Jeho knihy o samorostech žijících na geografické i společenské periferii se těší mimořádné oblibě. Novinář Aleš Palán jejich úspěch přičítá touze po životních změnách, které leckoho lákají, ale ne každý se k nim odhodlá. Nyní vydal sbírku rozhovorů s lidmi, které ke kroku do neznáma přiměla četba. Jeho novinka Tahle kniha ti změní život je tak obhajobou literatury, jejíž význam v současnosti slábne. „Není vyloučené, že spisovatelé vymizí,“ připouští autor a zvažuje, že by o úpadku psaného slova napsal dystopii. „A možná ji nechám rovnou napsat umělou inteligencí,“ dodává.

V předmluvě své novinky přiznáváte, že vám osobně bohužel žádná kniha život úplně nezměnila. Našel byste přesto pár titulů, které pro vás byly důležité?

Určitě. Když jsem se toulal po tehdejším Československu, tahal jsem s sebou dokonce některé knihy v ruksaku, protože byly stejně jako spacák nezbytnou podmínkou mojí existence. Pak jsem je mnohdy někde nechal, případně jsem je někomu daroval nebo prodal. V každém životním období pro mě bylo zásadní něco jiného. Momentálně jsou to třeba sedmdesát a více let staří průvodci po různých zapadlých koutech republiky, což souvisí i s mými plánovanými projekty. Je pro mě zajímavé dívat se očima našich předků na místa, která dneska už často neexistují.

A pokud mám být úplně konkrétní, tak teď velmi oblibuju chilského básníka Nicanora Parru, který teprve nedávno zemřel a dožil se sto čtyř let. Jeho poezie je přitom krásně nezkrotná a mladá. Znám ho docela dlouho, ale teď jsem k němu našel bližší cestu. Mezi moje stálice potom patří například Jan Zábrana, jemuž před časem v nakladatelství Torst vyšly Excerpce, které jsou takovým sešitem jeho výpisků, náhledem do jeho tvůrčí dílny. I do nich se momentálně velmi rád nořím.

Díky za tipy. Příběhy lidí, kterým knihy změnily život, jste sbíral na besedách se čtenáři i na sociálních sítích. Byl jste sám překvapený, jak silně může literatura někoho ovlivnit?

Ano. Ke své nové knize jsem se prokopal setkáním s mladou květinářkou Kamilou, která se na mě se svým příběhem sama obrátila. Setkání s tehdy asi jednadvacetiletou holkou, která za sebou měla nucenou prostituci i nesmírně těžké podmínky ve své biologické rodině, pro mě bylo dechberoucí. Vyprávěla mi, jak na jedné štaci vlezla do knihobudky a našla knihu, která s ní natolik rezonovala, že díky ní našla cestu ven. Byla tak otevřená a autentická, že jsem o jejích slovech vůbec nepochyboval. Skamarádili jsme se a dodnes zůstáváme přáteli.

Myslím, že pokud chceme zůstat mentálně čilí, měli bychom se průběžně měnit, stejně jako se mění svět kolem nás i naše vztahy. Když naopak zůstaneme zkamenělí, bude nás svět míjet a my budeme míjet sami sebe. Změny se pochopitelně i díky knihám dějí setrvale, tak trochu homeopaticky. Pokud má být ale změna zachytitelná v nějakém vyprávění, musí být opravdu razantní. A já jsem si po setkání s Kamilou začal uvědomovat, že znám i další lidi, kterým konkrétní kniha skutečně zatřásla osudem. Třeba manžele Pulkrábkovy na Šumavě…

Bývalé Pražáky, kteří dnes žijí na faře v Horní Vltavici.

Ano, když jsem jezdil za šumavskými samotáři, občas jsem u nich bydlíval. A oni mi se smíchem vyprávěli, jak se na Šumavu přestěhovali za hluboké normalizace, po přečtení románu Jana Otčenáška Kdyby v ráji pršelo. Přiznám se, že jsem tu knížku dodnes nečetl. Jejich příběh se mi nicméně spojil s tím Kamiliným a začal jsem dohledávat další.

Vypsal jsem si z vašich rozhovorů několik postřehů. Dokumentaristka a aktivistka Martina Malinová vyzdvihuje, že se v knihách můžeme potkat s lidmi, kteří jako by byli našimi současníky, i když třeba žili před sto lety. Zakladatel undergroundového vydavatelství Vladimír Drápal zase díky textům Ivana Martina Jirouse získal za totality pocit, že ve své životní filozofii není sám, že našel svůj kmen. Co dalšího podle vás ještě literatura umí?

Myslím, že umí dát člověku nějaké zacílení a nenásilně ho vést k soustředěnosti. Zároveň mu může být přítelem, který zůstává neustále nablízku a neurazí se, když se mu deset let neozveme, respektive knihu neotevřeme. Sám v četbě vidím něco živého, a nemyslím ani tak živého autora nebo příběh, jako spíš vlastní prožitek. Zároveň ale dobře vím, že někdy čtu líp a jindy hůř. Jsou chvíle, kdy je pro mě knížky trochu škoda. Přestože ji třeba dočtu a pochopím, mám pocit, že jsem její obsah nevylízal až na dno.

Když ale na dně ještě něco zůstane, má člověk aspoň důvod, aby se ke knize vrátil.

Vracet se můžete, i když je dno vylízané. Stává se mi, že si po letech čtu některé knihy znova a najednou tu sedlinu nacházím úplně jinde. Když jsem před lety vedl rozhovory s bratry Reynkovými, Daník Reynek mi říkal, jak už čte jenom knihy, které zná. Ve vyšším věku už totiž podle svých slov neměl čas na zklamání. Pokud si dobře vzpomínám, mluvil tehdy o pohádkách a Raisovi. Přitom rozhodně nebyl nostalgik, který by se dojímal nad zašlými časy.

Některým z vašich respondentů četba pomohla překonat opravdu těžká období. Zmiňoval jste Kamilu, která se díky Jedenácti minutám od Paula Coelha vymanila z prostředí prostituce. Dětskému trenérovi Michalu Kolbovi, který propadal depresím kvůli vážné nemoci svého syna, byl zase útěchou motivační příběh Muž, který chtěl být šťastný od Laurenta Gounelleho. Seberozvojová literatura přitom bývá v uměleckých kruzích často vnímána skrz prsty. Přehodnotil jste díky rozhovorům svůj názor na některé takzvaně béčkové žánry?

Byť seberozvojové knížky sám nečtu, nemám proti nim žádné velké výhrady. Dnes bych k nim navíc zařadil třeba i Karpatské hry Miloslava Nevrlého, které tak přitom ve své době vůbec nebyly zamýšleny. Žánr osobního rozvoje tenkrát alespoň u nás ani neexistoval. Přesto kromě popisu jednotlivých pohoří obsahují také nabádavá, šťouravá a vroucí slova směrem ke čtenáři, respektive bratříčkovi, jak ho Míla nazývá. Snažím se nesoudit ani lidi, ani literaturu. Pokud už někoho soudím, tak sám sebe.

I takzvaně nižší literatura může být pro někoho v nějaké situaci skutečně nosná. Nízkou až brakovou literaturou se ostatně v některých svých projektech zabývá například básník Ivan Wernisch. Mě samotného žánr seberozvojové literatury taky láká, jen bych k němu rád zkusil přistoupit trochu jinak. Přemýšlím, jestli by se taková knížka dala napsat, aniž bych čtenářům něco radil, byť chápu, že právě rady do života tam asi být mají.

Mluvil jste i s jedním z nejúspěšnějších českých autorů detektivek Jiřím Březinou, který se ke psaní dostal díky manuálu kapely The KLF, jak dobýt hitparádu. V rozhovoru popisuje, jak detektivky musí být na rozdíl od současné umělecké prózy přesně promyšlené, a upozorňuje, jak bývají kritiky neprávem přehlížené. Neztrácí dnes rozdělování literatury na vysokou a nízkou význam?

Věřím, že ano, a doufám, že na pomyslném trůnu začnou vedle umělecké beletrie a poezie dostávat prostor i další žánry. Pro mě coby autora publicistiky a non-fikce byly v tomto ohledu klíčové deníky už zmiňovaného Jana Zábrany, které vnímám jako zásadní společenskou výpověď o druhé polovině 20. století a nebál bych se je srovnávat s těmi nejlepšími romány. Na žánru myslím vůbec nezáleží, do každého lze vložit nějakou hloubku a v každém ji pak lze najít. Komiksem můžete klidně vyjádřit to stejné jako bezsyžetovým románem.

Myslím, že literatura zůstává trochu v závěsu třeba za výtvarným uměním. Byly doby, kdy se za jediné pravé výtvarné dílo považoval závěsný obraz, zatímco všechny performance, optical art a podobně se braly jen jako nějaká tvůrčí dílna. Zhruba od padesátých let se to ale začalo vyrovnávat, a v jistém období byl dokonce závěsný obraz v některých kruzích vnímán jako něco překonaného. V literatuře nás podobný obrat zřejmě teprve čeká.

Knížek dnes vychází tolik, že se dá v novinkách těžko orientovat. Zároveň už se zdaleka neprodávají v takových nákladech jako dřív a perou se o pozornost s filmy nebo televizními seriály, zvlášť u mladších ročníků, které už vyrůstaly s digitálními technologiemi. Nestane se z literatury v budoucnu okrajová záležitost jen pro komunitu největších nadšenců?

To je klidně možné. Ještě na konci šedesátých let spisovatelé ve společnosti sehrávali zásadní názorotvornou roli. Nejen jejich díla, ale i občanské postoje měly skutečný dopad. Teď ale dost možná přichází období, kdy literatura nebude ani tou komunitní záležitostí, jak říkáte. Třeba jako žánr úplně vyhyne, stejně jako postupně přestaly existovat živé obrazy, které kdysi herci ztvárňovali na divadelních jevištích. Není vyloučené, že spisovatelé vymizí. Místo toho zadám umělé inteligenci, aby mi napsala příběh z redakce Seznamu ve stylu Samuela Becketta. Bude to jenom pro mě a žádného autora už nebudu potřebovat.

Vida, vy jste přišel s ještě pesimističtějším scénářem než já.

A třeba ani není pesimistický. Třeba bude umělá inteligence psát i publicistiku, jenom se sestaví komise zasloužilých novinářů, kteří textům budou dávat razítko věrohodnosti, aby dosvědčili, že nejsou celé vymyšlené. Podobně jako dnes potraviny dostávají označení Klasa. A třeba v té radě starších budu i já. Kdo ví, jak to nakonec dopadne. Nad úpadkem literatury ale neželím. Možná je ústup papírových knih nakonec jen dočasnou záležitostí a ještě zažijeme jejich renesanci.

Zdá se, že máte v hlavě spoustu námětů na dystopii.

Ano, taky nad tím přemýšlím. Teď jsem se prozradil.

Takže opravdu něco chystáte?

Chystám a možná to nechám rovnou napsat umělou inteligencí.

Spisovatelka Ivana Myšková v dalším z vašich rozhovorů říká, že snadné čtení nivelizuje naši skutečnost, která je přirozeně složitá. Nekomplikované příběhy se pak podle ní odrážejí i v našich politických preferencích, když voláme po jednoduchých řešeních. Co vy na to?

Ta myšlenka se mi líbí. Sám to ale vidím ještě trochu jinak. Podstatným dělítkem našich politických preferencí myslím není rozkol mezi levicí a pravicí, městem a venkovem, vzdělanými a nevzdělanými ani úspěšnými a neúspěšnými. Zásadní propast podle mě spočívá mezi šťastnými a nešťastnými. Jsem hluboce přesvědčen, že k antisystému přirozeněji tíhnou lidé, kteří nejenže nejsou šťastní, ale dokonce zapomněli chtít být šťastní.

Usilovat o spokojenost a naplnění každého dne může být boj. Pokud na něj ale rezignujeme, stáváme se stejně náchylnými jako poničené stromy, které může kdykoli sklátit vítr. Být spokojení, když jsme zdraví, bohatí a partnersky i sociálně saturovaní, je jistě lehčí. Sám znám ale nejen z Šumavy lidi, kteří jsou na samém společenském dně, nemají doslova nic, a přesto jsou na cestě ke štěstí, možná ho i někdy nacházejí.

Zmiňoval jste manžele Pulkrábkovy, kteří už v 80. letech utekli z Prahy na Šumavu. Dnes se přitom v médiích čím dál častěji objevují příběhy lidí, kteří sekli s dobře placenou kancelářskou prací ve velkém městě a radši se odstěhovali na venkov, kde si opravili starou chalupu. Proč se podle vás podobné úniky stávají takovým trendem? Svědčí o naší únavě z civilizace?

Možná spíš toužíme po změně. Sám znám z Šumavy příběhy rodin, které se tam relativně nedávno přestěhovaly, ideálně do nějaké jurty, přečkaly tam jednu zimu a před další už se radši vrátily do míst, kde měly elektřinu, vodu a další civilizační výdobytky. I takové prohry jsou ale krásné. Řekl bych, že lidé, kteří se do něčeho podobného pustí, opravdu prahnou spíš po vnitřním pohybu, než že by měli výhrady k civilizaci. Internet, teplou vodu a další libůstky dnes koneckonců většinou máme i někde na samotě. A taky často máme auta, nejsme odkázáni na autobusy, které jezdí jednou, dvakrát denně. Fandím každé změně a vlastně i útěkům, protože ty nakonec taky přinášejí změnu.

Z vašich knih o samotářích žijících na společenských okrajích se staly bestsellery. Říkám si, jestli jejich popularita nesouvisí s tím, že v nich čtenáři hledají utopie, na které sami nemají odvahu.

To by bylo podobné, jako když si po dvanáctihodinové šichtě v Kolbence pustíte v televizi romantický film s princeznou v růžových šatech. A vlastně proč ne. Samotářské příběhy ale mají i druhou stránku a tou je hluboký existenciální ponor do vlastního temna. Což je podstatné – vychvaloval jsem tu sice útěk, ale před sebou se utíká blbě. A možná že lidé žijící v centrech před sebou nakonec utíkají mnohem víc než lidé na okraji.

Co k lidem na okrajích táhne vás?

Mám rád lidi, kteří žijí a uvažují po svém. Není pro mě důležité, jestli se mýlí, nebo mají pravdu, ani jestli něco objevují, nebo se jen někde zahrabávají. Malým příběhům věřím víc než velkým slovům a proklamacím, které jsou mi z podstaty podezřelé. A nemusí jít ani o lidi na společenském okraji, bytostnou autenticitu lze stejně tak najít třeba u Libuše Jarcovjákové, se kterou jste nedávno vedl rozhovor. Zajímají mě lidé, kteří si nepotřebují hlídat svou společenskou prezentaci, zůstávají autentičtí i přes svůj úspěch a profesní status, nebo naopak žádné postavení nemají, tak se o něj ani nemusí obávat.

Přijde mi, že jste takovým sběratelem hlubokých lidských příběhů. Mění vám život jejich nositelé? Zůstávají alespoň v myšlenkách stále s vámi?

Určitě, knížky ostatně nepíšu proto, aby se měnili čtenáři, ale abych se měnil já. S někým dál udržuju kontakt, jiná přátelství naopak postupně vyhasnou, ale některé příběhy ve mně i tak dál rezonují. Jedním z nich je ten Kamilin, kterým otevírám svou poslední knížku. Ta holka se obdivuhodně zvedá ze dna, a byť je jí teď třeba čtyřiadvacet, je pro mě svým způsobem vzorem.

Nebo Eva, prodavačka v supermarketu, která si ani nepamatovala, jak se knížka, která jí změnila život, jmenuje. Mnohem důležitější než autor nebo název je totiž nakonec samotná změna – to, že se Eva díky knížce naučila nezůstávat v zajetí vlastní chyby. Těch příběhů si v sobě nesu víc. Nevím, jestli mě někam posouvají, ale rozhodně mě naplňují. Pomáhají mi nacházet smysl v každodenním konání.

Jeho knihy o samorostech žijících na geografické i společenské periferii se těší mimořádné oblibě. Novinář Aleš Palán jejich úspěch přičítá touze po životních změnách, které leckoho lákají, ale ne každý se k nim odhodlá. Nyní vydal sbírku rozhovorů s lidmi, které ke kroku do neznáma přiměla četba. Jeho novinka Tahle kniha ti změní život je tak obhajobou literatury, jejíž význam v současnosti slábne. „Není vyloučené, že spisovatelé vymizí,“ připouští autor a zvažuje, že by o úpadku psaného slova napsal dystopii. „A možná ji nechám rovnou napsat umělou inteligencí,“ dodává.

V předmluvě své novinky přiznáváte, že vám osobně bohužel žádná kniha život úplně nezměnila. Našel byste přesto pár titulů, které pro vás byly důležité?

Určitě. Když jsem se toulal po tehdejším Československu, tahal jsem s sebou dokonce některé knihy v ruksaku, protože byly stejně jako spacák nezbytnou podmínkou mojí existence. Pak jsem je mnohdy někde nechal, případně jsem je někomu daroval nebo prodal. V každém životním období pro mě bylo zásadní něco jiného. Momentálně jsou to třeba sedmdesát a více let staří průvodci po různých zapadlých koutech republiky, což souvisí i s mými plánovanými projekty. Je pro mě zajímavé dívat se očima našich předků na místa, která dneska už často neexistují.

A pokud mám být úplně konkrétní, tak teď velmi oblibuju chilského básníka Nicanora Parru, který teprve nedávno zemřel a dožil se sto čtyř let. Jeho poezie je přitom krásně nezkrotná a mladá. Znám ho docela dlouho, ale teď jsem k němu našel bližší cestu. Mezi moje stálice potom patří například Jan Zábrana, jemuž před časem v nakladatelství Torst vyšly Excerpce, které jsou takovým sešitem jeho výpisků, náhledem do jeho tvůrčí dílny. I do nich se momentálně velmi rád nořím.

Díky za tipy. Příběhy lidí, kterým knihy změnily život, jste sbíral na besedách se čtenáři i na sociálních sítích. Byl jste sám překvapený, jak silně může literatura někoho ovlivnit?

Ano. Ke své nové knize jsem se prokopal setkáním s mladou květinářkou Kamilou, která se na mě se svým příběhem sama obrátila. Setkání s tehdy asi jednadvacetiletou holkou, která za sebou měla nucenou prostituci i nesmírně těžké podmínky ve své biologické rodině, pro mě bylo dechberoucí. Vyprávěla mi, jak na jedné štaci vlezla do knihobudky a našla knihu, která s ní natolik rezonovala, že díky ní našla cestu ven. Byla tak otevřená a autentická, že jsem o jejích slovech vůbec nepochyboval. Skamarádili jsme se a dodnes zůstáváme přáteli.

Myslím, že pokud chceme zůstat mentálně čilí, měli bychom se průběžně měnit, stejně jako se mění svět kolem nás i naše vztahy. Když naopak zůstaneme zkamenělí, bude nás svět míjet a my budeme míjet sami sebe. Změny se pochopitelně i díky knihám dějí setrvale, tak trochu homeopaticky. Pokud má být ale změna zachytitelná v nějakém vyprávění, musí být opravdu razantní. A já jsem si po setkání s Kamilou začal uvědomovat, že znám i další lidi, kterým konkrétní kniha skutečně zatřásla osudem. Třeba manžele Pulkrábkovy na Šumavě…

Bývalé Pražáky, kteří dnes žijí na faře v Horní Vltavici.

Ano, když jsem jezdil za šumavskými samotáři, občas jsem u nich bydlíval. A oni mi se smíchem vyprávěli, jak se na Šumavu přestěhovali za hluboké normalizace, po přečtení románu Jana Otčenáška Kdyby v ráji pršelo. Přiznám se, že jsem tu knížku dodnes nečetl. Jejich příběh se mi nicméně spojil s tím Kamiliným a začal jsem dohledávat další.

Vypsal jsem si z vašich rozhovorů několik postřehů. Dokumentaristka a aktivistka Martina Malinová vyzdvihuje, že se v knihách můžeme potkat s lidmi, kteří jako by byli našimi současníky, i když třeba žili před sto lety. Zakladatel undergroundového vydavatelství Vladimír Drápal zase díky textům Ivana Martina Jirouse získal za totality pocit, že ve své životní filozofii není sám, že našel svůj kmen. Co dalšího podle vás ještě literatura umí?

Myslím, že umí dát člověku nějaké zacílení a nenásilně ho vést k soustředěnosti. Zároveň mu může být přítelem, který zůstává neustále nablízku a neurazí se, když se mu deset let neozveme, respektive knihu neotevřeme. Sám v četbě vidím něco živého, a nemyslím ani tak živého autora nebo příběh, jako spíš vlastní prožitek. Zároveň ale dobře vím, že někdy čtu líp a jindy hůř. Jsou chvíle, kdy je pro mě knížky trochu škoda. Přestože ji třeba dočtu a pochopím, mám pocit, že jsem její obsah nevylízal až na dno.

Když ale na dně ještě něco zůstane, má člověk aspoň důvod, aby se ke knize vrátil.

Vracet se můžete, i když je dno vylízané. Stává se mi, že si po letech čtu některé knihy znova a najednou tu sedlinu nacházím úplně jinde. Když jsem před lety vedl rozhovory s bratry Reynkovými, Daník Reynek mi říkal, jak už čte jenom knihy, které zná. Ve vyšším věku už totiž podle svých slov neměl čas na zklamání. Pokud si dobře vzpomínám, mluvil tehdy o pohádkách a Raisovi. Přitom rozhodně nebyl nostalgik, který by se dojímal nad zašlými časy.

Některým z vašich respondentů četba pomohla překonat opravdu těžká období. Zmiňoval jste Kamilu, která se díky Jedenácti minutám od Paula Coelha vymanila z prostředí prostituce. Dětskému trenérovi Michalu Kolbovi, který propadal depresím kvůli vážné nemoci svého syna, byl zase útěchou motivační příběh Muž, který chtěl být šťastný od Laurenta Gounelleho. Seberozvojová literatura přitom bývá v uměleckých kruzích často vnímána skrz prsty. Přehodnotil jste díky rozhovorům svůj názor na některé takzvaně béčkové žánry?

Byť seberozvojové knížky sám nečtu, nemám proti nim žádné velké výhrady. Dnes bych k nim navíc zařadil třeba i Karpatské hry Miloslava Nevrlého, které tak přitom ve své době vůbec nebyly zamýšleny. Žánr osobního rozvoje tenkrát alespoň u nás ani neexistoval. Přesto kromě popisu jednotlivých pohoří obsahují také nabádavá, šťouravá a vroucí slova směrem ke čtenáři, respektive bratříčkovi, jak ho Míla nazývá. Snažím se nesoudit ani lidi, ani literaturu. Pokud už někoho soudím, tak sám sebe.

I takzvaně nižší literatura může být pro někoho v nějaké situaci skutečně nosná. Nízkou až brakovou literaturou se ostatně v některých svých projektech zabývá například básník Ivan Wernisch. Mě samotného žánr seberozvojové literatury taky láká, jen bych k němu rád zkusil přistoupit trochu jinak. Přemýšlím, jestli by se taková knížka dala napsat, aniž bych čtenářům něco radil, byť chápu, že právě rady do života tam asi být mají.

Mluvil jste i s jedním z nejúspěšnějších českých autorů detektivek Jiřím Březinou, který se ke psaní dostal díky manuálu kapely The KLF, jak dobýt hitparádu. V rozhovoru popisuje, jak detektivky musí být na rozdíl od současné umělecké prózy přesně promyšlené, a upozorňuje, jak bývají kritiky neprávem přehlížené. Neztrácí dnes rozdělování literatury na vysokou a nízkou význam?

Věřím, že ano, a doufám, že na pomyslném trůnu začnou vedle umělecké beletrie a poezie dostávat prostor i další žánry. Pro mě coby autora publicistiky a non-fikce byly v tomto ohledu klíčové deníky už zmiňovaného Jana Zábrany, které vnímám jako zásadní společenskou výpověď o druhé polovině 20. století a nebál bych se je srovnávat s těmi nejlepšími romány. Na žánru myslím vůbec nezáleží, do každého lze vložit nějakou hloubku a v každém ji pak lze najít. Komiksem můžete klidně vyjádřit to stejné jako bezsyžetovým románem.

Myslím, že literatura zůstává trochu v závěsu třeba za výtvarným uměním. Byly doby, kdy se za jediné pravé výtvarné dílo považoval závěsný obraz, zatímco všechny performance, optical art a podobně se braly jen jako nějaká tvůrčí dílna. Zhruba od padesátých let se to ale začalo vyrovnávat, a v jistém období byl dokonce závěsný obraz v některých kruzích vnímán jako něco překonaného. V literatuře nás podobný obrat zřejmě teprve čeká.

Knížek dnes vychází tolik, že se dá v novinkách těžko orientovat. Zároveň už se zdaleka neprodávají v takových nákladech jako dřív a perou se o pozornost s filmy nebo televizními seriály, zvlášť u mladších ročníků, které už vyrůstaly s digitálními technologiemi. Nestane se z literatury v budoucnu okrajová záležitost jen pro komunitu největších nadšenců?

To je klidně možné. Ještě na konci šedesátých let spisovatelé ve společnosti sehrávali zásadní názorotvornou roli. Nejen jejich díla, ale i občanské postoje měly skutečný dopad. Teď ale dost možná přichází období, kdy literatura nebude ani tou komunitní záležitostí, jak říkáte. Třeba jako žánr úplně vyhyne, stejně jako postupně přestaly existovat živé obrazy, které kdysi herci ztvárňovali na divadelních jevištích. Není vyloučené, že spisovatelé vymizí. Místo toho zadám umělé inteligenci, aby mi napsala příběh z redakce Seznamu ve stylu Samuela Becketta. Bude to jenom pro mě a žádného autora už nebudu potřebovat.

Vida, vy jste přišel s ještě pesimističtějším scénářem než já.

A třeba ani není pesimistický. Třeba bude umělá inteligence psát i publicistiku, jenom se sestaví komise zasloužilých novinářů, kteří textům budou dávat razítko věrohodnosti, aby dosvědčili, že nejsou celé vymyšlené. Podobně jako dnes potraviny dostávají označení Klasa. A třeba v té radě starších budu i já. Kdo ví, jak to nakonec dopadne. Nad úpadkem literatury ale neželím. Možná je ústup papírových knih nakonec jen dočasnou záležitostí a ještě zažijeme jejich renesanci.

Zdá se, že máte v hlavě spoustu námětů na dystopii.

Ano, taky nad tím přemýšlím. Teď jsem se prozradil.

Takže opravdu něco chystáte?

Chystám a možná to nechám rovnou napsat umělou inteligencí.

Spisovatelka Ivana Myšková v dalším z vašich rozhovorů říká, že snadné čtení nivelizuje naši skutečnost, která je přirozeně složitá. Nekomplikované příběhy se pak podle ní odrážejí i v našich politických preferencích, když voláme po jednoduchých řešeních. Co vy na to?

Ta myšlenka se mi líbí. Sám to ale vidím ještě trochu jinak. Podstatným dělítkem našich politických preferencí myslím není rozkol mezi levicí a pravicí, městem a venkovem, vzdělanými a nevzdělanými ani úspěšnými a neúspěšnými. Zásadní propast podle mě spočívá mezi šťastnými a nešťastnými. Jsem hluboce přesvědčen, že k antisystému přirozeněji tíhnou lidé, kteří nejenže nejsou šťastní, ale dokonce zapomněli chtít být šťastní.

Usilovat o spokojenost a naplnění každého dne může být boj. Pokud na něj ale rezignujeme, stáváme se stejně náchylnými jako poničené stromy, které může kdykoli sklátit vítr. Být spokojení, když jsme zdraví, bohatí a partnersky i sociálně saturovaní, je jistě lehčí. Sám znám ale nejen z Šumavy lidi, kteří jsou na samém společenském dně, nemají doslova nic, a přesto jsou na cestě ke štěstí, možná ho i někdy nacházejí.

Zmiňoval jste manžele Pulkrábkovy, kteří už v 80. letech utekli z Prahy na Šumavu. Dnes se přitom v médiích čím dál častěji objevují příběhy lidí, kteří sekli s dobře placenou kancelářskou prací ve velkém městě a radši se odstěhovali na venkov, kde si opravili starou chalupu. Proč se podle vás podobné úniky stávají takovým trendem? Svědčí o naší únavě z civilizace?

Možná spíš toužíme po změně. Sám znám z Šumavy příběhy rodin, které se tam relativně nedávno přestěhovaly, ideálně do nějaké jurty, přečkaly tam jednu zimu a před další už se radši vrátily do míst, kde měly elektřinu, vodu a další civilizační výdobytky. I takové prohry jsou ale krásné. Řekl bych, že lidé, kteří se do něčeho podobného pustí, opravdu prahnou spíš po vnitřním pohybu, než že by měli výhrady k civilizaci. Internet, teplou vodu a další libůstky dnes koneckonců většinou máme i někde na samotě. A taky často máme auta, nejsme odkázáni na autobusy, které jezdí jednou, dvakrát denně. Fandím každé změně a vlastně i útěkům, protože ty nakonec taky přinášejí změnu.

Z vašich knih o samotářích žijících na společenských okrajích se staly bestsellery. Říkám si, jestli jejich popularita nesouvisí s tím, že v nich čtenáři hledají utopie, na které sami nemají odvahu.

To by bylo podobné, jako když si po dvanáctihodinové šichtě v Kolbence pustíte v televizi romantický film s princeznou v růžových šatech. A vlastně proč ne. Samotářské příběhy ale mají i druhou stránku a tou je hluboký existenciální ponor do vlastního temna. Což je podstatné – vychvaloval jsem tu sice útěk, ale před sebou se utíká blbě. A možná že lidé žijící v centrech před sebou nakonec utíkají mnohem víc než lidé na okraji.

Co k lidem na okrajích táhne vás?

Mám rád lidi, kteří žijí a uvažují po svém. Není pro mě důležité, jestli se mýlí, nebo mají pravdu, ani jestli něco objevují, nebo se jen někde zahrabávají. Malým příběhům věřím víc než velkým slovům a proklamacím, které jsou mi z podstaty podezřelé. A nemusí jít ani o lidi na společenském okraji, bytostnou autenticitu lze stejně tak najít třeba u Libuše Jarcovjákové, se kterou jste nedávno vedl rozhovor. Zajímají mě lidé, kteří si nepotřebují hlídat svou společenskou prezentaci, zůstávají autentičtí i přes svůj úspěch a profesní status, nebo naopak žádné postavení nemají, tak se o něj ani nemusí obávat.

Přijde mi, že jste takovým sběratelem hlubokých lidských příběhů. Mění vám život jejich nositelé? Zůstávají alespoň v myšlenkách stále s vámi?

Určitě, knížky ostatně nepíšu proto, aby se měnili čtenáři, ale abych se měnil já. S někým dál udržuju kontakt, jiná přátelství naopak postupně vyhasnou, ale některé příběhy ve mně i tak dál rezonují. Jedním z nich je ten Kamilin, kterým otevírám svou poslední knížku. Ta holka se obdivuhodně zvedá ze dna, a byť je jí teď třeba čtyřiadvacet, je pro mě svým způsobem vzorem.

Nebo Eva, prodavačka v supermarketu, která si ani nepamatovala, jak se knížka, která jí změnila život, jmenuje. Mnohem důležitější než autor nebo název je totiž nakonec samotná změna – to, že se Eva díky knížce naučila nezůstávat v zajetí vlastní chyby. Těch příběhů si v sobě nesu víc. Nevím, jestli mě někam posouvají, ale rozhodně mě naplňují. Pomáhají mi nacházet smysl v každodenním konání.