Konec uhelných elektráren, který má podle většiny předpovědí nastat v nejbližších letech, nebude pro Česko žádná pohroma. Zachraňovat je ze státních peněz by byla zbytečně drahá chyba, tak to alespoň říká nová studie, kterou vydal spolek Fakta o klimatu.

Závěry navazují na to, co už delší dobu zdůrazňují zeleně naladění znalci zdejší energetiky, ale i na letošní propočty státní firmy ČEPS a Ministerstva průmyslu a obchodu. I tyto orgány ve svém superkritickém scénáři letos v létě uznali, že by nevadilo nechat zdejší uhelné elektrárny napospas trhu a že případné výpadky lze nahradit jinými zdroji nebo dovozem.

Pokud by státní pomoc měla přece jen někam směřovat, tak do dočasné podpory velkých tepláren. Ty musí kvůli zásobování teplem tak jako tak zůstat v provozu, a dokud nepřejdou od uhlí na čistší paliva, mohou sloužit i jako náhradní zdroj za končící elektrárny.

„Náš model říká, že není třeba udržovat všechny dnešní zdroje elektřiny,“ přibližuje závěry studie jeden z autorů studie Jan Krčál. „Elektřina, kterou nevyrobíme z uhlí, zkrátka nebude chybět. Půjde ji vyrobit z jiných zdrojů nebo dovézt,“ říká Krčál.

Fakta o klimatu jsou nezisková organizace se sídlem v Brně, sdružující experty zabývající se energetikou a zpracováním dat. Funguje od roku 2020 z peněz nejrůznějších dárců, za svou misi považuje kultivaci diskuse o dekarbonizaci a patří na tomto poli k  často citovaným zdrojům, a to hlavně mezi příznivci rychlé proměny zdejší energetiky.

Odklon od uhlí podle studie ani nemusí nutně vést k zdražování. Vyšší ceny elektřiny budou naopak při nynějším nastavení evropského trhu spojené spíš s uhlím, a to v důsledku povinnosti platit za vypouštěné emise drahé povolenky.

Solární nebo větrné zdroje, považované často v Česku za drahý luxus, by naopak díky nízkým provozním nákladům měly přinést cenovou výhodu. Německo díky zelenému náskoku bude mít příští tři roky elektřinu v průměru za 84 eur za megawattodinu, zatímco Česko za 94 až 100 eur a nejpomalejší Polsko 110 eur, odhadují Fakta o klimatu.

„Ten problém, o kterém se potřebujeme v Česku bavit, je zajištění výroby tepla. Tu lze těžko nechat na trhu,“ dodává Krčál a dává tak za pravdu stížnostem tepláren, že v době rychlých energetických přerodů nestihli včas přejít na jiná paliva a nyní pod tlakem emisních povolenek mají jen dvě možnosti. Buď výrazně zdražit, což ale znamená sociální dopady a riziko rozpadu centrální sítě, nebo si na přechodnou dobu vybojovat státní pomoc.

Skoro miliardu korun už měly teplárny pro příští rok slíbenou od Energetického regulačního úřadu (ERÚ), a to v jeho prvním rozpisu podpor pro příští rok, zveřejněném na začátku září. ERÚ chtěl vrátit teplárnám provozní dotace, které dostávaly už dříve za to, když vedle tepla vyráběly paralelně i elektřinu. Peníze ale mají jít ze stejné rozpočtové kapitoly, ve které vládě pro příští rok zatím chybí přes 20 miliard korun.

O zdražení tepla ještě předtím začala mluvit například Sokolovská uhelná, třetí největší producent uhlí v zemi. Prodat uhelnou elektřinu se ziskem už se jí kvůli povolence daří méně často, náklady na provoz vlastního dolu tím pádem musí víc rozpouštět ve výrobě tepla. Aby ho místní zvládli zaplatit, usiluje Sokolovská o dočasnou státní výpomoc, do doby než přebuduje kotle na jiné zdroje s méně emisemi.

Přechod tepláren na plyn nebo biomasu už Fialova vláda slíbila podpořit z unijních peněz, aby mohlo výhodné centrální zásobování sídlišť a velkých měst běžet dál i bez uhlí. Otázkou ale zatím zůstává, co se bude dít s výrobou elektřiny, která je v Česku na uhlí stále závislá z 40 procent.

Poplach na jaře vyvolalo oznámení jiné velké uhelné skupiny Sev.en, soustředěné kolem mosteckých dolů. Ty se pomalu dotěžují, a tak firma miliardáře Pavla Tykače přišla v březnu s varováním, že kvůli klesající výkupní ceně proudu a stoupající ceně povolenek možná brzy těžbu nadobro ukončí. A s ní i provoz elektráren v Počeradech a Chvaleticích.

Elektrárna Počerady – jedna z nejstarších v Česku – navíc postupně přichází o úřední výjimky na emise rtuti, bez kterých možná bude muset brzy tak jako tak skončit. Podle Sev.en sice tyto exhalace mají na životní prostředí „zanedbatelný či dokonce neměřitelný vliv“, Ministerstvo životního prostředí ale právě tento týden jednu z výjimek zamítlo.

Co se v případě takového odpojování uhlí bude dít, zkoumalo letos Ministerstvo průmyslu spolu se státním podnikem ČEPS. Zásobování by to prý nemělo ohrozit ani v případě, kdy by se potkalo více komplikací. Zdejší energetika má pořád velkou rezervu v podobě významného vývozu, navíc na straně spotřebitelů pokračují úspory, staví se nové zdroje a ani mírný dovoz proudu podle ČEPS ničemu neškodí.

Otázkou teď je, jak se tato zjištění promítnou do praxe. Ve sněmovních výborech se od léta debatuje o úpravě zákona, přezdívané „Lex Tykač“, která by přece jen dala státu do rukou pojistku, kdyby vlastníci elektráren začali s jejich vypínáním až příliš živelně.

Stát by měl mít možnost něco takového zakázat, podobně jak je to už dnes možné u tepláren. Poslanci se mají na nejbližší schůzi v říjnu dohodnout, jak takový zákaz zanést do paragrafů a jak následnou dotaci vměstnat do unijních regulí, které jinak státní podporu uhlí zakazují.

Další z pojistek si chystá sám ČEPS. Uklidňující superkritický scénář totiž podnik v červnu doprovodil upozorněním, že pro případ největší nouze bude chtít příští rok začít ze svého přídělu státních peněz objednávat podpůrnou službu pro takzvaný „start ze tmy“ a zapojit do ní víc zdrojů. Podle prvních signálů by mohlo jít o výdaj v řádu miliard korun, který by pomohl udržet největší ohrožené zdroje ještě pár let v chodu.

Podle Krčála je potřeba politiky a ČEPS hlídat, aby pod přehnanou záminkou bezpečnosti dodávek nepřikleply končícím uhelným provozům zbytečně moc peněz. Pokud by Česko například trvalo na tom, že nechce proud dovážet, muselo by pálení uhlí dotovat částkou šest miliard korun ročně. „Na čtyřčlennou rodinu je to 2400 korun ročně,“ upozorňují Fakta o klimatu ve studii.

Konec uhelných elektráren, který má podle většiny předpovědí nastat v nejbližších letech, nebude pro Česko žádná pohroma. Zachraňovat je ze státních peněz by byla zbytečně drahá chyba, tak to alespoň říká nová studie, kterou vydal spolek Fakta o klimatu.

Závěry navazují na to, co už delší dobu zdůrazňují zeleně naladění znalci zdejší energetiky, ale i na letošní propočty státní firmy ČEPS a Ministerstva průmyslu a obchodu. I tyto orgány ve svém superkritickém scénáři letos v létě uznali, že by nevadilo nechat zdejší uhelné elektrárny napospas trhu a že případné výpadky lze nahradit jinými zdroji nebo dovozem.

Pokud by státní pomoc měla přece jen někam směřovat, tak do dočasné podpory velkých tepláren. Ty musí kvůli zásobování teplem tak jako tak zůstat v provozu, a dokud nepřejdou od uhlí na čistší paliva, mohou sloužit i jako náhradní zdroj za končící elektrárny.

„Náš model říká, že není třeba udržovat všechny dnešní zdroje elektřiny,“ přibližuje závěry studie jeden z autorů studie Jan Krčál. „Elektřina, kterou nevyrobíme z uhlí, zkrátka nebude chybět. Půjde ji vyrobit z jiných zdrojů nebo dovézt,“ říká Krčál.

Fakta o klimatu jsou nezisková organizace se sídlem v Brně, sdružující experty zabývající se energetikou a zpracováním dat. Funguje od roku 2020 z peněz nejrůznějších dárců, za svou misi považuje kultivaci diskuse o dekarbonizaci a patří na tomto poli k  často citovaným zdrojům, a to hlavně mezi příznivci rychlé proměny zdejší energetiky.

Odklon od uhlí podle studie ani nemusí nutně vést k zdražování. Vyšší ceny elektřiny budou naopak při nynějším nastavení evropského trhu spojené spíš s uhlím, a to v důsledku povinnosti platit za vypouštěné emise drahé povolenky.

Solární nebo větrné zdroje, považované často v Česku za drahý luxus, by naopak díky nízkým provozním nákladům měly přinést cenovou výhodu. Německo díky zelenému náskoku bude mít příští tři roky elektřinu v průměru za 84 eur za megawattodinu, zatímco Česko za 94 až 100 eur a nejpomalejší Polsko 110 eur, odhadují Fakta o klimatu.

„Ten problém, o kterém se potřebujeme v Česku bavit, je zajištění výroby tepla. Tu lze těžko nechat na trhu,“ dodává Krčál a dává tak za pravdu stížnostem tepláren, že v době rychlých energetických přerodů nestihli včas přejít na jiná paliva a nyní pod tlakem emisních povolenek mají jen dvě možnosti. Buď výrazně zdražit, což ale znamená sociální dopady a riziko rozpadu centrální sítě, nebo si na přechodnou dobu vybojovat státní pomoc.

Skoro miliardu korun už měly teplárny pro příští rok slíbenou od Energetického regulačního úřadu (ERÚ), a to v jeho prvním rozpisu podpor pro příští rok, zveřejněném na začátku září. ERÚ chtěl vrátit teplárnám provozní dotace, které dostávaly už dříve za to, když vedle tepla vyráběly paralelně i elektřinu. Peníze ale mají jít ze stejné rozpočtové kapitoly, ve které vládě pro příští rok zatím chybí přes 20 miliard korun.

O zdražení tepla ještě předtím začala mluvit například Sokolovská uhelná, třetí největší producent uhlí v zemi. Prodat uhelnou elektřinu se ziskem už se jí kvůli povolence daří méně často, náklady na provoz vlastního dolu tím pádem musí víc rozpouštět ve výrobě tepla. Aby ho místní zvládli zaplatit, usiluje Sokolovská o dočasnou státní výpomoc, do doby než přebuduje kotle na jiné zdroje s méně emisemi.

Přechod tepláren na plyn nebo biomasu už Fialova vláda slíbila podpořit z unijních peněz, aby mohlo výhodné centrální zásobování sídlišť a velkých měst běžet dál i bez uhlí. Otázkou ale zatím zůstává, co se bude dít s výrobou elektřiny, která je v Česku na uhlí stále závislá z 40 procent.

Poplach na jaře vyvolalo oznámení jiné velké uhelné skupiny Sev.en, soustředěné kolem mosteckých dolů. Ty se pomalu dotěžují, a tak firma miliardáře Pavla Tykače přišla v březnu s varováním, že kvůli klesající výkupní ceně proudu a stoupající ceně povolenek možná brzy těžbu nadobro ukončí. A s ní i provoz elektráren v Počeradech a Chvaleticích.

Elektrárna Počerady – jedna z nejstarších v Česku – navíc postupně přichází o úřední výjimky na emise rtuti, bez kterých možná bude muset brzy tak jako tak skončit. Podle Sev.en sice tyto exhalace mají na životní prostředí „zanedbatelný či dokonce neměřitelný vliv“, Ministerstvo životního prostředí ale právě tento týden jednu z výjimek zamítlo.

Co se v případě takového odpojování uhlí bude dít, zkoumalo letos Ministerstvo průmyslu spolu se státním podnikem ČEPS. Zásobování by to prý nemělo ohrozit ani v případě, kdy by se potkalo více komplikací. Zdejší energetika má pořád velkou rezervu v podobě významného vývozu, navíc na straně spotřebitelů pokračují úspory, staví se nové zdroje a ani mírný dovoz proudu podle ČEPS ničemu neškodí.

Otázkou teď je, jak se tato zjištění promítnou do praxe. Ve sněmovních výborech se od léta debatuje o úpravě zákona, přezdívané „Lex Tykač“, která by přece jen dala státu do rukou pojistku, kdyby vlastníci elektráren začali s jejich vypínáním až příliš živelně.

Stát by měl mít možnost něco takového zakázat, podobně jak je to už dnes možné u tepláren. Poslanci se mají na nejbližší schůzi v říjnu dohodnout, jak takový zákaz zanést do paragrafů a jak následnou dotaci vměstnat do unijních regulí, které jinak státní podporu uhlí zakazují.

Další z pojistek si chystá sám ČEPS. Uklidňující superkritický scénář totiž podnik v červnu doprovodil upozorněním, že pro případ největší nouze bude chtít příští rok začít ze svého přídělu státních peněz objednávat podpůrnou službu pro takzvaný „start ze tmy“ a zapojit do ní víc zdrojů. Podle prvních signálů by mohlo jít o výdaj v řádu miliard korun, který by pomohl udržet největší ohrožené zdroje ještě pár let v chodu.

Podle Krčála je potřeba politiky a ČEPS hlídat, aby pod přehnanou záminkou bezpečnosti dodávek nepřikleply končícím uhelným provozům zbytečně moc peněz. Pokud by Česko například trvalo na tom, že nechce proud dovážet, muselo by pálení uhlí dotovat částkou šest miliard korun ročně. „Na čtyřčlennou rodinu je to 2400 korun ročně,“ upozorňují Fakta o klimatu ve studii.