„Zastavme Putina! Konec válce!“ hlásá na koncertech po celém světě kapela DakhaBrakha. Kyjevský kvartet letos slaví dvacet let existence a politicky angažovaný byl už od svého vzniku v době Oranžové revoluce. Ve své tvorbě čerpá z ukrajinského folkloru, ale zároveň se ho nebojí rozvíjet mezinárodními vlivy. Na svém výročním turné navštíví také Prahu, 21. listopadu vystoupí v klubu SaSaZu. „Rád bych vyjádřil vděk vojenské iniciativě vašeho prezidenta Petra Pavla, která zachránila mnoho životů,“ vyzdvihuje v rozhovoru frontman Marko Halanevych.

Ve své hudbě kombinujete tradiční ukrajinské lidovky s prvky world music z různých koutů světa. Můžete mi přiblížit, jak se váš inovativní tvůrčí přístup zrodil?

Základem naší tvorby je tradice ukrajinské vokální hudby. Všechny moje spoluhráčky se už od dětství věnovaly ukrajinským lidovým písním. Zároveň jsme se ale dali dohromady na divadelní scéně Dakh Contemporary Art Center v Kyjevě, kde nás režisér Vlad Troitskyi přivedl právě k experimentům se zvuky, rytmikou a nástroji z jiných světových regionů. Do toho jsme si začali pohrávat s prvky blues, minimalismu, ale i trip hopu. Výsledkem je žánrová směsice, které říkáme etno chaos.

Jsou vaše moderní verze ukrajinských lidovek i způsobem, jak v těžkých časech ruské invaze posílit národní hrdost?

Nepochybně, naše hudba je bytostně politická. Stojí v opozici vůči ruským narativům, které tvrdí, že ukrajinská kultura, identita i jazyk jsou jenom fikce. Naše kapela naopak dokazuje, že ukrajinská kultura skutečně existuje a má právo existovat, protože vychází z hlubokých historických kořenů. Ba co víc, je relevantní, progresivní a úspěšná. Často slýcháme, že naše tvorba inspiruje jak naše krajany, tak lidi v zahraničí. A Ukrajina inspirativní příběhy potřebuje.

Byla DakhaBrakha politicky angažovaná už od svého vzniku?

Kapelu jsme založili v létě roku 2004 a v zimě stejného roku u nás začala Oranžová revoluce. Ukrajinci tehdy vyšli do ulic, aby demonstrovali proti zmanipulovaným prezidentským volbám. Už tenkrát jsme se jako divadelní a hudební kolektiv k protestům přidali, abychom si vymohli spravedlnost a rovnost před zákonem. Takže ano, DakhaBrakha byla politická od samého začátku.

Jak se cítíte, když svoje skladby ovlivněné ukrajinskou lidovou hudbou v době války hrajete?

Po několik staletí nebyla Ukrajina samostatným státem. Náš národ byl rozdělený mezi několik různých říší. Jedna z nich se teď snaží obnovit svou někdejší rozlohu a dokončit, co začala před stovkami let – vymazat ukrajinskou identitu. Je zázrak, že naše země stále existuje a vytrvává v boji za svobodu. Cítíme tedy hrdost, že jsme se stali ambasadory ukrajinské kulturní tradice ve světě. Během těch skoro tří let od vypuknutí konfliktu jsme složili několik písní, ve kterých válku reflektujeme. Návštěvníkům našich koncertů navíc ukazujeme tváře hrdinů, kteří se v současnosti obětují, aby Ukrajinu zachránili.

V říjnu jste odehráli hned několik koncertů ve Spojených státech a do konce roku plánujete objet Evropu. Setkáváte se v zahraničí s politickou podporou Ukrajiny?

Rozhodně, ta podpora a solidarita nám dodává sílu. Zatímco vlády některých zemí jsou s podporou Ukrajiny často opatrné a váhavé, od obyčejných lidí naopak slýcháme mnoho povzbuzujících slov. Nejsilnější podporu jsme zatím cítili v Gruzii, kde jsme během vystoupení viděli ještě víc žlutomodrých vlajek než na Ukrajině. Což je pochopitelné, protože Gruzínci ruské agresi v roce 2008 sami čelili.

S velkou podporou se setkáváme také v pobaltských zemích, se kterými máme dlouhodobě přátelské vztahy. Političtí analytici teď dokonce varují, že pokud Ukrajina nevydrží vzdorovat, budou dalšími oběťmi ruské agrese právě Estonsko, Litva nebo Lotyšsko. Překvapila nás ale i ohromná podpora v Mexiku, kde jsme koncertovali v roce 2022. Lidé nás tam zastavovali na ulici, aby vyjádřili obdiv ukrajinské nezdolnosti a statečnosti.

Jak si vysvětlujete, že je o DakhaBrakha v zahraničí takový zájem?

Tajemství našeho mezinárodního úspěchu podle mě spočívá právě v tom, že čerpáme z folkloru, ale zároveň jsme ochotní experimentovat s mnoha rozličnými žánry. Ať už tedy pocházíte odkudkoli a máte blízko k jakémukoli stylu, můžete si v naší tvorbě najít něco blízkého, s čím se můžete ztotožnit. Pomáhá nám ale myslím také naše zkušenost s divadlem, která našim vystoupením dodává jedinečnou atmosféru a emoční hloubku.

Snažíte se publiku na svých zahraničních koncertech připomínat, že Ukrajinci ještě stále bojují proti autoritářskému ruskému režimu?

Samozřejmě. Je zřejmé, že jak se válka vytrácí z titulních stránek světových médií, podpora Ukrajiny postupně klesá. Neustálé bombardování ukrajinských měst už zkrátka přestalo být zprávou číslo jedna. I teď, když jsme na turné, přitom dál sledujeme, kam zrovna letí ruské rakety a jestli se našim dětem podařilo včas schovat do protileteckých krytů. Nadále bojujeme a pořád věříme v naše vítězství. Jakkoli jsou však ukrajinští vojáci odvážní a schopní, bude velmi těžké porazit říši zla, pokud nám demokratický svět nepomůže.

Nepropadáte tedy beznaději, ale zároveň vývoj konfliktu nevnímáte ani příliš optimisticky…

Na bojištích jsme v defenzivě. Rusové sice přišli o značnou část svého vojenského potenciálu, ale z hlediska lidské síly i zbraní mají stále výhodu. Proto Ukrajina pomalu ztrácí svá území i lidi, což je na celé situaci to nejtragičtější. Neříká se mi to snadno, ale pokud demokratické země vojenskou podporu Ukrajiny nezesílí, pravděpodobně válku prohrajeme. Což by nakonec nebyla špatná zpráva jen pro Ukrajinu. Dalo by to zelenou totalitním vůdcům po celém světě.

Sám Putin má velké plány na nové rozdělení světa. Rusové dnes bojují s podporou Íránu, Severní Koreje a tajně i Číny. Dělají si na Ukrajině, co chtějí. Ukrajinci naproti tomu neustále čelí varováním a omezením ze strany Západu. Proto bych rád vyjádřil svůj vděk vojenské iniciativě vašeho prezidenta Petra Pavla, která zachránila mnoho životů. Nikdy vám to nezapomeneme.

Koncem listopadu vás čeká koncert v pražském klubu SaSaZu. V Česku přitom nevystupujete poprvé. Jak se vám u nás líbí?

Praha je jedno z nejhezčích měst na světě. Má smysl pro historii, respekt k minulosti a taky si hluboce cení umění. Vždycky tu na nás přijde skvělé publikum, takže se na každou příležitost hrát v Praze dopředu těšíme. Sám mám navíc k městu velmi osobní, pokud ne dokonce intimní vztah. I moje manželka je herečka a hudebnice, jen se často podílíme na rozdílných projektech v odlišných zemích. Před osmi lety jsme nicméně v rámci divadla Dakh dělali společnou performanci a bylo to právě v Praze. Viděli jsme se tenkrát po půlroce odloučení a měli jsme na sebe jen pár dní. Přesto jsme ve městě prožili nezapomenutelné okamžiky. Zůstaly nám po nich nejen fotky, ale i naše dcera Stefania.

„Zastavme Putina! Konec válce!“ hlásá na koncertech po celém světě kapela DakhaBrakha. Kyjevský kvartet letos slaví dvacet let existence a politicky angažovaný byl už od svého vzniku v době Oranžové revoluce. Ve své tvorbě čerpá z ukrajinského folkloru, ale zároveň se ho nebojí rozvíjet mezinárodními vlivy. Na svém výročním turné navštíví také Prahu, 21. listopadu vystoupí v klubu SaSaZu. „Rád bych vyjádřil vděk vojenské iniciativě vašeho prezidenta Petra Pavla, která zachránila mnoho životů,“ vyzdvihuje v rozhovoru frontman Marko Halanevych.

Ve své hudbě kombinujete tradiční ukrajinské lidovky s prvky world music z různých koutů světa. Můžete mi přiblížit, jak se váš inovativní tvůrčí přístup zrodil?

Základem naší tvorby je tradice ukrajinské vokální hudby. Všechny moje spoluhráčky se už od dětství věnovaly ukrajinským lidovým písním. Zároveň jsme se ale dali dohromady na divadelní scéně Dakh Contemporary Art Center v Kyjevě, kde nás režisér Vlad Troitskyi přivedl právě k experimentům se zvuky, rytmikou a nástroji z jiných světových regionů. Do toho jsme si začali pohrávat s prvky blues, minimalismu, ale i trip hopu. Výsledkem je žánrová směsice, které říkáme etno chaos.

Jsou vaše moderní verze ukrajinských lidovek i způsobem, jak v těžkých časech ruské invaze posílit národní hrdost?

Nepochybně, naše hudba je bytostně politická. Stojí v opozici vůči ruským narativům, které tvrdí, že ukrajinská kultura, identita i jazyk jsou jenom fikce. Naše kapela naopak dokazuje, že ukrajinská kultura skutečně existuje a má právo existovat, protože vychází z hlubokých historických kořenů. Ba co víc, je relevantní, progresivní a úspěšná. Často slýcháme, že naše tvorba inspiruje jak naše krajany, tak lidi v zahraničí. A Ukrajina inspirativní příběhy potřebuje.

Byla DakhaBrakha politicky angažovaná už od svého vzniku?

Kapelu jsme založili v létě roku 2004 a v zimě stejného roku u nás začala Oranžová revoluce. Ukrajinci tehdy vyšli do ulic, aby demonstrovali proti zmanipulovaným prezidentským volbám. Už tenkrát jsme se jako divadelní a hudební kolektiv k protestům přidali, abychom si vymohli spravedlnost a rovnost před zákonem. Takže ano, DakhaBrakha byla politická od samého začátku.

Jak se cítíte, když svoje skladby ovlivněné ukrajinskou lidovou hudbou v době války hrajete?

Po několik staletí nebyla Ukrajina samostatným státem. Náš národ byl rozdělený mezi několik různých říší. Jedna z nich se teď snaží obnovit svou někdejší rozlohu a dokončit, co začala před stovkami let – vymazat ukrajinskou identitu. Je zázrak, že naše země stále existuje a vytrvává v boji za svobodu. Cítíme tedy hrdost, že jsme se stali ambasadory ukrajinské kulturní tradice ve světě. Během těch skoro tří let od vypuknutí konfliktu jsme složili několik písní, ve kterých válku reflektujeme. Návštěvníkům našich koncertů navíc ukazujeme tváře hrdinů, kteří se v současnosti obětují, aby Ukrajinu zachránili.

V říjnu jste odehráli hned několik koncertů ve Spojených státech a do konce roku plánujete objet Evropu. Setkáváte se v zahraničí s politickou podporou Ukrajiny?

Rozhodně, ta podpora a solidarita nám dodává sílu. Zatímco vlády některých zemí jsou s podporou Ukrajiny často opatrné a váhavé, od obyčejných lidí naopak slýcháme mnoho povzbuzujících slov. Nejsilnější podporu jsme zatím cítili v Gruzii, kde jsme během vystoupení viděli ještě víc žlutomodrých vlajek než na Ukrajině. Což je pochopitelné, protože Gruzínci ruské agresi v roce 2008 sami čelili.

S velkou podporou se setkáváme také v pobaltských zemích, se kterými máme dlouhodobě přátelské vztahy. Političtí analytici teď dokonce varují, že pokud Ukrajina nevydrží vzdorovat, budou dalšími oběťmi ruské agrese právě Estonsko, Litva nebo Lotyšsko. Překvapila nás ale i ohromná podpora v Mexiku, kde jsme koncertovali v roce 2022. Lidé nás tam zastavovali na ulici, aby vyjádřili obdiv ukrajinské nezdolnosti a statečnosti.

Jak si vysvětlujete, že je o DakhaBrakha v zahraničí takový zájem?

Tajemství našeho mezinárodního úspěchu podle mě spočívá právě v tom, že čerpáme z folkloru, ale zároveň jsme ochotní experimentovat s mnoha rozličnými žánry. Ať už tedy pocházíte odkudkoli a máte blízko k jakémukoli stylu, můžete si v naší tvorbě najít něco blízkého, s čím se můžete ztotožnit. Pomáhá nám ale myslím také naše zkušenost s divadlem, která našim vystoupením dodává jedinečnou atmosféru a emoční hloubku.

Snažíte se publiku na svých zahraničních koncertech připomínat, že Ukrajinci ještě stále bojují proti autoritářskému ruskému režimu?

Samozřejmě. Je zřejmé, že jak se válka vytrácí z titulních stránek světových médií, podpora Ukrajiny postupně klesá. Neustálé bombardování ukrajinských měst už zkrátka přestalo být zprávou číslo jedna. I teď, když jsme na turné, přitom dál sledujeme, kam zrovna letí ruské rakety a jestli se našim dětem podařilo včas schovat do protileteckých krytů. Nadále bojujeme a pořád věříme v naše vítězství. Jakkoli jsou však ukrajinští vojáci odvážní a schopní, bude velmi těžké porazit říši zla, pokud nám demokratický svět nepomůže.

Nepropadáte tedy beznaději, ale zároveň vývoj konfliktu nevnímáte ani příliš optimisticky…

Na bojištích jsme v defenzivě. Rusové sice přišli o značnou část svého vojenského potenciálu, ale z hlediska lidské síly i zbraní mají stále výhodu. Proto Ukrajina pomalu ztrácí svá území i lidi, což je na celé situaci to nejtragičtější. Neříká se mi to snadno, ale pokud demokratické země vojenskou podporu Ukrajiny nezesílí, pravděpodobně válku prohrajeme. Což by nakonec nebyla špatná zpráva jen pro Ukrajinu. Dalo by to zelenou totalitním vůdcům po celém světě.

Sám Putin má velké plány na nové rozdělení světa. Rusové dnes bojují s podporou Íránu, Severní Koreje a tajně i Číny. Dělají si na Ukrajině, co chtějí. Ukrajinci naproti tomu neustále čelí varováním a omezením ze strany Západu. Proto bych rád vyjádřil svůj vděk vojenské iniciativě vašeho prezidenta Petra Pavla, která zachránila mnoho životů. Nikdy vám to nezapomeneme.

Koncem listopadu vás čeká koncert v pražském klubu SaSaZu. V Česku přitom nevystupujete poprvé. Jak se vám u nás líbí?

Praha je jedno z nejhezčích měst na světě. Má smysl pro historii, respekt k minulosti a taky si hluboce cení umění. Vždycky tu na nás přijde skvělé publikum, takže se na každou příležitost hrát v Praze dopředu těšíme. Sám mám navíc k městu velmi osobní, pokud ne dokonce intimní vztah. I moje manželka je herečka a hudebnice, jen se často podílíme na rozdílných projektech v odlišných zemích. Před osmi lety jsme nicméně v rámci divadla Dakh dělali společnou performanci a bylo to právě v Praze. Viděli jsme se tenkrát po půlroce odloučení a měli jsme na sebe jen pár dní. Přesto jsme ve městě prožili nezapomenutelné okamžiky. Zůstaly nám po nich nejen fotky, ale i naše dcera Stefania.