Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
V dnešní době není důležité, jak věci jsou, ale jak vypadají. A tak se v médiích neustále znovu objevuje téma ohrožení výstavby dalších jaderných bloků u nás v důsledku sporu Korejců s Westinghousem. (Naposledy třeba tady „Dukovanská klička“.) Samotný spor můžeme v klidu nechat právníkům, ale přece jen je tu několik zajímavých aspektů, které stojí za zamyšlení.
První pohled je dán optikou klasické patentové ochrany, což dnes kdekdo komentuje v médiích. Jenže celá tahle stránka komentářů hezky splňuje charakteristiku hry ve stylu vrtěti psem, kde se obvykle jen bezmyšlenkovitě přebírají „zaručené zprávy odborníků“.
Přitom se stačí podívat do veřejně přístupných dat. Relevantní dokumenty ke zmiňovanému sporu, zejména prvoinstanční rozsudek washingtonského soudu (který případ nakonec smetl ze stolu) citující podklady, jsou veřejně k dispozici. Zajímavé čtení, které ukazuje „kauzu“ ve zcela jiném světle.
Spor totiž v tuto chvíli vůbec není o nějaké patenty a duševní vlastnictví, ale o to, zda je nutný reporting a povolení amerických federálních orgánů (tedy třeba ministerstva energetiky) k „exportu“ daného reaktoru z Koreje do ČR či Polska. Westinghouse tvrdí, že on musí reportovat a získat americký vládní souhlas. Tohle prvoinstanční tribunál zamítl, ale spor běží dál. Nicméně v odkazovaných dokumentech se lze též dočíst, že případné spory o intelektuální vlastnictví se mají podle platné smlouvy o transferu technologie řešit před korejským arbitrážním tribunálem.
Připomeňme si, že předobrazem nových Dukovan je reaktor z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, jde o původní reaktor System 80+ zaniklé americké firmy Combustion Engineering. Tato firma byla později v devadesátých letech dceřinou součástí švýcarsko-švédské ABB, později v konsorciu s francouzským Alstomem. Tedy dlouho bylo vše mimo přímou americkou „jadernou“ vládní kontrolu. Až se nakonec v roce 2001, kdy Alstom před bankrotem zachraňovala francouzská vláda, majitelem téhle části stal Westinghouse.
Tím se ovšem otevírá zajímavý geopolitický rozměr celé kauzy. Proč by nakonec americká vláda neměla případně dát souhlas spojencům v NATO získat technologie, které již dávno mají i země mimo NATO (nedávno dokončený reaktor Barakah ve Spojených arabských emirátech), aby se mohly vyvázat z energetické závislosti na Rusku? To by museli být v americké vládě ruští trollové, aby takhle strategicky uvažovali.
Z toho nám vychází, že obchodní linka sporu je jiná: Na základě soudně získané nutnosti reportingu a souhlasu v USA teprve následně logicky dovodit zpeněžitelnou existující ochranu patentovou a zároveň elegantně případ vyvést z kdysi dohodnuté jurisdikce pro patentové pře. Kreativní a dlouhý postup, který dává smysl, jen pokud nelze rovnou snadno dokázat ono mediálně vnucované a propírané porušení patentové ochrany.
Tak jako u nás pod pláštíkem občanských sdružení občas můžeme najít podnikavce, kteří chtějí výpalné za souhlas s důležitou stavbou, zde máme podobnou hru, jen ve větším měřítku a s mezinárodními herci. Berme to úplně stejně a nenechme se vmanipulovat do aktivní účasti v obehrané hře. Netřeba chodit na pódium, stačí nám hlídat si vlastní zájmy, beztak si v oné tahanici vystačí bez nás.
