Jestli v něčem Československo v konfrontaci s německými nacisty a henleinovci od začátku až do trpkého konce prohrávalo na celé čáře, pak to bylo umění propagandy. Na podzim před 86 lety z titulních stránek německy psaných novin a z éteru rozhlasových stanic takřka denně šířily barvitě líčené lži o teroru československé státní moci vůči německé menšině. Benešova republika všal na jejich účinné vyvracení neměla efektivní aparát.

„Absentovala elementární koordinace mezi sdělovacími prostředky, Ministerstvem zahraničí a třeba i armádou. Však také na fakt, že v tomto ohledu naprosto katastrofálně zaspáváme, upozorňovalo i armádní velení. Už od podzimu 1937 varovalo, že jsme ve vleku nacistické propagandy a nejsme schopní navenek odprezentovat svůj pohled. A že nás to bude hodně mrzet, což se potvrdilo,“ uvedl v knížce autora tohoto textu Češi proti Hitlerovi vojenský historik Eduard Stehlík.

Protičeskoslovenskou rétoriku koordinoval Hitlerův muž k tomu nejpovolanější – říšský ministr propagandy Joseph Goebbels. „Česká otázka nadále ovládá zájem veřejnosti. Přidám do ohně trochu oleje. (…) Teď se Čechům pomalu vytře zrak. (…) Nabádám ještě jednou tisk psát o Praze,“ poznamenal si Goebbels 4. a 5. června 1938 do svého deníku.

Intenzita špinavé kampaně proti Československu (ČSR) gradovala od jara 1938. Především hlavní list nacistů Völkischer Beobachter pravidelně přinášel vylhané informace o dění v československém pohraničí.

Stačí se podívat na titulky některých „šokujících“ článků například z 18. a 20. září 1938: Strašlivá zvěrstva českých vrahů a banditů, Vrahové bez masek, Češi tajně zakopávají mrtvoly, Příšerné zločiny českých bestií v Krumlově, Zvířecí zločiny českých dětí, Žena a dítě rozdrceny tankem, Uštván českými krvežíznivými psy; Když přijde Hitler, každá česká učitelka odpraví dvě německé ženy a děti…

V podobném duchu informoval i německý říšský rozhlas a další rozhlasové stanice, které vysílaly z řady míst střední Evropy v různých jazycích. Nacistická média si buď tyto zprávy zcela vymýšlela, nebo si jisté konkrétní události upravovala podle svých potřeb a zcela tak například otáčela jejich průběh, viníky a oběti.

Československo však na tuto lavinu lží, která podprahově ovlivňovala veřejné mínění vůči ČSR i v okolních zemích, neumělo adekvátně reagovat. Česká tisková kancelář a Radiojurnal se sice snažily alespoň některé nesmysly šířené německou stranou vyvracet. Ovšem ten, kdo slušnou a spíše úřední formou jen uvádí na pravou míru senzační zprávy silně působí na emoce, obvykle není moc slyšet.

„Dnes večer máme opět tu nepříjemnou povinnost popřít další smyšlené zprávy šířené německými bezdrátovými vysílačkami. Nezakládá se na pravdě, že rektoři a děkani německých univerzit v Praze byli pod hrozbou násilí přinuceni písemně přislíbit loajalitu státu. Toto absurdní nařčení popřeli sami rektoři a děkani v dnes vydaném prohlášení, v němž odmítli, že na ně byl vyvíjen jakýkoliv nátlak,“ stálo například v jednom z dementi.

Neschopnost čelit tomu, co dnešní terminologií nazýváme dezinformacemi, však nebyla záležitostí jen posledních měsíců před mnichovským rozuzlením dramatu roku 1938. O nutnosti a vhodnosti zřízení úřadu či dokonce ministerstva, které by mělo státní propagandu na starost, se v Československu hovořilo od poloviny 30. let.

Například dlouholetý poslanec František Ježek prohlašoval, že „mimořádná doba potřebuje mimořádných prostředků, a lže-li někdo tak vytrvale jako nacisté na všech stranách, musíme my také svoji pravdu vykřikovat do celého světa“.

Jenže proti státem koordinované propagandě brojily mimo jiných některé známé tváře. Třeba spisovatel Alfred Fuchs mínil, že „státní propaganda je zjevem typicky autoritativním a má místo v diktaturách a nikoliv v demokraciích“.

Navíc nebylo zřejmé, kdo by měl státem řízenou (kontra) propagandu koordinovat. Nějací úředníci? Ti by ale sotva dokázali německé dezinformace poutavě uvádět na pravou míru tak, aby to mělo potřebný dopad. Navíc nemělo jít jen o dementi nacistických lží, ale také o účinnou propagaci oficiálních státních postojů doma i v zahraničí a také o usměrňování domácího stranického tisku.

První pokus o centralizovanou koordinaci propagandy se zrodil v květnu 1938 v rámci předsednictva ministerské rady. Byl to takzvaný Koordinační výbor státní propagandy. Jak napsal historik Michal Pehr, svůj úkol výbor definoval vyjádřením, že „státní zájem v dnešní době velí, aby se účinně projevila morální obrana Československa v soustavné propagaci státní myšlenky československé jak doma, tak i v zahraničí“.

Výbor měl, jak dále popisuje historik Pehr, „usměrňovat psaní stranického tisku, provádět revizi všech propagačních metod a navrhovat případné úpravy, podílet se na přípravě propagačních materiálů a navrhovat případné zřízení nových institucí, ukáže-li se taková nutnost.“ Za příklad takové instituce bylo považováno dlouho diskutované ministerstvo propagandy.

Ve výboru ovšem působili úředníci sice pracovití, ale bez „organizačně-marketingového“ talentu. Toho si byl vědom například i podnikatel Jan Antonín Baťa, který svůj apel adresoval dokonce přímo prezidentu Edvardu Benešovi: „Rádio a propaganda bude nejsilnější zbraní snad po několik let. (…) Náš malý stát musí míti tak silnou propagandu, jakou má nejsilnější soused. Kdo mlčí – nemá nikdy pravdu. My mlčíme, a to je nebezpečné!“

Další měsíce plynuly a žádné zefektivnění nepřicházelo. „Šlo o fatální selhání. Však se také říká, že to, co bylo zakončeno zabráním našeho pohraničí, byla první válka ‚vyhraná hubou‘. Propagandistická mašinérie nacistického Německa působila efektivně nejenom u vlastního obyvatelstva, ale také navenek – v zahraničí,“ konstatoval historik Stehlík.

Skutečná alespoň institucionalizovaná protiváha Goebbelsově propagandistické mašinérie se zrodila až 16. září 1938, tedy pouhý týden před mobilizací československé branné moci. Do čela nového ministerstva propagandy byl jmenován Hugo Vavrečka – někdejší diplomat, který začátkem 30. let nastoupil do zlínských závodů Tomáše Bati, kde měl na starosti mimo jiné obchodní a diplomatické vztahy.

V roce 1936 se stal generálním sekretářem Hospodářského ústředí pro střední Evropu, které se snažilo o prohloubení propojení ekonomik spojenců v Malé dohodě.

V době, kdy vyostřené výpady Hitlerova režimu proti Československu mohly v podstatě každým dnem přerůst v otevřenou válku, neměl Vavrečka na svou práci nejen čas, ale ani odpovídající vybavení. První dny dokonce musel úřadovat ze svého vlastního bytu.

Do práce se však pustil energicky. Sám psal projevy určené pro rozhlas i tisk, o jejich znění se radil například s Karlem Čapkem či Ferdinandem Peroutkou. Jeho taktikou nebylo vyvolávání přebujelého „vlastenčení“, ale spíše širším masám i zahraničním posluchačům srozumitelné vysvětlování reálné situace a oficiálních postojů československé vlády.

Čas byl však neúprosný. Dva týdny po Vavrečkově nástupu do vládní funkce Francie a Velká Británie Československo „odepsaly“ na mnichovské konferenci. Vavrečkovi tak připadl úkol nejsmutnější – napsat projev, jenž Čechoslovákům vysvětlí akceptaci mnichovského diktátu, po němž republika musela vydat rozsáhlé pohraniční oblasti Hitlerově říši.

Vavrečka v projevu nabádal ke spořádanému vyklízení takzvaných sudetských oblastí a zároveň se snažil dodat národu alespoň doušek naděje. „Před námi však svítá nová budoucnost, která bude tím slibnější, čím více do ní vložíme houževnatosti a síly k práci. (…) Bude možno i hospodářsky lépe zajistiti naši zem a naše zájmy.“

Ve svém úřadu Vavrečka po Mnichovu setrval ještě dva měsíce. Byl také přítomen důležitým jednáním o vymezení nových hranic coby člen takzvané delimitační komise. Závěrem listopadu 1938 podal demisi a posléze se stáhl do politického ústraní a dál pracoval pro Baťovy závody.

Po skončení války bylo Baťovo impérium znárodněno, sám Vavrečka vyšetřován pro podezření z kolaborace s nacisty, avšak obžaloby zproštěn. Komunisté jej na konci roku 1948 ve vykonstruovaném procesu odsoudili na tři roky do vězení a propadnutí majetku. Do žaláře však po překvapivém zásahu Klementa Gottwalda nakonec nastoupit nemusel. Zemřel 9. srpna 1952.

Jeho dcerou byla výtvarnice a módní návrhářka Božena Havlová, matka pozdějšího českého prezidenta Václava Havla a jeho bratra Ivana.

Jestli v něčem Československo v konfrontaci s německými nacisty a henleinovci od začátku až do trpkého konce prohrávalo na celé čáře, pak to bylo umění propagandy. Na podzim před 86 lety z titulních stránek německy psaných novin a z éteru rozhlasových stanic takřka denně šířily barvitě líčené lži o teroru československé státní moci vůči německé menšině. Benešova republika všal na jejich účinné vyvracení neměla efektivní aparát.

„Absentovala elementární koordinace mezi sdělovacími prostředky, Ministerstvem zahraničí a třeba i armádou. Však také na fakt, že v tomto ohledu naprosto katastrofálně zaspáváme, upozorňovalo i armádní velení. Už od podzimu 1937 varovalo, že jsme ve vleku nacistické propagandy a nejsme schopní navenek odprezentovat svůj pohled. A že nás to bude hodně mrzet, což se potvrdilo,“ uvedl v knížce autora tohoto textu Češi proti Hitlerovi vojenský historik Eduard Stehlík.

Protičeskoslovenskou rétoriku koordinoval Hitlerův muž k tomu nejpovolanější – říšský ministr propagandy Joseph Goebbels. „Česká otázka nadále ovládá zájem veřejnosti. Přidám do ohně trochu oleje. (…) Teď se Čechům pomalu vytře zrak. (…) Nabádám ještě jednou tisk psát o Praze,“ poznamenal si Goebbels 4. a 5. června 1938 do svého deníku.

Intenzita špinavé kampaně proti Československu (ČSR) gradovala od jara 1938. Především hlavní list nacistů Völkischer Beobachter pravidelně přinášel vylhané informace o dění v československém pohraničí.

Stačí se podívat na titulky některých „šokujících“ článků například z 18. a 20. září 1938: Strašlivá zvěrstva českých vrahů a banditů, Vrahové bez masek, Češi tajně zakopávají mrtvoly, Příšerné zločiny českých bestií v Krumlově, Zvířecí zločiny českých dětí, Žena a dítě rozdrceny tankem, Uštván českými krvežíznivými psy; Když přijde Hitler, každá česká učitelka odpraví dvě německé ženy a děti…

V podobném duchu informoval i německý říšský rozhlas a další rozhlasové stanice, které vysílaly z řady míst střední Evropy v různých jazycích. Nacistická média si buď tyto zprávy zcela vymýšlela, nebo si jisté konkrétní události upravovala podle svých potřeb a zcela tak například otáčela jejich průběh, viníky a oběti.

Československo však na tuto lavinu lží, která podprahově ovlivňovala veřejné mínění vůči ČSR i v okolních zemích, neumělo adekvátně reagovat. Česká tisková kancelář a Radiojurnal se sice snažily alespoň některé nesmysly šířené německou stranou vyvracet. Ovšem ten, kdo slušnou a spíše úřední formou jen uvádí na pravou míru senzační zprávy silně působí na emoce, obvykle není moc slyšet.

„Dnes večer máme opět tu nepříjemnou povinnost popřít další smyšlené zprávy šířené německými bezdrátovými vysílačkami. Nezakládá se na pravdě, že rektoři a děkani německých univerzit v Praze byli pod hrozbou násilí přinuceni písemně přislíbit loajalitu státu. Toto absurdní nařčení popřeli sami rektoři a děkani v dnes vydaném prohlášení, v němž odmítli, že na ně byl vyvíjen jakýkoliv nátlak,“ stálo například v jednom z dementi.

Neschopnost čelit tomu, co dnešní terminologií nazýváme dezinformacemi, však nebyla záležitostí jen posledních měsíců před mnichovským rozuzlením dramatu roku 1938. O nutnosti a vhodnosti zřízení úřadu či dokonce ministerstva, které by mělo státní propagandu na starost, se v Československu hovořilo od poloviny 30. let.

Například dlouholetý poslanec František Ježek prohlašoval, že „mimořádná doba potřebuje mimořádných prostředků, a lže-li někdo tak vytrvale jako nacisté na všech stranách, musíme my také svoji pravdu vykřikovat do celého světa“.

Jenže proti státem koordinované propagandě brojily mimo jiných některé známé tváře. Třeba spisovatel Alfred Fuchs mínil, že „státní propaganda je zjevem typicky autoritativním a má místo v diktaturách a nikoliv v demokraciích“.

Navíc nebylo zřejmé, kdo by měl státem řízenou (kontra) propagandu koordinovat. Nějací úředníci? Ti by ale sotva dokázali německé dezinformace poutavě uvádět na pravou míru tak, aby to mělo potřebný dopad. Navíc nemělo jít jen o dementi nacistických lží, ale také o účinnou propagaci oficiálních státních postojů doma i v zahraničí a také o usměrňování domácího stranického tisku.

První pokus o centralizovanou koordinaci propagandy se zrodil v květnu 1938 v rámci předsednictva ministerské rady. Byl to takzvaný Koordinační výbor státní propagandy. Jak napsal historik Michal Pehr, svůj úkol výbor definoval vyjádřením, že „státní zájem v dnešní době velí, aby se účinně projevila morální obrana Československa v soustavné propagaci státní myšlenky československé jak doma, tak i v zahraničí“.

Výbor měl, jak dále popisuje historik Pehr, „usměrňovat psaní stranického tisku, provádět revizi všech propagačních metod a navrhovat případné úpravy, podílet se na přípravě propagačních materiálů a navrhovat případné zřízení nových institucí, ukáže-li se taková nutnost.“ Za příklad takové instituce bylo považováno dlouho diskutované ministerstvo propagandy.

Ve výboru ovšem působili úředníci sice pracovití, ale bez „organizačně-marketingového“ talentu. Toho si byl vědom například i podnikatel Jan Antonín Baťa, který svůj apel adresoval dokonce přímo prezidentu Edvardu Benešovi: „Rádio a propaganda bude nejsilnější zbraní snad po několik let. (…) Náš malý stát musí míti tak silnou propagandu, jakou má nejsilnější soused. Kdo mlčí – nemá nikdy pravdu. My mlčíme, a to je nebezpečné!“

Další měsíce plynuly a žádné zefektivnění nepřicházelo. „Šlo o fatální selhání. Však se také říká, že to, co bylo zakončeno zabráním našeho pohraničí, byla první válka ‚vyhraná hubou‘. Propagandistická mašinérie nacistického Německa působila efektivně nejenom u vlastního obyvatelstva, ale také navenek – v zahraničí,“ konstatoval historik Stehlík.

Skutečná alespoň institucionalizovaná protiváha Goebbelsově propagandistické mašinérie se zrodila až 16. září 1938, tedy pouhý týden před mobilizací československé branné moci. Do čela nového ministerstva propagandy byl jmenován Hugo Vavrečka – někdejší diplomat, který začátkem 30. let nastoupil do zlínských závodů Tomáše Bati, kde měl na starosti mimo jiné obchodní a diplomatické vztahy.

V roce 1936 se stal generálním sekretářem Hospodářského ústředí pro střední Evropu, které se snažilo o prohloubení propojení ekonomik spojenců v Malé dohodě.

V době, kdy vyostřené výpady Hitlerova režimu proti Československu mohly v podstatě každým dnem přerůst v otevřenou válku, neměl Vavrečka na svou práci nejen čas, ale ani odpovídající vybavení. První dny dokonce musel úřadovat ze svého vlastního bytu.

Do práce se však pustil energicky. Sám psal projevy určené pro rozhlas i tisk, o jejich znění se radil například s Karlem Čapkem či Ferdinandem Peroutkou. Jeho taktikou nebylo vyvolávání přebujelého „vlastenčení“, ale spíše širším masám i zahraničním posluchačům srozumitelné vysvětlování reálné situace a oficiálních postojů československé vlády.

Čas byl však neúprosný. Dva týdny po Vavrečkově nástupu do vládní funkce Francie a Velká Británie Československo „odepsaly“ na mnichovské konferenci. Vavrečkovi tak připadl úkol nejsmutnější – napsat projev, jenž Čechoslovákům vysvětlí akceptaci mnichovského diktátu, po němž republika musela vydat rozsáhlé pohraniční oblasti Hitlerově říši.

Vavrečka v projevu nabádal ke spořádanému vyklízení takzvaných sudetských oblastí a zároveň se snažil dodat národu alespoň doušek naděje. „Před námi však svítá nová budoucnost, která bude tím slibnější, čím více do ní vložíme houževnatosti a síly k práci. (…) Bude možno i hospodářsky lépe zajistiti naši zem a naše zájmy.“

Ve svém úřadu Vavrečka po Mnichovu setrval ještě dva měsíce. Byl také přítomen důležitým jednáním o vymezení nových hranic coby člen takzvané delimitační komise. Závěrem listopadu 1938 podal demisi a posléze se stáhl do politického ústraní a dál pracoval pro Baťovy závody.

Po skončení války bylo Baťovo impérium znárodněno, sám Vavrečka vyšetřován pro podezření z kolaborace s nacisty, avšak obžaloby zproštěn. Komunisté jej na konci roku 1948 ve vykonstruovaném procesu odsoudili na tři roky do vězení a propadnutí majetku. Do žaláře však po překvapivém zásahu Klementa Gottwalda nakonec nastoupit nemusel. Zemřel 9. srpna 1952.

Jeho dcerou byla výtvarnice a módní návrhářka Božena Havlová, matka pozdějšího českého prezidenta Václava Havla a jeho bratra Ivana.