Vyrobit jednu tunu oxidu uhličitého – nejméně milovaného plynu dnešní klimaticky nahnuté doby – dá menší práci, než by člověk čekal.

Při hodně velkém zjednodušení a zaokrouhlování lze říct, že tunu CO2 vyprodukuje jedna česká rodina při průměrné spotřebě elektřiny za rok. Stejné emise odpovídají třem zpátečním letenkám na Rhodos nebo jedné výpravě autem za polární kruh.

Celé Česko loni poslalo do atmosféry 114 milionů tun skleníkových plynů, po rozpočítání na obyvatele tedy 10,8 tuny na hlavu. Jde o čerstvé číslo z databáze EDGAR, kterou každoročně zpracovává Evropská komise. A dá se považovat za dobrou i špatnou zprávu.

V přepočtu na hlavu české emise loni výrazně klesly. V absolutním měřítku skoro o jednu tunu, tedy o osm procent. To je největší meziroční zlepšení od let 1990 a 1991, kdy se těžkotonážní socialistická ekonomika srazila s realitou volného trhu.

V letech 2021 a 2022 emise v Česku rostly, jinak ale jdou setrvale dolů. Za posledních třicet let spadly na polovinu. V globálním měřítku je to vzorný výsledek. Uhlíková stopa světa navzdory poplachu v podobě nastupujících klimatických poruch bohužel neustále roste, loni o další dvě procenta na nový rekord 53 miliard tun. Hlavními tahouny byla Čína, Indie, Rusko a Brazílie. V přepočtu na hlavu už Čína poprvé Česko předstihla.

Špatná zpráva o českých emisích – vedle té dobré o jejich poklesu – je dvojí.

Za prvé jsou oproti jiným zemím pořád velmi vysoké. V absolutní produkci se malé Česko vejde do první padesátky světového žebříčku. V přepočtu na hlavu jsou Češi pětatřicátí na světě a čtvrtí v EU. Před Poláky i Němci a daleko před jedničkáři typu Švédů.

Za druhé, očista naší ekonomiky podle všeho není úplně dobrovolný trend, s kterým by všichni byli smířeni. Pokles emisí byl loni hodně podmíněn cenovými šoky u elektřiny a plynu, v jejichž důsledku se začalo s energiemi šetřit a víc investovat do samovýroby. Z hlediska emisí je to plus, jinak ale zdražení energií na Česko těžce dolehlo, ať už šlo o životní úroveň, kondici firem nebo celospolečenskou náladu.

Podle platných závazků, stvrzených dohodami v EU a přísunem stovek miliard z unijních fondů na výpomoc s energetickou transformací, má každá země do roku 2030 zredukovat svou uhlíkovou stopu o 55 procent. K loňsku měli Češi podle čísel EDGAR odpracováno 43 procent a kdyby dál pokračovali loňským tempem, do cíle se v roce 2030 dostanou.

Jestli na to ale budou mít výdrž a náladu, je velká otázka.

Zajímají vás nové realitní projekty, plány českých podnikatelů nebo zprávy z energetiky? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.

Vyrobit jednu tunu oxidu uhličitého – nejméně milovaného plynu dnešní klimaticky nahnuté doby – dá menší práci, než by člověk čekal.

Při hodně velkém zjednodušení a zaokrouhlování lze říct, že tunu CO2 vyprodukuje jedna česká rodina při průměrné spotřebě elektřiny za rok. Stejné emise odpovídají třem zpátečním letenkám na Rhodos nebo jedné výpravě autem za polární kruh.

Celé Česko loni poslalo do atmosféry 114 milionů tun skleníkových plynů, po rozpočítání na obyvatele tedy 10,8 tuny na hlavu. Jde o čerstvé číslo z databáze EDGAR, kterou každoročně zpracovává Evropská komise. A dá se považovat za dobrou i špatnou zprávu.

V přepočtu na hlavu české emise loni výrazně klesly. V absolutním měřítku skoro o jednu tunu, tedy o osm procent. To je největší meziroční zlepšení od let 1990 a 1991, kdy se těžkotonážní socialistická ekonomika srazila s realitou volného trhu.

V letech 2021 a 2022 emise v Česku rostly, jinak ale jdou setrvale dolů. Za posledních třicet let spadly na polovinu. V globálním měřítku je to vzorný výsledek. Uhlíková stopa světa navzdory poplachu v podobě nastupujících klimatických poruch bohužel neustále roste, loni o další dvě procenta na nový rekord 53 miliard tun. Hlavními tahouny byla Čína, Indie, Rusko a Brazílie. V přepočtu na hlavu už Čína poprvé Česko předstihla.

Špatná zpráva o českých emisích – vedle té dobré o jejich poklesu – je dvojí.

Za prvé jsou oproti jiným zemím pořád velmi vysoké. V absolutní produkci se malé Česko vejde do první padesátky světového žebříčku. V přepočtu na hlavu jsou Češi pětatřicátí na světě a čtvrtí v EU. Před Poláky i Němci a daleko před jedničkáři typu Švédů.

Za druhé, očista naší ekonomiky podle všeho není úplně dobrovolný trend, s kterým by všichni byli smířeni. Pokles emisí byl loni hodně podmíněn cenovými šoky u elektřiny a plynu, v jejichž důsledku se začalo s energiemi šetřit a víc investovat do samovýroby. Z hlediska emisí je to plus, jinak ale zdražení energií na Česko těžce dolehlo, ať už šlo o životní úroveň, kondici firem nebo celospolečenskou náladu.

Podle platných závazků, stvrzených dohodami v EU a přísunem stovek miliard z unijních fondů na výpomoc s energetickou transformací, má každá země do roku 2030 zredukovat svou uhlíkovou stopu o 55 procent. K loňsku měli Češi podle čísel EDGAR odpracováno 43 procent a kdyby dál pokračovali loňským tempem, do cíle se v roce 2030 dostanou.

Jestli na to ale budou mít výdrž a náladu, je velká otázka.

Zajímají vás nové realitní projekty, plány českých podnikatelů nebo zprávy z energetiky? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.