O slavném válečníkovi Janu Žižkovi a jeho raném životě není dochováno mnoho informací. Narodil se přibližně okolo roku 1360, nejpozději v roce 1364, v Trocnově – malé vesnici vzdálené asi 16 kilometrů od Českých Budějovic.

Jeho rodinný původ byl skromný. Rodiče a příbuzní vlastnili do roku 1421 v Trocnově dva statky a patřili tak do vrstvy drobných zemanů – nižší šlechty, která se živila převážně zemědělstvím. Malý Jan se od nich ale už od mládí lišil.

„Žádný z jeho prokázaných příbuzných, tedy bratr Jaroslav, sestry Anežka či Anna, ani teta či bratranec z otcovy strany příjmení Žižka nepoužíval. Toto jméno se v rodině vztahovalo výhradně na Jana a nepochybně přiznávalo jedinečný a charakteristický rys, snad trvalé poškození jeho oka, na které oslepl v dětství nebo v mládí,“ píše historik Petr Čornej. Lingvisticky však spojení tohoto jména s poškozením oka není jasné.

V dospělosti se jednooký Žižka živil jako loupežník v tlupě jistého Matěje, kterému se říkalo Vůdce. Loupežnická skupina kradla, na co přišla – od šperků a zbrojí po oblečení a koření. Někdy okolo roku 1409 skončili všichni její členové na popravišti, Žižka byl však králem Václavem IV. omilostněn.

Stejně jako o raném dětství, ani o osobním životě Žižky není známo větší množství ověřitelných informací. Podle údajů z Kroniky zemřelých v Českém Krumlově byl Jan Žižka dvakrát ženatý a obě manželky přežil. Shodou okolností se obě jmenovaly Kateřina.

„Jediným známým dítětem Žižky byla dcera, jejíž jméno známé není, ale víme, že byla provdána za Jindřicha (nebo Ondřeje) z Dubé,“ píše Čornej v knize Jan Žižka: Život a doba husitského válečníka.

Ve svých 50 letech si Žižka začal vydělávat poctivým způsobem, a to jako nájemní žoldnéř bojující za hranicemi českých zemí. Spolu s Janem Sokolem z Lamberka totiž vstoupil do služeb polského krále Vladislava II. Jagellonského a bojoval v takzvané velké válce proti křižáckému řádu o kontrolu nad jižním Pobaltím.

Dodnes se mimo jiné spekuluje o jeho pravděpodobné účasti v bitvě u Grunwaldu v roce 1410, kde Polsko-litevská unie Řád německých rytířů porazila.

Zatímco Žižka bojoval v zahraničí, v Praze ve stejné době vzrůstala obliba kazatele Jana Husa, který upozorňoval na mravní úpadek církve a kritizoval prodej odpustků. Jeho kázání v Betlémské kapli se tak velmi rychle stalo trnem v oku pro katolickou církev. Za své názory byl v Kostnici roku 1415 upálen, jeho myšlenky už ale byly v českých zemích rozšířeny a jeho následovníci si začali říkat husité.

Žižka se k nim přidal v roce 1419, kdy naplno vypukla otevřená válka mezi husity a katolickou šlechtou, podporovanou císařem Zikmundem Lucemburským, který na husity poslal křížovou výpravu.

Žižka se velmi rychle osvědčil jako vynikající velitel a válečný stratég. Svá vojska dokázal vést proti početnějším a lépe vybavenějším armádám katolických křižáků. V boji totiž dokázal přemýšlet takticky a ve svůj prospěch využíval i terén.

Jeho nejznámější inovací byla takzvaná vozová hradba. Tedy taktika, ve které vozy husitů po jednoduché a rychlé úpravě sloužily jako mobilní opevnění, za kterým se mohli bojovníci bránit a zároveň útočit na nepřítele.

Husitské hnutí se postupem času rozdělilo na dvě hlavní frakce – umírněné kališníky, kteří se soustředili kolem Prahy, a radikálnější tábority, kteří požadovali zásadní sociální a náboženské reformy. Žižka se přidal na stranu táboritů, kteří se vyznačovali tvrdšími požadavky a nekompromisním postojem vůči katolické církvi a šlechtě.

Ačkoli husité disponovali zbraněmi převážně domácí výroby a nebyli financováni královskou kasou, dokázal Žižka díky přirozenému vůdcovství a kázni vytvořit armádu, které se obávala i velká vojska.

Mezi Žižkovy největší úspěchy patří zejména dvě bitvy. Jednou z nich byla bitva u Sudoměře, která se odehrála 25. března 1420. Tam se svým malým oddílem táborských husitů dokázal Žižka porazit mnohem početnější vojsko katolické šlechty. V bitvě totiž využil místní terén, především zamrzlé rybníky, a nasadil taktiku vozových hradeb.

Druhého významného úspěchu dosáhl téhož roku, a to v červenci v bitvě na Vítkově. Ta byla klíčová pro obranu Prahy. Přestože byli husité opět výrazně slabší než vojska křížové výpravy, k odražení útoku Žižkovi pomohly již ověřené taktiky. Bitva o Prahu tak o to víc umocnila vojevůdcovo postavení. Důležitou roli sehrála také v utužení husitské bojovné morálky.

Žižkův zápal pro boj neutichl ani v roce 1421, když při obléhání hradu Rabí přišel o zrak i ve druhém oku. V boji zůstal nadále aktivní, a to celé tři roky. Zemřel 11. října 1424 poblíž Přibyslavi, pravděpodobně na infekční onemocnění. Jeho smrt znamenala těžkou ránu pro husitské vojsko, které ale pokračovalo v boji ještě několik dalších let.

I přesto, že dal Žižka svým následovníkům základ pro další boje, husitům se po jeho smrti přestávalo dařit. V roce 1434 se odehrála bitva u Lipan, která byla rozhodujícím střetnutím mezi umírněnými husity a radikálnějšími frakcemi, jako byli právě táborité. Zvítězili umírnění kališníci.

Poslední husitská bitva otevřela možnosti kompromisu s katolickou církví a císařem Zikmundem. Ten, v rámci výměny za královský titul v Čechách, podepsal v Jihlavě kompaktáta – právní dokument, který byl vyjednán husity v Basileji roku 1436. Tento krok oficiálně uznal právo českých kališníků a jejich církve na samostatnou existenci.

O slavném válečníkovi Janu Žižkovi a jeho raném životě není dochováno mnoho informací. Narodil se přibližně okolo roku 1360, nejpozději v roce 1364, v Trocnově – malé vesnici vzdálené asi 16 kilometrů od Českých Budějovic.

Jeho rodinný původ byl skromný. Rodiče a příbuzní vlastnili do roku 1421 v Trocnově dva statky a patřili tak do vrstvy drobných zemanů – nižší šlechty, která se živila převážně zemědělstvím. Malý Jan se od nich ale už od mládí lišil.

„Žádný z jeho prokázaných příbuzných, tedy bratr Jaroslav, sestry Anežka či Anna, ani teta či bratranec z otcovy strany příjmení Žižka nepoužíval. Toto jméno se v rodině vztahovalo výhradně na Jana a nepochybně přiznávalo jedinečný a charakteristický rys, snad trvalé poškození jeho oka, na které oslepl v dětství nebo v mládí,“ píše historik Petr Čornej. Lingvisticky však spojení tohoto jména s poškozením oka není jasné.

V dospělosti se jednooký Žižka živil jako loupežník v tlupě jistého Matěje, kterému se říkalo Vůdce. Loupežnická skupina kradla, na co přišla – od šperků a zbrojí po oblečení a koření. Někdy okolo roku 1409 skončili všichni její členové na popravišti, Žižka byl však králem Václavem IV. omilostněn.

Stejně jako o raném dětství, ani o osobním životě Žižky není známo větší množství ověřitelných informací. Podle údajů z Kroniky zemřelých v Českém Krumlově byl Jan Žižka dvakrát ženatý a obě manželky přežil. Shodou okolností se obě jmenovaly Kateřina.

„Jediným známým dítětem Žižky byla dcera, jejíž jméno známé není, ale víme, že byla provdána za Jindřicha (nebo Ondřeje) z Dubé,“ píše Čornej v knize Jan Žižka: Život a doba husitského válečníka.

Ve svých 50 letech si Žižka začal vydělávat poctivým způsobem, a to jako nájemní žoldnéř bojující za hranicemi českých zemí. Spolu s Janem Sokolem z Lamberka totiž vstoupil do služeb polského krále Vladislava II. Jagellonského a bojoval v takzvané velké válce proti křižáckému řádu o kontrolu nad jižním Pobaltím.

Dodnes se mimo jiné spekuluje o jeho pravděpodobné účasti v bitvě u Grunwaldu v roce 1410, kde Polsko-litevská unie Řád německých rytířů porazila.

Zatímco Žižka bojoval v zahraničí, v Praze ve stejné době vzrůstala obliba kazatele Jana Husa, který upozorňoval na mravní úpadek církve a kritizoval prodej odpustků. Jeho kázání v Betlémské kapli se tak velmi rychle stalo trnem v oku pro katolickou církev. Za své názory byl v Kostnici roku 1415 upálen, jeho myšlenky už ale byly v českých zemích rozšířeny a jeho následovníci si začali říkat husité.

Žižka se k nim přidal v roce 1419, kdy naplno vypukla otevřená válka mezi husity a katolickou šlechtou, podporovanou císařem Zikmundem Lucemburským, který na husity poslal křížovou výpravu.

Žižka se velmi rychle osvědčil jako vynikající velitel a válečný stratég. Svá vojska dokázal vést proti početnějším a lépe vybavenějším armádám katolických křižáků. V boji totiž dokázal přemýšlet takticky a ve svůj prospěch využíval i terén.

Jeho nejznámější inovací byla takzvaná vozová hradba. Tedy taktika, ve které vozy husitů po jednoduché a rychlé úpravě sloužily jako mobilní opevnění, za kterým se mohli bojovníci bránit a zároveň útočit na nepřítele.

Husitské hnutí se postupem času rozdělilo na dvě hlavní frakce – umírněné kališníky, kteří se soustředili kolem Prahy, a radikálnější tábority, kteří požadovali zásadní sociální a náboženské reformy. Žižka se přidal na stranu táboritů, kteří se vyznačovali tvrdšími požadavky a nekompromisním postojem vůči katolické církvi a šlechtě.

Ačkoli husité disponovali zbraněmi převážně domácí výroby a nebyli financováni královskou kasou, dokázal Žižka díky přirozenému vůdcovství a kázni vytvořit armádu, které se obávala i velká vojska.

Mezi Žižkovy největší úspěchy patří zejména dvě bitvy. Jednou z nich byla bitva u Sudoměře, která se odehrála 25. března 1420. Tam se svým malým oddílem táborských husitů dokázal Žižka porazit mnohem početnější vojsko katolické šlechty. V bitvě totiž využil místní terén, především zamrzlé rybníky, a nasadil taktiku vozových hradeb.

Druhého významného úspěchu dosáhl téhož roku, a to v červenci v bitvě na Vítkově. Ta byla klíčová pro obranu Prahy. Přestože byli husité opět výrazně slabší než vojska křížové výpravy, k odražení útoku Žižkovi pomohly již ověřené taktiky. Bitva o Prahu tak o to víc umocnila vojevůdcovo postavení. Důležitou roli sehrála také v utužení husitské bojovné morálky.

Žižkův zápal pro boj neutichl ani v roce 1421, když při obléhání hradu Rabí přišel o zrak i ve druhém oku. V boji zůstal nadále aktivní, a to celé tři roky. Zemřel 11. října 1424 poblíž Přibyslavi, pravděpodobně na infekční onemocnění. Jeho smrt znamenala těžkou ránu pro husitské vojsko, které ale pokračovalo v boji ještě několik dalších let.

I přesto, že dal Žižka svým následovníkům základ pro další boje, husitům se po jeho smrti přestávalo dařit. V roce 1434 se odehrála bitva u Lipan, která byla rozhodujícím střetnutím mezi umírněnými husity a radikálnějšími frakcemi, jako byli právě táborité. Zvítězili umírnění kališníci.

Poslední husitská bitva otevřela možnosti kompromisu s katolickou církví a císařem Zikmundem. Ten, v rámci výměny za královský titul v Čechách, podepsal v Jihlavě kompaktáta – právní dokument, který byl vyjednán husity v Basileji roku 1436. Tento krok oficiálně uznal právo českých kališníků a jejich církve na samostatnou existenci.