Jedním z mnoha vrcholů listopadových dní roku 1989 (a taky dalším důkazem, že „je hotovo“) se stala scéna, která se odehrála v neděli 26. listopadu na Letenské pláni.

K půlmilionovému davu tu promluvili dva muži, kteří jen pár hodin předtím opustili ruzyňskou věznici, v níž strávili několik posledních týdnů kvůli „pobuřování“: Jiří Ruml a Rudolf Zeman. Dvě z hlavních postav obnovených Lidových novin, které jako samizdat začaly znovu vycházet dva roky předtím v prosinci 1987. Komunisté to vcelku bystře odhalili jako nebezpečnou záškodnickou akci, a tak měl viníky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tedy lidi, kteří chtěli vydávat nezávislé noviny –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ stihnout tvrdý trest.

V prosinci 1989 se Lidové noviny poprvé legálně dostaly v půlmilionovém nákladu ke svým čtenářům. A na konci srpna 2024, o 35 let později, vyjdou papírové lidovky naposledy.

Je to poučný příběh. Řekl bych skoro symbolický.

Žádné noviny nevstupovaly do nových časů s takovou konkurenční výhodou jako Lidové noviny, mýty opředený titul „oficiálního hlasu první republiky“ s redakcí plnou tehdejších novinářských a literárních veličin.

Po listopadu se zase pod sloganem „Lidové noviny do každé rodiny“ staly oficiálním hlasem revoluce a prvních měsíců po ní. Václav Havel deníku udělil výsadní právo tisknout jeho projevy (ano, dneska to působí trochu srandovně). A když se občas stále ještě vzpomíná na (jako tradičně) zcela pomýlený text Miloše Zemana na téma „komunisti stejně brzy vymřou“, tak ano, ten vyšel v květnu 1990 také v lidovkách.

Žádné médium za posledních 35 let nevyvolalo při svém skonu tolik sentimentu a vzpomínek jako právě Lidové noviny. Pravděpodobně proto, že skoro každý z nás, porevoluční gardy novinářů, se s nimi nějak alespoň letmo profesně setkal. Když už jsme tam rovnou nepracovali, tak jsme aspoň chodili s tamními redaktory do hospody. Já jsem zvládl obojí. Dělal jsem v Lidovkách v letech 1999 až 2001 jako melouch editora první strany, a když si dnes vzpomenu na tehdejší karlínský newsroom, uvidím před sebou plejádu autorů a editorů, které dnes najdete po celém trhu: od Seznam Zpráv přes Reportér a MF Dnes až po Echo24.

Mimochodem, bylo to krátce poté, co Lidovky poprvé unikly zkáze. Před zavřením je zachránil šéfredaktor Pavel Šafr, který je převzal v létě 1997 a z viditelně unavené legendy žijící už nějaký čas spíš z podstaty udělal tehdy zase živé a zajímavé noviny. Ty si o rok později od švýcarského Ringieru koupilo jako doplněk k tehdy nejvlivnějším tuzemským novinám MF Dnes německé regionální vydavatelství Rheinisch-Bergische Druckerei- und Verlagsgesellschaft alias „Düsseldorfští“.

Lidové noviny možná nenaplnily své někdejší ambice z prosince 1989. Nestal se z nich největší deník evropského významu, což vlastně taky trochu připomíná iluze, které jsme měli o celé zemi. Nicméně Lidovky zůstávaly slušným, vlivným a tak trochu „nóbl“ deníkem s kvalitní redakcí. Měly svou jasně definovanou skupinu čtenářů a pro nemálo mladých novinářů byly vysněným místem, kde chtěli jednou pracovat.

A pak přišel červen 2013 a slavný tweet Andreje Babiše: „Zítra asi něco koupím.“ To něco byla nakonec Mafra a s ní i Lidové noviny, čímž celý jejich příběh nabral pozoruhodný – a poslední – obrat.

V roce, kdy Česko vykročilo do éry Zemana s Babišem a s nimi také k riziku značně omezené demokracie maďarského typu, se někdejší mediální instituce, jakkoli nedokonalá a často chybující jako my všichni, stala přes noc zbraní hromadného ničení v rukou jednoho z nich.

Upřímně řečeno mi bylo osobně vždycky trochu jedno, komu patří MF Dnes, noviny předlistopadových i polistopadových pragmatiků (taky jsem tam nějaký čas strávil). Lidové noviny v rukou Andreje Babiše ovšem hraničily se všeobecným ponížením.

A ano, bylo samozřejmě jen otázkou osobního rozhodnutí každého novináře, jestli chce v téhle hře asistovat. Mnoho z nich to odmítlo a odešlo z Lidovek okamžitě po změně majitele, některým to trvalo déle a jiní buď setrvali, nebo dokonce na uvolněná místa s radostí sami naběhli, protože kdyby to neudělali oni, přišel by přece možná ještě někdo horší. A oni se přece snažili udržet vlastní integritu a nezávislost tím, že udržovali v chodu aspoň tradičně ceněné přílohy.

Nemám ambice tu nikoho mistrovat a udílet morální lekce. Několika lidí, kteří v LN setrvali, si dodnes z různých důvodů vážím. Ovšem taky nikdo nemůže říct, že nevěděl, kde a pro koho pracuje a jaké to má celé zadání: vytvořit jednomu politikovi mediální krytí a pomoci mu vyhrát volby. O nic jiného celou dobu nešlo.

Lidovky nekončí jenom proto, že je Babiš a jeho lidé předtím, než se Mafry formálně zbavili, reputačně zcela zničili. Podobné existenční problémy dnes řeší spousta médií, o něž žádný politik nikdy ani nezavadil.

Jen právě Lidové noviny si snad zasloužily jiný konec. Důstojnější. I když smutný by byl patrně úplně stejně.

Jedním z mnoha vrcholů listopadových dní roku 1989 (a taky dalším důkazem, že „je hotovo“) se stala scéna, která se odehrála v neděli 26. listopadu na Letenské pláni.

K půlmilionovému davu tu promluvili dva muži, kteří jen pár hodin předtím opustili ruzyňskou věznici, v níž strávili několik posledních týdnů kvůli „pobuřování“: Jiří Ruml a Rudolf Zeman. Dvě z hlavních postav obnovených Lidových novin, které jako samizdat začaly znovu vycházet dva roky předtím v prosinci 1987. Komunisté to vcelku bystře odhalili jako nebezpečnou záškodnickou akci, a tak měl viníky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tedy lidi, kteří chtěli vydávat nezávislé noviny –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ stihnout tvrdý trest.

V prosinci 1989 se Lidové noviny poprvé legálně dostaly v půlmilionovém nákladu ke svým čtenářům. A na konci srpna 2024, o 35 let později, vyjdou papírové lidovky naposledy.

Je to poučný příběh. Řekl bych skoro symbolický.

Žádné noviny nevstupovaly do nových časů s takovou konkurenční výhodou jako Lidové noviny, mýty opředený titul „oficiálního hlasu první republiky“ s redakcí plnou tehdejších novinářských a literárních veličin.

Po listopadu se zase pod sloganem „Lidové noviny do každé rodiny“ staly oficiálním hlasem revoluce a prvních měsíců po ní. Václav Havel deníku udělil výsadní právo tisknout jeho projevy (ano, dneska to působí trochu srandovně). A když se občas stále ještě vzpomíná na (jako tradičně) zcela pomýlený text Miloše Zemana na téma „komunisti stejně brzy vymřou“, tak ano, ten vyšel v květnu 1990 také v lidovkách.

Žádné médium za posledních 35 let nevyvolalo při svém skonu tolik sentimentu a vzpomínek jako právě Lidové noviny. Pravděpodobně proto, že skoro každý z nás, porevoluční gardy novinářů, se s nimi nějak alespoň letmo profesně setkal. Když už jsme tam rovnou nepracovali, tak jsme aspoň chodili s tamními redaktory do hospody. Já jsem zvládl obojí. Dělal jsem v Lidovkách v letech 1999 až 2001 jako melouch editora první strany, a když si dnes vzpomenu na tehdejší karlínský newsroom, uvidím před sebou plejádu autorů a editorů, které dnes najdete po celém trhu: od Seznam Zpráv přes Reportér a MF Dnes až po Echo24.

Mimochodem, bylo to krátce poté, co Lidovky poprvé unikly zkáze. Před zavřením je zachránil šéfredaktor Pavel Šafr, který je převzal v létě 1997 a z viditelně unavené legendy žijící už nějaký čas spíš z podstaty udělal tehdy zase živé a zajímavé noviny. Ty si o rok později od švýcarského Ringieru koupilo jako doplněk k tehdy nejvlivnějším tuzemským novinám MF Dnes německé regionální vydavatelství Rheinisch-Bergische Druckerei- und Verlagsgesellschaft alias „Düsseldorfští“.

Lidové noviny možná nenaplnily své někdejší ambice z prosince 1989. Nestal se z nich největší deník evropského významu, což vlastně taky trochu připomíná iluze, které jsme měli o celé zemi. Nicméně Lidovky zůstávaly slušným, vlivným a tak trochu „nóbl“ deníkem s kvalitní redakcí. Měly svou jasně definovanou skupinu čtenářů a pro nemálo mladých novinářů byly vysněným místem, kde chtěli jednou pracovat.

A pak přišel červen 2013 a slavný tweet Andreje Babiše: „Zítra asi něco koupím.“ To něco byla nakonec Mafra a s ní i Lidové noviny, čímž celý jejich příběh nabral pozoruhodný – a poslední – obrat.

V roce, kdy Česko vykročilo do éry Zemana s Babišem a s nimi také k riziku značně omezené demokracie maďarského typu, se někdejší mediální instituce, jakkoli nedokonalá a často chybující jako my všichni, stala přes noc zbraní hromadného ničení v rukou jednoho z nich.

Upřímně řečeno mi bylo osobně vždycky trochu jedno, komu patří MF Dnes, noviny předlistopadových i polistopadových pragmatiků (taky jsem tam nějaký čas strávil). Lidové noviny v rukou Andreje Babiše ovšem hraničily se všeobecným ponížením.

A ano, bylo samozřejmě jen otázkou osobního rozhodnutí každého novináře, jestli chce v téhle hře asistovat. Mnoho z nich to odmítlo a odešlo z Lidovek okamžitě po změně majitele, některým to trvalo déle a jiní buď setrvali, nebo dokonce na uvolněná místa s radostí sami naběhli, protože kdyby to neudělali oni, přišel by přece možná ještě někdo horší. A oni se přece snažili udržet vlastní integritu a nezávislost tím, že udržovali v chodu aspoň tradičně ceněné přílohy.

Nemám ambice tu nikoho mistrovat a udílet morální lekce. Několika lidí, kteří v LN setrvali, si dodnes z různých důvodů vážím. Ovšem taky nikdo nemůže říct, že nevěděl, kde a pro koho pracuje a jaké to má celé zadání: vytvořit jednomu politikovi mediální krytí a pomoci mu vyhrát volby. O nic jiného celou dobu nešlo.

Lidovky nekončí jenom proto, že je Babiš a jeho lidé předtím, než se Mafry formálně zbavili, reputačně zcela zničili. Podobné existenční problémy dnes řeší spousta médií, o něž žádný politik nikdy ani nezavadil.

Jen právě Lidové noviny si snad zasloužily jiný konec. Důstojnější. I když smutný by byl patrně úplně stejně.