„Život si najde svoje cesty, jak prorůst, prorazit a pokračovat.“

Tuhle větu mi řekla čerstvá jihokorejská nobelistka na jaře 2020, kdy jsme dělaly rozhovor. Původně jsme se měly setkat v Soulu, jenže zrovna vypukla koronavirová pandemie. A najednou bylo všechno jinak. Tak nejisté. Tak děsivé. Děsivě křehké. Spojení a provázání, která jsme považovali za pevná a spolehlivá, se najednou začala trhat. A pod nimi – nejistota a strach a neznámo.

V takové době vypadalo směšně obrátit se k umění.

Potřebovali jsme fakta. Data. Co je virus. Kde se vzal. Jak ho lze potlačit. Jak lze potlačit všechny ty problémy, které jsme viděli i před virem, ale bylo možné se na ně nedívat.

A přece dávalo právě v časech bezprecedentní krize největší smysl obrátit se právě k umění.

Ke knihám, které o křehkosti, provázanosti a nevyléčitelné zranitelnosti vyprávějí. A málokdo to dělá lépe než právě Han Kang.

Do češtiny přeložila Petra Ben-Ari zatím tři knihy Han Kang – Vegetariánku, Kde kvete tráva a Bílou knihu. Všechny vyšly v nakladatelství Odeon. Na příští rok potom chystá titul Neloučím se navždy.

Vegetariánka je pravděpodobně knihou nejslavnější. Vyhrála v roce 2016 Mezinárodní Man Bookerovu cenu, což je významné ocenění pro žijící autory a autorky, jejichž beletristická kniha byla přeložena do angličtiny. Finanční ocenění si dělí autorka či autor spolu právě s překladatelem nebo překladatelkou. Ačkoli po ocenění následovala kontroverze upozorňující na četná pochybení v anglickém překladu, pro tvorbu Han Kang znamenalo ocenění jednoznačný předěl. Dalo totiž do pohybu vlnu zájmu, jejíž vrchol přišel právě teď v podobě Nobelovy ceny za literaturu.

Vegetariánka začíná větou plnou překvapení i nadřazenosti: „Dokud se moje žena nestala vegetariánkou, nikdy mě nenapadlo, že by mohla být v jakémkoliv směru výjimečná.“ Rozhodnutí hlavní hrdinky přestat jíst maso může vypadat banálně. Jenže Jonghje se nezastaví jen u toho. Méně a méně naplňuje společenská očekávání. Možná proto, že v nich nevidí smysl. Možná proto, že vidí smysl jinde než v úzce definovaném smyslu. Nenosí podprsenku, nereaguje tak, jak okolí čeká – a hlavně neposlouchá. Manžela ani otce. V jedné z nejbrutálnějších scén knihy do Jonghje nacpe její otec kus masa násilím.

Co na tom, že je dcera dospělá.

Co na tom, že se rozhodla maso už nikdy nepozřít.

On je muž a ona musí poslouchat. Hrubá síla však nic nezmění a Jonghje se čím dál víc uzavírá do sebe.

Během celého příběhu neuslyšíme její vnitřní hlas. Na proměny jejího těla a psychiky nahlížíme skrz jejího muže (který se za svou ženu stydí a jen mu způsobuje problémy před kolegy), švagra (kterého fascinuje umělecky a sexuálně) a nakonec sestry (pro kterou je péče o Jonghje další v řadě nekončících povinností). Z jejich perspektiv vypadá počínání hrdinky jako projevy psychických problémů – Jonghje hubne, přestává mluvit. Jenže z jednotlivých indicií si spojujeme obrázek ženy, která se nerozhodla zvolna zemřít, ale která se rozhodla žít jinak. Nechce být součástí lidské existence plné násilí a obrací se ke světu rostlin.

V knize je tak přítomný zřetelný feministický rozměr a zároveň si klade otázku po podobě lidské existence jako takové. Znamená být člověkem dopouštět se nekončícího řetězce násilí? A lze z něj vystoupit?

Násilí stojí také v centru románu Kde kvete tráva, ve kterém se Han Kang, rodačka z jihokorejského města Kwangdžu, vrací k masakru, k němuž zde došlo v roce 1980. Tehdy bylo lidové povstání proti autoritářskému režimu krvavě potlačeno. Autorka nahlíží celou událost z několika perspektiv. Během rešerší pročetla vzpomínky více než devíti set účastníků povstání. „Podle statistik každý desátý z nich spáchal v dalších letech sebevraždu – trauma bylo příliš velké, než aby mohli žít dál. Mluvila jsem především s těmi, kteří si Kwangdžu té doby pamatují, ale během masakru tam nebyli. Nechtěla jsem přeživším způsobovat novou bolest, jitřit staré rány, připadalo by mi to vůči nim nezodpovědné,“ popsala autorka vznik románu.

Množství pohledů na masakr směřuje k jedné otázce – jak se lze s takovým zrůdným násilím vypořádat? Jak ho lze uchopit, zvlášť když se ho dopustil stát na svých vlastních občanech a občankách?

Han Kang a její rodina unikli masakru náhodou. Pár měsíců před vypuknutím nepokojů se přestěhovali do Soulu, kde autorčin otec dostal novou práci.

Kniha Kde kvete tráva neposkytuje žádnou odpověď. Jen víc otázek. Víc nejistoty. Některé scény – jako třeba ty, ve kterých dostává hlas hromada mrtvých lidských těl – jsou děsivé a člověk je nedostane z hlavy dlouhé roky. Přesto brutalita popisu ukazuje jednu z důležitých funkcí beletrie – a to, že skrze ni můžeme dojít k určitému uvědomění nebo spíš rozšíření vědomí, které by bez ní nebylo možné.

Jak může psaní a čtení léčit, je nejvýraznější v Bílé knize. Útlá kniha, v níž je snad víc nepopsaných bílých míst než těch popsaných, se zabývá smutkem, ztrátou a ozdravným procesem. Bílá barva symbolizuje v Jižní Koreji, stejně jako v dalších asijských zemích, proces truchlení. Na samém začátku fragmentárního textu vyjmenovává autorka bílé věci.

Povijan. Novorozenecká košilka. Sůl. Sníh. Led.

Bílá barva je tu ozdravnou a zároveň spalující silou, s jejíž pomocí se Han Kang vrací ke smrti své starší sestry, která zemřela krátce po porodu. Obrátit se k tomuto rodinnému traumata a přikládat na něj opatrně slova znamená nastartovat ozdravný proces dlouho skrývaných, ale nezadržitelně prosakujících ran.

Han Kang je první laureátkou Nobelovy ceny za literaturu pocházející z Jižní Koreji (a pouze osmnáctou ženou). V rozhovorech zdůrazňovala, že snad půjde o důležitý moment také pro její přátele, autorky a autory. Zároveň odmítla tiskovou konferenci s tím, že v časech probíhajících válek nemá oslava žádný smysl. Na otázku, jak Nobelovu cenu oslaví, odpověděla, že si dá čaj se svým synem.

Han Kang tak představuje typ autorky, pro níž jsou politicko-společenské otázky mnohem víc než jen tématy jejích knih. Přikládá slova na otázky, kolem kterých řada jiných jen našlapuje.
Někdy to léčí. A někdy se to nedá vydržet. A právě proto se s literaturou pořád potýkáme. Protože doufáme, že nás to promění.

Že se k našim stávajícím otázkám přidají další a takhle stmelený, propletený život si najde cestu, jak prorazit.

Jak pokračovat společně.

„Život si najde svoje cesty, jak prorůst, prorazit a pokračovat.“

Tuhle větu mi řekla čerstvá jihokorejská nobelistka na jaře 2020, kdy jsme dělaly rozhovor. Původně jsme se měly setkat v Soulu, jenže zrovna vypukla koronavirová pandemie. A najednou bylo všechno jinak. Tak nejisté. Tak děsivé. Děsivě křehké. Spojení a provázání, která jsme považovali za pevná a spolehlivá, se najednou začala trhat. A pod nimi – nejistota a strach a neznámo.

V takové době vypadalo směšně obrátit se k umění.

Potřebovali jsme fakta. Data. Co je virus. Kde se vzal. Jak ho lze potlačit. Jak lze potlačit všechny ty problémy, které jsme viděli i před virem, ale bylo možné se na ně nedívat.

A přece dávalo právě v časech bezprecedentní krize největší smysl obrátit se právě k umění.

Ke knihám, které o křehkosti, provázanosti a nevyléčitelné zranitelnosti vyprávějí. A málokdo to dělá lépe než právě Han Kang.

Do češtiny přeložila Petra Ben-Ari zatím tři knihy Han Kang – Vegetariánku, Kde kvete tráva a Bílou knihu. Všechny vyšly v nakladatelství Odeon. Na příští rok potom chystá titul Neloučím se navždy.

Vegetariánka je pravděpodobně knihou nejslavnější. Vyhrála v roce 2016 Mezinárodní Man Bookerovu cenu, což je významné ocenění pro žijící autory a autorky, jejichž beletristická kniha byla přeložena do angličtiny. Finanční ocenění si dělí autorka či autor spolu právě s překladatelem nebo překladatelkou. Ačkoli po ocenění následovala kontroverze upozorňující na četná pochybení v anglickém překladu, pro tvorbu Han Kang znamenalo ocenění jednoznačný předěl. Dalo totiž do pohybu vlnu zájmu, jejíž vrchol přišel právě teď v podobě Nobelovy ceny za literaturu.

Vegetariánka začíná větou plnou překvapení i nadřazenosti: „Dokud se moje žena nestala vegetariánkou, nikdy mě nenapadlo, že by mohla být v jakémkoliv směru výjimečná.“ Rozhodnutí hlavní hrdinky přestat jíst maso může vypadat banálně. Jenže Jonghje se nezastaví jen u toho. Méně a méně naplňuje společenská očekávání. Možná proto, že v nich nevidí smysl. Možná proto, že vidí smysl jinde než v úzce definovaném smyslu. Nenosí podprsenku, nereaguje tak, jak okolí čeká – a hlavně neposlouchá. Manžela ani otce. V jedné z nejbrutálnějších scén knihy do Jonghje nacpe její otec kus masa násilím.

Co na tom, že je dcera dospělá.

Co na tom, že se rozhodla maso už nikdy nepozřít.

On je muž a ona musí poslouchat. Hrubá síla však nic nezmění a Jonghje se čím dál víc uzavírá do sebe.

Během celého příběhu neuslyšíme její vnitřní hlas. Na proměny jejího těla a psychiky nahlížíme skrz jejího muže (který se za svou ženu stydí a jen mu způsobuje problémy před kolegy), švagra (kterého fascinuje umělecky a sexuálně) a nakonec sestry (pro kterou je péče o Jonghje další v řadě nekončících povinností). Z jejich perspektiv vypadá počínání hrdinky jako projevy psychických problémů – Jonghje hubne, přestává mluvit. Jenže z jednotlivých indicií si spojujeme obrázek ženy, která se nerozhodla zvolna zemřít, ale která se rozhodla žít jinak. Nechce být součástí lidské existence plné násilí a obrací se ke světu rostlin.

V knize je tak přítomný zřetelný feministický rozměr a zároveň si klade otázku po podobě lidské existence jako takové. Znamená být člověkem dopouštět se nekončícího řetězce násilí? A lze z něj vystoupit?

Násilí stojí také v centru románu Kde kvete tráva, ve kterém se Han Kang, rodačka z jihokorejského města Kwangdžu, vrací k masakru, k němuž zde došlo v roce 1980. Tehdy bylo lidové povstání proti autoritářskému režimu krvavě potlačeno. Autorka nahlíží celou událost z několika perspektiv. Během rešerší pročetla vzpomínky více než devíti set účastníků povstání. „Podle statistik každý desátý z nich spáchal v dalších letech sebevraždu – trauma bylo příliš velké, než aby mohli žít dál. Mluvila jsem především s těmi, kteří si Kwangdžu té doby pamatují, ale během masakru tam nebyli. Nechtěla jsem přeživším způsobovat novou bolest, jitřit staré rány, připadalo by mi to vůči nim nezodpovědné,“ popsala autorka vznik románu.

Množství pohledů na masakr směřuje k jedné otázce – jak se lze s takovým zrůdným násilím vypořádat? Jak ho lze uchopit, zvlášť když se ho dopustil stát na svých vlastních občanech a občankách?

Han Kang a její rodina unikli masakru náhodou. Pár měsíců před vypuknutím nepokojů se přestěhovali do Soulu, kde autorčin otec dostal novou práci.

Kniha Kde kvete tráva neposkytuje žádnou odpověď. Jen víc otázek. Víc nejistoty. Některé scény – jako třeba ty, ve kterých dostává hlas hromada mrtvých lidských těl – jsou děsivé a člověk je nedostane z hlavy dlouhé roky. Přesto brutalita popisu ukazuje jednu z důležitých funkcí beletrie – a to, že skrze ni můžeme dojít k určitému uvědomění nebo spíš rozšíření vědomí, které by bez ní nebylo možné.

Jak může psaní a čtení léčit, je nejvýraznější v Bílé knize. Útlá kniha, v níž je snad víc nepopsaných bílých míst než těch popsaných, se zabývá smutkem, ztrátou a ozdravným procesem. Bílá barva symbolizuje v Jižní Koreji, stejně jako v dalších asijských zemích, proces truchlení. Na samém začátku fragmentárního textu vyjmenovává autorka bílé věci.

Povijan. Novorozenecká košilka. Sůl. Sníh. Led.

Bílá barva je tu ozdravnou a zároveň spalující silou, s jejíž pomocí se Han Kang vrací ke smrti své starší sestry, která zemřela krátce po porodu. Obrátit se k tomuto rodinnému traumata a přikládat na něj opatrně slova znamená nastartovat ozdravný proces dlouho skrývaných, ale nezadržitelně prosakujících ran.

Han Kang je první laureátkou Nobelovy ceny za literaturu pocházející z Jižní Koreji (a pouze osmnáctou ženou). V rozhovorech zdůrazňovala, že snad půjde o důležitý moment také pro její přátele, autorky a autory. Zároveň odmítla tiskovou konferenci s tím, že v časech probíhajících válek nemá oslava žádný smysl. Na otázku, jak Nobelovu cenu oslaví, odpověděla, že si dá čaj se svým synem.

Han Kang tak představuje typ autorky, pro níž jsou politicko-společenské otázky mnohem víc než jen tématy jejích knih. Přikládá slova na otázky, kolem kterých řada jiných jen našlapuje.
Někdy to léčí. A někdy se to nedá vydržet. A právě proto se s literaturou pořád potýkáme. Protože doufáme, že nás to promění.

Že se k našim stávajícím otázkám přidají další a takhle stmelený, propletený život si najde cestu, jak prorazit.

Jak pokračovat společně.