Stolové hory a vodopády ve Venezuele, Machu Picchu v Peru, ekvádorské Cotopaxi nebo souostroví Galapágy s ojedinělými zvířaty. Chilská poušť Atacama jako nejsušší místo na světě či divoká Ohňová země, o kterou se Chile dělí s Argentinou.

Argentina jako země hovězího dobytka, nekonečných plání a nejvyšší hory kontinentu Aconcagua. Chudí indiáni v Bolívii, kteří po těch kolumbijských přebírají primát v pěstování koky, nebo pulzující brazilské Rio Janeiro.

To všechno jsou místa, která vám k návštěvě na jihoamerickém kontinentu nabídne každý cestovatelsky zaměřený webový portál. Bezesporu jsou to dechberoucí zastávky v putování po Jižní Americe. Na tento kontinent se ale hlavně jezdí za tamní kulturou a za lidmi, kteří tam žijí.

Jižní Ameriku obsadili z drtivé většiny Španělé – s výjimkou Brazílie, která patřila Portugalsku. To jen abyste věděli, proč tu zřídkakdo ovládá nějaký jiný cizí jazyk. Španělsky se mluví od Mexika až po Argentinu, a i když v Brazílii švitoří portugalsky, porozumí i vaší španělštině.

Nejednou jsem byl svědkem záchvatu smíchu, když jsem domorodcům řekl něco česky. Nedokážou pochopit, že na světě může existovat i nějaká jiná než španělsky mluvící země.

Na druhé straně je pro ně Evropa synonymem blahobytu, i když nemají tušení, jaké státy se v ní nacházejí. Ještě dokážou rozpoznat Německo nebo Anglii, případně fotbalově vyspělé státy, protože fotbal je tady národní sport napříč všemi zeměmi. Svého času stačilo při snaze o přiblížení Česka vyslovit jméno Pavel Nedvěd a hned bylo jasno. Pokud ho tedy neměli zařazeného už mezi Italy.

Spojené státy Jihoameričané obecně moc nemusejí, protože mají pocit, že jim Američané příliš zasahují do života. V mnoha případech mají pravdu, ale to je politika, a tu teď nechme stranou. I když – lidem zemí Jižní Ameriky koluje v žilách revolucionářská krev a vzhledem k bídě, která se týká většiny obyvatel, je tu živná půda pro pěstování levicových ideálů.

Negativní je, že začíná chudnout i střední vrstva, což ještě v nedávné minulosti byl jev nevídaný a sociální nůžky byly daleko více rozevřené než dnes. Na druhé straně je tu bezpečněji, s výjimkou dobře známých slumů, před nimiž vás budou všude varovat. Taková varování je dobré brát vážně a příliš nepokoušet osud. I když v Jižní Americe mají zatím turisty rádi a v drtivé většině se k nim chovají srdečně a pohostinně.

Různé tváře pouště Atacama v Chile:

Do Jižní Ameriky přesídlilo také velké množství Evropanů i Američanů, kteří zde hledají nový domov. Nemám na mysli pouze válečné emigranty nebo exil v krizových letech 1948 a 1968. Za posledních dvacet třicet let sem jezdí Evropané hledat klidný život, často v letech, kdy by si měli doma užívat zaslouženého důchodu. Snadno je poznáte – jsou usměvaví, srdeční a ochotně nabízejí jakoukoli pomoc na vašich cestách. A také se k vám horlivě hlásí a zdůrazňují, jak udělali dobře, že přesídlili právě sem.

V Jižní Americe je hodně rozvinutá autobusová doprava – provozují ji desítky a možná i stovky dopravců. Vždycky mě fascinovalo, že nepotřebujete znát žádný jízdní řád. Prostě přijdete na autobusové nádraží, a tam už se ocitnete v obležení náhončích, kteří vám trhají zavazadla z ruky a vláčí vás ke svému autobusu.

Tady se vyplatí trochu zdrženlivosti, protože slovem autobus tu označují i starší rozhrkanou dodávku, kam se nevejde ani patnáct lidí, ale všech patnáct s ní nakonec odjede. Jaká je asi kvalita cestování, si dokážete představit. Určitě je dobré jednu takovou cestu absolvovat, abyste měli co vyprávět po návratu domů a zároveň abyste věděli, „co už nikdy víc“. Nebo se můžete svézt i klimatizovaným autobusem, kde potřebujete dvě deky, abyste cestou nezmrzli. Místní jdou do všeho naplno.

Život rodin dělníků na kávových plantážích v Kolumbii:

Na delší vnitrostátní vzdálenosti se vyplatí letět letadlem, i když je to dražší a hůře se shánějí letenky. Ve snaze obstarat si vnitrostátní letenky předem už na dálku v Evropě můžete narazit. Lety se vám objeví jako obsazené třeba půl roku dopředu. Na místě na letišti ovšem často zjistíte, že skutečnost je jiná.

Kvalita letadel je vysoká, stejně jako úroveň pilotů. Jenom se modlete při přeletu rovníku, tam to občas nepěkně drncá. Letový řád se vzhledem k horám rovněž víc řídí počasím než u nás. Prostě někdy přistanete jinde, než jste si přáli.

Hojně využívané jsou taxíky – je jich hodně a nejsou drahé. Osvědčilo se mi při cestách do vnitrozemí najmout si osobní vůz s řidičem a v některých oblastech ještě s další, nejlépe ozbrojenou posádkou.

Tento způsob jsem hodně využíval v Kolumbii v dobách, kdy jsem jezdil do smaragdových dolů. Tehdy do nich nevedly silnice, jenom přírodní výmoly plné černého bláta a popadaných stromů. Dnes už to zde však není nutné – i do těchto končin vedou asfaltky a doveze vás tam autobus.

Jihoameričané jsou neskutečně muzikální, milují tanec, zpěv a své hudební skladatele. S Rafaelen Escalonou se mi podařilo setkat v Bogotě dva roky před jeho smrtí. Byl to osmdesátiletý čilý stařík, který byl živou spojnicí mezi dávnými časy, kdy krajinu křižovali trubaduři, jako byl on, a současností, kdy se muzika přesunula do hospod a rádií. Escalona byl nejlepší kamarád Gabriela Garcii Márqueze a dokonce se mihnul i v jeho nobelovém románu Sto roků samoty. Escalona byl průkopníkem stylu zvaném vallenato, stejně jako další slavná jména: Carlos Vives či Gloria Estefan.

I tady najdete diskotéky, kde duní všudypřítomné globální odrhovačky, ale místní tam moc nechodí. Raději mají své restaurace s pódii, kde neustále někdo vystupuje, takže se dá kdykoli jít si zatančit nebo poslechnout oblíbené melodie. Hudební úroveň je ovšem proměnlivá podle států. Opravdu na úrovni je třeba Kolumbie se svojí salsou a vajenatem. Velice často se zde organizují i klání kapel, kdy diváci rozhodují, která z nich zahrála nejlépe. Přitom neexistuje, že by se při prvních tónech nezvedla půlka sálu a nešla tančit.

Ve městech jsou restaurace prakticky neustále plné, lidé se v nich scházejí jednak u hudby a jednak na kus řeči. Opilců tam moc nenajdete, tedy s výjimkou skupinek evropských mladíků, kteří tu pijí rum jako doma pivo.

Ještě větším lákadlem než města je pochopitelně tamější příroda. V tomto směru je dobré si přesně určit, kam máte namířeno, a podle toho se ještě před odjezdem z Česka nechat naočkovat. Například do džungle se určitě nevydávejte bez očkování proti malárii, žluté zimnici, břišnímu tyfu nebo žloutence.

Do džungle také rozhodně nechoďte bez průvodce. Lákavé oblasti Amazonky jsou ve skutečnosti velice zrádné svou florou a faunou. A ostatně i některými místními lidmi – v džungli se občas skrývají ti, kteří nechtějí být nikdy objeveni. Osvědčený průvodce vám tedy ušetří spoustu starostí.

Ostatně najmout si průvodce se vyplatí jaksi obecně. Při rozlehlosti území potřebujete někoho, kdo se v něm vyzná a kdo vás do vytipovaného cíle dostane nejrychleji a nejpohodlněji. Stačí oslovit někoho místního – možné je jít se zeptat třeba na policii, na radnici nebo do hospody. Vždycky někoho najdete, kdo se vás ujme.

Jižní Ameriku omývá z obou stran oceán – ze západu Pacifik, z východu Atlantik. Pacifik má vody divoké a zrádné, bohaté na spodní proudy, které nemilosrdně zatáhnou do hlubiny každého opovážlivce, který si do nich troufá. Rozhodně se nekoupejte sami na odlehlých místech nebo náhodně objevených plážích. Případů, kdy se někdo neopatrný utopil, je docela dost. Východní pobřeží a jeho Atlantik je o něco přívětivější.

Pozemský ráj na souostroví San Andrés a Providencia v Karibiku:

A co karibská část kontinentu? Pevninské pláže tu nemívají vysněnou bílou barvu, jaká bývá k vidění na kýčovitých pohlednicích, ale jsou tmavší a zdaleka nelákají k povalování. Za plážemi se jezdí na ostrovy nebo poloostrovy, u nichž jsou také vody vhodné ke šnorchlování nebo potápění. Jakmile se vydáte někam individuálně, opět platí, že je dobré se spojit s místními. Vědí, jaká je voda kolem, a mají lodě a jsou ochotni vám na nich ukázat krásy hlubiny z mořské hladiny.

Ale můžete si také užít pár dní u moře s nějakou lokální cestovní kanceláří, která vás dopraví do resortu s all inclusive. Nestaráte se pak o nic jiného, než abyste měli neustále plnou skleničku a talíř.

V Jižní Americe milují maso, klobásy a velké množství ovoce. Nejčastěji pijí pivo, které s tím naším má jen málo společného, v restauracích si dopřávají koktejly, a v zemích, kde ho pěstují, také víno. Dát si víno v Kolumbii je docela drahá záležitost. Zato v Chile nebo Argentině mají výborné značky a mnohá vinařství jsou otevřená turistům.

Kolumbie a Brazílie jsou zase kávové velmoci, ale kvalita kávy z těchto dvou zemí se dost liší. Je to dané podnebím, kde se pěstuje, a způsobem sklizně. Zatímco v Brazílii sklízejí kávu kombajny, v Kolumbii se trhá ručně – pěstuje se totiž na svazích, které jsou nedostupné jakékoli technice. Díky tomu má i vyšší kvalitu.

Kávové plantáže v Kolumbii:

Rozhodně neškodí přímo navštívit i kolumbijské kávové plantáže. Je to jako nahlédnout pootevřenými dvířky do ráje. Nádherná krajina, stálé letní podnebí a čistý podhorský vzduch jsou jako balzám na tělo i duši.

Stolové hory a vodopády ve Venezuele, Machu Picchu v Peru, ekvádorské Cotopaxi nebo souostroví Galapágy s ojedinělými zvířaty. Chilská poušť Atacama jako nejsušší místo na světě či divoká Ohňová země, o kterou se Chile dělí s Argentinou.

Argentina jako země hovězího dobytka, nekonečných plání a nejvyšší hory kontinentu Aconcagua. Chudí indiáni v Bolívii, kteří po těch kolumbijských přebírají primát v pěstování koky, nebo pulzující brazilské Rio Janeiro.

To všechno jsou místa, která vám k návštěvě na jihoamerickém kontinentu nabídne každý cestovatelsky zaměřený webový portál. Bezesporu jsou to dechberoucí zastávky v putování po Jižní Americe. Na tento kontinent se ale hlavně jezdí za tamní kulturou a za lidmi, kteří tam žijí.

Jižní Ameriku obsadili z drtivé většiny Španělé – s výjimkou Brazílie, která patřila Portugalsku. To jen abyste věděli, proč tu zřídkakdo ovládá nějaký jiný cizí jazyk. Španělsky se mluví od Mexika až po Argentinu, a i když v Brazílii švitoří portugalsky, porozumí i vaší španělštině.

Nejednou jsem byl svědkem záchvatu smíchu, když jsem domorodcům řekl něco česky. Nedokážou pochopit, že na světě může existovat i nějaká jiná než španělsky mluvící země.

Na druhé straně je pro ně Evropa synonymem blahobytu, i když nemají tušení, jaké státy se v ní nacházejí. Ještě dokážou rozpoznat Německo nebo Anglii, případně fotbalově vyspělé státy, protože fotbal je tady národní sport napříč všemi zeměmi. Svého času stačilo při snaze o přiblížení Česka vyslovit jméno Pavel Nedvěd a hned bylo jasno. Pokud ho tedy neměli zařazeného už mezi Italy.

Spojené státy Jihoameričané obecně moc nemusejí, protože mají pocit, že jim Američané příliš zasahují do života. V mnoha případech mají pravdu, ale to je politika, a tu teď nechme stranou. I když – lidem zemí Jižní Ameriky koluje v žilách revolucionářská krev a vzhledem k bídě, která se týká většiny obyvatel, je tu živná půda pro pěstování levicových ideálů.

Negativní je, že začíná chudnout i střední vrstva, což ještě v nedávné minulosti byl jev nevídaný a sociální nůžky byly daleko více rozevřené než dnes. Na druhé straně je tu bezpečněji, s výjimkou dobře známých slumů, před nimiž vás budou všude varovat. Taková varování je dobré brát vážně a příliš nepokoušet osud. I když v Jižní Americe mají zatím turisty rádi a v drtivé většině se k nim chovají srdečně a pohostinně.

Různé tváře pouště Atacama v Chile:

Do Jižní Ameriky přesídlilo také velké množství Evropanů i Američanů, kteří zde hledají nový domov. Nemám na mysli pouze válečné emigranty nebo exil v krizových letech 1948 a 1968. Za posledních dvacet třicet let sem jezdí Evropané hledat klidný život, často v letech, kdy by si měli doma užívat zaslouženého důchodu. Snadno je poznáte – jsou usměvaví, srdeční a ochotně nabízejí jakoukoli pomoc na vašich cestách. A také se k vám horlivě hlásí a zdůrazňují, jak udělali dobře, že přesídlili právě sem.

V Jižní Americe je hodně rozvinutá autobusová doprava – provozují ji desítky a možná i stovky dopravců. Vždycky mě fascinovalo, že nepotřebujete znát žádný jízdní řád. Prostě přijdete na autobusové nádraží, a tam už se ocitnete v obležení náhončích, kteří vám trhají zavazadla z ruky a vláčí vás ke svému autobusu.

Tady se vyplatí trochu zdrženlivosti, protože slovem autobus tu označují i starší rozhrkanou dodávku, kam se nevejde ani patnáct lidí, ale všech patnáct s ní nakonec odjede. Jaká je asi kvalita cestování, si dokážete představit. Určitě je dobré jednu takovou cestu absolvovat, abyste měli co vyprávět po návratu domů a zároveň abyste věděli, „co už nikdy víc“. Nebo se můžete svézt i klimatizovaným autobusem, kde potřebujete dvě deky, abyste cestou nezmrzli. Místní jdou do všeho naplno.

Život rodin dělníků na kávových plantážích v Kolumbii:

Na delší vnitrostátní vzdálenosti se vyplatí letět letadlem, i když je to dražší a hůře se shánějí letenky. Ve snaze obstarat si vnitrostátní letenky předem už na dálku v Evropě můžete narazit. Lety se vám objeví jako obsazené třeba půl roku dopředu. Na místě na letišti ovšem často zjistíte, že skutečnost je jiná.

Kvalita letadel je vysoká, stejně jako úroveň pilotů. Jenom se modlete při přeletu rovníku, tam to občas nepěkně drncá. Letový řád se vzhledem k horám rovněž víc řídí počasím než u nás. Prostě někdy přistanete jinde, než jste si přáli.

Hojně využívané jsou taxíky – je jich hodně a nejsou drahé. Osvědčilo se mi při cestách do vnitrozemí najmout si osobní vůz s řidičem a v některých oblastech ještě s další, nejlépe ozbrojenou posádkou.

Tento způsob jsem hodně využíval v Kolumbii v dobách, kdy jsem jezdil do smaragdových dolů. Tehdy do nich nevedly silnice, jenom přírodní výmoly plné černého bláta a popadaných stromů. Dnes už to zde však není nutné – i do těchto končin vedou asfaltky a doveze vás tam autobus.

Jihoameričané jsou neskutečně muzikální, milují tanec, zpěv a své hudební skladatele. S Rafaelen Escalonou se mi podařilo setkat v Bogotě dva roky před jeho smrtí. Byl to osmdesátiletý čilý stařík, který byl živou spojnicí mezi dávnými časy, kdy krajinu křižovali trubaduři, jako byl on, a současností, kdy se muzika přesunula do hospod a rádií. Escalona byl nejlepší kamarád Gabriela Garcii Márqueze a dokonce se mihnul i v jeho nobelovém románu Sto roků samoty. Escalona byl průkopníkem stylu zvaném vallenato, stejně jako další slavná jména: Carlos Vives či Gloria Estefan.

I tady najdete diskotéky, kde duní všudypřítomné globální odrhovačky, ale místní tam moc nechodí. Raději mají své restaurace s pódii, kde neustále někdo vystupuje, takže se dá kdykoli jít si zatančit nebo poslechnout oblíbené melodie. Hudební úroveň je ovšem proměnlivá podle států. Opravdu na úrovni je třeba Kolumbie se svojí salsou a vajenatem. Velice často se zde organizují i klání kapel, kdy diváci rozhodují, která z nich zahrála nejlépe. Přitom neexistuje, že by se při prvních tónech nezvedla půlka sálu a nešla tančit.

Ve městech jsou restaurace prakticky neustále plné, lidé se v nich scházejí jednak u hudby a jednak na kus řeči. Opilců tam moc nenajdete, tedy s výjimkou skupinek evropských mladíků, kteří tu pijí rum jako doma pivo.

Ještě větším lákadlem než města je pochopitelně tamější příroda. V tomto směru je dobré si přesně určit, kam máte namířeno, a podle toho se ještě před odjezdem z Česka nechat naočkovat. Například do džungle se určitě nevydávejte bez očkování proti malárii, žluté zimnici, břišnímu tyfu nebo žloutence.

Do džungle také rozhodně nechoďte bez průvodce. Lákavé oblasti Amazonky jsou ve skutečnosti velice zrádné svou florou a faunou. A ostatně i některými místními lidmi – v džungli se občas skrývají ti, kteří nechtějí být nikdy objeveni. Osvědčený průvodce vám tedy ušetří spoustu starostí.

Ostatně najmout si průvodce se vyplatí jaksi obecně. Při rozlehlosti území potřebujete někoho, kdo se v něm vyzná a kdo vás do vytipovaného cíle dostane nejrychleji a nejpohodlněji. Stačí oslovit někoho místního – možné je jít se zeptat třeba na policii, na radnici nebo do hospody. Vždycky někoho najdete, kdo se vás ujme.

Jižní Ameriku omývá z obou stran oceán – ze západu Pacifik, z východu Atlantik. Pacifik má vody divoké a zrádné, bohaté na spodní proudy, které nemilosrdně zatáhnou do hlubiny každého opovážlivce, který si do nich troufá. Rozhodně se nekoupejte sami na odlehlých místech nebo náhodně objevených plážích. Případů, kdy se někdo neopatrný utopil, je docela dost. Východní pobřeží a jeho Atlantik je o něco přívětivější.

Pozemský ráj na souostroví San Andrés a Providencia v Karibiku:

A co karibská část kontinentu? Pevninské pláže tu nemívají vysněnou bílou barvu, jaká bývá k vidění na kýčovitých pohlednicích, ale jsou tmavší a zdaleka nelákají k povalování. Za plážemi se jezdí na ostrovy nebo poloostrovy, u nichž jsou také vody vhodné ke šnorchlování nebo potápění. Jakmile se vydáte někam individuálně, opět platí, že je dobré se spojit s místními. Vědí, jaká je voda kolem, a mají lodě a jsou ochotni vám na nich ukázat krásy hlubiny z mořské hladiny.

Ale můžete si také užít pár dní u moře s nějakou lokální cestovní kanceláří, která vás dopraví do resortu s all inclusive. Nestaráte se pak o nic jiného, než abyste měli neustále plnou skleničku a talíř.

V Jižní Americe milují maso, klobásy a velké množství ovoce. Nejčastěji pijí pivo, které s tím naším má jen málo společného, v restauracích si dopřávají koktejly, a v zemích, kde ho pěstují, také víno. Dát si víno v Kolumbii je docela drahá záležitost. Zato v Chile nebo Argentině mají výborné značky a mnohá vinařství jsou otevřená turistům.

Kolumbie a Brazílie jsou zase kávové velmoci, ale kvalita kávy z těchto dvou zemí se dost liší. Je to dané podnebím, kde se pěstuje, a způsobem sklizně. Zatímco v Brazílii sklízejí kávu kombajny, v Kolumbii se trhá ručně – pěstuje se totiž na svazích, které jsou nedostupné jakékoli technice. Díky tomu má i vyšší kvalitu.

Kávové plantáže v Kolumbii:

Rozhodně neškodí přímo navštívit i kolumbijské kávové plantáže. Je to jako nahlédnout pootevřenými dvířky do ráje. Nádherná krajina, stálé letní podnebí a čistý podhorský vzduch jsou jako balzám na tělo i duši.