„To nemůže uplynout měsíc, aby tahle škola nezažívala nějaké drama?“ rozčiluje se ve sborovně Irena Landová. Právě se od své kolegyně Magdy, dnes už spíš kamarádky než sokyně, dozvěděla nepříjemnou informaci. Jakou, to se nehodí prozrazovat.

Scéna, která se právě natáčí v ateliérech seriálu Ulice, se totiž bude vysílat až letos v prosinci. V té době za sebou bude mít oblíbená soap opera z produkce TV Nova něco přes 4800 epizod, 20 sezon a téměř 20 let v televizi. Za tu dobu si seriál zvládl udržet bezprecedentní čísla sledovanosti, i když kritikům nikdy příliš nevoněl. Možná je teď čas Ulici docenit.

„Seriálová továrna, v níž tráví denně 12 hodin Tereza Brodská, Radoslav Brzobohatý, Petr Vacek, Alena Vránová, Pavel Kříž a desítky dalších herců, běží naplno,“ psalo se v roce 2005 na serveru Idnes.cz. Už v té době se tedy v určitých kruzích seriál spojoval s výrobní linkou, která od pondělí do pátku produkuje příběhy. Svůj podíl na tom jistě měl i fakt, že ateliéry seriálu sídlí na adrese U Továrny v prostorách bývalé tiskárny.

Že pojem továrna není třeba brát pejorativně, tvrdí i Irena Reifová, vysokoškolská pedagožka z FSV UK, která se zabývá televizní kulturou. „Kritici opovrhují žánrem mýdlové opery, ale kritika má posuzovat věci v rámci žánru. A Nova v tomto žánru funguje perfektně od začátku až dodnes. Vyvinula skvělý produkční proces, úspěch Ulice je logický a zasloužený.“

S tím souhlasí i Magda a Irena z Ulice – teď, když jim skončil poslední natáčecí obraz, spíš Veronika Čermák Macková a Kateřina Holánová. O své práci pro nekonečný seriál mluví ve velkém sále seriálového ateliéru, kde je bufet s kavárnou a zázemím pro herce i štáb.

„Všechno tu funguje jako hodinky,“ říká představitelka Magdy, Veronika Čermák Macková. „Tady se jede na minuty. Je přesně vypočteno, kolik času strávím v maskérně, přesně načas jsme na place, natočíme přesně za tu dobu, za kterou máme. Všichni vědí, co mají dělat, všichni jsou připravení, nic vás nepřekvapí.“ Možná proto, že Ulice je dokonalý stroj, kde všechno funguje už tak dlouho, vyvolává v lidech dojem nějaké umělé výrobny na zábavu, uvažuje Čermák Macková.

„V tom mi to ale přijde ohromné,“ přidává Kateřina Holánová, „že to dokáže takhle fungovat. Všechno je profesionální, všechny složky jedou.“

Ulice se v televizích objevila v době, kdy v paměti domácího diváka ještě stále figuroval seriál dietlovského typu. Tak alespoň dobový kontext vysvětluje expertka na populární televizní kulturu Irena Reifová. S tvorbou Jaroslava Dietla, autora například legendární Nemocnice na kraji města, se Češi setkávali desítky let a na jediném programu. Sledovat jeho díla byla celorepubliková událost. Ulice nabízela něco jiného. Svátek, který se slaví každý všední den v týdnu.

Proč byl seriál okamžitě úspěšný, to se dodnes vysvětluje různě. Jistě pomohlo, že se velkolepý projekt vůbec podařilo vyjednat. Tvůrci měli na jednu stranu výhodu, že vstoupili na neznámé území – v Česku se o podobný seriál denního formátu nikdo nepokoušel. Na druhou stranu šlo o velký risk. Ulice od začátku potřebovala vybudovat obří makety celé ulice činžáků a k tomu vlastní ateliéry s byty všech rodin, ve kterých mohly souběžně natáčet dva štáby. Už tato obří vstupní investice Ulici odlišuje od čehokoli, co mělo alespoň zdánlivou ambici nejslavnější tuzemské soap opeře konkurovat. Všechny ostatní projekty podobného ražení vypadají či vypadaly levněji – a ani se nedají vysílat v tak vysoké frekvenci.

Michal Reitler, jeden z nejvýznamnějších mužů v pozadí tuzemské seriálové tvorby, který se podílel na vzniku nejslavnějších projektů pro Novu i Českou televizi jako Ulice, Případy 1. oddělení (ČT), Most! (ČT) nebo Iveta (Voyo), například chválí perfektní herecké obsazení. Už od prvních dílů v seriálu figurovala známá jména – Hana Maciuchová, Tereza Brodská či Radoslav Brzobohatý. Režie prvních deseti dílů se pak chopil ostřílený Dušan Klein.

Brzy navíc začalo být jasné, že Ulice bude přitahovat spoustu dalších kreativních lidí. Před kamerou se za necelé dvě dekády natáčení objevili snad všichni oblíbení herci a herečky současnosti i nedávné minulosti – od Martina Myšičky až po Lucii Vondráčkovou. Zároveň mohl divák sledovat, jak mladí či neznámí herci téměř v přímém přenosu postupně vyrůstali v herecké nebo popkulturní stálice – jako v případě Patricie Pagáčové nebo Jakuba Štáfka.

Ulice se ale může pyšnit i slušným týmem za kamerou. Své režijní i scenáristické schopnosti si tu procvičoval Patrik Hartl, příběhy Ulici vymýšlela i spisovatelka Irena Obermannová, na dramaturgii seriálu se velmi dlouho podílela expertka na každodenní trable Čechů spisovatelka Petra Soukupová, jejíž knihy pravidelně patří k domácím bestsellerům – a navrch sbírají nadšené kritiky.

Jak ale připomněla seriálová Magda, Ulice stojí a padá na spoustě lidí v pozadí, kteří celou masivní výrobní linku na každodennost dokážou zkoordinovat. Složité rozvrhy desítek až stovek herců, kameramanů, režisérů, interiérů v hostivařském ateliéru Ulice, ale i časové osy příběhových linek.

„Je to jako vesmírná loď,“ říká o psaní seriálu kreativní producent Mario Kubaš. Do týmu Ulice nastoupil teprve nedávno – má za sebou kariéru novináře, moderátora i herce (mohli jste ho vidět například v Hřebejkově filmu U mě dobrý z roku 2008). Jeho kolegyně, šéfdramaturgyně Iva Bergrová, na seriálu pracuje od samého začátku. Scházíme se v hostivařském ateliéru Ulice v době, kdy tu jako zázrakem žádný štáb nenatáčí. Máme čas si prohlédnout interiéry bytů jednotlivých postav i slavné exteriéry jedné přátelsky vypadající české ulice – v době svého vzniku asi největší televizní investice v tuzemských dějinách.

Při prohlídce po zákulisí se nakonec dostaneme i do kanceláří scenáristů. Bergrová s Kubašem mi pod podmínkou, že nic nebudu fotit, ukazují tabuli se schématem jednotlivých příběhových linek. Opravdu připomíná návod k sestrojení vesmírného plavidla. Systém expozic a komplikací je rozvržen tak, aby dávaly smysl jednotlivé díly, ale i jednotlivé příběhové linky, kterých je v současnosti sedm. V každé epizodě mají tři příběhové linky své dramatické oblouky. Dvakrát do roka pak mezi scenáristy probíhá takzvané velké linkování, při kterém se vymýšlí děj na následující půlrok. „Reálně teď řešíme, co se bude dít v dubnu 2025,“ přiznávají tvůrci Ulice.

Když se ale ptám, čím to je, že je Ulice už 20 let tak úspěšná, odpovídají jednoduše. S Ulicí se prostě dá ztotožnit. „Šíře postav je velká, aby měl každý možnost si najít něco, v čem se vidí,“ vysvětluje Bergrová. „Řešíme běžný život, takže diváci vidí, že na svoje problémy nejsou sami. Nejsou sami, kdo řeší peníze, práce, děti, vztahy a různé jiné situace.“

„Celé kouzlo té věci je vymodelovat na té jedné ulici nějakou hypotetickou českou společnost. Na sedmi linkách ukázat, co se v Čechách zrovna řeší,“ doplňuje Kubaš.

Oba tvůrci dodávají, že k Ulici se přichomýtlo mnoho lidí v domnění, že půjde o snadnou práci. Velmi brzy zjistili, že to tak není. „Psát obyčejnost bez kudrlinek, kde to nezachrání žádná poetická mlha, je velice těžké. Byli tu i věhlasní autoři, kteří zjistili, že tahle práce prostě není pro ně.“

Jak napsat banální příběh tak, aby v sobě měl něco dramatického? Jak dělat každodennost tak, aby se na ni dalo koukat? K tomu potřebujete zápletky, ale ony zápletky nesmí být moc očividné, protože pak je všichni odhalí, vysvětluje Mario Kubaš.

Největší umění Ulice, shodují se tvůrci, spočívá v tom, tyhle obyčejné, ale také křehké příběhy každodennosti dobře vystavět. Každý obraz musí mít svůj dramatický oblouk, stejně tak každý díl, každá příběhová linka. Autoři scénářů musí mít cit pro drobnosti, ale i pro velké situace. A také musí umět pracovat s tím, že ne všichni diváci budou mít na problematiku stejný názor. Přece se Iva nenechá Bidrmanem vydírat o další peníze!

Jak to vyřešit? „Říkáme tomu pracovně 360,“ vysvětlují tvůrci. K problému se v příběhu musí zaujmout všechna možná stanoviska. Teprve pak se k nějakému může postava přiklonit. Kubaš s Bergrovou tvrdí, že se v Ulici snaží nevyhýbat žádnému tématu. Kromě politiky. Politika rozděluje. Ulice má stmelovat.

Politice a jejímu dopadu na naši každodennost se samozřejmě nedá úplně vyhnout. Svým způsobem je ale tvůrčí tým Ulice veřejnoprávnější než Česká televize. V týmu scenáristů sedí narušitel, který má za úkol do psaní házet ideologické vidle a upozorňovat na okamžiky, kdy se scenáristická místnost příliš uzavírá do vlastní názorové bubliny.

Bouřlivé reakce vyvolala Ulice mnohokrát. Třeba když se řešilo, jestli je Vlastimil Pešek (hrál ho Rudolf Hrušínský ml.) opravdu bývalý udavač. Silné reakce vyvolala loňská smrt postavy Zdeničky Procházkové, kterou hrála Yvetta Blanarovičová. Postupující Alzheimerova choroba u ní vedla k rozhodnutí podstoupit asistovanou sebevraždu. „Lidé nám psali: Styďte se. Ale přišlo i spousta pozitivních reakcí,“ vzpomíná Iva Bergrová na dobu, kdy se osvědčila metoda takzvané „třistašedesátky“.

Ulice má být pro každého, ale není reaktivní ani zbytečně podbízivá, myslí si Irena Reifová. V tom se úspěšný seriál vlastně liší od většiny další televizní produkce, která hledá podobnou diváckou masu – často v eufemisticky řečeno morálně šedé zóně. Byla to právě Irena Reifová, kdo před několika lety vysvětlil, proč diváci tak milují Výměnu manželek. Sociální porno, které nám dává možnost pohoršit se a pobavit nad chováním účastníků.

Ulice připadá mnohým kritikům jako pokleslá zábava, ale tak žalostné jako s Výměnou manželek to s ní rozhodně není. Naopak. Jakkoli může svým haterům připadat banální nebo snad příliš laskavá či vtíravá, české společnosti přináší důležitá témata – od coming outu v pozdním věku až po klimatickou změnu. „Mám obrovskou radost, když něco řešíme a vidím, že v Respektu je to za měsíc na titulní straně,“ říká Mario Kubaš. „Samozřejmě, u nás to vyjde až za půl roku. Ale stejně pak vím, že máme tým, který dokáže vyčíst, co v Česku zrovna rezonuje.“

Že to dělají dobře, o tom svědčí i fakt, že vedle Televizních novin je Ulice druhým nejdůležitějším projektem Novy, který i po letech stále dosahuje na milionová čísla sledovanosti. Podle Reifové se mu navíc daří něco, co už se v éře nadvlády streamovacích platforem nevidí tak často: společné sledování televize. Dřív se televize brala jako pokleslá, osamělá zábava, ze které lidé degenerují. Výzkumy ale tvrdí přesný opak, tvrdí Reifová. Sledování televize, zvlášť u seriálů, jako je Ulice, je sociální činnost. Společně se dívají babičky s vnučkami. A každé nové drama se pak hojně probírá s kamarádkami v práci i na skleničce.

„Sledovat Ulici je jako antinetflix,“ dodává Reifová. Jak dlouho ale bude zdánlivě neotřesitelná dominance nekonečné soap opery ještě trvat?

„Jsem přesvědčený, že je to jeden z posledních televizních rituálů v České republice. V půl sedmé se zapne telka, dá se večeře a jede Ulice,“ říká Mario Kubaš. On i kolegyně Bergrová věří, že Ulice jen tak nezavře. Z vnuček se stanou nové fanynky rodiny Jordánových a dalších obyvatel malebné uličky, která už 20 let vypadá až na pár vývěsních štítů dost stejně – jen už po ní nejezdí staré favority, ale nové oktávky.

Ať už vypadá budoucnost Ulice jakkoli, 20 let v televizi není malý počin. „Přijde mi hrozně dojemné, když mluvím s paní, která říká: Když jsem začala koukat na ulici, měla jsem malé dítě. Teď je jí dvacet,“ vypráví herečka Kateřina Holánová. „Je to prostě kus života, který je spojený s tím seriálem. Je dojemné, jak moc je pro některé lidi ten seriál osobně důležitý.“

Podobně to vidí i její kolegyně Veronika Čermák Macková. Vzpomíná na tíživé období v Ulici, které už připomínali Kubaš s Bergrovou – Alzheimerovu chorobu její seriálové maminky Zdeničky. „Otevírali jsme témata, která byla pro lidi strašně citlivá. Diváci, kteří mají starší rodiče, prožívali ty situace s námi. Věděli, že na to nejsou sami. Už to, že mají lidé možnost se podívat, jak se dá podobná situace řešit, mě na Ulici uklidňuje.“

V den, kdy zpovídám obě seriálové herečky, jsou ateliéry v pražské Hostivaři plné lidí. Zatímco se představitelky Magdy a Ireny svěřují se svými pocity z účinkování v seriálu, dveře do labyrintu kulis a interiérů, které každý všední den sledují statisíce Čechů, se rychle zavřely. Nic se nesmí opozdit. Továrna na empatii jede dál.

„To nemůže uplynout měsíc, aby tahle škola nezažívala nějaké drama?“ rozčiluje se ve sborovně Irena Landová. Právě se od své kolegyně Magdy, dnes už spíš kamarádky než sokyně, dozvěděla nepříjemnou informaci. Jakou, to se nehodí prozrazovat.

Scéna, která se právě natáčí v ateliérech seriálu Ulice, se totiž bude vysílat až letos v prosinci. V té době za sebou bude mít oblíbená soap opera z produkce TV Nova něco přes 4800 epizod, 20 sezon a téměř 20 let v televizi. Za tu dobu si seriál zvládl udržet bezprecedentní čísla sledovanosti, i když kritikům nikdy příliš nevoněl. Možná je teď čas Ulici docenit.

„Seriálová továrna, v níž tráví denně 12 hodin Tereza Brodská, Radoslav Brzobohatý, Petr Vacek, Alena Vránová, Pavel Kříž a desítky dalších herců, běží naplno,“ psalo se v roce 2005 na serveru Idnes.cz. Už v té době se tedy v určitých kruzích seriál spojoval s výrobní linkou, která od pondělí do pátku produkuje příběhy. Svůj podíl na tom jistě měl i fakt, že ateliéry seriálu sídlí na adrese U Továrny v prostorách bývalé tiskárny.

Že pojem továrna není třeba brát pejorativně, tvrdí i Irena Reifová, vysokoškolská pedagožka z FSV UK, která se zabývá televizní kulturou. „Kritici opovrhují žánrem mýdlové opery, ale kritika má posuzovat věci v rámci žánru. A Nova v tomto žánru funguje perfektně od začátku až dodnes. Vyvinula skvělý produkční proces, úspěch Ulice je logický a zasloužený.“

S tím souhlasí i Magda a Irena z Ulice – teď, když jim skončil poslední natáčecí obraz, spíš Veronika Čermák Macková a Kateřina Holánová. O své práci pro nekonečný seriál mluví ve velkém sále seriálového ateliéru, kde je bufet s kavárnou a zázemím pro herce i štáb.

„Všechno tu funguje jako hodinky,“ říká představitelka Magdy, Veronika Čermák Macková. „Tady se jede na minuty. Je přesně vypočteno, kolik času strávím v maskérně, přesně načas jsme na place, natočíme přesně za tu dobu, za kterou máme. Všichni vědí, co mají dělat, všichni jsou připravení, nic vás nepřekvapí.“ Možná proto, že Ulice je dokonalý stroj, kde všechno funguje už tak dlouho, vyvolává v lidech dojem nějaké umělé výrobny na zábavu, uvažuje Čermák Macková.

„V tom mi to ale přijde ohromné,“ přidává Kateřina Holánová, „že to dokáže takhle fungovat. Všechno je profesionální, všechny složky jedou.“

Ulice se v televizích objevila v době, kdy v paměti domácího diváka ještě stále figuroval seriál dietlovského typu. Tak alespoň dobový kontext vysvětluje expertka na populární televizní kulturu Irena Reifová. S tvorbou Jaroslava Dietla, autora například legendární Nemocnice na kraji města, se Češi setkávali desítky let a na jediném programu. Sledovat jeho díla byla celorepubliková událost. Ulice nabízela něco jiného. Svátek, který se slaví každý všední den v týdnu.

Proč byl seriál okamžitě úspěšný, to se dodnes vysvětluje různě. Jistě pomohlo, že se velkolepý projekt vůbec podařilo vyjednat. Tvůrci měli na jednu stranu výhodu, že vstoupili na neznámé území – v Česku se o podobný seriál denního formátu nikdo nepokoušel. Na druhou stranu šlo o velký risk. Ulice od začátku potřebovala vybudovat obří makety celé ulice činžáků a k tomu vlastní ateliéry s byty všech rodin, ve kterých mohly souběžně natáčet dva štáby. Už tato obří vstupní investice Ulici odlišuje od čehokoli, co mělo alespoň zdánlivou ambici nejslavnější tuzemské soap opeře konkurovat. Všechny ostatní projekty podobného ražení vypadají či vypadaly levněji – a ani se nedají vysílat v tak vysoké frekvenci.

Michal Reitler, jeden z nejvýznamnějších mužů v pozadí tuzemské seriálové tvorby, který se podílel na vzniku nejslavnějších projektů pro Novu i Českou televizi jako Ulice, Případy 1. oddělení (ČT), Most! (ČT) nebo Iveta (Voyo), například chválí perfektní herecké obsazení. Už od prvních dílů v seriálu figurovala známá jména – Hana Maciuchová, Tereza Brodská či Radoslav Brzobohatý. Režie prvních deseti dílů se pak chopil ostřílený Dušan Klein.

Brzy navíc začalo být jasné, že Ulice bude přitahovat spoustu dalších kreativních lidí. Před kamerou se za necelé dvě dekády natáčení objevili snad všichni oblíbení herci a herečky současnosti i nedávné minulosti – od Martina Myšičky až po Lucii Vondráčkovou. Zároveň mohl divák sledovat, jak mladí či neznámí herci téměř v přímém přenosu postupně vyrůstali v herecké nebo popkulturní stálice – jako v případě Patricie Pagáčové nebo Jakuba Štáfka.

Ulice se ale může pyšnit i slušným týmem za kamerou. Své režijní i scenáristické schopnosti si tu procvičoval Patrik Hartl, příběhy Ulici vymýšlela i spisovatelka Irena Obermannová, na dramaturgii seriálu se velmi dlouho podílela expertka na každodenní trable Čechů spisovatelka Petra Soukupová, jejíž knihy pravidelně patří k domácím bestsellerům – a navrch sbírají nadšené kritiky.

Jak ale připomněla seriálová Magda, Ulice stojí a padá na spoustě lidí v pozadí, kteří celou masivní výrobní linku na každodennost dokážou zkoordinovat. Složité rozvrhy desítek až stovek herců, kameramanů, režisérů, interiérů v hostivařském ateliéru Ulice, ale i časové osy příběhových linek.

„Je to jako vesmírná loď,“ říká o psaní seriálu kreativní producent Mario Kubaš. Do týmu Ulice nastoupil teprve nedávno – má za sebou kariéru novináře, moderátora i herce (mohli jste ho vidět například v Hřebejkově filmu U mě dobrý z roku 2008). Jeho kolegyně, šéfdramaturgyně Iva Bergrová, na seriálu pracuje od samého začátku. Scházíme se v hostivařském ateliéru Ulice v době, kdy tu jako zázrakem žádný štáb nenatáčí. Máme čas si prohlédnout interiéry bytů jednotlivých postav i slavné exteriéry jedné přátelsky vypadající české ulice – v době svého vzniku asi největší televizní investice v tuzemských dějinách.

Při prohlídce po zákulisí se nakonec dostaneme i do kanceláří scenáristů. Bergrová s Kubašem mi pod podmínkou, že nic nebudu fotit, ukazují tabuli se schématem jednotlivých příběhových linek. Opravdu připomíná návod k sestrojení vesmírného plavidla. Systém expozic a komplikací je rozvržen tak, aby dávaly smysl jednotlivé díly, ale i jednotlivé příběhové linky, kterých je v současnosti sedm. V každé epizodě mají tři příběhové linky své dramatické oblouky. Dvakrát do roka pak mezi scenáristy probíhá takzvané velké linkování, při kterém se vymýšlí děj na následující půlrok. „Reálně teď řešíme, co se bude dít v dubnu 2025,“ přiznávají tvůrci Ulice.

Když se ale ptám, čím to je, že je Ulice už 20 let tak úspěšná, odpovídají jednoduše. S Ulicí se prostě dá ztotožnit. „Šíře postav je velká, aby měl každý možnost si najít něco, v čem se vidí,“ vysvětluje Bergrová. „Řešíme běžný život, takže diváci vidí, že na svoje problémy nejsou sami. Nejsou sami, kdo řeší peníze, práce, děti, vztahy a různé jiné situace.“

„Celé kouzlo té věci je vymodelovat na té jedné ulici nějakou hypotetickou českou společnost. Na sedmi linkách ukázat, co se v Čechách zrovna řeší,“ doplňuje Kubaš.

Oba tvůrci dodávají, že k Ulici se přichomýtlo mnoho lidí v domnění, že půjde o snadnou práci. Velmi brzy zjistili, že to tak není. „Psát obyčejnost bez kudrlinek, kde to nezachrání žádná poetická mlha, je velice těžké. Byli tu i věhlasní autoři, kteří zjistili, že tahle práce prostě není pro ně.“

Jak napsat banální příběh tak, aby v sobě měl něco dramatického? Jak dělat každodennost tak, aby se na ni dalo koukat? K tomu potřebujete zápletky, ale ony zápletky nesmí být moc očividné, protože pak je všichni odhalí, vysvětluje Mario Kubaš.

Největší umění Ulice, shodují se tvůrci, spočívá v tom, tyhle obyčejné, ale také křehké příběhy každodennosti dobře vystavět. Každý obraz musí mít svůj dramatický oblouk, stejně tak každý díl, každá příběhová linka. Autoři scénářů musí mít cit pro drobnosti, ale i pro velké situace. A také musí umět pracovat s tím, že ne všichni diváci budou mít na problematiku stejný názor. Přece se Iva nenechá Bidrmanem vydírat o další peníze!

Jak to vyřešit? „Říkáme tomu pracovně 360,“ vysvětlují tvůrci. K problému se v příběhu musí zaujmout všechna možná stanoviska. Teprve pak se k nějakému může postava přiklonit. Kubaš s Bergrovou tvrdí, že se v Ulici snaží nevyhýbat žádnému tématu. Kromě politiky. Politika rozděluje. Ulice má stmelovat.

Politice a jejímu dopadu na naši každodennost se samozřejmě nedá úplně vyhnout. Svým způsobem je ale tvůrčí tým Ulice veřejnoprávnější než Česká televize. V týmu scenáristů sedí narušitel, který má za úkol do psaní házet ideologické vidle a upozorňovat na okamžiky, kdy se scenáristická místnost příliš uzavírá do vlastní názorové bubliny.

Bouřlivé reakce vyvolala Ulice mnohokrát. Třeba když se řešilo, jestli je Vlastimil Pešek (hrál ho Rudolf Hrušínský ml.) opravdu bývalý udavač. Silné reakce vyvolala loňská smrt postavy Zdeničky Procházkové, kterou hrála Yvetta Blanarovičová. Postupující Alzheimerova choroba u ní vedla k rozhodnutí podstoupit asistovanou sebevraždu. „Lidé nám psali: Styďte se. Ale přišlo i spousta pozitivních reakcí,“ vzpomíná Iva Bergrová na dobu, kdy se osvědčila metoda takzvané „třistašedesátky“.

Ulice má být pro každého, ale není reaktivní ani zbytečně podbízivá, myslí si Irena Reifová. V tom se úspěšný seriál vlastně liší od většiny další televizní produkce, která hledá podobnou diváckou masu – často v eufemisticky řečeno morálně šedé zóně. Byla to právě Irena Reifová, kdo před několika lety vysvětlil, proč diváci tak milují Výměnu manželek. Sociální porno, které nám dává možnost pohoršit se a pobavit nad chováním účastníků.

Ulice připadá mnohým kritikům jako pokleslá zábava, ale tak žalostné jako s Výměnou manželek to s ní rozhodně není. Naopak. Jakkoli může svým haterům připadat banální nebo snad příliš laskavá či vtíravá, české společnosti přináší důležitá témata – od coming outu v pozdním věku až po klimatickou změnu. „Mám obrovskou radost, když něco řešíme a vidím, že v Respektu je to za měsíc na titulní straně,“ říká Mario Kubaš. „Samozřejmě, u nás to vyjde až za půl roku. Ale stejně pak vím, že máme tým, který dokáže vyčíst, co v Česku zrovna rezonuje.“

Že to dělají dobře, o tom svědčí i fakt, že vedle Televizních novin je Ulice druhým nejdůležitějším projektem Novy, který i po letech stále dosahuje na milionová čísla sledovanosti. Podle Reifové se mu navíc daří něco, co už se v éře nadvlády streamovacích platforem nevidí tak často: společné sledování televize. Dřív se televize brala jako pokleslá, osamělá zábava, ze které lidé degenerují. Výzkumy ale tvrdí přesný opak, tvrdí Reifová. Sledování televize, zvlášť u seriálů, jako je Ulice, je sociální činnost. Společně se dívají babičky s vnučkami. A každé nové drama se pak hojně probírá s kamarádkami v práci i na skleničce.

„Sledovat Ulici je jako antinetflix,“ dodává Reifová. Jak dlouho ale bude zdánlivě neotřesitelná dominance nekonečné soap opery ještě trvat?

„Jsem přesvědčený, že je to jeden z posledních televizních rituálů v České republice. V půl sedmé se zapne telka, dá se večeře a jede Ulice,“ říká Mario Kubaš. On i kolegyně Bergrová věří, že Ulice jen tak nezavře. Z vnuček se stanou nové fanynky rodiny Jordánových a dalších obyvatel malebné uličky, která už 20 let vypadá až na pár vývěsních štítů dost stejně – jen už po ní nejezdí staré favority, ale nové oktávky.

Ať už vypadá budoucnost Ulice jakkoli, 20 let v televizi není malý počin. „Přijde mi hrozně dojemné, když mluvím s paní, která říká: Když jsem začala koukat na ulici, měla jsem malé dítě. Teď je jí dvacet,“ vypráví herečka Kateřina Holánová. „Je to prostě kus života, který je spojený s tím seriálem. Je dojemné, jak moc je pro některé lidi ten seriál osobně důležitý.“

Podobně to vidí i její kolegyně Veronika Čermák Macková. Vzpomíná na tíživé období v Ulici, které už připomínali Kubaš s Bergrovou – Alzheimerovu chorobu její seriálové maminky Zdeničky. „Otevírali jsme témata, která byla pro lidi strašně citlivá. Diváci, kteří mají starší rodiče, prožívali ty situace s námi. Věděli, že na to nejsou sami. Už to, že mají lidé možnost se podívat, jak se dá podobná situace řešit, mě na Ulici uklidňuje.“

V den, kdy zpovídám obě seriálové herečky, jsou ateliéry v pražské Hostivaři plné lidí. Zatímco se představitelky Magdy a Ireny svěřují se svými pocity z účinkování v seriálu, dveře do labyrintu kulis a interiérů, které každý všední den sledují statisíce Čechů, se rychle zavřely. Nic se nesmí opozdit. Továrna na empatii jede dál.