Je krásný letní prázdninový den. Slunce svítí a hřeje, ale není dusno, venku je vlahý vzduch. Stojíte v udržovaném vesnickém dvoupatrovém domě, který má jednu venkovní zeď prosklenou. Kolem něj je zahrada s udržovaným trávníkem plná květin a stromů. Uprostřed zahrady je studna a vedle ní barevné kamínky, od kterých se odráží záblesky světla. Uvnitř domu je čisto, naklizeno. Vybavení je sladěné s důrazem na detail, prostoru dominují pastelové barvy. Po schodišti se prohání černý kocour s bílou náprsenkou.

Idylický pohled na vesnický příbytek nejdřív jen nenápadně kontrastuje s tím, co prožívá rodina uvnitř. Je rok 1992, ale vlastně je to jedno. Podobný příběh, jaký vypráví ve Světýlkách režisérka a scénáristka Beata Parkanová by se mohl odehrát –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a nejspíš se i odehrává –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kdykoli a kdekoli.

Šestiletá Amálka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ holčička s podmanivýma očima a zrzavými vlasy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pobíhá po domě a evidentně se nudí. Její rodiče a prarodiče v přízemí něco probírají a nemají na ni čas. Občas zvýší hlas. Babička holčičky se evidentně zlobí. Když se Amálka po chvíli snaží debatu dospělých nabourat, ostře ji odpálkují a pošlou ji do jejího pokoje. Amálka si možná poprvé uvědomuje, že život nebude tak jednoduchý.

Je to zjištění, které pro ni možná nebude důležité ten den a možná nikdy, ale taky se může stát, že jí bude formovat celý život. Je to tak nenápadné poznání, že ještě není jasné, jak důležitou roli v jejím osudě bude hrát.

A podobně prostý je i scénář filmu Světýlka. Nikde žádný výrazný zvrat, žádná scéna, která by diváka nutila si snímek zapamatovat. Navzdory tomu může mít film na publikum zásadní dopad, protože Světýlka jsou silná zejména v tom, jak pracují s univerzálními zkušenostmi v každém z nás.

Hlavní postava, malá Amálka, diváka provází po jeho vlastních pocitech důsledně a z příběhu tak v podstatě nikdy nezmizí. Doslova. Kamera z obličeje mladé herečky Mii Bankó v podstatě nespustí oči. Představitele většiny zbylých rolí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Veroniku Žilkovou, Martina Fingera, Elizavetu Maximovou a Marka Geišberga –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zabere jen občas a upřímně by nezaškodilo, kdyby i od toho režisérka upustila. Občasné pohledy mimo Amálčin obličej divákovi nic nepřinesou, spíš ho vytrhnou z přemýšlení o tom, co zažívali v dětství oni sami, nebo nad čím tak může přemýšlet malá Amálka.

Podobně nadbytečně v tomto ohledu působí i občasné prostřihy na detaily toho, co se stalo v předchozí scéně.

Snímek by si bohatě vystačil s tím, že by sledoval jenom Miu Bankó. Navzdory svému útlému věku (v době natáčení jí bylo sedm let) i nedostatku předchozích zkušeností herečka působí naprosto přirozeně a dokáže diváky v podstatě okamžitě vtáhnout do děje.

Díky jejímu výkonu nemáte problém přenést se do vlastních dětských let a přemýšlet nad tím, o čem asi byly ty hádky, které jste tajně poslouchali přes zeď a kterým jste dost dobře nemohli rozumět. Dumáte nad tím, kdy poprvé jste dostali pocit, že vám rodiče něco tají a co asi znamenaly poznámky babičky, která nadávala na to, že si její dcera ničeho neváží.

Příběh Amálky a vlastně i režisérky Beaty Parkanové, která se netají tím, že nejen ve Světýlkách, ale i ve svých předchozích projektech Chvilky a Slovo čerpala při psaní scénáře z vlastních zkušeností, zkrátka promlouvá ke každému, kdo je ochoten jeho nenápadným vzkazům naslouchat. Mnohem víc než o jednom hezkém letním dni v roce 1992 je nakonec o příbězích v každém z nás, které si díky filmu znovu převyprávíte ve vlastní hlavě.

Možná v nich tentokrát najdete něco, co jste před lety neviděli. Kdo ví.

Je krásný letní prázdninový den. Slunce svítí a hřeje, ale není dusno, venku je vlahý vzduch. Stojíte v udržovaném vesnickém dvoupatrovém domě, který má jednu venkovní zeď prosklenou. Kolem něj je zahrada s udržovaným trávníkem plná květin a stromů. Uprostřed zahrady je studna a vedle ní barevné kamínky, od kterých se odráží záblesky světla. Uvnitř domu je čisto, naklizeno. Vybavení je sladěné s důrazem na detail, prostoru dominují pastelové barvy. Po schodišti se prohání černý kocour s bílou náprsenkou.

Idylický pohled na vesnický příbytek nejdřív jen nenápadně kontrastuje s tím, co prožívá rodina uvnitř. Je rok 1992, ale vlastně je to jedno. Podobný příběh, jaký vypráví ve Světýlkách režisérka a scénáristka Beata Parkanová by se mohl odehrát –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a nejspíš se i odehrává –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kdykoli a kdekoli.

Šestiletá Amálka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ holčička s podmanivýma očima a zrzavými vlasy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pobíhá po domě a evidentně se nudí. Její rodiče a prarodiče v přízemí něco probírají a nemají na ni čas. Občas zvýší hlas. Babička holčičky se evidentně zlobí. Když se Amálka po chvíli snaží debatu dospělých nabourat, ostře ji odpálkují a pošlou ji do jejího pokoje. Amálka si možná poprvé uvědomuje, že život nebude tak jednoduchý.

Je to zjištění, které pro ni možná nebude důležité ten den a možná nikdy, ale taky se může stát, že jí bude formovat celý život. Je to tak nenápadné poznání, že ještě není jasné, jak důležitou roli v jejím osudě bude hrát.

A podobně prostý je i scénář filmu Světýlka. Nikde žádný výrazný zvrat, žádná scéna, která by diváka nutila si snímek zapamatovat. Navzdory tomu může mít film na publikum zásadní dopad, protože Světýlka jsou silná zejména v tom, jak pracují s univerzálními zkušenostmi v každém z nás.

Hlavní postava, malá Amálka, diváka provází po jeho vlastních pocitech důsledně a z příběhu tak v podstatě nikdy nezmizí. Doslova. Kamera z obličeje mladé herečky Mii Bankó v podstatě nespustí oči. Představitele většiny zbylých rolí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Veroniku Žilkovou, Martina Fingera, Elizavetu Maximovou a Marka Geišberga –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zabere jen občas a upřímně by nezaškodilo, kdyby i od toho režisérka upustila. Občasné pohledy mimo Amálčin obličej divákovi nic nepřinesou, spíš ho vytrhnou z přemýšlení o tom, co zažívali v dětství oni sami, nebo nad čím tak může přemýšlet malá Amálka.

Podobně nadbytečně v tomto ohledu působí i občasné prostřihy na detaily toho, co se stalo v předchozí scéně.

Snímek by si bohatě vystačil s tím, že by sledoval jenom Miu Bankó. Navzdory svému útlému věku (v době natáčení jí bylo sedm let) i nedostatku předchozích zkušeností herečka působí naprosto přirozeně a dokáže diváky v podstatě okamžitě vtáhnout do děje.

Díky jejímu výkonu nemáte problém přenést se do vlastních dětských let a přemýšlet nad tím, o čem asi byly ty hádky, které jste tajně poslouchali přes zeď a kterým jste dost dobře nemohli rozumět. Dumáte nad tím, kdy poprvé jste dostali pocit, že vám rodiče něco tají a co asi znamenaly poznámky babičky, která nadávala na to, že si její dcera ničeho neváží.

Příběh Amálky a vlastně i režisérky Beaty Parkanové, která se netají tím, že nejen ve Světýlkách, ale i ve svých předchozích projektech Chvilky a Slovo čerpala při psaní scénáře z vlastních zkušeností, zkrátka promlouvá ke každému, kdo je ochoten jeho nenápadným vzkazům naslouchat. Mnohem víc než o jednom hezkém letním dni v roce 1992 je nakonec o příbězích v každém z nás, které si díky filmu znovu převyprávíte ve vlastní hlavě.

Možná v nich tentokrát najdete něco, co jste před lety neviděli. Kdo ví.