Ministr financí Zbyněk Stanjura odhaduje, že se bude muset ze státního rozpočtu uhradit asi čtvrtina celkových povodňových škod. Plánovaný schodek na letošní rok se tak bude muset zvýšit. A jistě se ještě zostří debata kolem rozpočtového návrhu na příští rok. Vláda musí hledat další cesty k posilování příjmů a škrcení výdajů.

Na stůl se tak rychle vrátí téma, které povodně dočasně odsunuly z centra pozornosti: Otázka, zda si stát může dovolit znovu osekat dotace solárním zdrojům z let 2009 a 2010. Jde o nezanedbatelných 23 miliard korun, o něž chce Ministerstvo financí v příštím roce zkrátit provozní podporu pro obnovitelné zdroje.

Dotace, vyplácené podle zákona z roku 2005 provozovatelům solárů, větrníků, biomasových či bioplynových stanic, jsou vděčné téma. Není divu: Dosud jsme na nich zaplatili přes 550 miliard korun, dílem přes spotřebitelský poplatek za elektřinu, dílem ze státního rozpočtu.

Zmíněný zákon zaručuje obnovitelným zdrojům tuto podporu po dobu 15 či 20 let, takže ještě do konce dekády mají platby pokračovat. Podle propočtu NKÚ má celkový účet překročit bilion korun.

Zhruba dvě třetiny inkasují solární elektrárny vybudované v letech 2009 a 2010. Ty ročně vyrábějí něco přes dvě terawatthodiny elektřiny, což jsou necelá tři procenta z obvyklé roční domácí produkce. Takový Temelín se srovnatelným instalovaným výkonem vyrobí ročně kolem 16 Twh podobně nízkouhlíkové elektřiny. Peníze vydané na starší soláry by stačily na další temelínskou jaderku.

Při debatě o smyslu solárních dotací je dobré připomenout, jak celý příběh vznikl.

Počátkem tisíciletí si Evropská unie dala za cíl vyrábět k roku 2020 pětinu své energie z obnovitelných zdrojů a členské státy začaly chystat vlastní legislativu na povzbuzení investic. Česko se připojilo hned po vstupu do EU v roce 2004.

O rok později u nás začal platit zákon o podpoře OZE, který zeleným elektrárnám nabídl garantovanou výkupní cenu po dobu 15 let (později se doba o pět let prodloužila, aby každoroční dotace nebyla tak vysoká). Výši podpory, tedy garantovanou cenu, určuje na každý rok Energetický regulační úřad podle vývoje tržních cen tak, aby to investicím zajistilo návratnost.

Už v roce 2005 zákonodárci novou normu „vylepšili“ na návrh tehdejší poslankyně Hany Šedivé z ČSSD o podmínku, která zakazovala meziroční snížení dotace o víc jak pět procent. Tady se začal rodit český malér.

Tenkrát to ještě nebylo vidět. Obnovitelné zdroje byly v plenkách, investory nezajímaly, vyplácená dotace nebolela. Ještě v roce 2007 se instalovaný výkon solárních elektráren u nás pohyboval kolem 2,5 megawattu, pořizovali si je hlavně nadšenci.

V roce 2008 ale začaly padat náklady na pořízení fotovoltaiky a o rok později se při nastavených podmínkách návratnost projektů zkrátila na pět let. Vypukl solární boom. V půli roku 2009 už solární kapacita dosahovala 80 MW.

Energetický regulační úřad od jara bil na poplach a upozorňoval, že soláry při rychlém růstu přijdou spotřebitele draho. Jenomže politici měli jiné starosti. V květnu 2009 padla Topolánkova vláda a nastoupil úřednický Fischerův kabinet. Mezitím se do solární branže vrhalo stále víc investorů.

Balík dotačních peněz rychle rostl. Teprve v listopadu vláda předložila zákon, který rušil pětiprocentní limit na snižování solární podpory, a teprve na jaře 2010 to schválil parlament. Pro rok 2010 se tak už podmínky nestihly změnit a počet solárních parků s nadsazenou podporou pokračoval. Investoři spustili závody o dokončení projektů do Silvestra, protože bylo jasné, že s jeho příchodem zlaté časy končí. Rodily se podvody, které pak ještě dlouho řešila policie a soudy.

Ke konci roku 2010 stoupl solární výkon v Česku téměř na 2000 MW. Hlavně proto dotace pro OZE od té doby dosahují v průměru 40 miliard ročně, což má trvat až k roku 2030. Skládají se na ně spotřebitelé a státní rozpočet. Jen v době energetické krize závazek plně vzal na svá bedra stát, loni se poplatky na podporu OZE vrátily na spotřebitelské faktury.

Byla pozdě nastavená stopka pro solární boom chyba tehdejších politiků, nebo prolobbovaný záměr? Důkazy o tom, že by si solární blamáž někdo zaplatil, nikdy předloženy nebyly. Ale není možné, že by ministři a poslanci v roce 2009 netušili, co se na solárním trhu děje. Hodně se o tom psalo.

Přepálené dotace začala brzdit Nečasova vláda, která nastoupila v létě 2010. Od roku 2011 uvalila na soláry tříletou 26procentní daň a zrušila podporu pro velké instalace. Později byla solární daň prodloužena, byť na nižší hladině 10 procent.

Dotační blamáž vyvolala v Česku všeobecnou averzi vůči solárům. Deset let se vůbec nestavěly. Každý zásah proti „solárním baronům“ voliči vítali, byť hlavní beneficienti solární bonanzy byli v té době z branže zpravidla venku. Nejvíc totiž vydělali developeři, kteří své projekty dokázali prodat dřív, než na ně začaly dopadat restrikce.

V ořezávání solární podpory pokračovala Babišova vláda. V roce 2020 poslala do parlamentu nový zákon o podpoře obnovitelných zdrojů. Ten zeleným elektrárnám zpětně stanovil limity výnosnosti, při jejichž překročení měly o dotace přijít. Pro soláry byl limit stanoven na nejpřísnější hranici, jakou povolovala unijní legislativa.

Proti plánu se ohradili solárníci a také banky, protože řada půjček z přelomu dekády nebyla doplacená. Byznys hrozil státu soudy a arbitrážemi. Parlament nakonec zpřísnění dotačních podmínek pro soláry změkčil, ustoupily obě strany. Solární asociace na kompromis kývly po ujištění, že jde o poslední zásah proti dopadům solárního boomu.

Přiměřenost dotací pro české soláry po zavedení restrikcí pak potvrzovaly i „kontroly překompenzovanosti“, které si vyžádala Evropské komise. Zdálo se, že hašení následků solární blamáže je definitivně u konce. Ale bylo to jen zdání.

Loni, když ministr Stanjura sestavoval státní rozpočet na letošek, navrhl solární podpory dál ořezat a ušetřit tak 14 miliard korun. S nápadem neuspěl. Úředníci MPO i ERÚ ho přesvědčili, že léta platná pravidla už nelze seškrtávat, protože by to pro stát znamenalo riziko prohraných soudů.

Letos Zbyněk Stanjura pokus o snížení nepopulárních dotací znovu opakuje, tentokrát chce ušetřit eráru 20 miliard. Proti zásahu opět varuje MPO, argumenty se nemění. Jenomže po povodních, s vidinou neplánovaných výdajů, Stanjurovo odhodlání sáhnout na solární dotace nejspíš zesílí.

Jejich ořezání je riskantní i právně sporné, ale může vládě vynést politický kapitál. Podobně jako neméně riskantní a sporné pokračování windfall tax, kterou premiér Petr Fiala v loňském legendárním rozhovoru pro CzechCrunch prodával jako zdanění „velkých bohatých podnikatelů se stamilionovými majetky.“ Přestože windfall tax poškozuje na 160 tisíc podílníků skupiny ČEZ, mezi nimiž je mnoho investorů z české střední třídy.

U zásahu proti starším solárním zdrojům nejde jen o riziko soudů a arbitráží, ale ještě o jeden možný dopad. Může zkomplikovat další budování zelených elektráren, s nímž počítají vládní strategické plány a které po nás žádá Evropská unie.

Česko se hlásí k plnění unijního Green Dealu, včetně rozvoje obnovitelných zdrojů. Výstavba solárů ale u nás deset let stála, jejich podíl je menší než v sousedních zemích. Ostatních zelených elektráren máme ještě méně.

Fotovoltaiku, na výstavbu nejjednodušší, Češi vzali na milost po energetické krizi. Stát ji podpořil novým balíkem investičních dotací a solární výkon u nás díky tomu stoupl o dalších 1,6 tisíce MW. Je to méně, než se postavilo v letech 2009 a 2010 a jde většinou o mikrozdroje na střechách.

V zásobě jsou ale další, mnohem větší peníze a pobídky pro výstavbu velkých solárních parků s bateriovými úložišti. A také větrníků, kogenerací a bioplynek, bez nichž nemáme šanci splnit cíle, k nimž se vláda Petra Fialy chce zavázat v připravované Státní energetické koncepci a Národním klimaticko-energetickém plánu.

Neobejde se to bez nových forem dlouhodobé provozní podpory v podobě rozdílových kontraktů a dlouhodobých výkupních smluv, ideálně soutěžených v aukcích.

Pokud teď ministr Stanjura ořeže léta platný program podpory pro starší soláry, může to odradit potenciální investory do větších zelených projektů. A také banky, které je mají úvěrovat. Bude jasné, že příští politické garnitury mohou dnešní přísliby dlouhodobé podpory kdykoliv přehodnotit.

Vláda by se měla rychle rozhodnout, co vlastně chce. Buď nechat výstavbu obnovitelných zdrojů trhu, od jejich dotování ustoupit a smířit se s tím, že jejich nástup bude pomalejší. Ušetřené peníze lze vrhnout třeba do výstavby jádra. Takovou cestu by ale země musela být schopna obhájit v Bruselu.

Pokud to nedokáže, nezbude jí než dát investorům jistotu, že co se dnes dohodlo, bude platit do konce závazku.

Chtělo by to poctivě vyhodnotit, co je pro Čechy lepší. Sedět na dvou židlích se nedá a veřejné peníze jsou čím dál citlivější komodita.

Zajímají vás tipy investorů, pohyby na trhu s dluhopisy nebo dopady povodní na průmysl? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.

Ministr financí Zbyněk Stanjura odhaduje, že se bude muset ze státního rozpočtu uhradit asi čtvrtina celkových povodňových škod. Plánovaný schodek na letošní rok se tak bude muset zvýšit. A jistě se ještě zostří debata kolem rozpočtového návrhu na příští rok. Vláda musí hledat další cesty k posilování příjmů a škrcení výdajů.

Na stůl se tak rychle vrátí téma, které povodně dočasně odsunuly z centra pozornosti: Otázka, zda si stát může dovolit znovu osekat dotace solárním zdrojům z let 2009 a 2010. Jde o nezanedbatelných 23 miliard korun, o něž chce Ministerstvo financí v příštím roce zkrátit provozní podporu pro obnovitelné zdroje.

Dotace, vyplácené podle zákona z roku 2005 provozovatelům solárů, větrníků, biomasových či bioplynových stanic, jsou vděčné téma. Není divu: Dosud jsme na nich zaplatili přes 550 miliard korun, dílem přes spotřebitelský poplatek za elektřinu, dílem ze státního rozpočtu.

Zmíněný zákon zaručuje obnovitelným zdrojům tuto podporu po dobu 15 či 20 let, takže ještě do konce dekády mají platby pokračovat. Podle propočtu NKÚ má celkový účet překročit bilion korun.

Zhruba dvě třetiny inkasují solární elektrárny vybudované v letech 2009 a 2010. Ty ročně vyrábějí něco přes dvě terawatthodiny elektřiny, což jsou necelá tři procenta z obvyklé roční domácí produkce. Takový Temelín se srovnatelným instalovaným výkonem vyrobí ročně kolem 16 Twh podobně nízkouhlíkové elektřiny. Peníze vydané na starší soláry by stačily na další temelínskou jaderku.

Při debatě o smyslu solárních dotací je dobré připomenout, jak celý příběh vznikl.

Počátkem tisíciletí si Evropská unie dala za cíl vyrábět k roku 2020 pětinu své energie z obnovitelných zdrojů a členské státy začaly chystat vlastní legislativu na povzbuzení investic. Česko se připojilo hned po vstupu do EU v roce 2004.

O rok později u nás začal platit zákon o podpoře OZE, který zeleným elektrárnám nabídl garantovanou výkupní cenu po dobu 15 let (později se doba o pět let prodloužila, aby každoroční dotace nebyla tak vysoká). Výši podpory, tedy garantovanou cenu, určuje na každý rok Energetický regulační úřad podle vývoje tržních cen tak, aby to investicím zajistilo návratnost.

Už v roce 2005 zákonodárci novou normu „vylepšili“ na návrh tehdejší poslankyně Hany Šedivé z ČSSD o podmínku, která zakazovala meziroční snížení dotace o víc jak pět procent. Tady se začal rodit český malér.

Tenkrát to ještě nebylo vidět. Obnovitelné zdroje byly v plenkách, investory nezajímaly, vyplácená dotace nebolela. Ještě v roce 2007 se instalovaný výkon solárních elektráren u nás pohyboval kolem 2,5 megawattu, pořizovali si je hlavně nadšenci.

V roce 2008 ale začaly padat náklady na pořízení fotovoltaiky a o rok později se při nastavených podmínkách návratnost projektů zkrátila na pět let. Vypukl solární boom. V půli roku 2009 už solární kapacita dosahovala 80 MW.

Energetický regulační úřad od jara bil na poplach a upozorňoval, že soláry při rychlém růstu přijdou spotřebitele draho. Jenomže politici měli jiné starosti. V květnu 2009 padla Topolánkova vláda a nastoupil úřednický Fischerův kabinet. Mezitím se do solární branže vrhalo stále víc investorů.

Balík dotačních peněz rychle rostl. Teprve v listopadu vláda předložila zákon, který rušil pětiprocentní limit na snižování solární podpory, a teprve na jaře 2010 to schválil parlament. Pro rok 2010 se tak už podmínky nestihly změnit a počet solárních parků s nadsazenou podporou pokračoval. Investoři spustili závody o dokončení projektů do Silvestra, protože bylo jasné, že s jeho příchodem zlaté časy končí. Rodily se podvody, které pak ještě dlouho řešila policie a soudy.

Ke konci roku 2010 stoupl solární výkon v Česku téměř na 2000 MW. Hlavně proto dotace pro OZE od té doby dosahují v průměru 40 miliard ročně, což má trvat až k roku 2030. Skládají se na ně spotřebitelé a státní rozpočet. Jen v době energetické krize závazek plně vzal na svá bedra stát, loni se poplatky na podporu OZE vrátily na spotřebitelské faktury.

Byla pozdě nastavená stopka pro solární boom chyba tehdejších politiků, nebo prolobbovaný záměr? Důkazy o tom, že by si solární blamáž někdo zaplatil, nikdy předloženy nebyly. Ale není možné, že by ministři a poslanci v roce 2009 netušili, co se na solárním trhu děje. Hodně se o tom psalo.

Přepálené dotace začala brzdit Nečasova vláda, která nastoupila v létě 2010. Od roku 2011 uvalila na soláry tříletou 26procentní daň a zrušila podporu pro velké instalace. Později byla solární daň prodloužena, byť na nižší hladině 10 procent.

Dotační blamáž vyvolala v Česku všeobecnou averzi vůči solárům. Deset let se vůbec nestavěly. Každý zásah proti „solárním baronům“ voliči vítali, byť hlavní beneficienti solární bonanzy byli v té době z branže zpravidla venku. Nejvíc totiž vydělali developeři, kteří své projekty dokázali prodat dřív, než na ně začaly dopadat restrikce.

V ořezávání solární podpory pokračovala Babišova vláda. V roce 2020 poslala do parlamentu nový zákon o podpoře obnovitelných zdrojů. Ten zeleným elektrárnám zpětně stanovil limity výnosnosti, při jejichž překročení měly o dotace přijít. Pro soláry byl limit stanoven na nejpřísnější hranici, jakou povolovala unijní legislativa.

Proti plánu se ohradili solárníci a také banky, protože řada půjček z přelomu dekády nebyla doplacená. Byznys hrozil státu soudy a arbitrážemi. Parlament nakonec zpřísnění dotačních podmínek pro soláry změkčil, ustoupily obě strany. Solární asociace na kompromis kývly po ujištění, že jde o poslední zásah proti dopadům solárního boomu.

Přiměřenost dotací pro české soláry po zavedení restrikcí pak potvrzovaly i „kontroly překompenzovanosti“, které si vyžádala Evropské komise. Zdálo se, že hašení následků solární blamáže je definitivně u konce. Ale bylo to jen zdání.

Loni, když ministr Stanjura sestavoval státní rozpočet na letošek, navrhl solární podpory dál ořezat a ušetřit tak 14 miliard korun. S nápadem neuspěl. Úředníci MPO i ERÚ ho přesvědčili, že léta platná pravidla už nelze seškrtávat, protože by to pro stát znamenalo riziko prohraných soudů.

Letos Zbyněk Stanjura pokus o snížení nepopulárních dotací znovu opakuje, tentokrát chce ušetřit eráru 20 miliard. Proti zásahu opět varuje MPO, argumenty se nemění. Jenomže po povodních, s vidinou neplánovaných výdajů, Stanjurovo odhodlání sáhnout na solární dotace nejspíš zesílí.

Jejich ořezání je riskantní i právně sporné, ale může vládě vynést politický kapitál. Podobně jako neméně riskantní a sporné pokračování windfall tax, kterou premiér Petr Fiala v loňském legendárním rozhovoru pro CzechCrunch prodával jako zdanění „velkých bohatých podnikatelů se stamilionovými majetky.“ Přestože windfall tax poškozuje na 160 tisíc podílníků skupiny ČEZ, mezi nimiž je mnoho investorů z české střední třídy.

U zásahu proti starším solárním zdrojům nejde jen o riziko soudů a arbitráží, ale ještě o jeden možný dopad. Může zkomplikovat další budování zelených elektráren, s nímž počítají vládní strategické plány a které po nás žádá Evropská unie.

Česko se hlásí k plnění unijního Green Dealu, včetně rozvoje obnovitelných zdrojů. Výstavba solárů ale u nás deset let stála, jejich podíl je menší než v sousedních zemích. Ostatních zelených elektráren máme ještě méně.

Fotovoltaiku, na výstavbu nejjednodušší, Češi vzali na milost po energetické krizi. Stát ji podpořil novým balíkem investičních dotací a solární výkon u nás díky tomu stoupl o dalších 1,6 tisíce MW. Je to méně, než se postavilo v letech 2009 a 2010 a jde většinou o mikrozdroje na střechách.

V zásobě jsou ale další, mnohem větší peníze a pobídky pro výstavbu velkých solárních parků s bateriovými úložišti. A také větrníků, kogenerací a bioplynek, bez nichž nemáme šanci splnit cíle, k nimž se vláda Petra Fialy chce zavázat v připravované Státní energetické koncepci a Národním klimaticko-energetickém plánu.

Neobejde se to bez nových forem dlouhodobé provozní podpory v podobě rozdílových kontraktů a dlouhodobých výkupních smluv, ideálně soutěžených v aukcích.

Pokud teď ministr Stanjura ořeže léta platný program podpory pro starší soláry, může to odradit potenciální investory do větších zelených projektů. A také banky, které je mají úvěrovat. Bude jasné, že příští politické garnitury mohou dnešní přísliby dlouhodobé podpory kdykoliv přehodnotit.

Vláda by se měla rychle rozhodnout, co vlastně chce. Buď nechat výstavbu obnovitelných zdrojů trhu, od jejich dotování ustoupit a smířit se s tím, že jejich nástup bude pomalejší. Ušetřené peníze lze vrhnout třeba do výstavby jádra. Takovou cestu by ale země musela být schopna obhájit v Bruselu.

Pokud to nedokáže, nezbude jí než dát investorům jistotu, že co se dnes dohodlo, bude platit do konce závazku.

Chtělo by to poctivě vyhodnotit, co je pro Čechy lepší. Sedět na dvou židlích se nedá a veřejné peníze jsou čím dál citlivější komodita.

Zajímají vás tipy investorů, pohyby na trhu s dluhopisy nebo dopady povodní na průmysl? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.