Jak mohou letos růst reálné platy zaměstnanců v Česku o tři procenta, jak předpokládá vládní balíček, když má ekonomika růst o mizerné jedno procento, pokud poroste vůbec?

Jak mohou reálné mzdy zaměstnanců dokonce růst o 4,8 procenta, jak k tomu ve skutečnosti dochází? Jak mohou lidé bohatnout a ekonomika současně chřadnout? Jak může ekonomika udržovat nejnižší úroveň nezaměstnanosti v EU, když neroste již více než pět let a navíc čelila inflaci nejvyšší téměř v celé EU?

Proč zůstávala inflace v Česku na hrozivých číslech mnohem déle než ve většině evropských zemích, a to navzdory vysokým úrokovým sazbám ČNB?

Jednou z odpovědí na tyto otázky je vliv aktivistické fiskální politiky Česka. Zásadním faktorem fiskální dominance v Česku jsou požadavky na stát a jeho veřejné výdaje, a to bez ohledu na státní příjmy.

Stručně řečeno, v Česku se stává dominantním hráčem stát a jeho byrokracie, místo aby to byli inovativní podnikatelé na konkurenčních trzích.

Požadavky na statní podporu jsou obrovské, rostoucí a stále obtížněji financovatelné. Moji přátelé to nazývají „nárokovou ekonomikou“, což je vlastně nové paradigma kapitalismu v mnoha zemích. Všichni sledujeme debatu o důchodech, která je tak kritická, že rozděluje národ na podporovatele vládní koalice a podporovatele opozice.

Požadavky na zdroje do financovaní zdravotnictví jsou stejně obrovské. Tato poptávka ztratila kontakt s náklady a zdravotnictví může uspokojit službu, kterou poskytuje, pouze vyšší kapacitou. A to znamená vyššími státními výdaji. Podobně se vyvíjí poptávka po financích ve školství.

Mandatorní výdaje. Problémem číslo dvě veřejné politiky je nejen to, že vyžadují enormní zdroje, ale, a to je kritické, většina z těchto závazků státu jsou podmíněny různými právními úpravami. Tyto úpravy vedou navíc k vysoce komplikované české specifičnosti rozpočtové praxe – vysoké procento běžných výdajů státního rozpočtu je dáno zákony. Mandatorní a tzv. kvazimandatorní výdaje představují téměř 80 až 90 procent všech běžných výdajů.

Ministr financí má tedy svázané ruce, dokud nezmění patřičnou zákonnou provizi.

Nové státní závazky. Vládní politika neustále vytváří politické závazky, které vedou k novým finančním závazkům státu a ovlivňují státní výdaje a tím i likviditu na trhu. Státní výdaje hrají klíčovou roli v kontrole nezaměstnanosti, protože veřejný sektor je navzdory 30 letům privatizace a tržní ekonomiky stále největší zaměstnavatel v ekonomice. Kritika byrokracie a volání po štíhlejší administrativě, které by znamenalo propouštění a větší nezaměstnanost, zůstává oslyšeno.

Co dělá kontrolu nad inflací a pomalým růstem obzvláště obtížnou, je mizerná efektivita veřejného investičního programu. Stát sice investuje, ale i když investuje „málo“, investuje bez důkladné projektové analýzy vycházející ze sociálního diskontu. Navíc ze „svého“ stát investuje pouze polovinu investičního programu, zbytek je financován z EU.

O neschopnosti státu řešit problémy veřejného investičního programu a efektivně se vypořádat s problémy nerovnováhy na trhu svědčí bizarní „dohoda“ státu s bankami z roku 2019.

Babišova vláda se rozhodla vytvořit Národní rozvojový fond, který měl umožnit investice v řádu desítek miliard korun. Údajně existovala shoda na tom, kam se bude investovat, na jakých principech bude postaven obchodní model a jak bude řízen. Fond měl mobilizovat ve prospěch investičních projektů minimálně pětinásobek svého kapitálu, tedy asi 35 miliard korun.

Do projektu vstoupily čtyři banky, Česká spořitelna, ČSOB, Komerční banka a UniCredit bank, které potvrdily připravenost dobrovolně investovat, případně i spolu s dalšími investory do vládního fondu až sedm miliard korun, banky byly ochotny projekty kofinancovat, a to jakmile fond získá potřebnou licenci od ČNB a budou vybrány a připraveny vhodné investiční projekty.

V tom posledním je ten zásadní problém. Projekty evidentně připravené nebyly, mimo jiné proto, že patrně žádná velká potřeba financování rozpočtu nebyla cítěna, částečně díky EU. Fond byl tedy bez velkých fanfár rozpuštěn.

Válka na Ukrajině a z ní vyplývající energetická krize samozřejmě hrály velkou roli jako zdroj inflace v Česku, stejně jako v jiných zemích. Jenže zdroj inflace byl též interní – domácí výdaje, které byly silně tlačeny výdajovou stránkou státního rozpočtu. Výsledkem byl růst nominálních výdajů státu 2019 až 2024, který nebyl dostatečně kompenzován růstem státních příjmů, což navýšilo likviditu na domácím trhu.

Vysoká inflace vedla k rapidnímu růstu poptávky po penězích důchodců, firem, zaměstnanců, rodin, na což Babišova vláda reagovala zvýšením vládních výdajů. Rostoucí statní výdaje však nebyly náležitě a okamžitě tlumeny vyššími úrokovými sazbami, což vedlo k nominálnímu růstu agregátních výdajů nejen vlivem vyšších běžných, ale i nedostatečně tlumených soukromých výdajů, podporovaných navíc zdroji z EU.

Problémem vyšších státních výdajů však bylo, že zvýšily agregátní poptávku v době silné importované inflace, klesající reálné domácí spotřeby a tím fiskál navyšoval inflační tlaky. Fiskál též hrál velmi aktivní roli při udržovaní zaměstnanosti v podstatě neměněnou daňovou politikou. Nebyla ani snaha, ani vůle a prostor pro další zvyšování daní a tlumení agregátní poptávky.

Fiskální politika též ovlivňovala reakce ČNB. I když po nástupu nové bankovní rady a guvernéra byla její prvotní snaha vyhnout se dalšímu navyšování sazeb, ČNB velmi brzy poznala, ze její snaha je neudržitelná a musela se přizpůsobit tržním tlakům alespoň tím, že stávající sazby ponechávala. Podobně je pozice ČNB komplikovaná i dnes tím, že fiskální politika velmi komplikuje načasování snižování svých sazeb.

Financování státního rozpočtu pomocí vysokého dluhu sice není momentálně problém, ale existují rizikové faktory, které ovlivňují očekávaní investorů ohledně dlouhodobé udržitelnosti financí ČR. Jak jsem již zmínil, Česko se v současné době velmi spoléhá na dary z EU, které velmi brzy zmizí. Tyto investiční dotace časem skončí a česká vláda bude nucena najít alternativní zdroje financování svého investičního programu.

Financovaní státního rozpočtu ovlivňuje finanční trh. České banky byly a jsou velmi ziskové, likvidní a schopné financování státních úvěrových potřeb, obzvláště v době, kdy ekonomika byla v recesi. Ale v situaci nulového růstu ekonomiky a vysokých úrokových sazeb na hypotéky to znamená velkou orientaci na investice do státního dluhu, což muselo vést k tlaku bank na ČNB poskytovat atraktivnější podmínky pro investice do státních papírů, pro podmínky rezervní politiky a pokrýváni většího rizika investování do státních dluhopisů.

Současně zde nebyla snaha podpořit soukromý kapitálový trh, který je ve finální analýze klíčový faktor v modernizaci a restrukturalizaci ekonomiky. Fiskální politika tedy tlačila na ČNB k navyšování sazeb, či jejich udržování na vysoké úrovni déle, než si ČNB pravděpodobně sama přála. To vedlo k přijímání právních úprav – právních limitů na navyšování garancí poskytovaných ČNB, které dodatečně snižovalo riziko soukromých investorů.

Český finanční trh je stále velmi „malý“, což pro banky a finanční instituce znamená, že musí hledat investiční příležitosti, kde se dá, včetně hledání investičních partnerů ze zahraničí. Zahraniční investoři pokračovali ve financování české ekonomiky, protože je úvěrová kredibilita státu stále zdravě přijatelná. Jenže zahraniční investoři jsou vystaveni dodatečnému kurzovému riziku, což vede k dodatečnému tlaku na ČNB udržovat stabilitu koruny, i když se koruna dostávala do oblasti nadhodnocení, a to zase představuje dodatečnou deformaci plynulého fungování finančního trhu. Trvání na vlastní měně a odmítání eura s sebou evidentně nese vysoké náklady.

Fiskální politika též ovlivnila inflační očekávaní. I když financování rozpočtu nebylo problematické, investoři si nicméně zakalkulovali daný rizikový faktor v momentě, kdy kupovali státní dluhopisy včetně rizika inflace vyplývající z rostoucích výdajů státu a deficitu. Tím dodatečně zvyšovali tlak na tržní úrokové sazby a tím též ještě více komplikovali přístup k úvěrům soukromými firmami a domácnostmi.

Fiskální politika ovlivňuje a do jisté míry deformuje pracovní trh, zaměstnanost a tím i konkurenceschopnost českých firem. Děje se to dvěma směry: Jako významný zaměstnavatel na pracovním trhu, vládou zvyšované platy ve státním sektoru silně ovlivňují očekávaní zaměstnanců v privátním sektoru. Navyšování mezd a platů ve státním sektoru se přelévá do požadavků zaměstnanců a odborářů v soukromému sektoru. Rostoucí platy se tak stanou zdrojem inflace. Experti jako Jan Švejnar v rozhovoru s Václavem Moravcem již před dvěma lety argumentovali, že tyto tlaky byly hlavním zdrojem jádrové inflace.

Čím větší zaměstnanost ve státním sektoru, ceteris paribus, tím menší zaměstnanost v soukromém sektoru vzhledem k plné zaměstnanosti. Za situace nedostatku pracovní síly na trhu to vede k tzv. „labor hoarding“ v soukromém sektoru a novému cyklu zvyšování mezd, což je fenomén velmi dobře popsaný v mnoha studiích.

Jak dominantní je tedy fiskální politika?

Fiskální politika hraje evidentně kritickou roli v české ekonomice, a to navzdory relativně nízké míře zadluženosti či nízkým rozpočtovým deficitům.

Dluhová služba roste, ale stále není paralyzující jako například ve Francii. Velmi však komplikuje práci ČNB a tím její boj s inflací od okamžiku, kdy ČNB přijala skutečnou protiinflační politiku. Zatímco může být prospěšná pro udržovaní zaměstnanosti, způsob, jakým to realizuje, příliš nepomáhá hospodářskému růstu, který česká ekonomika zoufale potřebuje.

Nepomáhá ani finančními pobídkami do progresivních sektorů, ani svým investičním programem. „Příspěvkem“ fiskální politiky je ve skutečnosti konzervace nízkoproduktivní pracovní síly a kapitálu v podnicích a tím brzdění růstu ekonomiky. Deformuje také pracovní a finanční trhy trváním na vlastní měně a tzv. nezávislé monetární politice.

Pro malou a otevřenou ekonomiku, jako je Česko, je tato nezávislost do velké míry iluzí a luxus, čímž vysoce zvyšuje zranitelnost české ekonomiky. Jestli chceme hospodářský růst, potřebujeme být konkurenceschopní, a k tomu mít neinflační prostředí a fiskální politiku, která je prorůstová.

V rubrice Očima byznysu přinášíme názorové texty zástupců firem i veřejných institucí k ekonomickým tématům.

Jak mohou letos růst reálné platy zaměstnanců v Česku o tři procenta, jak předpokládá vládní balíček, když má ekonomika růst o mizerné jedno procento, pokud poroste vůbec?

Jak mohou reálné mzdy zaměstnanců dokonce růst o 4,8 procenta, jak k tomu ve skutečnosti dochází? Jak mohou lidé bohatnout a ekonomika současně chřadnout? Jak může ekonomika udržovat nejnižší úroveň nezaměstnanosti v EU, když neroste již více než pět let a navíc čelila inflaci nejvyšší téměř v celé EU?

Proč zůstávala inflace v Česku na hrozivých číslech mnohem déle než ve většině evropských zemích, a to navzdory vysokým úrokovým sazbám ČNB?

Jednou z odpovědí na tyto otázky je vliv aktivistické fiskální politiky Česka. Zásadním faktorem fiskální dominance v Česku jsou požadavky na stát a jeho veřejné výdaje, a to bez ohledu na státní příjmy.

Stručně řečeno, v Česku se stává dominantním hráčem stát a jeho byrokracie, místo aby to byli inovativní podnikatelé na konkurenčních trzích.

Požadavky na statní podporu jsou obrovské, rostoucí a stále obtížněji financovatelné. Moji přátelé to nazývají „nárokovou ekonomikou“, což je vlastně nové paradigma kapitalismu v mnoha zemích. Všichni sledujeme debatu o důchodech, která je tak kritická, že rozděluje národ na podporovatele vládní koalice a podporovatele opozice.

Požadavky na zdroje do financovaní zdravotnictví jsou stejně obrovské. Tato poptávka ztratila kontakt s náklady a zdravotnictví může uspokojit službu, kterou poskytuje, pouze vyšší kapacitou. A to znamená vyššími státními výdaji. Podobně se vyvíjí poptávka po financích ve školství.

Mandatorní výdaje. Problémem číslo dvě veřejné politiky je nejen to, že vyžadují enormní zdroje, ale, a to je kritické, většina z těchto závazků státu jsou podmíněny různými právními úpravami. Tyto úpravy vedou navíc k vysoce komplikované české specifičnosti rozpočtové praxe – vysoké procento běžných výdajů státního rozpočtu je dáno zákony. Mandatorní a tzv. kvazimandatorní výdaje představují téměř 80 až 90 procent všech běžných výdajů.

Ministr financí má tedy svázané ruce, dokud nezmění patřičnou zákonnou provizi.

Nové státní závazky. Vládní politika neustále vytváří politické závazky, které vedou k novým finančním závazkům státu a ovlivňují státní výdaje a tím i likviditu na trhu. Státní výdaje hrají klíčovou roli v kontrole nezaměstnanosti, protože veřejný sektor je navzdory 30 letům privatizace a tržní ekonomiky stále největší zaměstnavatel v ekonomice. Kritika byrokracie a volání po štíhlejší administrativě, které by znamenalo propouštění a větší nezaměstnanost, zůstává oslyšeno.

Co dělá kontrolu nad inflací a pomalým růstem obzvláště obtížnou, je mizerná efektivita veřejného investičního programu. Stát sice investuje, ale i když investuje „málo“, investuje bez důkladné projektové analýzy vycházející ze sociálního diskontu. Navíc ze „svého“ stát investuje pouze polovinu investičního programu, zbytek je financován z EU.

O neschopnosti státu řešit problémy veřejného investičního programu a efektivně se vypořádat s problémy nerovnováhy na trhu svědčí bizarní „dohoda“ státu s bankami z roku 2019.

Babišova vláda se rozhodla vytvořit Národní rozvojový fond, který měl umožnit investice v řádu desítek miliard korun. Údajně existovala shoda na tom, kam se bude investovat, na jakých principech bude postaven obchodní model a jak bude řízen. Fond měl mobilizovat ve prospěch investičních projektů minimálně pětinásobek svého kapitálu, tedy asi 35 miliard korun.

Do projektu vstoupily čtyři banky, Česká spořitelna, ČSOB, Komerční banka a UniCredit bank, které potvrdily připravenost dobrovolně investovat, případně i spolu s dalšími investory do vládního fondu až sedm miliard korun, banky byly ochotny projekty kofinancovat, a to jakmile fond získá potřebnou licenci od ČNB a budou vybrány a připraveny vhodné investiční projekty.

V tom posledním je ten zásadní problém. Projekty evidentně připravené nebyly, mimo jiné proto, že patrně žádná velká potřeba financování rozpočtu nebyla cítěna, částečně díky EU. Fond byl tedy bez velkých fanfár rozpuštěn.

Válka na Ukrajině a z ní vyplývající energetická krize samozřejmě hrály velkou roli jako zdroj inflace v Česku, stejně jako v jiných zemích. Jenže zdroj inflace byl též interní – domácí výdaje, které byly silně tlačeny výdajovou stránkou státního rozpočtu. Výsledkem byl růst nominálních výdajů státu 2019 až 2024, který nebyl dostatečně kompenzován růstem státních příjmů, což navýšilo likviditu na domácím trhu.

Vysoká inflace vedla k rapidnímu růstu poptávky po penězích důchodců, firem, zaměstnanců, rodin, na což Babišova vláda reagovala zvýšením vládních výdajů. Rostoucí statní výdaje však nebyly náležitě a okamžitě tlumeny vyššími úrokovými sazbami, což vedlo k nominálnímu růstu agregátních výdajů nejen vlivem vyšších běžných, ale i nedostatečně tlumených soukromých výdajů, podporovaných navíc zdroji z EU.

Problémem vyšších státních výdajů však bylo, že zvýšily agregátní poptávku v době silné importované inflace, klesající reálné domácí spotřeby a tím fiskál navyšoval inflační tlaky. Fiskál též hrál velmi aktivní roli při udržovaní zaměstnanosti v podstatě neměněnou daňovou politikou. Nebyla ani snaha, ani vůle a prostor pro další zvyšování daní a tlumení agregátní poptávky.

Fiskální politika též ovlivňovala reakce ČNB. I když po nástupu nové bankovní rady a guvernéra byla její prvotní snaha vyhnout se dalšímu navyšování sazeb, ČNB velmi brzy poznala, ze její snaha je neudržitelná a musela se přizpůsobit tržním tlakům alespoň tím, že stávající sazby ponechávala. Podobně je pozice ČNB komplikovaná i dnes tím, že fiskální politika velmi komplikuje načasování snižování svých sazeb.

Financování státního rozpočtu pomocí vysokého dluhu sice není momentálně problém, ale existují rizikové faktory, které ovlivňují očekávaní investorů ohledně dlouhodobé udržitelnosti financí ČR. Jak jsem již zmínil, Česko se v současné době velmi spoléhá na dary z EU, které velmi brzy zmizí. Tyto investiční dotace časem skončí a česká vláda bude nucena najít alternativní zdroje financování svého investičního programu.

Financovaní státního rozpočtu ovlivňuje finanční trh. České banky byly a jsou velmi ziskové, likvidní a schopné financování státních úvěrových potřeb, obzvláště v době, kdy ekonomika byla v recesi. Ale v situaci nulového růstu ekonomiky a vysokých úrokových sazeb na hypotéky to znamená velkou orientaci na investice do státního dluhu, což muselo vést k tlaku bank na ČNB poskytovat atraktivnější podmínky pro investice do státních papírů, pro podmínky rezervní politiky a pokrýváni většího rizika investování do státních dluhopisů.

Současně zde nebyla snaha podpořit soukromý kapitálový trh, který je ve finální analýze klíčový faktor v modernizaci a restrukturalizaci ekonomiky. Fiskální politika tedy tlačila na ČNB k navyšování sazeb, či jejich udržování na vysoké úrovni déle, než si ČNB pravděpodobně sama přála. To vedlo k přijímání právních úprav – právních limitů na navyšování garancí poskytovaných ČNB, které dodatečně snižovalo riziko soukromých investorů.

Český finanční trh je stále velmi „malý“, což pro banky a finanční instituce znamená, že musí hledat investiční příležitosti, kde se dá, včetně hledání investičních partnerů ze zahraničí. Zahraniční investoři pokračovali ve financování české ekonomiky, protože je úvěrová kredibilita státu stále zdravě přijatelná. Jenže zahraniční investoři jsou vystaveni dodatečnému kurzovému riziku, což vede k dodatečnému tlaku na ČNB udržovat stabilitu koruny, i když se koruna dostávala do oblasti nadhodnocení, a to zase představuje dodatečnou deformaci plynulého fungování finančního trhu. Trvání na vlastní měně a odmítání eura s sebou evidentně nese vysoké náklady.

Fiskální politika též ovlivnila inflační očekávaní. I když financování rozpočtu nebylo problematické, investoři si nicméně zakalkulovali daný rizikový faktor v momentě, kdy kupovali státní dluhopisy včetně rizika inflace vyplývající z rostoucích výdajů státu a deficitu. Tím dodatečně zvyšovali tlak na tržní úrokové sazby a tím též ještě více komplikovali přístup k úvěrům soukromými firmami a domácnostmi.

Fiskální politika ovlivňuje a do jisté míry deformuje pracovní trh, zaměstnanost a tím i konkurenceschopnost českých firem. Děje se to dvěma směry: Jako významný zaměstnavatel na pracovním trhu, vládou zvyšované platy ve státním sektoru silně ovlivňují očekávaní zaměstnanců v privátním sektoru. Navyšování mezd a platů ve státním sektoru se přelévá do požadavků zaměstnanců a odborářů v soukromému sektoru. Rostoucí platy se tak stanou zdrojem inflace. Experti jako Jan Švejnar v rozhovoru s Václavem Moravcem již před dvěma lety argumentovali, že tyto tlaky byly hlavním zdrojem jádrové inflace.

Čím větší zaměstnanost ve státním sektoru, ceteris paribus, tím menší zaměstnanost v soukromém sektoru vzhledem k plné zaměstnanosti. Za situace nedostatku pracovní síly na trhu to vede k tzv. „labor hoarding“ v soukromém sektoru a novému cyklu zvyšování mezd, což je fenomén velmi dobře popsaný v mnoha studiích.

Jak dominantní je tedy fiskální politika?

Fiskální politika hraje evidentně kritickou roli v české ekonomice, a to navzdory relativně nízké míře zadluženosti či nízkým rozpočtovým deficitům.

Dluhová služba roste, ale stále není paralyzující jako například ve Francii. Velmi však komplikuje práci ČNB a tím její boj s inflací od okamžiku, kdy ČNB přijala skutečnou protiinflační politiku. Zatímco může být prospěšná pro udržovaní zaměstnanosti, způsob, jakým to realizuje, příliš nepomáhá hospodářskému růstu, který česká ekonomika zoufale potřebuje.

Nepomáhá ani finančními pobídkami do progresivních sektorů, ani svým investičním programem. „Příspěvkem“ fiskální politiky je ve skutečnosti konzervace nízkoproduktivní pracovní síly a kapitálu v podnicích a tím brzdění růstu ekonomiky. Deformuje také pracovní a finanční trhy trváním na vlastní měně a tzv. nezávislé monetární politice.

Pro malou a otevřenou ekonomiku, jako je Česko, je tato nezávislost do velké míry iluzí a luxus, čímž vysoce zvyšuje zranitelnost české ekonomiky. Jestli chceme hospodářský růst, potřebujeme být konkurenceschopní, a k tomu mít neinflační prostředí a fiskální politiku, která je prorůstová.

V rubrice Očima byznysu přinášíme názorové texty zástupců firem i veřejných institucí k ekonomickým tématům.