„Budeme potřebovat lopatu,“ pronese Miroslav Donutil dramaticky poté, co pohladil kmen stromu s podezřelými škrábanci. Když jeho parťák na inkriminovaném místě vyhrabe lidskou lebku, Donutilovi opět stačí, aby se jí dotkl a hned vidí, jakým způsobem majitelka pohřbeného těla zemřela. Tohle se v Záhadných případech bude dít často: Protagonista sahá na věci a má vize. Donutil totiž v osmidílném seriálu, napsaném speciálně pro něj, hraje lidového léčitele, nebo – abychom citovali jednu z postav – „nejslavnějšího psychotronika v České republice“. Jaroslav ale není žádný podvodník. Napínavá hudba, detail soustředěných očí a vizualizace jeho představ indikují, že má vážně zvláštní schopnosti.

Zatímco policajti, kterým Jarda občas pomáhá s vyšetřováním, jsou ohledně jeho nadání skeptičtí, v Petrovi, ztvárněném Donutilovým synem Martinem, nachází nekritického obdivovatele. Byť oba muži jedou na stejné „ezo“ vlně, povahově nemohou být odlišnější. Morousovitý Jaroslav neříká víc, než je nezbytně nutné. Usměvavý Petr naopak mluví pořád. Obvykle o krvavých nevěstách a temných silách. Jejich vztah vnáší do místy křečovitě vážného a patetického seriálu vítané odlehčení.

Trojici amatérských pátračů doplňuje Klára. Léčitelovu dceru hraje Sára Donutilová. Mohlo by to působit jako nepotismus, ale jednotliví aktéři jsou dobře sehraní a těžko si představit lepší obsazení seriálu, který je v jádru rodinným melodramatem.

Zvenčí by se přitom mohlo zdát, že do Česka s dvacetiletým zpožděním dorazil subžánr paranormálních detektivek, v nichž zločinům přicházejí na kloub lidé komunikující s živými i mrtvými. Televizní obrazovky zaplavily na začátku milénia, po deváté a na dlouho poslední řadě Akt X. Seriály Pohřešovaní, Volání mrtvých, Lovci duchů, Médium, Posel ztracených duší nebo Hranice nemožného byly částečně odrazem dobové nejistoty. S nástupem internetu došlo k nebývalému rozšíření konspiračních teorií. K odhalení pravdy nacházející se „někde tam venku“ už nestačila věda, rozum a tradiční náboženství. Svět se stal tak chaotickým a nahodilým, že jeho všezahrnující výklad mohly přinést jen tajné nauky.

Náladě nedůvěry v instituce, která v uplynulých letech ještě zesílila, přitakávají i Záhadné případy. Duchové podle nich existují a telepatie je možná. Jaroslav s Petrem ale nesuplují práci policie, nýbrž psychiatrů a sociálních pracovníků. V závěru epizod se opakovaně ukazuje, že příčinou nestandardních úkazů, například kruhů v kukuřičném poli, bylo rodinné trauma, domácí násilí nebo něčí osamělost. Přestože vypjatost, s jakou je prezentováno každé nové odhalení, slibuje několikanásobnou vraždu či vládní spiknutí, nakonec jde zpravidla „jen“ o domácí dramata. Poskytovaná vysvětlení jsou přitom tak vágní a tak málo závislá na shromážděných důkazech, že milovníky klasických kriminálek nejspíš neuspokojí. Není to ale ani tak chyba seriálu, jako nastavených očekávání.

Záhadné případy se drží spíš vyprávěcích principů mýdlových oper než detektivek. Primární není to, co se stalo, ale jak to ovlivnilo citová pouta mezi postavami. Mnohé scény neposunují zápletku směrem k rozuzlení, umožňují nám nicméně líp pochopit síť vztahů. Na prvním místě je emocionální dopad událostí, ne řetězení příčin a následků. Dnešní komplexní seriály vyžadují od publika vysokou míru pozornosti a zapojení. Záhadné případy, uzpůsobené rozptýlenému sledování, oproti tomu vše několikrát zopakují a každou emoci nám předají nejen slovem a obrazem, ale pro jistotu i sentimentální, tajuplnou nebo rozvernou hudbou. V žádný okamžik nehrozí, že bychom nevěděli, co si máme myslet a cítit.

Vedle redundance a prvoplánového hraní na city je návratem do minulosti i přístup k ženským postavám. Ty představují buď oběti, nebo objekty. Sářiným dress codem jsou upnutá tílka a crop topy. V podstatě není záběru, ve kterém by si nenárokoval pozornost její výstřih a odhalená ramena. Moderním seriálem jsou Záhadné případy především z hlediska řemesla, které nezaostává za zahraničními vzory. Režiséři Lukáš Hanulák, Andy Fehu a Jan Haluza umí navodit mysteriózní, lehce hororovou atmosféru a dodat scénám s Donutilem dotýkajícím se lidí a věcí takové grády, až zapomínáte, jak legrační je jejich náplň.

Efektně stoupající a klesající kamera, naléhavé zvukové efekty a paralelní střih proměňují Záhadné případy v jeden z nejlíp vypadajících a znějících seriálů pro lineární vysílání TV Nova. Z tematického hlediska by se naproti tomu jako progresivní mohl jevit nanejvýš sympatický portrét ezoterika. Jaroslav lidem pomáhá zcela nezištně a jeho metody evidentně fungují. V zemi, kde své služby podle spolku Sisyfos nabízejí desítky tisíc léčitelů a kde jsou v široké kinodistribuci uváděny pseudovědecké filmy o tajemstvích života a smrti, ale nejde o žádný odvážný odboj proti diktátu racionality. Je to jen další projev toho, co seriál zdatně dělá na všech svých úrovních – vychází vstříc lidovému vkusu a staví pocity nad fakta.

„Budeme potřebovat lopatu,“ pronese Miroslav Donutil dramaticky poté, co pohladil kmen stromu s podezřelými škrábanci. Když jeho parťák na inkriminovaném místě vyhrabe lidskou lebku, Donutilovi opět stačí, aby se jí dotkl a hned vidí, jakým způsobem majitelka pohřbeného těla zemřela. Tohle se v Záhadných případech bude dít často: Protagonista sahá na věci a má vize. Donutil totiž v osmidílném seriálu, napsaném speciálně pro něj, hraje lidového léčitele, nebo – abychom citovali jednu z postav – „nejslavnějšího psychotronika v České republice“. Jaroslav ale není žádný podvodník. Napínavá hudba, detail soustředěných očí a vizualizace jeho představ indikují, že má vážně zvláštní schopnosti.

Zatímco policajti, kterým Jarda občas pomáhá s vyšetřováním, jsou ohledně jeho nadání skeptičtí, v Petrovi, ztvárněném Donutilovým synem Martinem, nachází nekritického obdivovatele. Byť oba muži jedou na stejné „ezo“ vlně, povahově nemohou být odlišnější. Morousovitý Jaroslav neříká víc, než je nezbytně nutné. Usměvavý Petr naopak mluví pořád. Obvykle o krvavých nevěstách a temných silách. Jejich vztah vnáší do místy křečovitě vážného a patetického seriálu vítané odlehčení.

Trojici amatérských pátračů doplňuje Klára. Léčitelovu dceru hraje Sára Donutilová. Mohlo by to působit jako nepotismus, ale jednotliví aktéři jsou dobře sehraní a těžko si představit lepší obsazení seriálu, který je v jádru rodinným melodramatem.

Zvenčí by se přitom mohlo zdát, že do Česka s dvacetiletým zpožděním dorazil subžánr paranormálních detektivek, v nichž zločinům přicházejí na kloub lidé komunikující s živými i mrtvými. Televizní obrazovky zaplavily na začátku milénia, po deváté a na dlouho poslední řadě Akt X. Seriály Pohřešovaní, Volání mrtvých, Lovci duchů, Médium, Posel ztracených duší nebo Hranice nemožného byly částečně odrazem dobové nejistoty. S nástupem internetu došlo k nebývalému rozšíření konspiračních teorií. K odhalení pravdy nacházející se „někde tam venku“ už nestačila věda, rozum a tradiční náboženství. Svět se stal tak chaotickým a nahodilým, že jeho všezahrnující výklad mohly přinést jen tajné nauky.

Náladě nedůvěry v instituce, která v uplynulých letech ještě zesílila, přitakávají i Záhadné případy. Duchové podle nich existují a telepatie je možná. Jaroslav s Petrem ale nesuplují práci policie, nýbrž psychiatrů a sociálních pracovníků. V závěru epizod se opakovaně ukazuje, že příčinou nestandardních úkazů, například kruhů v kukuřičném poli, bylo rodinné trauma, domácí násilí nebo něčí osamělost. Přestože vypjatost, s jakou je prezentováno každé nové odhalení, slibuje několikanásobnou vraždu či vládní spiknutí, nakonec jde zpravidla „jen“ o domácí dramata. Poskytovaná vysvětlení jsou přitom tak vágní a tak málo závislá na shromážděných důkazech, že milovníky klasických kriminálek nejspíš neuspokojí. Není to ale ani tak chyba seriálu, jako nastavených očekávání.

Záhadné případy se drží spíš vyprávěcích principů mýdlových oper než detektivek. Primární není to, co se stalo, ale jak to ovlivnilo citová pouta mezi postavami. Mnohé scény neposunují zápletku směrem k rozuzlení, umožňují nám nicméně líp pochopit síť vztahů. Na prvním místě je emocionální dopad událostí, ne řetězení příčin a následků. Dnešní komplexní seriály vyžadují od publika vysokou míru pozornosti a zapojení. Záhadné případy, uzpůsobené rozptýlenému sledování, oproti tomu vše několikrát zopakují a každou emoci nám předají nejen slovem a obrazem, ale pro jistotu i sentimentální, tajuplnou nebo rozvernou hudbou. V žádný okamžik nehrozí, že bychom nevěděli, co si máme myslet a cítit.

Vedle redundance a prvoplánového hraní na city je návratem do minulosti i přístup k ženským postavám. Ty představují buď oběti, nebo objekty. Sářiným dress codem jsou upnutá tílka a crop topy. V podstatě není záběru, ve kterém by si nenárokoval pozornost její výstřih a odhalená ramena. Moderním seriálem jsou Záhadné případy především z hlediska řemesla, které nezaostává za zahraničními vzory. Režiséři Lukáš Hanulák, Andy Fehu a Jan Haluza umí navodit mysteriózní, lehce hororovou atmosféru a dodat scénám s Donutilem dotýkajícím se lidí a věcí takové grády, až zapomínáte, jak legrační je jejich náplň.

Efektně stoupající a klesající kamera, naléhavé zvukové efekty a paralelní střih proměňují Záhadné případy v jeden z nejlíp vypadajících a znějících seriálů pro lineární vysílání TV Nova. Z tematického hlediska by se naproti tomu jako progresivní mohl jevit nanejvýš sympatický portrét ezoterika. Jaroslav lidem pomáhá zcela nezištně a jeho metody evidentně fungují. V zemi, kde své služby podle spolku Sisyfos nabízejí desítky tisíc léčitelů a kde jsou v široké kinodistribuci uváděny pseudovědecké filmy o tajemstvích života a smrti, ale nejde o žádný odvážný odboj proti diktátu racionality. Je to jen další projev toho, co seriál zdatně dělá na všech svých úrovních – vychází vstříc lidovému vkusu a staví pocity nad fakta.