takže to jste si neřekla v Národním, ale v restauraci v Budějovicích.

Theodora: Tam jsem si říkala, že je správně, že točím ten film. Že ta hravost je něco nového.

Iva: Já jako objekt jsem k tomu sebrala odvahu, jen abych jí to nezkazila. Aby to, co si usmyslela, bylo v pořádku. A přítomní spolužáci by snadno prohlédli, že to není to, na co se dobře pamatují. Pamatují si toho na mně daleko víc a vždycky to se smíchem opakují: „A Ivo, pamatuješ si, jak jsi profesorovi Hejdovi zahrála na housle vlastní skladbu…“ Naše škola byla pro učitele národních škol, měli jsme hodiny houslí, představte si náš pokoj na internátě při domácí přípravě, bylo nás na něm jedenáct!

Film bylo složité zafinancovat, tím pádem jste oslovili i fanoušky na Hithitu. Taky jsme s manželem na film přispěli, teď nám jako odměna přišla pozvánka na premiéru a dostaneme podepsaný plakát. Nemáte o to větší trému, jak diváci, kteří si film „předplatili“, film přijmou?

Iva: Na to jsem ještě nepomyslela. Jsem na to zvědavá. Snad nebudou chtít vrátit peníze…

Theodora: Po projekcích ve Varech mi lidé psali tak hezky, že se ani nebojím. Respektive já se bojím o tolik různých věcí, že před premiérou se budu snažit se reakcí nebát.

Umíte si premiéry užít?

Theodora: To se mi asi nepovede. Ale obavy bych mít neměla. Udělali jsme film, jaký si myslíme upřímně ze srdce, že by měl být, nic jsme neošidili. Točili jsme ho bez vzoru, nikoho jsme vědomě nenapodobovali, šli jsme svojí vlastní cestou.

Iva: Klaviatura diváků je tak rozsáhlá, že se asi netrefíme do vkusu všem. Ale těšíme se, že nám pak řeknou své pocity.

„Oslovení Janžurka je důvěrnost, která mi není nepříjemná,“ přibližuje Iva Janžurová. Stejně se jmenuje i její filmový portrét, jehož podtitul by prý mohl znít: „Hlavně žádný mramorový pomník.“

O vzniku a natáčení filmu i o rodinné spolupráci jsme si povídali se známou herečkou i s její dcerou, režisérkou a autorkou dokumentu Theodorou Remundovou.

Ivo, jste víc Janžurka nebo Madamme de Janjour?

Iva: Možná jsem někdo úplně jiný. Madamme de Janjour je titul písničky, kterou pro mě složil můj herecký kolega z Národního divadla Igor Orozovič. Když jsem ji slyšela poprvé, bylo to pro mě velké překvapení. Thea ji použila do závěrečných titulků toho dokumentu o mně a Igor ji teď hraje na koncertech. Moc se mi líbí!

Vážím si tohoto Igorova počinu, ale právě proto mi i s jejím použitím v závěru filmu přibyla velká starost. Budu muset lidi při premiéře filmu požádat, aby netleskali během titulků, aby si tu písničku poslechli celou. (Smích.)

Na festivalu ve Varech, kde byl film uváděn v nesoutěžní sekci, se totiž diváci hned s posledním záběrem roztleskali a já jsem našeho pana prezidenta, který byl usazen vedle mě, málem chytla za ruku, aby přestal tleskat a stihl ji poslouchat…

A název filmu Janžurka? Na malinkou chvilinku mě to překvapilo, když s tím Theodorka přišla. Původní název zněl Šťastné dny.

Theodora: To je pravda, protože jsem od začátku plánovala pracovat s citacemi z divadelní hry Šťastné dny Samuela Becketta. V devadesátých letech v inscenaci režiséra Michaela Dočekala v Národním divadle Ivuška ztvárnila hlavní roli Winnie. Ten Beckettův text je takovým pokusem o metafyzické uchopení jednoho ženského života. To byla silná inspirace. Portrét totiž nikdy nemůže být úplný, v jakékoli formě biografie se dotýkáme jen některých rysů existence. Tajemství zůstává.

Ale abych diváky tím Beckettem příliš nepostrašila –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ myslím, že dokument je zcela srozumitelný a přístupný obyčejnému vnímání, jen si třeba můžete víc vybírat, jak ho vnímat.

Iva: Kdo se vlastně pro tu beckettovskou inspiraci rozhodl?

Theodora: Já, ale váhala jsem. Nechtěla jsem, aby to vyznělo jako nějaká pseudointelektuální snaha, tak jsem to filtrovala přes několik dramaturgů a přátele. Ani jednou jsem se nesetkala s tím, že by mi řekli, že tam ta beckettovská linka nemá co dělat. Všichni si ji nějak po svém osvojili. Doufám, že to budou takto vnímat i diváci. Na mě ten film působí při každém zhlédnutí jinak, jiným zábleskem. Je to taková discokoule.

Měli jste i jiné alternativy pro název?

Theodora: Nebyli jsme si jistí, hledali jsme. Můj skvělý střihač Jakub Hejna navrhoval název Ivuška, tak blízká a důvěrná se mu z materiálu totiž jevila. Někomu se to líbilo, někdo namítal – a s tím jsem nakonec souhlasila – že to může vyznívat bez kontextu infantilně.

Ale vy a vaše setra Sabina tak mamince říkáte, že?

Theodora: Říkáme a přijde nám to normální. To ale neznamená, že to tak musí připadat všem. Pak někoho napadlo, že by se to mělo jmenovat Janžurka. To jsem zprvu odmítla, pro mě to znělo až hrubě. Pak se ale objevil argument, že je to marketingově vhodné. Když to v programu kina nebo televize zahlédne potenciální divák, hned mu bude jasné, o čem film je a přitáhne to jeho pozornost. Zprvu jsem ale stejně nebyla nadšená z představy, že se budeme takto povrchně rozhodovat, i když jsem to chápala. Nakonec jsem si k tomu názvu ale našla cestu. Už ho nepovažuji za marketingový tah, ale za správnou volbu.

A portrétované osobnosti název vyhovuje?

Diváci o vás mluví jako o Janžurce, stejně jako Jiřina Bohdalová je pro ně Bohdalka a Hana Zagorová Zagorka – berete to tak, že vás přijali do rodiny, do svých obýváků?

Iva: Je to taková důvěrnost, která mi není nepříjemná. Navíc nejsem v rodině první, komu se tak říká. S tím je spojená taková legrační historka: Po válce u nás v Žirovnici bydlela vedle v sousedství německy mluvící paní, která se tam přivdala za souseda nasazeného na nucené práce v Rakousku, odtud si ji přivedl. Takový poválečný paradox. V době, kdy se německy mluvící obyvatelé „odsunovali“ za hranice, ona se přistěhovala. Ta sousedka se nikdy úplně nenaučila dobře česky, hlavně tedy neměla cit pro jazykový kontext. Takže když se běžně za zády o mojí mamince v městečku mluvilo jako o Janžurce, ona to přijala jako její oficiální oslovení. A tak když chtěla mluvit s maminkou a zahlédla ji na zahradě, volávala přes plot: „Paní Janžurka, jak se máte?“ A nepřišlo jí na tom nic divného.

Theo, vybavujete si z dětství otázky typu: „Jééé, Janžurka je tvoje máma?“

Theodora: Já jsem to moc nevnímala, zřejmě jsem byla tak sebestředná (smích), že jsem si nepřipouštěla, že by se někdo na mě díval skrze mámu. Ale je fakt, že se ke mně někteří učitelé chovali důvěrněji než k ostatním. Zeměpisářka mě místo vyučování nechala dělat nástěnku a zástupkyně ředitele si mě během vyučování posílala k lékařce pro léky. Takže jsem se tak maličko mohla ulít ze školní docházky. Do dneška si ten slastný, svobodný moment pamatuji. Procházím se po Střešovicích, je jaro, stromy pučí, ptáci cvrlikají a chudáci moji spolužáci se hrbí někde ve třídě nad učebnicemi.

Iva: Jak to souvisí s Janžurkou?

Theodora: No tak, že jsem přeci dcera té paní Janžurové – patrně jsem v těch učitelkách díky tomu vzbuzovala větší důvěru. Nebo jsem je pocitově k té výjimečné celebritě nějakým způsobem přibližovala. Ta zástupkyně ředitele samozřejmě věděla, že skoro každý žák by se raději prošel pro její léky, než aby seděl v lavici. A ona „odměnila“ mě. (Smích.) Ale možná se to jen tak domnívám a bylo to úplně jinak.

Kdy jsem si ale spojení s „Janžurkou“ jako malá uvědomovala stoprocentně, bylo ve chvíli, kdy u nás nedaleko domu kopali Romové nějaký příkop. Ven jim koukaly jenom kučeravé hlavy a s rozzářeným úsměvem se mě hlasitě dotazovali, jak se paní Janžurová má nebo jak se bude vyvíjet osud její postavy v seriálu, který zrovna běžel v televizi.

Jak jste dokument Janžurka koncipovali?

Theodora: Ve filmu máme scény takzvaně observační, kdy jsme zaznamenávali, co se dělo, ale taky situace inscenované, při nichž jsme rekonstruovali fotografie nebo situace z minulosti. A myslím, že jsme to důvtipně provázali s archivními materiály. Snažila jsem se, aby lidé, se kterými jsme točili, tam nebyli jen jako stafáž, ale aby se na tom spolupodíleli, aby i oni měli svůj prostor a tu naši „Janžurku“ nějak výstižně zrcadlili. Třeba spolužáci nebo uklízečka na nádraží. Chtěla jsem se vyhnout obvyklému formátu, kdy o té osobnosti mluví slavní kolegové.

Protože spousta z nich už nežije?

Theodora: Z takových těch legendárních filmů téměř nikdo. A nechtěla jsem, aby tam vystupovali historici a podobně. Bavilo mě hledat jinou cestu, a právě myslím, že rys toho lidového –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lidského charismatu mámy se tam i skrze ty interakce s našimi „obyčejnými“ respondenty dostává za mě nejlépe.

Natočily jste spolu filmy Ene bene a Výlet jako herečky. Tím, že Theodora je dokumentaristka, nabízelo se, že takhle zásadní dokument natočíte spolu? Ivo, chtělo se vám do toho?

Iva: Byla jsem zaskočená, když Thea s tím nápadem přišla. Překvapilo mě, že se chce do toho pustit.

Theodora: Mě to napadlo, když máma před časem slavila kulaté narozeniny, že bych ten dokument měla natočit. On totiž žádný takový celovečerní dokument o ní nevznikl. To byl asi hlavní impuls. Říkala jsem si, že dokumentární režie je přece moje povolání a blíž už se asi k žádnému jinému respondentovi nedostanu. Takže je to moje povinnost. Je pravda, že jsem se byť jen úvahám na toto téma dříve vyhýbala, možná právě proto, že jsme si tak blízké.

Dávno ale nejste spojené pupeční šňůrou.

Iva: Nejsme, ale jsme spojené něčím podstatným. Je radost mít takové dvě holky a sledovat je. Když Thea začala mluvit o dokumentu o mně, zaskočilo mě to, překvapilo a vzápětí i potěšilo, protože jsem si říkala, že ona nemluví do větru, když se rozhodne. Znám její zaujetí pro dokumenty, které natáčí, některé připravuje a natáčí i několik let. A vím, jakou tomu věnuje energii a jak hodně o tom přemýšlí.

Takže jste hned souhlasila?

Iva: Takže jsem si říkala, no prosím… ale jak už jsem taková omletá životem a všemi mediálními rozhovory… V televizi se natočila řada filmečků, dá se říci medailonů, se mnou na tapetě, některé byly vtipné, oceňovaly mou tvorbu, stručně i životní trasy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ takové ty cykly, kde se vychvalují populární „objekty“. Většinou si režisér pozve jejich přátele, příbuzné nebo i historiky a do toho jsou promítané úryvky z práce, lékaři hovoří o tom, jak je léčili…

Theodora: Ono se to v televizi moc jinak dělat nedá, protože podmínky, za kterých ty věci vznikají, jsou tak nastavené.

Tvůrce má na to omezený rozpočet a tím pádem i čas.

Theodora: Přesně tak: máte zhruba pět dní natáčení a sedm dní ve střižně. Někdy i méně.

Iva: Já díky svému věku už mám spousty kolegů na nebíčku, takže jsem často žádaná, abych v dokumentech o nich mluvila. Teď jsem natáčela o Oldřichu Lipském, to byl můj oblíbený režisér, jeho syn točí o něm dokument. Právě proto, že jsem v řadě takových dokumentů vystupovala, mi nebylo jasné, jak to chce Theodora dělat, protože na mě už moc kolegů vzpomínat nemůže.

Iva: Překvapivě. Natočili jsme dost materiálu, v průběhu tří let. Pak to Thea se střihačem Jakubem Hejnou tvarovala ve střižně podle svých představ. To už se mnou Thea neprobírala a já po tom nepátrala. Nevěděla jsem, co ve výsledku z toho všeho použije. Teď mě ale čeká trnitá cesta omlouvat se mnoha ochotným účastníkům natáčení, protože mnozí milí z nich se do filmu nevešli a máslo na hlavě budu mít já, vždyť spolupracovali ze sympatií ke mně.

Překvapila vás Thea něčím při natáčení?

Iva: No už v přípravě se projevila jako velký špión. Vytáhla ze sklepa krabici s mojí dávnou korespondencí, kterou jsem si schovávala, že někdy třeba budu pomocí těch dopisů vzpomínat na dávné události a na ty lidi, kteří mi psali. Našla tam i velmi důvěrné dopisy.

Od první velké lásky a taky od vašeho životního partnera – táty vašich dcer.

Theodora: Ta scéna vznikala složitě, protože Ivuška a Sába (sestra Sabina –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pozn. red.) mi pořád nedávaly termín, kdy bychom to mohly natočit, byly v té době obě dost zaneprázdněné. Když k tomu konečně došlo, tak musím v této souvislosti pochválit kameramana Honzu Šípka, protože já jsem v této scéně před kamerou a on musel převzít do určité míry roli režiséra. Situace plynula a Honza si s tím spolu se zvukařem Štěpánem Škochem museli poradit.

Mámy i Sáby se některé části z citované korespondence při natáčení nečekaně dotkly, ale ve střižně jsme se snažili i tento náš jistý rodinný nesoulad před kamerou ve výsledku zachovat. To do života patří! Já jsem přesvědčená, že je dobré ukazovat věci pokud možno plasticky, pokud mám důvěru, která plyne z podstaty našeho vztahu. Je přeci iluze myslet si, že herečka má život jenom jako procházku krásnou alejí zalitou sluncem a že ti ostatní mají smůlu, že se procházejí jinudy. Prostě do toho obrazu patří i věci, které trochu skřípou, ty jemné ostny.

Jaká další témata byla překvapivá?

Iva: Thea si třeba dojela do Českých Budějovic, aniž bych to věděla, a tam našla moji spolužačku, se kterou jsme na „pedáku“ provozovaly pro spolužáky komediální výstupy. Pak zorganizovala setkání spolužáků z té naší pedagogické školy.

Theodora: Ale to vycházelo z reality, oni se opravdu dodnes scházejí. Zrovna nedávno se máma vrátila z jejich letošního srazu. A taky máme ve filmu jednu želvu. Je to želva, která žila na zahradě mámina rodného domu, který si za velkého usilí rodiče mámy v Žirovnici postavili ještě před jejím narozením. A patrně tam ta želva žila ještě dlouho poté, co se naše rodina v šedesátých letech z domu odstěhovala. Nový majitel, který dům koupil, ji tam zastihl, a protože to byl vášnivý filmový amatér, natočil ji. No a dnešní majitelé záběry našli v pozůstalosti. Byl to objev takového němého svědka Ivuščina dětství. Měla jsem z toho radost.

Iva: Ohromilo mě, kolik průzkumnické práce Thea udělala. Vysvětlilo se mi, jak ona dělá ty svoje dokumenty.

Pronikla jste do tajů práce své dcery.

Iva: Ano, překvapilo mě, kolik ona investuje do toho, aby výsledek její práce byl dobrý.

Theodora: Ale taky jsi mi řekla, že to je boj s větrnými mlýny.

Iva: Protože jsi nejen hledala body mého života, které ještě nikdo neukázal, ale ještě musela bojovat s různými omezeními během covidu, s nejistotou, jestli se vám podaří film zafinancovat… Hlavně tomu jsem říkala boj s větrnými mlýny.

Iva: Ne, se mnou vůbec ne.

Theodora: Ivuška je ukázněná, ona je schopná všeho. Film je jí tolik podobný a tak jí splynul s realitou, že už i zapomněla, že ho viděla. Říkala jsem si, jestli to mám vzít jako urážku, nebo jako lichotku. Vysvětlila jsem si to jako lichotku, že jsme ji tak dobře vystihli.

Iva: Zařídila mi projekci v kině Evald. Tak jsme si to promítli… a nevím, za jak dlouho potom, jsem se jí zeptala: Tak kdy mi to konečně ukážeš? Ona mi odpověděla, že už jsem to přece viděla. Pak jsem si vzpomněla.

Theodora: Bylo zajímavé, že během projekce na to reagovala živě, nespala tam, dokonce se chvílemi smála a po projekci říkala, že i dvakrát plakala.

Než jste film viděla, řekla jste, že tušíte, že to nebude glorifikační záležitost. Takže žádný mramorový pomník to není?

Iva: Ano, s tím mě Theodorka během natáčení obeznámila.

Theodora: A ty bys chtěla pomník?

Iva: Ne. Kdyby kdokoli přišel a nebyla jsi to ty, že by chtěl takový film točit, tak bych na to nepřistoupila.

Theodora: Je otázka, když žijeme ve společnosti, která se prakticky zbavila Boha, nebo zatím marně čekáme, jestli se náhodou nějaký nový neobjeví, jestli to přehnané upínaní se k celebritám různého druhu včetně herců jako v novodobým bůžkům, jestli i to nečiní ten adorační typ dokumentu tak atraktivní, protože lidé se zkrátka přirozeně snaží to prázdné místo po Bohu nějak zaplnit. Asi jim náš film úplně nesplní toto očekávání, ale možná je ponoukne hledat spiritualitu někde jinde. Spíše v jejich skutečných vztazích, a to je někdy nečekaný zážitek. Ale o to mi šlo.

Iva: Já jsem Theu dlouho nepožádala, aby mi ten film ukázala. Strašně jsem se bála, že nebudu spokojená nebo že to ve mně nevyvolá to správné nadšení, které bych jí ráda projevila.

Theodora: To je právě to, o čem jsem už mluvila. Jak to může vyvolat nadšení, vždyť je tak složité dívat se sama na sebe, ne? Strašně moc věcí se do toho „dívání na sebe“ člověku plete. Myslím, že člověk dokument o sobě samém jen těžko může nějak hodnotit. Já se někdy pro jistotu nedívám ani do zrcadla, abych se nerozhodila. (Smích.)

Iva: Počkej, já si to ještě desetkrát pustím a pak ti to řeknu, co si o tom myslím.

Už jsme mluvily o tom, že na některých místech ve filmu nepůsobíte úplně šťastně. Třeba právě ta zmiňovaná situace, kdy Thea vytáhla krabici s dopisy a Sabina začala číst dopis vašeho celoživotního partnera Stanislava Remundy. Měla jste domluvené nějaké právo veta?

Theodora: Pravda ale je, že tehdy Ivuška po tomto natáčení řekla, že jestli to tam dám, že se mnou do smrti nepromluví.

Iva: To si už nevzpomínám. Je to těžké, já se svým mužem prožila dlouhý život a většinu vzpomínek mám harmonických. Ale Thea vybrala zrovna takový dramatický dopis.

Theodora: Ano, je z takového vyhroceného období vašeho vztahu. Stála jsem před otázkou, jestli ho použít, nebo ne. Ale v tom mě už utvrdil skvělý skaut Eda Hroznýš Marek z mého předešlého filmu o stoletých lidech, když řekl, že život není Jirásek.

Tehdy jsme se přely s kolegyní, jestli ve filmu použít výpověď jednoho respondenta, který zřejmě nežil politicky zcela příkladně. A kolegyně nechtěla, aby ve filmu vystupoval právě vedle Edy, který byl za komunismu zavřený v jáchymovských dolech. Zeptala jsem se tedy Edy a on odsouhlasil, že má v dokumentu být i tento respondent a řekl právě: „Život není přece Jirásek“ (smích). Já tedy nejsem úplně znalkyně Jiráska, nějak jsem mu unikla, tak si ten význam trochu dosazuju.

Iva: Já bych si nejraději sedla před ten film a zastavovala bych ho a ty situace bych vysvětlovala. (Smích.) Musela jsem také respektovat, že Thea vyhodila řadu scén.

Thea: Když jsme film pouštěli lidem, kteří ho finančně podpořili na Hithitu, promítli jsme ještě na závěr jednu bonusovou scénu, která se do filmu nevešla. A ti diváci se domáhali, abychom tu scénu do filmu přidali. A my máme takové vystřižené scény nejméně tři a jsou dost dlouhé.

Thea: Ivuška s žirovnickými ochotnicemi, pak návštěva Ivy u jejího spolužáka Blahouška Voharčíka a ještě Ivuščino hezké vyznání krajině v okolí Žirovnice.

Iva: Nikdy nezapomenu, jak jsem na kameru – prosím, možná trochu vznešeně – vykládala, že do Žirovnice vedou nádherně paprskovitě silnice s alejemi stromů, bříz, sbíhají se ku městečku… a Thea mě zarazila: „Prosím tě, nedělej mi tady Lukavského.“

Theodora: No to bylo ve srandě. Já si pana Lukavského vážím, učil mě na FAMU základy práce s hercem. Tak jsem to konečně využila! Ale přeci jen ta procítěná dikce a perfektní výslovnost, kterou byl pan herec Radovan Lukavský proslulý, se mi do pokusu o autentický civilní portrét nehodila.

Iva říkala, že ráda nahlédla pod pokličku vaší dokumentaristické práce. Překvapila vás něčím jako máma, herečka, Iva?

Theodora: Moc vzpomínám na natáčení setkání se spolužáky, skvěle tam vystřihla scénku se spolužačkou Janou Janebovou. Sehrály po šedesáti letech bez zkoušky scénku… a ona vyšla. Ivuška je fakt skvělá herečka.

Takže to jste si neřekla v Národním, ale v restauraci v Budějovicích.

Theodora: Tam jsem si říkala, že je správně, že točím ten film. Že ta hravost je něco nového.

Iva: Já jako objekt jsem k tomu sebrala odvahu, jen abych jí to nezkazila. Aby to, co si usmyslela, bylo v pořádku. A přítomní spolužáci by snadno prohlédli, že to není to, na co se dobře pamatují. Pamatují si toho na mně daleko víc a vždycky to se smíchem opakují: „A Ivo, pamatuješ si, jak jsi profesorovi Hejdovi zahrála na housle vlastní skladbu…“ Naše škola byla pro učitele národních škol, měli jsme hodiny houslí, představte si náš pokoj na internátě při domácí přípravě, bylo nás na něm jedenáct!

Film bylo složité zafinancovat, tím pádem jste oslovili i fanoušky na Hithitu. Taky jsme s manželem na film přispěli, teď nám jako odměna přišla pozvánka na premiéru a dostaneme podepsaný plakát. Nemáte o to větší trému, jak diváci, kteří si film „předplatili“, film přijmou?

Iva: Na to jsem ještě nepomyslela. Jsem na to zvědavá. Snad nebudou chtít vrátit peníze…

Theodora: Po projekcích ve Varech mi lidé psali tak hezky, že se ani nebojím. Respektive já se bojím o tolik různých věcí, že před premiérou se budu snažit se reakcí nebát.

Umíte si premiéry užít?

Theodora: To se mi asi nepovede. Ale obavy bych mít neměla. Udělali jsme film, jaký si myslíme upřímně ze srdce, že by měl být, nic jsme neošidili. Točili jsme ho bez vzoru, nikoho jsme vědomě nenapodobovali, šli jsme svojí vlastní cestou.

Iva: Klaviatura diváků je tak rozsáhlá, že se asi netrefíme do vkusu všem. Ale těšíme se, že nám pak řeknou své pocity.