„Možná jsme přešlechtění pudlové,“ uvažuje oblíbená česká herečka. A tvrdí, že jsme od sebe odpojení. „Možná budeš pracovat u krav,“ přemýšlela, když před lety zažívala herecké vyhoření.

Na scéně působí Tatiana Dyková už třicet let. Za pár dní se objeví v nové komedii Jana Hřebejka Výjimečný stav. Hraje v ní oblíbenou novinářku, jejíž partner v podání Ondřeje Vetchého připraví největší informační blamáž v dějinách tuzemských médií.

Na otázku, jestli existuje jen jedna pravda, ale herečka odpovídá, že ne. „Každý člověk čte svět svou optikou. To je na něm strašně zajímavé,“ myslí si oblíbená česká herečka.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví i o tom, jak se vyrovnává s únavou a přehlcením a proč čím dál víc vyhledává prostotu. „Jsme odpojení od svých pocitů, citů i od svých smyslů,“ říká Dyková, která nejraději odpočívá na dlouhých poutích.

„Jednou zjistíte, že existuje více pravd,“ říká jedna postava ve Výjimečném stavu. Jak to máte vy? Je jedna pravda, nebo je jich více?

Určitě je jich více. Je více pohledů a také záleží, jak chcete život vidět. Je to vlastně velké téma téhle doby. Z čehož ale nevyjímám novináře – u nich by měla být touha po faktické pravdě. Ale jak si to pak každý přechroustá, jaký si udělá obraz, to my nemůžeme tušit, protože každý má za sebou nějaké zázemí, něco, co ho ovlivňuje, co určuje jeho směr. Každý člověk čte svět svou optikou, a to je na něm strašně zajímavé. Myslím, že si to začínáme uvědomovat až teď.

A není rozdíl mezi pravdou a názorem?

Nejdřív si musíme říct, co je pravda.

(Smích) To je dobrá poznámka. Pravda je něco, co se těžko zpochybňuje, co má nějaké objektivní činitele. Něco, co se dá vypreparovat a bude to pořád stejné, ať na to kouká kdokoli.

Podle mě jsou to určité zásadní body. Fakta. Byli jsme tam a bylo to v Řecku, dejme tomu. Ale když to budu vyprávět já, bude to jiný příběh, než když to bude vyprávět můj muž nebo moje děti.

Líbí se mi, že jste vybrala to Řecko.

Kdy jste naposledy musela řešit, kdo má pravdu? Třeba při roli matky Mašínů ve filmu Bratři?

Určitě to byl jeden z příkladů. Mně se na tom filmu líbilo, že nabízel možnost mnoha úhlů pohledu, nebyla to pro mě agitka.

Jaký máte vztah k novinářům?

Rozděluju novináře na více skupin. Jsou ti, které bych asi měla sledovat, abych měla politický, kulturní a společenský rozhled. Politika mě moc nezajímá, vlastně mi dost bere energii. Když den začnu cvrlikáním ptáků a pak si otevřu zprávy, moje energie klesne. Zprávy jsou hrozně zaměřené na negaci. To mi vadí.

A pak jsou samozřejmě novináři, se kterými dělám rozhovory. Některé už znám, mám je ráda, o některých vím, že nehovoří jazykem, kterým třeba hovořím já, takže to bude trošku náročnější. A na některé jsem zvědavá – jako třeba dneska.

A pak jsou bulvární novináři. S nimi opravdu nepeču a myslím si, že mohou za celý ten guláš, který tu teď máme.

V rozhovoru pro mého kolegu Tomáše Macu jste loni řekla: „V posledních letech mám pocit, že česká kinematografie zabředla do jisté fádnosti, začaly se točit hlavně z mého pohledu kraviny, které neřeší nic jiného, než má mě ráda, nemá mě ráda.“ Čím to je?

Buď za to mohou tvůrci, kteří to sázejí na první dobrou. Nepotřebují moc těžký příběh, hledají spotřebního diváka, který nechce namáhat hlavičku a chce si odpočinout. Pro tenhle typ lidí se tvoří nejlépe – kasa cinkne.

A pak je tady otázka, proč se tu tak dlouho drží ty hloupé komedie. I ze svého pohledu musím říct, že když se chci podívat na nějaký film a je v něm násilí, vypínám ho. Násilí je všude. Jakmile je ve filmu temnota, jakmile se mě film snaží udržovat v napětí, tak končím. Potřebuju od filmu bezpečné prostředí. Chci ve filmu poznávat vztahy, zasmát se, nebo naopak řešit komplikované věci, ale mám ráda, když je tam bezpečí.

Doba je těžká. Tak jako za války vznikaly kabarety a lidi vyhledávali lehkou zábavu, si dnes možná potřebují v kině odfrknout.

Co v té kinematografii chybí?

Dobré scénáře, silné příběhy a odvaha pustit se do hlubších témat. Vztahy tady byly a budou. Všichni je řešíme. Máme děti, nemocnou babičku, řešíme rozvod a víme, že to bude blbé pro všechny. Někdy se obětujete pro druhé. To jsou témata, která se podle mě vynechávají.

Četl jsem, že už jste vymýšlela námět k filmu, který by se týkal žen v přechodu.

Přišlo mi to jako hrozně zajímavé téma. Období přechodu přece stojí před úplně každou ženou.

Takže minimálně velká návštěvnost.

Mohlo by to zajímat i muže, protože vedle těch žen žijí. Přechod je hrozně zvláštní období. Vůbec nevím, jestli to opravdu ta příroda takhle myslela, anebo jestli už jsme tak prostě opravdu přešlechtění pudlové, že to pak s námi takhle cloumá. Máte třeba velkou rodinu, hodně dětí, a najednou všechny dospějou a vy opravdu zůstáváte sama s partnerem. A najednou – co se životem?

Nebo – přicházíte o fyzickou sílu. To je možná téma spíš pro muže. O tom se také moc nemluví.

Vaše děti za pár let dorostou do věku vašich prvních filmových hrdinek. Budou rozumět filmům jako Šeptej?

Mému nejstaršímu synovi je 19. Už mě v tom přerostl, když jsem hrála Šeptej, bylo mi asi 17. Ta doba je zvláštní. Mladí lidi se vracejí k tomu, co jsme dělali, všechno recyklují, devadesátky jsou pro ně přitažlivé, ty filmy znají, znají i hudbu devadesátek a berou věci podobně jako my brali šedesátky.

Jak ale pozoruju dnešní dvacátníky, tak myslím, že někteří už jsou úplně v Americe a Čechy je vůbec nezajímají. Neznají české herce ani filmy, natožpak ty 20 let staré. Pak jsou tu ale mladí lidi kolem mého syna a pro ty jsou prostě devadesátky v módě.

Devadesátky jsou nepochybně v módě, ale zároveň je spousta hlasů, které se na ně dívají zpětně kriticky.

Kriticky reflektovat můžete cokoliv. Každá doba bude vždycky pro někoho strašně těžká, jinému naopak pomůže. Myslím, že se všecko teprve začíná ukazovat. No… pustili nás z řetězu jak vlčáky a byli jsme úplně urvaní. Nevšimli jsme si, že mezitím ti chytřejší to tady všechno rozkradou a že se ty otěže pustily moc. Předtím to ale zase bylo moc utáhlé a stejně se kradlo. Takže je pořád co kritizovat a z něčeho být nadšený.

Možná je to těch víc pravd.

To je zatím pro mě taky velká otázka. Nemůžu to řešit s Františkem, svým nejstarším synem, protože on je podstatou introvert a velice přemýšlivý člověk. Budu se s tím potýkat asi až se svým prostředním synem. Má v sobě vrozené rebelství. Jsem zvědavá, jak s ním bude vylézat, jak ho ten systém zpracuje. Byla by to škoda. Myslím, že rebelství je potřeba. Takoví lidi jsou kořením doby.

Herectví se věnujete už třicet let. Přesto o sobě pořád pochybujete.

Mám víc rádců, někdy takových, kteří nejsou úplně dobří, když si je člověk moc vezme k srdci. Vystačím si sama se sebou. Pak je ještě kritika těch ostatních. Na jednoho člověka je toho docela dost. Já mám ale pochyby ráda. Ženou vás pořád dál. No tak se to příště pokusím udělat jinak. Je to takový neustálý vnitřní dialog.

Kolem roku 2019 jste si dokonce vzala sabatikl.

Byla jsem strašně unavená. Točili jsme Aristokratku s Hynkem Čermákem. Když pracujete na komedii, musíte pořád startovat naivitu a akčnost a jet z nuly na 150 %. Bylo to jako byste unavený musel uběhnout stovku. Hynek mi říkal: Co jsi překvapená? Jsi motor českého filmu už tolik let. Máš právo si odpočinout.

To mě vůbec nenapadlo. To je perfektní myšlenka, říkala jsem si.

Potom jsem zkoušela Medu na letní scéně Kampy a to už jsem věděla, že jdu do naprostých rezerv a že to začíná zavánět naprostým vyhořením. Musela jsem si dát pauzu. Chvíli na to přišel COVID a pauza přišla všude.

Ještě měsíc poté, co jsem si dala pauzu, jsem v noci šla čůrat v pět hodin ráno a říkala jsem si – Teď bych sedala do auta a jela na natáčení, dali by mi tam vajíčka na umělohmotném talířku, seděla bych v karavanu a učila se text. Fuj. Měla jsem k tomu odpor, bylo mi z toho špatně. Něco uvnitř mě bylo obrovsky smutného, bála jsem se, že jsem definitivně skončila a moje herecká část si říkala: Tak mi už si nikdy nezahrajeme.

Další část mě odpovídala: Život není jen herectví. Můžeš si otevřít květinářství nebo cukrárnu, budeš na chalupě. Budeš pracovat u krav, to tě baví. Miluju telátka. Takovéhle jsem měla nápady.

Po nějakém čase jsem zase začala uvažovat: Tohle by bylo hezké udělat na divadle. Aha, říkala jsem si, už mi to zase takhle přemýšlí. Bylo jsem zase odpočatá a čerstvá.

Často vyrážíte na poutě. Rebecca Solnit píše, že chůze je skvělá na přemýšlení, protože oboje jde ve stejném tempu. Co děláte při chůzi? Přemýšlíte?

Má to fáze. Když máte na pouť třeba 14 dní, první tři dny ještě dobíhá všechno předtím. Pak začne dobrá fáze. Přichází prázdno, cítíte, že hlava odpočívá, začne si všímat, kudy jde. Začnou se probouzet vjemy, citlivost. Pak je další fáze – začínáte plánovat. A to je také moc hezké, protože jdete přírodou, která nabízí spoustu podnětů. Přicházejí radostné stavy, k tomu víte, že je tělo strašně unavené, cítíte, že to vnitřnostem – střevům, srdci, plícím – dělá strašně dobře. Děláte pro sebe dobrou a přitom tak strašně přirozenou věc.

Mluvila jste o lidech jako o šlechtěných pudlech. Říkal jsem si, jestli poutě a otužování, které taky praktikujete, je vaše snaha oklepat se z toho lidského pudlovství.

Mám ráda prosté věci. Dělá mi dobře být na chalupě, jíst tam chleba s máslem a pít kafe. V Praze nebo v městském světě obecně – a také v naší profesi – je strašně moc vjemů. Všechno je přeplácané. Prostota mi dělá dobře.

V jednom rozhovoru jste řekla, že máte výcvik Wima Hofa. V pořadu 5:59 kolegové pořídili rozhovor s nizozemskými novináři, kteří tvrdí, že Wim Hof je násilník. Jak se má člověk vyrovnat s tím, že někdo, komu věřil, kým se inspiruje, udělá něco takového?

Je to strašně těžké. Ale každý má svobodnou volbu. Tím neobhajuju pana Hofa. Jeho metoda je strašně drsná. Znám úplně extrémní otužování, kdy vysekáte led a pak si tam lehnete. Musíte použít odpojení od sebe, protože jinak vám tělo i mozek dává signál: hele, jsi úplný blázen, jdeš do nebezpečné věci. Můžeš se podchladit, ani nevíš, jak je to hluboké a co se ve vodě děje. Takže se musíte odpojit od té hlavy a od všech tělesných signálů.

Když jsem zkoumala, proč teda Wim Hof je tak oblíbený, proč vlastně tak narostly počty lidí, kteří tohle dělají, tak mi došlo, že doba tomu nahrává. Že vlastně odpojení jsme a že nám to nedělá takový problém.

Otužování mě neopustilo, ale já jsem si udělala svou metodu. Když jsem Wim Hofa pozorovala, řekla jsem si, že je to fanatik úplně ve všem a že možná odpojuje hlavu i v jiných případech svého života.

Řekla jste, že jsme odpojení?

Jsme odpojení od svých pocitů, citů i od svých smyslů.

Napojit se zpátky jde třeba tou chůzí?

Určitě. Ale potřebujeme na to čas. Není to tak, že dneska odpoledne půjdu a pak se jako napojím. Když je někdo hodně odpojený, tak je to málo. Je to stejné jako ve vztahu. Když měsíce každý z toho páru pracuje, nevidí se, žijí v nějaké hektičnosti, tak se samozřejmě od sebe vzdálí, odpojí se – a pak nestačí jedna večeře. Chce to čas, aby se zase napojili, pak mohou zažívat to hezké.

„Možná jsme přešlechtění pudlové,“ uvažuje oblíbená česká herečka. A tvrdí, že jsme od sebe odpojení. „Možná budeš pracovat u krav,“ přemýšlela, když před lety zažívala herecké vyhoření.

Na scéně působí Tatiana Dyková už třicet let. Za pár dní se objeví v nové komedii Jana Hřebejka Výjimečný stav. Hraje v ní oblíbenou novinářku, jejíž partner v podání Ondřeje Vetchého připraví největší informační blamáž v dějinách tuzemských médií.

Na otázku, jestli existuje jen jedna pravda, ale herečka odpovídá, že ne. „Každý člověk čte svět svou optikou. To je na něm strašně zajímavé,“ myslí si oblíbená česká herečka.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví i o tom, jak se vyrovnává s únavou a přehlcením a proč čím dál víc vyhledává prostotu. „Jsme odpojení od svých pocitů, citů i od svých smyslů,“ říká Dyková, která nejraději odpočívá na dlouhých poutích.

„Jednou zjistíte, že existuje více pravd,“ říká jedna postava ve Výjimečném stavu. Jak to máte vy? Je jedna pravda, nebo je jich více?

Určitě je jich více. Je více pohledů a také záleží, jak chcete život vidět. Je to vlastně velké téma téhle doby. Z čehož ale nevyjímám novináře – u nich by měla být touha po faktické pravdě. Ale jak si to pak každý přechroustá, jaký si udělá obraz, to my nemůžeme tušit, protože každý má za sebou nějaké zázemí, něco, co ho ovlivňuje, co určuje jeho směr. Každý člověk čte svět svou optikou, a to je na něm strašně zajímavé. Myslím, že si to začínáme uvědomovat až teď.

A není rozdíl mezi pravdou a názorem?

Nejdřív si musíme říct, co je pravda.

(Smích) To je dobrá poznámka. Pravda je něco, co se těžko zpochybňuje, co má nějaké objektivní činitele. Něco, co se dá vypreparovat a bude to pořád stejné, ať na to kouká kdokoli.

Podle mě jsou to určité zásadní body. Fakta. Byli jsme tam a bylo to v Řecku, dejme tomu. Ale když to budu vyprávět já, bude to jiný příběh, než když to bude vyprávět můj muž nebo moje děti.

Líbí se mi, že jste vybrala to Řecko.

Kdy jste naposledy musela řešit, kdo má pravdu? Třeba při roli matky Mašínů ve filmu Bratři?

Určitě to byl jeden z příkladů. Mně se na tom filmu líbilo, že nabízel možnost mnoha úhlů pohledu, nebyla to pro mě agitka.

Jaký máte vztah k novinářům?

Rozděluju novináře na více skupin. Jsou ti, které bych asi měla sledovat, abych měla politický, kulturní a společenský rozhled. Politika mě moc nezajímá, vlastně mi dost bere energii. Když den začnu cvrlikáním ptáků a pak si otevřu zprávy, moje energie klesne. Zprávy jsou hrozně zaměřené na negaci. To mi vadí.

A pak jsou samozřejmě novináři, se kterými dělám rozhovory. Některé už znám, mám je ráda, o některých vím, že nehovoří jazykem, kterým třeba hovořím já, takže to bude trošku náročnější. A na některé jsem zvědavá – jako třeba dneska.

A pak jsou bulvární novináři. S nimi opravdu nepeču a myslím si, že mohou za celý ten guláš, který tu teď máme.

V rozhovoru pro mého kolegu Tomáše Macu jste loni řekla: „V posledních letech mám pocit, že česká kinematografie zabředla do jisté fádnosti, začaly se točit hlavně z mého pohledu kraviny, které neřeší nic jiného, než má mě ráda, nemá mě ráda.“ Čím to je?

Buď za to mohou tvůrci, kteří to sázejí na první dobrou. Nepotřebují moc těžký příběh, hledají spotřebního diváka, který nechce namáhat hlavičku a chce si odpočinout. Pro tenhle typ lidí se tvoří nejlépe – kasa cinkne.

A pak je tady otázka, proč se tu tak dlouho drží ty hloupé komedie. I ze svého pohledu musím říct, že když se chci podívat na nějaký film a je v něm násilí, vypínám ho. Násilí je všude. Jakmile je ve filmu temnota, jakmile se mě film snaží udržovat v napětí, tak končím. Potřebuju od filmu bezpečné prostředí. Chci ve filmu poznávat vztahy, zasmát se, nebo naopak řešit komplikované věci, ale mám ráda, když je tam bezpečí.

Doba je těžká. Tak jako za války vznikaly kabarety a lidi vyhledávali lehkou zábavu, si dnes možná potřebují v kině odfrknout.

Co v té kinematografii chybí?

Dobré scénáře, silné příběhy a odvaha pustit se do hlubších témat. Vztahy tady byly a budou. Všichni je řešíme. Máme děti, nemocnou babičku, řešíme rozvod a víme, že to bude blbé pro všechny. Někdy se obětujete pro druhé. To jsou témata, která se podle mě vynechávají.

Četl jsem, že už jste vymýšlela námět k filmu, který by se týkal žen v přechodu.

Přišlo mi to jako hrozně zajímavé téma. Období přechodu přece stojí před úplně každou ženou.

Takže minimálně velká návštěvnost.

Mohlo by to zajímat i muže, protože vedle těch žen žijí. Přechod je hrozně zvláštní období. Vůbec nevím, jestli to opravdu ta příroda takhle myslela, anebo jestli už jsme tak prostě opravdu přešlechtění pudlové, že to pak s námi takhle cloumá. Máte třeba velkou rodinu, hodně dětí, a najednou všechny dospějou a vy opravdu zůstáváte sama s partnerem. A najednou – co se životem?

Nebo – přicházíte o fyzickou sílu. To je možná téma spíš pro muže. O tom se také moc nemluví.

Vaše děti za pár let dorostou do věku vašich prvních filmových hrdinek. Budou rozumět filmům jako Šeptej?

Mému nejstaršímu synovi je 19. Už mě v tom přerostl, když jsem hrála Šeptej, bylo mi asi 17. Ta doba je zvláštní. Mladí lidi se vracejí k tomu, co jsme dělali, všechno recyklují, devadesátky jsou pro ně přitažlivé, ty filmy znají, znají i hudbu devadesátek a berou věci podobně jako my brali šedesátky.

Jak ale pozoruju dnešní dvacátníky, tak myslím, že někteří už jsou úplně v Americe a Čechy je vůbec nezajímají. Neznají české herce ani filmy, natožpak ty 20 let staré. Pak jsou tu ale mladí lidi kolem mého syna a pro ty jsou prostě devadesátky v módě.

Devadesátky jsou nepochybně v módě, ale zároveň je spousta hlasů, které se na ně dívají zpětně kriticky.

Kriticky reflektovat můžete cokoliv. Každá doba bude vždycky pro někoho strašně těžká, jinému naopak pomůže. Myslím, že se všecko teprve začíná ukazovat. No… pustili nás z řetězu jak vlčáky a byli jsme úplně urvaní. Nevšimli jsme si, že mezitím ti chytřejší to tady všechno rozkradou a že se ty otěže pustily moc. Předtím to ale zase bylo moc utáhlé a stejně se kradlo. Takže je pořád co kritizovat a z něčeho být nadšený.

Možná je to těch víc pravd.

To je zatím pro mě taky velká otázka. Nemůžu to řešit s Františkem, svým nejstarším synem, protože on je podstatou introvert a velice přemýšlivý člověk. Budu se s tím potýkat asi až se svým prostředním synem. Má v sobě vrozené rebelství. Jsem zvědavá, jak s ním bude vylézat, jak ho ten systém zpracuje. Byla by to škoda. Myslím, že rebelství je potřeba. Takoví lidi jsou kořením doby.

Herectví se věnujete už třicet let. Přesto o sobě pořád pochybujete.

Mám víc rádců, někdy takových, kteří nejsou úplně dobří, když si je člověk moc vezme k srdci. Vystačím si sama se sebou. Pak je ještě kritika těch ostatních. Na jednoho člověka je toho docela dost. Já mám ale pochyby ráda. Ženou vás pořád dál. No tak se to příště pokusím udělat jinak. Je to takový neustálý vnitřní dialog.

Kolem roku 2019 jste si dokonce vzala sabatikl.

Byla jsem strašně unavená. Točili jsme Aristokratku s Hynkem Čermákem. Když pracujete na komedii, musíte pořád startovat naivitu a akčnost a jet z nuly na 150 %. Bylo to jako byste unavený musel uběhnout stovku. Hynek mi říkal: Co jsi překvapená? Jsi motor českého filmu už tolik let. Máš právo si odpočinout.

To mě vůbec nenapadlo. To je perfektní myšlenka, říkala jsem si.

Potom jsem zkoušela Medu na letní scéně Kampy a to už jsem věděla, že jdu do naprostých rezerv a že to začíná zavánět naprostým vyhořením. Musela jsem si dát pauzu. Chvíli na to přišel COVID a pauza přišla všude.

Ještě měsíc poté, co jsem si dala pauzu, jsem v noci šla čůrat v pět hodin ráno a říkala jsem si – Teď bych sedala do auta a jela na natáčení, dali by mi tam vajíčka na umělohmotném talířku, seděla bych v karavanu a učila se text. Fuj. Měla jsem k tomu odpor, bylo mi z toho špatně. Něco uvnitř mě bylo obrovsky smutného, bála jsem se, že jsem definitivně skončila a moje herecká část si říkala: Tak mi už si nikdy nezahrajeme.

Další část mě odpovídala: Život není jen herectví. Můžeš si otevřít květinářství nebo cukrárnu, budeš na chalupě. Budeš pracovat u krav, to tě baví. Miluju telátka. Takovéhle jsem měla nápady.

Po nějakém čase jsem zase začala uvažovat: Tohle by bylo hezké udělat na divadle. Aha, říkala jsem si, už mi to zase takhle přemýšlí. Bylo jsem zase odpočatá a čerstvá.

Často vyrážíte na poutě. Rebecca Solnit píše, že chůze je skvělá na přemýšlení, protože oboje jde ve stejném tempu. Co děláte při chůzi? Přemýšlíte?

Má to fáze. Když máte na pouť třeba 14 dní, první tři dny ještě dobíhá všechno předtím. Pak začne dobrá fáze. Přichází prázdno, cítíte, že hlava odpočívá, začne si všímat, kudy jde. Začnou se probouzet vjemy, citlivost. Pak je další fáze – začínáte plánovat. A to je také moc hezké, protože jdete přírodou, která nabízí spoustu podnětů. Přicházejí radostné stavy, k tomu víte, že je tělo strašně unavené, cítíte, že to vnitřnostem – střevům, srdci, plícím – dělá strašně dobře. Děláte pro sebe dobrou a přitom tak strašně přirozenou věc.

Mluvila jste o lidech jako o šlechtěných pudlech. Říkal jsem si, jestli poutě a otužování, které taky praktikujete, je vaše snaha oklepat se z toho lidského pudlovství.

Mám ráda prosté věci. Dělá mi dobře být na chalupě, jíst tam chleba s máslem a pít kafe. V Praze nebo v městském světě obecně – a také v naší profesi – je strašně moc vjemů. Všechno je přeplácané. Prostota mi dělá dobře.

V jednom rozhovoru jste řekla, že máte výcvik Wima Hofa. V pořadu 5:59 kolegové pořídili rozhovor s nizozemskými novináři, kteří tvrdí, že Wim Hof je násilník. Jak se má člověk vyrovnat s tím, že někdo, komu věřil, kým se inspiruje, udělá něco takového?

Je to strašně těžké. Ale každý má svobodnou volbu. Tím neobhajuju pana Hofa. Jeho metoda je strašně drsná. Znám úplně extrémní otužování, kdy vysekáte led a pak si tam lehnete. Musíte použít odpojení od sebe, protože jinak vám tělo i mozek dává signál: hele, jsi úplný blázen, jdeš do nebezpečné věci. Můžeš se podchladit, ani nevíš, jak je to hluboké a co se ve vodě děje. Takže se musíte odpojit od té hlavy a od všech tělesných signálů.

Když jsem zkoumala, proč teda Wim Hof je tak oblíbený, proč vlastně tak narostly počty lidí, kteří tohle dělají, tak mi došlo, že doba tomu nahrává. Že vlastně odpojení jsme a že nám to nedělá takový problém.

Otužování mě neopustilo, ale já jsem si udělala svou metodu. Když jsem Wim Hofa pozorovala, řekla jsem si, že je to fanatik úplně ve všem a že možná odpojuje hlavu i v jiných případech svého života.

Řekla jste, že jsme odpojení?

Jsme odpojení od svých pocitů, citů i od svých smyslů.

Napojit se zpátky jde třeba tou chůzí?

Určitě. Ale potřebujeme na to čas. Není to tak, že dneska odpoledne půjdu a pak se jako napojím. Když je někdo hodně odpojený, tak je to málo. Je to stejné jako ve vztahu. Když měsíce každý z toho páru pracuje, nevidí se, žijí v nějaké hektičnosti, tak se samozřejmě od sebe vzdálí, odpojí se – a pak nestačí jedna večeře. Chce to čas, aby se zase napojili, pak mohou zažívat to hezké.