Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

Je devět hodin ráno, když stojím před budovou filozofické fakulty na náměstí Jana Palacha v Praze. Naproti přes silnici se tyčí dočasný pomník. Neopracovaný, oranžově zářící monolit z pískovce, který připomíná tragédii, která se tu před devíti měsíci odehrála. Student David K. tu loni 21. prosince zastřelil 14 lidí a nakonec i sebe. Jedna dívka zemřela při pádu z okna.

U pomníku není žádný nápis, jen QR kód. Na místě leží několik věnců, jeden odolný z umělých květin, pár povadlejších po nočním dešti. Mezi nimi je malé srdce poskládané z vyhaslých svíček.

Přejdu silnici a vejdu do budovy spolu s dalšími studenty, kteří přicházejí na první přednášky. Po pravé straně stojí stará dřevěná vrátnice, dva muži v ní sledují záznamy z bezpečnostních kamer. Čekám, že přijde kontrola dokladů, ale vstup je volný, ztrácím se mezi studenty.

Hned u vchodu visí upozornění, že se tu následující den koná požární cvičení a podrobný popis, co se bude dít. Pár studentů postává u nástěnek naproti vchodu. Mezi upoutávky na Peerko, studentskou psychologickou pomoc a rozcestník Obnovy akademického života, se už tlačí další reklama na studentské akce a příležitosti.

A tak jeden z plakátů lehce překrývá informaci o Tichém místě, pietním prostoru, který se otevřel před prázdninami ve čtvrtém patře. Místě, kde došlo k největšímu krveprolití.

„Musíte počítat s tím, že někteří kolegové se už nechtějí o události bavit. Filozofická fakulta je opravdu velkou institucí a máme na starosti mnoho záležitostí, kterým se musíme věnovat. Pro nás to už není hlavní náplň našich dnů. Je to určitě jeden z aspektů, který běží pod povrchem, ale dál učíme a studenti se vzdělávají, fungujeme čí dál tím víc normálně,“ upozorňuje mě ve fakultní kavárně Ondřej Dufek, který tu má na starosti komunikaci.

Přišel sem v únoru, v době, kdy škola nabírala dech. „Mám dojem, že vnímání té události je velice různorodé. Určitě nám ta událost ukázala sílu komunity a soudržnost, to je pravda, na druhou stranu se potřeby lidí začaly různit, podle toho, jak danou událost prožívají. A ukazuje se nám to u mnoha věcí,“ říká mi Dufek.

Filozofická fakulta je obrovský organismus, sídlící v několika budovách a čítající na devět tisíc lidí. Jde tedy o komunitu lidí o velikosti menšího okresního města. „Nelze očekávat, že uděláme plošné opatření, se kterým budou všichni spokojení. Ať uděláme cokoli, části to bude připadat moc, části zase málo,“ pokračuje Dufek.

Přiznává, že někteří lidé mají potíže získat znovu pocit bezpečí, třeba proto, že na fakultě se neobjevily žádné bezpečnostní rámy. „Mají dojem, že se nic nezměnilo a může se to stát znovu. Snažíme se je chápat a vysvětlovat, co nás k tomu vede, že to je promyšlené, opřené o zkušenosti ze zahraničí. Ale není to lehké.“

„Když naopak posíláme nabídku kurzů první pomoci nebo že budeme mít požární cvičení, dostáváme zpětnou vazbu, ať už s tím neotravujeme, že už se chtějí věnovat svojí práci,“ říká Dufek. Například o první pomoc je ale podle něj obrovský zájem, a tak hodlá fakulta v nabídce kurzů pokračovat.

Z kavárny jdeme k výtahu, kterým jedeme do čtvrtého patra. Tam se nejvíce střílelo, místo bylo do června zcela uzavřené. Až před prázdninami tu fakulta otevřela pietní prostor, kde mohou studenti, učitelé a rodiny spočinout a uctít památku studentů, kteří útok nepřežili.

Před týdnem začal zimní semestr a čtvrté patro se poprvé od tragické události otevřelo i pro výuku. Oproti ostatním patrům je tato část stále zahalená do ticha. Jak mi někteří říkají, zatím neměli odvahu jít se sem podívat.

Pietní prostor tu zůstává, na jak dlouho, zatím není jasné. V opravené místnosti je nádoba s vodou, do které mohou lidé vložit svíčky. Na malém stolku je tu nyní fotografie jedné z dívek, která při útoku zahynula a pod ní mnoho vzkazů a květiny.

Venku na chodbě jsou nástěnky, kde je možné zanechat vzkaz. Někteří v nich oceňují sílu komunity, jiní doufají, že i tento prostor znovu ožije.

Když mi Ondřej Dufek začne ukazovat boční chodbu, kde jsou umístěné medailonky studentů, jež při útoku zahynuli, rozezní se na druhé straně mohutné klapání, které se nese celým prostorem. Proti nám vyběhne poník. Okamžitě se nechá hladit a přetrhne moje myšlenky na zemřelé studenty.

„Když nejsme ve třídě, tak tady čeká u výtahu a když někdo vystoupí, tak jde s ním až do učebny,“ usmívá se hipoterapeutka Petra Jandová, která je se svým poníkem Montym ve čtvrtém patře od začátku nového semestru. Monty prohlíží urputně odpadkové koše na chodbě a prochází se tu zcela volně. Za velké pokojové rostliny před vstupem do Tichého místa však nesmí.

„Když jsem tu byla poprvé sama, bez Montyho, tak to příjemné nebylo. Teď už tu je lepší nálada a snažíme se, aby se studenti uvolnili a nebyli tolik ve stresu,“ popisuje mi. V tom se otevřou dveře jednoho z kabinetů a profesorka vybídne Petru podrážděným tónem, aby si „hlídala toho svého koně“.

Vzápětí se otevřou jiné dveře. Vyučující dává Petře signál, aby šla s Montym dovnitř. Všichni studenti se okamžitě rozzáří. Většina také vytahuje telefony, Montyho si fotí a když pak prochází stísněným prostorem mezi lavicemi, studenti si jej hladí.

„Každý trauma prožívá jinak, záleží na tom, jestli byl přímým účastníkem střelby. To pak chtějí, aby dveře zůstaly otevřené. Naopak ti, kteří se zabarikádovali, chtějí, aby dveře byly zavřené. Se studenty o tom, co se stalo, nemluvím. Snažím se je rozveselit a někdy je Monty uvolní natolik, že o tom chtějí mluvit. Přicházejí, smějí se na něj, česají ho a najednou se rozbrečí. Pak se jich zeptám, co se děje, jestli o tom chtějí mluvit. Oni mi pak se slzami v očích děkují, že jim je lépe, že i když jim chvíli nebylo dobře, ulevilo se jim. A takhle pracujeme i s dalšími zvířaty,“ říká mi Petra Jandová.

Do toho se znovu a otevřou dveře a žena v nich se znovu podrážděně ptá: „Jak dlouho tady budete s tím koněm?“ Petra Jandová jí v klidu odpovídá, že to neví, že by se musela obrátit na paní proděkanku.

„Zatím jsem se tu s odmítavou reakcí nesetkala. Vyučující chtějí, abychom za nimi chodili i do kabinetů,“ říká a rozhodne se, že s Montym na chvíli sjede do nižších pater. Koník v klidu nastoupí do výtahu.

O dvě patra níž se kolem něj postupně shromažďují studenti. Vítají ho, drbou ve hřívě, sklánějí se k němu. Petry se ptají, jak dlouho tu bude, kdy zase přijde, svou radost neskrývají.

„Studentka, kterou jsme teď potkali, se Montyho vůbec nechtěla dotknout, udělala za tu dobu, co tu chodíme ohromný pokrok,“ říká mi Petra cestou do kabinetu anglického jazyka. Ženy uvnitř ji srdečně vítají a Monty sem samozřejmě vběhne, jakoby tu byl doma.

Petra teď jezdí na fakultu časteji, třikrát týdně. Každý den vstává v pět hodin, naloží Montyho do vozíku a ze Sedlčan pak vyrazí směrem na Prahu, večer se vrací zpátky.

„Dělám to ve svém volném čase, pracuju po nocích, naštěstí mám chápavou šéfku, která ví, že dělám dobrou věc a podporuje mě,“ říká Petra, která má několik výcviků na kontaktní terapii. Časté přestávky jsou pro ni i Montyho nezbytností.

S jednou ze studentek, která si hladí Montyho, se dávám do řeči. Minulý rok jí tu zahynul nejlepší kamarád, se kterým se přátelila od první třídy, a další byl zraněný. Sama tu v době útoku nebyla, na fakultu chodí letos do prvního ročníku a studuje také žurnalistiku. „Čekala jsem, že ten návrat sem bude těžší. Mám trochu pocity viny, že to není tak hrozné. Líbí se mi, že to tady žije,“ říká mi studentka, která si nepřála zveřejnit své jméno.

Ve škole se cítí bezpečně, i když se zamýšlí nad tím, že by byla raději, kdyby o některých požárních cvičeních v jiných budovách věděla dopředu. „Docela jsem se teď v Jinonicích lekla, ten zvuk poplachu je hrozně nepříjemný. Když vím, že tady bude zítra požární cvičení, zvažuju, že tu nebudu,“ říká.

Bezpečnostní opatření jsou tu velkým tématem. Analytik Zdeněk Kalvach, který se specializuje na ochranu objektů a akcí proti extrémnímu násilí a patří do Bezpečnostího odboru Univerzity Karlovy, měl připravenou analýzu včetně opatření pro celou univerzitu už v roce 2022.

„Věděl jsem už tehdy, že budu muset být velmi trpělivý a že zavádění jednotlivých bezpečnostních opatření bude vyžadovat čas, protože jde o ohromnou instituci,“ říká mi Kalvach, který žije střídavě ve Španělsku a v době útoku na místě nebyl.

„Přiletěl jsem hned po té. A musím říct, že jsem pochopil, co to je hrůza. Bál jsem se, abych to ustál před ostatními, protože jsem věděl, že je musíme podporovat a přitom jsem cítil velmi silné emoce. Vůbec jsem si nedokázal představit rozsah té spouště, bylo to, jako když se přežene hurikán,“ vypráví mi dnes Zdeněk Kalvach a nešetří obdivem k vedení fakulty. „Naprosto mě fascinoval přístup vedení. To bylo pro mě obrovskou motivací a uvědomil jsem si, že pro takové lidi má smysl nespat a jít řešit věci, které nejsou jednoduché,“ říká Kalvach.

Má několik vysvětlení, proč nejsou na fakultě přísnější bezpečnostní opatření. Podle studií prý 80 % útočníků mělo přístup do budov, které napadli, druhým důvodem je, že vysoké školy jsou tzv. měkkým cílem, tedy stejně jako nádraží nebo divadla jsou volně přístupné veřejnosti. A tedy se útokům nedá zcela předejít.

Dalším důvodem podle Kalvacha je, že bezpečnostní brány či další kontroly by vyžadovaly přítomnost ochranky. „A ta je v českém prostředí drahá a velice nekvalitní,“ říká expert, který své zkušenosti sbíral v Norsku, USA a Izraeli.

Chce se proto zaměřit na edukaci studentů a zaměstnanců tak, aby díky cvičením uměli reagovat v náročných situacích. „Uvědomil jsem si, jak důležité je v takových situacích osobní nasazení. Že systém je důležitý, ale my musíme vysvětlit studentům a zaměstnancům, že se jich ochrana týká. Tady musí dojít ke změně mindsetu, je potřeba naučit se převzít zodpovědnost za svou bezpečnost. Je fikce myslet si, že nás bezpečnostní rámy ochrání,“ domnívá se Zdeněk Kalvach.

Se svým týmem analyzoval každou místnost na fakultě podle 22 kritérií. Pro každou pak navrhli opatření, která se budou postupně zavádět. Jednou z důležitých změn bude klíč uzavřený ve skleněných krabičkách, který bude viset v každé místnosti a v případě nutnosti jej bude možné použít.

Už nyní je v budovách aktivní výstražný systém KISS, ke kterému mají přístup vybrané osoby. Ty jej mohou aktivovat v případě požáru nebo jiného ohrožení a díky němu dostanou i všichni studenti a zaměstnanci upozornění na mobil.

Se zahraničními experty univerzita komunikovala i v případě psychosociální podpory. „Ozvali se nám z Norska, kde ta zkušenost byla velice podobná s tou naší. Bylo úlevné s nimi mluvit. Hned si uvědomíte, že ti lidé chápou, čím procházíme. Popsali nám i fáze, kterými si prošli. Mé dojmy jsou s tímto popisem velmi shodné,“ říká proděkanka Lenka Henebergová. Měla od začátku na starosti koordinaci psychosociální pomoci pro celou fakultu.

V první fázi se podle ní truchlí, ale mnozí si zároveň uvědomují, že zvládli přežít. V další fázi začne propad. „Všem dojde, že ta zkušenost nikam nezmizí, že to je realita, kterou musí žít. A ten propad je poměrně dlouhý. V jednu chvíli narazíte na dno a teprve pak se to začne zvedat. Propady jsou, ale jsou menší a už ne tak hluboké. My jsme ve fázi propadu a nevím, jestli jsme narazili na dno,“ říká mi Lenka Henebergová.

Podle expertů bylo útokem zasaženo na devět tisíc lidí, zkrátka všichni, kteří na fakultu chodí. Univerzita proto od února, kdy převzala od policie a IZS koordinaci psychosociální pomoci, rozjela masivní podporu zasaženým lidem. A to s podporou dalších dvanácti organizací.

Psychologickou pomoc využilo dva a půl tisíce lidí. V nabídce byly podpůrné skupiny, nesdílecí skupiny a také individuální terapie. Celkově na devět tisíc účastí v podpůrných aktivitách. Univerzita také na podzim otevřela Centrum resilience, tedy odolnosti, které se má zaměřit na posílení lidí v komunitě univerzity.

I když všude slyším na vedení fakulty a koordinaci pomoci samou chválu, Lenka Henebergová cítí smutek. „Stejně máte dojem, že neděláte dost. I kdybyste nešli spát a ještě udělali víc, nebude to stačit k vyplnění prázdna, které vzniklo v mnoha rodinách. Nemůžeme to vzít zpátky,“ říká mi se slzami v očích žena, která dokázala zkoordinovat pomoc pro tisíce studentů a pedagogů a ještě je ve velmi blízkém kontaktu s pozůstalými rodinami.

„Považuji za důležité, že jsme konkrétní lidé a nebyli jsme jen institucí, která předkládá oficiální dokumenty,“ říká Henebergová. Nedokáže popsat, jak na tom studenti a pedagogové psychicky jsou.

V této fázi je podle ní důležité si uvědomit, že každý tu událost prožívá jinak. Někdo potřebuje truchlit, jiný se už chce vracet do života. „Ani jedno není špatně, jen to vyžaduje velkou dávku respektu. A lidskosti,“ dodává.

Studenti, se kterým jsem mluvila, nebyli na místě v době útoku. Pro ně, zdá se, život běží dál snadněji. I když mi někteří říkají, že se občas dívají na dveře, nebo je napadne, jestli je dobrý nápad sedat si do první lavice. Pro některé profesory, kteří byli na místě, je to stále bolavé. Pochopitelně. Navíc museli být po celou dobu oporou především studentům a současně dělat svou práci.

Když vycházím z budovy fakulty, venku se směje hlouček mladých lidí, studentů prvního ročníku historie. „Cítím, že hlavně ty starší ročníky jsou tím hodně zasažené. A také učitelé. Je vidět, že jsme pro ně trochu vzpruha, že přinášíme to nové, protože nejsme zasaženi přímo tou událostí,“ říká mi jeden ze studentů.

Ostatní se shodují, že se rozhodně vydají na kurzy první pomoci a chtějí vědět víc i o tom, co mohou oni sami udělat pro svoji bezpečnost. „V dnešní době se vám to může stát kdekoli,“ komentuje to další ze studentů.

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

Je devět hodin ráno, když stojím před budovou filozofické fakulty na náměstí Jana Palacha v Praze. Naproti přes silnici se tyčí dočasný pomník. Neopracovaný, oranžově zářící monolit z pískovce, který připomíná tragédii, která se tu před devíti měsíci odehrála. Student David K. tu loni 21. prosince zastřelil 14 lidí a nakonec i sebe. Jedna dívka zemřela při pádu z okna.

U pomníku není žádný nápis, jen QR kód. Na místě leží několik věnců, jeden odolný z umělých květin, pár povadlejších po nočním dešti. Mezi nimi je malé srdce poskládané z vyhaslých svíček.

Přejdu silnici a vejdu do budovy spolu s dalšími studenty, kteří přicházejí na první přednášky. Po pravé straně stojí stará dřevěná vrátnice, dva muži v ní sledují záznamy z bezpečnostních kamer. Čekám, že přijde kontrola dokladů, ale vstup je volný, ztrácím se mezi studenty.

Hned u vchodu visí upozornění, že se tu následující den koná požární cvičení a podrobný popis, co se bude dít. Pár studentů postává u nástěnek naproti vchodu. Mezi upoutávky na Peerko, studentskou psychologickou pomoc a rozcestník Obnovy akademického života, se už tlačí další reklama na studentské akce a příležitosti.

A tak jeden z plakátů lehce překrývá informaci o Tichém místě, pietním prostoru, který se otevřel před prázdninami ve čtvrtém patře. Místě, kde došlo k největšímu krveprolití.

„Musíte počítat s tím, že někteří kolegové se už nechtějí o události bavit. Filozofická fakulta je opravdu velkou institucí a máme na starosti mnoho záležitostí, kterým se musíme věnovat. Pro nás to už není hlavní náplň našich dnů. Je to určitě jeden z aspektů, který běží pod povrchem, ale dál učíme a studenti se vzdělávají, fungujeme čí dál tím víc normálně,“ upozorňuje mě ve fakultní kavárně Ondřej Dufek, který tu má na starosti komunikaci.

Přišel sem v únoru, v době, kdy škola nabírala dech. „Mám dojem, že vnímání té události je velice různorodé. Určitě nám ta událost ukázala sílu komunity a soudržnost, to je pravda, na druhou stranu se potřeby lidí začaly různit, podle toho, jak danou událost prožívají. A ukazuje se nám to u mnoha věcí,“ říká mi Dufek.

Filozofická fakulta je obrovský organismus, sídlící v několika budovách a čítající na devět tisíc lidí. Jde tedy o komunitu lidí o velikosti menšího okresního města. „Nelze očekávat, že uděláme plošné opatření, se kterým budou všichni spokojení. Ať uděláme cokoli, části to bude připadat moc, části zase málo,“ pokračuje Dufek.

Přiznává, že někteří lidé mají potíže získat znovu pocit bezpečí, třeba proto, že na fakultě se neobjevily žádné bezpečnostní rámy. „Mají dojem, že se nic nezměnilo a může se to stát znovu. Snažíme se je chápat a vysvětlovat, co nás k tomu vede, že to je promyšlené, opřené o zkušenosti ze zahraničí. Ale není to lehké.“

„Když naopak posíláme nabídku kurzů první pomoci nebo že budeme mít požární cvičení, dostáváme zpětnou vazbu, ať už s tím neotravujeme, že už se chtějí věnovat svojí práci,“ říká Dufek. Například o první pomoc je ale podle něj obrovský zájem, a tak hodlá fakulta v nabídce kurzů pokračovat.

Z kavárny jdeme k výtahu, kterým jedeme do čtvrtého patra. Tam se nejvíce střílelo, místo bylo do června zcela uzavřené. Až před prázdninami tu fakulta otevřela pietní prostor, kde mohou studenti, učitelé a rodiny spočinout a uctít památku studentů, kteří útok nepřežili.

Před týdnem začal zimní semestr a čtvrté patro se poprvé od tragické události otevřelo i pro výuku. Oproti ostatním patrům je tato část stále zahalená do ticha. Jak mi někteří říkají, zatím neměli odvahu jít se sem podívat.

Pietní prostor tu zůstává, na jak dlouho, zatím není jasné. V opravené místnosti je nádoba s vodou, do které mohou lidé vložit svíčky. Na malém stolku je tu nyní fotografie jedné z dívek, která při útoku zahynula a pod ní mnoho vzkazů a květiny.

Venku na chodbě jsou nástěnky, kde je možné zanechat vzkaz. Někteří v nich oceňují sílu komunity, jiní doufají, že i tento prostor znovu ožije.

Když mi Ondřej Dufek začne ukazovat boční chodbu, kde jsou umístěné medailonky studentů, jež při útoku zahynuli, rozezní se na druhé straně mohutné klapání, které se nese celým prostorem. Proti nám vyběhne poník. Okamžitě se nechá hladit a přetrhne moje myšlenky na zemřelé studenty.

„Když nejsme ve třídě, tak tady čeká u výtahu a když někdo vystoupí, tak jde s ním až do učebny,“ usmívá se hipoterapeutka Petra Jandová, která je se svým poníkem Montym ve čtvrtém patře od začátku nového semestru. Monty prohlíží urputně odpadkové koše na chodbě a prochází se tu zcela volně. Za velké pokojové rostliny před vstupem do Tichého místa však nesmí.

„Když jsem tu byla poprvé sama, bez Montyho, tak to příjemné nebylo. Teď už tu je lepší nálada a snažíme se, aby se studenti uvolnili a nebyli tolik ve stresu,“ popisuje mi. V tom se otevřou dveře jednoho z kabinetů a profesorka vybídne Petru podrážděným tónem, aby si „hlídala toho svého koně“.

Vzápětí se otevřou jiné dveře. Vyučující dává Petře signál, aby šla s Montym dovnitř. Všichni studenti se okamžitě rozzáří. Většina také vytahuje telefony, Montyho si fotí a když pak prochází stísněným prostorem mezi lavicemi, studenti si jej hladí.

„Každý trauma prožívá jinak, záleží na tom, jestli byl přímým účastníkem střelby. To pak chtějí, aby dveře zůstaly otevřené. Naopak ti, kteří se zabarikádovali, chtějí, aby dveře byly zavřené. Se studenty o tom, co se stalo, nemluvím. Snažím se je rozveselit a někdy je Monty uvolní natolik, že o tom chtějí mluvit. Přicházejí, smějí se na něj, česají ho a najednou se rozbrečí. Pak se jich zeptám, co se děje, jestli o tom chtějí mluvit. Oni mi pak se slzami v očích děkují, že jim je lépe, že i když jim chvíli nebylo dobře, ulevilo se jim. A takhle pracujeme i s dalšími zvířaty,“ říká mi Petra Jandová.

Do toho se znovu a otevřou dveře a žena v nich se znovu podrážděně ptá: „Jak dlouho tady budete s tím koněm?“ Petra Jandová jí v klidu odpovídá, že to neví, že by se musela obrátit na paní proděkanku.

„Zatím jsem se tu s odmítavou reakcí nesetkala. Vyučující chtějí, abychom za nimi chodili i do kabinetů,“ říká a rozhodne se, že s Montym na chvíli sjede do nižších pater. Koník v klidu nastoupí do výtahu.

O dvě patra níž se kolem něj postupně shromažďují studenti. Vítají ho, drbou ve hřívě, sklánějí se k němu. Petry se ptají, jak dlouho tu bude, kdy zase přijde, svou radost neskrývají.

„Studentka, kterou jsme teď potkali, se Montyho vůbec nechtěla dotknout, udělala za tu dobu, co tu chodíme ohromný pokrok,“ říká mi Petra cestou do kabinetu anglického jazyka. Ženy uvnitř ji srdečně vítají a Monty sem samozřejmě vběhne, jakoby tu byl doma.

Petra teď jezdí na fakultu časteji, třikrát týdně. Každý den vstává v pět hodin, naloží Montyho do vozíku a ze Sedlčan pak vyrazí směrem na Prahu, večer se vrací zpátky.

„Dělám to ve svém volném čase, pracuju po nocích, naštěstí mám chápavou šéfku, která ví, že dělám dobrou věc a podporuje mě,“ říká Petra, která má několik výcviků na kontaktní terapii. Časté přestávky jsou pro ni i Montyho nezbytností.

S jednou ze studentek, která si hladí Montyho, se dávám do řeči. Minulý rok jí tu zahynul nejlepší kamarád, se kterým se přátelila od první třídy, a další byl zraněný. Sama tu v době útoku nebyla, na fakultu chodí letos do prvního ročníku a studuje také žurnalistiku. „Čekala jsem, že ten návrat sem bude těžší. Mám trochu pocity viny, že to není tak hrozné. Líbí se mi, že to tady žije,“ říká mi studentka, která si nepřála zveřejnit své jméno.

Ve škole se cítí bezpečně, i když se zamýšlí nad tím, že by byla raději, kdyby o některých požárních cvičeních v jiných budovách věděla dopředu. „Docela jsem se teď v Jinonicích lekla, ten zvuk poplachu je hrozně nepříjemný. Když vím, že tady bude zítra požární cvičení, zvažuju, že tu nebudu,“ říká.

Bezpečnostní opatření jsou tu velkým tématem. Analytik Zdeněk Kalvach, který se specializuje na ochranu objektů a akcí proti extrémnímu násilí a patří do Bezpečnostího odboru Univerzity Karlovy, měl připravenou analýzu včetně opatření pro celou univerzitu už v roce 2022.

„Věděl jsem už tehdy, že budu muset být velmi trpělivý a že zavádění jednotlivých bezpečnostních opatření bude vyžadovat čas, protože jde o ohromnou instituci,“ říká mi Kalvach, který žije střídavě ve Španělsku a v době útoku na místě nebyl.

„Přiletěl jsem hned po té. A musím říct, že jsem pochopil, co to je hrůza. Bál jsem se, abych to ustál před ostatními, protože jsem věděl, že je musíme podporovat a přitom jsem cítil velmi silné emoce. Vůbec jsem si nedokázal představit rozsah té spouště, bylo to, jako když se přežene hurikán,“ vypráví mi dnes Zdeněk Kalvach a nešetří obdivem k vedení fakulty. „Naprosto mě fascinoval přístup vedení. To bylo pro mě obrovskou motivací a uvědomil jsem si, že pro takové lidi má smysl nespat a jít řešit věci, které nejsou jednoduché,“ říká Kalvach.

Má několik vysvětlení, proč nejsou na fakultě přísnější bezpečnostní opatření. Podle studií prý 80 % útočníků mělo přístup do budov, které napadli, druhým důvodem je, že vysoké školy jsou tzv. měkkým cílem, tedy stejně jako nádraží nebo divadla jsou volně přístupné veřejnosti. A tedy se útokům nedá zcela předejít.

Dalším důvodem podle Kalvacha je, že bezpečnostní brány či další kontroly by vyžadovaly přítomnost ochranky. „A ta je v českém prostředí drahá a velice nekvalitní,“ říká expert, který své zkušenosti sbíral v Norsku, USA a Izraeli.

Chce se proto zaměřit na edukaci studentů a zaměstnanců tak, aby díky cvičením uměli reagovat v náročných situacích. „Uvědomil jsem si, jak důležité je v takových situacích osobní nasazení. Že systém je důležitý, ale my musíme vysvětlit studentům a zaměstnancům, že se jich ochrana týká. Tady musí dojít ke změně mindsetu, je potřeba naučit se převzít zodpovědnost za svou bezpečnost. Je fikce myslet si, že nás bezpečnostní rámy ochrání,“ domnívá se Zdeněk Kalvach.

Se svým týmem analyzoval každou místnost na fakultě podle 22 kritérií. Pro každou pak navrhli opatření, která se budou postupně zavádět. Jednou z důležitých změn bude klíč uzavřený ve skleněných krabičkách, který bude viset v každé místnosti a v případě nutnosti jej bude možné použít.

Už nyní je v budovách aktivní výstražný systém KISS, ke kterému mají přístup vybrané osoby. Ty jej mohou aktivovat v případě požáru nebo jiného ohrožení a díky němu dostanou i všichni studenti a zaměstnanci upozornění na mobil.

Se zahraničními experty univerzita komunikovala i v případě psychosociální podpory. „Ozvali se nám z Norska, kde ta zkušenost byla velice podobná s tou naší. Bylo úlevné s nimi mluvit. Hned si uvědomíte, že ti lidé chápou, čím procházíme. Popsali nám i fáze, kterými si prošli. Mé dojmy jsou s tímto popisem velmi shodné,“ říká proděkanka Lenka Henebergová. Měla od začátku na starosti koordinaci psychosociální pomoci pro celou fakultu.

V první fázi se podle ní truchlí, ale mnozí si zároveň uvědomují, že zvládli přežít. V další fázi začne propad. „Všem dojde, že ta zkušenost nikam nezmizí, že to je realita, kterou musí žít. A ten propad je poměrně dlouhý. V jednu chvíli narazíte na dno a teprve pak se to začne zvedat. Propady jsou, ale jsou menší a už ne tak hluboké. My jsme ve fázi propadu a nevím, jestli jsme narazili na dno,“ říká mi Lenka Henebergová.

Podle expertů bylo útokem zasaženo na devět tisíc lidí, zkrátka všichni, kteří na fakultu chodí. Univerzita proto od února, kdy převzala od policie a IZS koordinaci psychosociální pomoci, rozjela masivní podporu zasaženým lidem. A to s podporou dalších dvanácti organizací.

Psychologickou pomoc využilo dva a půl tisíce lidí. V nabídce byly podpůrné skupiny, nesdílecí skupiny a také individuální terapie. Celkově na devět tisíc účastí v podpůrných aktivitách. Univerzita také na podzim otevřela Centrum resilience, tedy odolnosti, které se má zaměřit na posílení lidí v komunitě univerzity.

I když všude slyším na vedení fakulty a koordinaci pomoci samou chválu, Lenka Henebergová cítí smutek. „Stejně máte dojem, že neděláte dost. I kdybyste nešli spát a ještě udělali víc, nebude to stačit k vyplnění prázdna, které vzniklo v mnoha rodinách. Nemůžeme to vzít zpátky,“ říká mi se slzami v očích žena, která dokázala zkoordinovat pomoc pro tisíce studentů a pedagogů a ještě je ve velmi blízkém kontaktu s pozůstalými rodinami.

„Považuji za důležité, že jsme konkrétní lidé a nebyli jsme jen institucí, která předkládá oficiální dokumenty,“ říká Henebergová. Nedokáže popsat, jak na tom studenti a pedagogové psychicky jsou.

V této fázi je podle ní důležité si uvědomit, že každý tu událost prožívá jinak. Někdo potřebuje truchlit, jiný se už chce vracet do života. „Ani jedno není špatně, jen to vyžaduje velkou dávku respektu. A lidskosti,“ dodává.

Studenti, se kterým jsem mluvila, nebyli na místě v době útoku. Pro ně, zdá se, život běží dál snadněji. I když mi někteří říkají, že se občas dívají na dveře, nebo je napadne, jestli je dobrý nápad sedat si do první lavice. Pro některé profesory, kteří byli na místě, je to stále bolavé. Pochopitelně. Navíc museli být po celou dobu oporou především studentům a současně dělat svou práci.

Když vycházím z budovy fakulty, venku se směje hlouček mladých lidí, studentů prvního ročníku historie. „Cítím, že hlavně ty starší ročníky jsou tím hodně zasažené. A také učitelé. Je vidět, že jsme pro ně trochu vzpruha, že přinášíme to nové, protože nejsme zasaženi přímo tou událostí,“ říká mi jeden ze studentů.

Ostatní se shodují, že se rozhodně vydají na kurzy první pomoci a chtějí vědět víc i o tom, co mohou oni sami udělat pro svoji bezpečnost. „V dnešní době se vám to může stát kdekoli,“ komentuje to další ze studentů.