Hudebník Vojtěch Havel zemřel v pondělí večer ve věku dvaašedesáti let. Zprávu přinesl hudebník Petr Ostrouchov.
Na scéně působil Havel společně se svou družkou Irenou více než čtyřicet let. Jejich hudba byla těžko popsatelná – nepotřebovala totiž jiný jazyk než ten, který nabízely hudební instrumenty – od těch exotických (jako tibetské mísy) až po klavír a violoncello. Možná právě proto si tak snadno probíjela cestu přímo k posluchačům, na které působila svou křehkou uhrančivostí i ojedinělým klidem – ten ostatně vyzařoval i ze samotných interpretů.
„Naposledy jsem Vojtěcha Havla viděl hrát na festivalu Folková Lipnice v půlce září. Sám se prý organizátorům abídl, že tam zahraje bez nároku na honorář, na památku Oldřicha Janoty,“ vzpomíná na hudebníka Tadeáš Polák z kapely Severní nástupiště. „Šel z něj jako vždycky neuvěřitelný klid. Moc si vážím toho, že jsem ho zastihl jako aktivně působícího tvůrce.“
Vzpomínku na Havlovo vystoupení na letošní obnovené Folkové Lipnici přidal i organizátor festivalu Rostislav Šíma. „Přijel za námi vlakem po dvanácti hodinách komplikované cesty ze Slovenska, přes zaplavenou Moravu, proto nakonec sobotní program uzavíral. Nic nevzdával a neodvolal. Když začal koncert, nikdo z přítomných ani nedutal. Všichni na žíněnkách a lavičkách v prazvláštní chvíli. V meditaci.“
Šíma o píše hudbě manželů Havlových jako o umění, které nepotřebovalo slova ani hlasu. „Nikdy jsem necítil sevření a lehkost v jednom. Promlouvaly za ně jejich postupy a tvorba. Naprosto výstižná, drásající, naléhavá a jen těžko nahraditelná, stejně jako jejich lidský přístup, jednání, pokora a skromnost.“
Instrumentální skladby manželů Havlových se inspirovaly napříč žánry, kulturami i v čase. Začínali v polovině osmdesátých let v experimentální formaci Capella Antiqua e Moderna, v níž prozkoumávali hudební dědictví od renesance po současnost. Později zase prohledávali hudební postupy například z asijských kultur. O svých cestách po Indii také natočili čtyři filmy.
Bylo nasnadě, že se Irena a Vojtěch Havlovi dostanou právě k filmové hudbě. Spolupracovali na celovečerních snímcích, ale i na krátometrážních filmech či dokumentech. Za práci na oceňovaném historickém snímku Václava Kadrnky Křižáček (2017) si odnesli Českého lva, vytvořili také hudbu ke Kadrnkově dalšímu filmu Zpráva o záchraně mrtvého (2022). K tomu měli Havlovi původně složit pouze několik minut, pak se z kratičké spolupráce stal několikaletý projekt. „Vašek dokonce část té muziky používal i při natáčení, kdy ji pouštěl hercům a štábu pro atmosféru,“ vzpomínal Vojtěch Havel v rozhovoru s hudebním publicistou Pavlem Klusákem v pořadu ArtCafé.
Režisér Václav Kadrnka hudbu Havlových popsal ve stejném pořadu. „Co mě vždycky na té hudbě přitahovalo, bylo, jak je dovnitř. Je o pohybu, ale o nějakém vnitřním pohybu.“
Hudba Ireny a Vojtěcha Havlových byla minimalistická, ale originální a svébytná. „Pro mě byli unikátní tím, že si v hudbě dělali věci úplně po svém,“ vysvětluje Tadeáš Polák. „Na koncertech se střídali u nástrojů, doplňovali se a jako by se navzájem tou hudbou propojovali.“
Polák vysvětluje i paradox klidu, který Havlovi vyzařovali osobně i skrze své hraní: „Během jejich koncertů si člověk v hlavě prožil strašně moc druhů emocí. Jejich hudba byl možná takový soundtrack k dennímu snění a vybízející k introspekci.“
