Když se řekne „Vinohradská vodárna“, některým Pražanům se vybaví tramvajová zastávka v ulici Korunní a možná i přilehlá novorenesanční vodárenská věž. Málokdo ale ví, že Vinohradská vodárna stávala v Podolí, a to na místě majestátní a dodnes fungující Podolské vodárny. Trochu matoucí název první vodárny v Podolí, která tu fungovala od roku 1882, souvisí s tím, že zásobovala vltavskou vodou, nikoliv však pitnou, Královské Vinohrady.

Ty tou dobou nebyly součástí Prahy, ale samostatnou obcí. Ne však na dlouho. Začátek konce Vinohradské vodárny v Podolí přišel roku 1914, kdy byl dokončen společný vodovod pro hlavní město i jeho předměstí – vodárna Káraný. Právě ta byla první, která obyvatelům Prahy dodáva opravdu pitnou vodu, ale brzy přestala stačit. Úplný zánik čekal Vinohradskou vodárnu roku 1922, kdy uvolnila místo nové podolské krásce.

Historie dnes všem známé Podolské vodárny s velkým pé se začala psát v období první republiky a vzniku Velké Prahy. Jednalo se o zásadní administrativní rozšíření centra hlavního města splynutím s dalšími 37 obcemi. S ním logicky souvisel i několikanásobný nárůst obyvatel, a tedy i nutnost zřídit nový zdroj pitné vody pro Prahu.

Z architektonické soutěže na areál nové podolské vodárny, skládající se z administrativní budovy, strojovny a dvou filtračních budov, vyšel vítězně projekt architekta Antonína Engela. Poděbradský rodák měl už v té době zkušenosti s vodními díly. Pro své rodné město navrhl zdymadlo a vodní elektrárnu. V Praze je pak ještě podepsaný pod urbanistickým plánem Dejvic včetně projektu Vítězného náměstí a stál také za několika budovami ČVUT, vysokoškolskou Masarykovou kolejí a za návrhem dnešního sídla Ministerstva dopravy.

Engel platil za představitele spíše konzervativního křídla české meziválečné architektury. Architektonickým pojetím Podolské vodárny se odklonil od tehdy oblíbeného historizujícího stylu, doznívající secese i kubismu. Vytvořil jednoduchou ale monumentální obdélníkovou stavbu s vysokými okny a rafinovaným zdobením fasády ve stylu moderního klasicismu.

Budova byla vystavěna v letech 1925-1929 a její zmíněná monumentálnost tehdy neměla obdoby. I když původně nebyla součástí její dnes charakteristická jižní budova s 45 metrů vysokou věží, byla vodárna největší stavbou ze železobetonu, která v meziválečném Československu vznikla.

Stavebníci na ni spotřebovali více než 800 vagonů cementu a zhruba 180 vagonů železa. O vodárně v Podolí se tak často mluvilo jako o „chrámu vody“ nebo rovnou o „katedrále“. Pravdou je, že prosklenými štíty a spoustou oken vstupuje do haly světlo a oživují ji i záblesky vodní hladiny, což také vyvolává dojem připomínající svatostánek.

Zmíněné přezdívky ale vodárna dostala spíše díky jedinečným železobetonovým parabolickým obloukům, které dominují filtračním halám a spojují se ve výšce 16 metrů.

Ještě více se k chrámu připodobnila v padesátých letech, kdy s nutnou modernizací filtračního systému a zvýšenou spotřebou vody musela přijít dostavba. Obrovský komplex je tak unikátní stavbou dodnes, a to i ve světovém měřítku.

Projektu dostavby se opět chopil Antonín Engel, který tak měl možnost dokončit dílo, které ve dvacátých letech začal. Tím zůstal zachován i původní ráz stavby. Jižní část se dostavovala za plného provozu komplexu, protože vodárna dodávala městu v té době 66 procent vody. Práce byly dokončeny roku 1965. Vidět své dílo v celé své kráse se ovšem Engelovi nepodařilo, protože zemřel o sedm let dříve.

Osud původně technicky dokonalé stavby byl ale několikrát nejasný. Na počátku 70. let, kdy byla uvedena do provozu vodárna na Želivce, se uvažovalo o ukončení činnosti Podolské vodárny. K tomu sice nakonec nedošlo, ale přesto komplex začal chátrat a hrozil jeho výpadek. Komunistický režim nakonec Engelovo dílo přežilo a po revoluci prošla vodárna mezi lety 1992 a 2000 kompletní rekonstrukcí.

Jenže o dva roky později přišly ničivé povodně, po kterých byl její provoz přerušen, a Podolská vodárna tak zůstala dlouhá léta jako záložní zdroj. Do sítě dodávala vodu maximálně v řádu několika týdnů, když probíhaly plánované rekonstrukce a opravy na jiných zdrojích pitné vody – například na Želivkce.

Po rozsáhlé modernizaci byla Podolská vodárna v červnu roku 2021 opět uvedena do provozu a v současné době opět dodává Pražanům vodu z Vltavy.

Stavba je významná nejen architektonickým pojetím, ale i tím technologickým, který upravuje říční vodu na pitnou. Zpočátku úpravu zajišťovala mechanická písková filtrace. Ta už ovšem začátkem třicátých let pro výrobu pitné vody z Vltavy přestala stačit. Před původní filtrační stanici tak přibyla chemická úpravna vody pracující na principu čiření.

Během druhé světové války se uskutečnila i kompletní přestavba strojního vybavení na rychlofiltraci. V letech 2019-2021 byla Úpravna vody Podolí doplněna ještě o třetí stupeň úpravy – filtraci přes granulované aktivní uhlí. Díky němu se z vody odstraňuje i velká část pesticidů a dalších znečištujících látek.

Když se řekne „Vinohradská vodárna“, některým Pražanům se vybaví tramvajová zastávka v ulici Korunní a možná i přilehlá novorenesanční vodárenská věž. Málokdo ale ví, že Vinohradská vodárna stávala v Podolí, a to na místě majestátní a dodnes fungující Podolské vodárny. Trochu matoucí název první vodárny v Podolí, která tu fungovala od roku 1882, souvisí s tím, že zásobovala vltavskou vodou, nikoliv však pitnou, Královské Vinohrady.

Ty tou dobou nebyly součástí Prahy, ale samostatnou obcí. Ne však na dlouho. Začátek konce Vinohradské vodárny v Podolí přišel roku 1914, kdy byl dokončen společný vodovod pro hlavní město i jeho předměstí – vodárna Káraný. Právě ta byla první, která obyvatelům Prahy dodáva opravdu pitnou vodu, ale brzy přestala stačit. Úplný zánik čekal Vinohradskou vodárnu roku 1922, kdy uvolnila místo nové podolské krásce.

Historie dnes všem známé Podolské vodárny s velkým pé se začala psát v období první republiky a vzniku Velké Prahy. Jednalo se o zásadní administrativní rozšíření centra hlavního města splynutím s dalšími 37 obcemi. S ním logicky souvisel i několikanásobný nárůst obyvatel, a tedy i nutnost zřídit nový zdroj pitné vody pro Prahu.

Z architektonické soutěže na areál nové podolské vodárny, skládající se z administrativní budovy, strojovny a dvou filtračních budov, vyšel vítězně projekt architekta Antonína Engela. Poděbradský rodák měl už v té době zkušenosti s vodními díly. Pro své rodné město navrhl zdymadlo a vodní elektrárnu. V Praze je pak ještě podepsaný pod urbanistickým plánem Dejvic včetně projektu Vítězného náměstí a stál také za několika budovami ČVUT, vysokoškolskou Masarykovou kolejí a za návrhem dnešního sídla Ministerstva dopravy.

Engel platil za představitele spíše konzervativního křídla české meziválečné architektury. Architektonickým pojetím Podolské vodárny se odklonil od tehdy oblíbeného historizujícího stylu, doznívající secese i kubismu. Vytvořil jednoduchou ale monumentální obdélníkovou stavbu s vysokými okny a rafinovaným zdobením fasády ve stylu moderního klasicismu.

Budova byla vystavěna v letech 1925-1929 a její zmíněná monumentálnost tehdy neměla obdoby. I když původně nebyla součástí její dnes charakteristická jižní budova s 45 metrů vysokou věží, byla vodárna největší stavbou ze železobetonu, která v meziválečném Československu vznikla.

Stavebníci na ni spotřebovali více než 800 vagonů cementu a zhruba 180 vagonů železa. O vodárně v Podolí se tak často mluvilo jako o „chrámu vody“ nebo rovnou o „katedrále“. Pravdou je, že prosklenými štíty a spoustou oken vstupuje do haly světlo a oživují ji i záblesky vodní hladiny, což také vyvolává dojem připomínající svatostánek.

Zmíněné přezdívky ale vodárna dostala spíše díky jedinečným železobetonovým parabolickým obloukům, které dominují filtračním halám a spojují se ve výšce 16 metrů.

Ještě více se k chrámu připodobnila v padesátých letech, kdy s nutnou modernizací filtračního systému a zvýšenou spotřebou vody musela přijít dostavba. Obrovský komplex je tak unikátní stavbou dodnes, a to i ve světovém měřítku.

Projektu dostavby se opět chopil Antonín Engel, který tak měl možnost dokončit dílo, které ve dvacátých letech začal. Tím zůstal zachován i původní ráz stavby. Jižní část se dostavovala za plného provozu komplexu, protože vodárna dodávala městu v té době 66 procent vody. Práce byly dokončeny roku 1965. Vidět své dílo v celé své kráse se ovšem Engelovi nepodařilo, protože zemřel o sedm let dříve.

Osud původně technicky dokonalé stavby byl ale několikrát nejasný. Na počátku 70. let, kdy byla uvedena do provozu vodárna na Želivce, se uvažovalo o ukončení činnosti Podolské vodárny. K tomu sice nakonec nedošlo, ale přesto komplex začal chátrat a hrozil jeho výpadek. Komunistický režim nakonec Engelovo dílo přežilo a po revoluci prošla vodárna mezi lety 1992 a 2000 kompletní rekonstrukcí.

Jenže o dva roky později přišly ničivé povodně, po kterých byl její provoz přerušen, a Podolská vodárna tak zůstala dlouhá léta jako záložní zdroj. Do sítě dodávala vodu maximálně v řádu několika týdnů, když probíhaly plánované rekonstrukce a opravy na jiných zdrojích pitné vody – například na Želivkce.

Po rozsáhlé modernizaci byla Podolská vodárna v červnu roku 2021 opět uvedena do provozu a v současné době opět dodává Pražanům vodu z Vltavy.

Stavba je významná nejen architektonickým pojetím, ale i tím technologickým, který upravuje říční vodu na pitnou. Zpočátku úpravu zajišťovala mechanická písková filtrace. Ta už ovšem začátkem třicátých let pro výrobu pitné vody z Vltavy přestala stačit. Před původní filtrační stanici tak přibyla chemická úpravna vody pracující na principu čiření.

Během druhé světové války se uskutečnila i kompletní přestavba strojního vybavení na rychlofiltraci. V letech 2019-2021 byla Úpravna vody Podolí doplněna ještě o třetí stupeň úpravy – filtraci přes granulované aktivní uhlí. Díky němu se z vody odstraňuje i velká část pesticidů a dalších znečištujících látek.