O vývoj nových dopravních letounů, které měly být rychlejší než zvuk, se v polovině 20. století začala snažit velká část světových mocností. Z počátku mezi ně patřila Francie, Velká Británie a Spojené státy – ty však od projektu později ustoupily.

První prototyp nadzvukového letadla, Tupolev Tu-144, nakonec vzlétl do vzduchu pod hlavičkou Sovětského svazu. Mnohem úspěšnější však byl nakonec společný projekt Francie a Británie, který se do historie zapsal jako Concorde. Zatímco Tupolevy vykonaly jen 55 pravidelných letů, Concorde byl v provozu celé čtvrtstoletí.

Za vývojem letadel, které měly díky své rychlosti dopravit cestující například z Paříže do New Yorku za necelé tři hodiny, stály na počátku 50. let vlády několika zemí. Ve Velké Británii začal projekt vznikat pod záštitou státního výzkumného ústavu, poté ho pod křídlo převzali letečtí výrobci. Obdobně na tom byla Franice. Ve Spojených státech se snu o nadzvukovém letadle chopily za pomoci vlády společnosti Boeing a Lockheed.

Na konci 50. let byly již projekty britských a francouzských inženýrů poměrně daleko. Ve Velké Británii na letadlech pracovaly dokonce dvě továrny – Bristol a Hawker. Každá však měla odlišnou představu, k jakým účelům by mělo nadzvukové letadlo sloužit.

Hlavním záměrem Bristolu bylo propojení Evropy a Ameriky přes Atlantik, zatímco Hawker chtěl letadla použít na střední vzdálenosti. Francouzi naopak cílili na krátké lety.

Náklady na výrobu takového stroje však byly vysoké a projekty časově náročné. Británie proto přestala financovat Hawker a zaměřila se na letadla s trasou přes Atlantik. Ani to však nepřineslo ulehčení finanční situace. Nakonec v roce 1963 podepsali Britové smlouvu s Francií o společném projektu.

Náklady si země rozdělily půl na půl a získaly podporu obou vlád. Dohodnout se státy musely už jen na názvu – francouzsky Concorde, nebo anglicky Concord. Nakonec vyhrála francouzská verze výrazu pro „svornost“.

V 60. letech se do vývoje nadzvukového letadla zapojil i Sovětský svaz. Moskva jeho výrobu schválila rok po spojenectví Francie a Anglie, tedy v roce 1963. Sovětský Tu-144 a Concorde byly v několika ohledech téměř stejné. Podobaly se velikostí, kapacitou i konstrukcí. Sovětům se nakonec povedlo uskutečnit první let prototypu, na Silvestra v roce 1968.

Concorde se do vzduchu poprvé vznesl krátce nato, 2. března 1969 z letiště Toulouse na jihu Francie. Let trval celých 28 minut. Concorde se pak stal prvním supersonickým letadlem, které létalo komerčně, a to přesně o sedm let později.

Sovětský Tupolev Tu-144 byl nasazen na konci sedmdesátých let. V provozu byl ale pouze rok a kvůli dvěma tragickým nehodám Sověti v roce 1978 komerční užití zastavili provoz.

Nadzvuková letadla provázela řada komplikací. První z nich byl vliv Concordů na životní prostředí. Letadla byla hlučná a zanechávala za sebou vysoké emise oxidu dusíku, který ničí ozonovou vrstvu. Spojené státy proto pozastavily své projekty a přestaly supersonická letadla vyvíjet.

Americký kongres pak dokonce zakázal Concordům přistávat na letištích, přitom jedním z hlavních cílů Velké Británie byl právě let nad Atlantikem. Na letiště v New Yorku tak začaly Concordy létat až na podzim roku 1977.

Od prvního vzletu Concordu svět z počátku žasl. Letecké společnosti si stroj začaly objednávat, Francie zařadila první linku z Paříže do Ria de Janiera, Británie z Londýna do Bahrajnu. Netrvalo však dlouho a první polovina 70. let přinesla Concordu ránu v podobě ropné krize. Nadzvukové letadlo rozhodně nebylo úsporné a celosvětové aerolinky začaly své objednávky, kterých bylo z počátku téměř 80, rychle rušit.

Let Concordem se tak stal zážitkem jen pro malou část populace. Přispěl k tomu i fakt, že letenky do nadzvukového stroje byly drahé – stály zhruba za dva a půl tisíce liber. Letoun měl jednotřídní uspořádání kabiny a žádné levnější letenky tak nebyly k dispozici.

Concordem se proletěli třeba britská královna Alžběta II. nebo Mick Jagger a Keith Richards. „Každý let měl na palubě někoho, kdo vás zabavil. Od Johna Travolty, Franka Sinatry nebo Shirley MacLaineové po politiky, filmové hvězdy a sportovní legendy,“ řekl pro BBC kapitán Colin Morris, který s Concordem lítal do roku 1995.

Situace, které zapříčinily, že je už Concorde k nalezení pouze v muzeích a nikoliv na obloze, byly dvě a přišly hned z kraje nového tisíciletí. Prvním z nich byl osudný let číslo 4590 společnosti AirFrance s trasou Paříž-New York.

Concord, který startoval 25. července 2000, najel na ranveji na odpadlý kus kovu. Praskla kvůli tomu pneumatika a ta narazila do levého křídla, kde byla umístěna jedna z palivových nádrží. Letadlo tak hned při startu začalo hořet, a přestože se pilot pokusil o nouzové přistání, Concord spadl na hotel v Gonesse.

Při tragédii zahynulo sto cestujících, čtyři zaměstnanci hotelu, devět členů posádky. Začalo dlouhé vyšetřovaní a Británie s Francií provoz okamžitě zastavily.

Před soud se dostala společnost Continental Airlines spolu se svým technikem Johnem Taylorem a byli shledáni vinnými z neúmyslného zabití. Odvolací soud verdikt později zrušil, ale v rámci vyšetřování vyšlo najevo, že měly Concordy problém s praskáním pneumatik. Francie i Británie tak nechala upravit kola a podvozky, zvýšily kontroly a připravovaly se na restart.

Pokus o znovuobnovení Concordů ale uzavřela letecká krize po teroristickému útoku 11. září 2001. Poslední linka New York – Londýn přistála na letišti Heathrow v říjnu 2003 a uzavřela tak kapitolu letadel, které byly rychlejší než samotný zvuk.

O vývoj nových dopravních letounů, které měly být rychlejší než zvuk, se v polovině 20. století začala snažit velká část světových mocností. Z počátku mezi ně patřila Francie, Velká Británie a Spojené státy – ty však od projektu později ustoupily.

První prototyp nadzvukového letadla, Tupolev Tu-144, nakonec vzlétl do vzduchu pod hlavičkou Sovětského svazu. Mnohem úspěšnější však byl nakonec společný projekt Francie a Británie, který se do historie zapsal jako Concorde. Zatímco Tupolevy vykonaly jen 55 pravidelných letů, Concorde byl v provozu celé čtvrtstoletí.

Za vývojem letadel, které měly díky své rychlosti dopravit cestující například z Paříže do New Yorku za necelé tři hodiny, stály na počátku 50. let vlády několika zemí. Ve Velké Británii začal projekt vznikat pod záštitou státního výzkumného ústavu, poté ho pod křídlo převzali letečtí výrobci. Obdobně na tom byla Franice. Ve Spojených státech se snu o nadzvukovém letadle chopily za pomoci vlády společnosti Boeing a Lockheed.

Na konci 50. let byly již projekty britských a francouzských inženýrů poměrně daleko. Ve Velké Británii na letadlech pracovaly dokonce dvě továrny – Bristol a Hawker. Každá však měla odlišnou představu, k jakým účelům by mělo nadzvukové letadlo sloužit.

Hlavním záměrem Bristolu bylo propojení Evropy a Ameriky přes Atlantik, zatímco Hawker chtěl letadla použít na střední vzdálenosti. Francouzi naopak cílili na krátké lety.

Náklady na výrobu takového stroje však byly vysoké a projekty časově náročné. Británie proto přestala financovat Hawker a zaměřila se na letadla s trasou přes Atlantik. Ani to však nepřineslo ulehčení finanční situace. Nakonec v roce 1963 podepsali Britové smlouvu s Francií o společném projektu.

Náklady si země rozdělily půl na půl a získaly podporu obou vlád. Dohodnout se státy musely už jen na názvu – francouzsky Concorde, nebo anglicky Concord. Nakonec vyhrála francouzská verze výrazu pro „svornost“.

V 60. letech se do vývoje nadzvukového letadla zapojil i Sovětský svaz. Moskva jeho výrobu schválila rok po spojenectví Francie a Anglie, tedy v roce 1963. Sovětský Tu-144 a Concorde byly v několika ohledech téměř stejné. Podobaly se velikostí, kapacitou i konstrukcí. Sovětům se nakonec povedlo uskutečnit první let prototypu, na Silvestra v roce 1968.

Concorde se do vzduchu poprvé vznesl krátce nato, 2. března 1969 z letiště Toulouse na jihu Francie. Let trval celých 28 minut. Concorde se pak stal prvním supersonickým letadlem, které létalo komerčně, a to přesně o sedm let později.

Sovětský Tupolev Tu-144 byl nasazen na konci sedmdesátých let. V provozu byl ale pouze rok a kvůli dvěma tragickým nehodám Sověti v roce 1978 komerční užití zastavili provoz.

Nadzvuková letadla provázela řada komplikací. První z nich byl vliv Concordů na životní prostředí. Letadla byla hlučná a zanechávala za sebou vysoké emise oxidu dusíku, který ničí ozonovou vrstvu. Spojené státy proto pozastavily své projekty a přestaly supersonická letadla vyvíjet.

Americký kongres pak dokonce zakázal Concordům přistávat na letištích, přitom jedním z hlavních cílů Velké Británie byl právě let nad Atlantikem. Na letiště v New Yorku tak začaly Concordy létat až na podzim roku 1977.

Od prvního vzletu Concordu svět z počátku žasl. Letecké společnosti si stroj začaly objednávat, Francie zařadila první linku z Paříže do Ria de Janiera, Británie z Londýna do Bahrajnu. Netrvalo však dlouho a první polovina 70. let přinesla Concordu ránu v podobě ropné krize. Nadzvukové letadlo rozhodně nebylo úsporné a celosvětové aerolinky začaly své objednávky, kterých bylo z počátku téměř 80, rychle rušit.

Let Concordem se tak stal zážitkem jen pro malou část populace. Přispěl k tomu i fakt, že letenky do nadzvukového stroje byly drahé – stály zhruba za dva a půl tisíce liber. Letoun měl jednotřídní uspořádání kabiny a žádné levnější letenky tak nebyly k dispozici.

Concordem se proletěli třeba britská královna Alžběta II. nebo Mick Jagger a Keith Richards. „Každý let měl na palubě někoho, kdo vás zabavil. Od Johna Travolty, Franka Sinatry nebo Shirley MacLaineové po politiky, filmové hvězdy a sportovní legendy,“ řekl pro BBC kapitán Colin Morris, který s Concordem lítal do roku 1995.

Situace, které zapříčinily, že je už Concorde k nalezení pouze v muzeích a nikoliv na obloze, byly dvě a přišly hned z kraje nového tisíciletí. Prvním z nich byl osudný let číslo 4590 společnosti AirFrance s trasou Paříž-New York.

Concord, který startoval 25. července 2000, najel na ranveji na odpadlý kus kovu. Praskla kvůli tomu pneumatika a ta narazila do levého křídla, kde byla umístěna jedna z palivových nádrží. Letadlo tak hned při startu začalo hořet, a přestože se pilot pokusil o nouzové přistání, Concord spadl na hotel v Gonesse.

Při tragédii zahynulo sto cestujících, čtyři zaměstnanci hotelu, devět členů posádky. Začalo dlouhé vyšetřovaní a Británie s Francií provoz okamžitě zastavily.

Před soud se dostala společnost Continental Airlines spolu se svým technikem Johnem Taylorem a byli shledáni vinnými z neúmyslného zabití. Odvolací soud verdikt později zrušil, ale v rámci vyšetřování vyšlo najevo, že měly Concordy problém s praskáním pneumatik. Francie i Británie tak nechala upravit kola a podvozky, zvýšily kontroly a připravovaly se na restart.

Pokus o znovuobnovení Concordů ale uzavřela letecká krize po teroristickému útoku 11. září 2001. Poslední linka New York – Londýn přistála na letišti Heathrow v říjnu 2003 a uzavřela tak kapitolu letadel, které byly rychlejší než samotný zvuk.