„Budoval jsem náš domov 27 let a všechno přišlo vniveč,“ rozléhá se hlas Dušana Němečka ve vyprázdněné místnosti jeho domu. Stěny jsou oškrábané, vodou nasáklý nábytek stojí venku na chodníku a ze stropu visí dráty. S manželkou Jarmilou a dvěma syny bydlí jen několik desítek metrů od nábřeží řeky v opavských Kateřinkách.

Manželům patří dva sousedící domy, jeden sami obývají a v druhém mají byty jejich dva synové. „Byla jsem ráda, že kluci mají zajištěné bydlení, že nebydlí s námi, ale i tak jsou nám na blízku,“ říká matka Jarmila Němečková.

Starší syn před devíti lety utrpěl vážné zranění, po kterém byl tři roky na vozíku. „Má špatné nohy a měl i úraz mozku. Má horší psychiku, je svůj,“ popisuje Dušan Němeček zdravotní stav svého syna. Ten nemůže chodit do schodů, a tak mu rodiče zařídili sklepní byt, který byl vyplavený až ke stropu. V částech jsou ještě na zemi kaluže, na zdech ani v pokoji nezůstalo nic. „Je invalida a nevíme, kam ho dát. Neumíme pro něj sehnat pronájem. To nás drtí nejvíc,“ říkají rodiče.

Příběh rodiny Němečkových je součást časosběrného seriálu Seznam Zpráv, který bude mapovat, jak se lidé v povodňových oblastech vyrovnávají s následky neštěstí, a zjišťovat, zda se jim například dostává od státu potřebné pomoci.

„Máme v domě dva pokojíčky, z jednoho je skladiště a v druhém spíme,“ vysvětluje otec Dušan Němeček, proč pro syna musí najít byt co nejdříve. Váhá, zda se jim oprava sklepního bytu vyplatí. Nejdříve by měli hotovo za rok. „Nevím, jestli podlahu s topením vyrubat, nebo ne, to je dalších 300 tisíc. Kde bychom na to vzali,“ zamýšlí se.

Nejstarší syn si povodně v roce 1997 zažil v šesti letech a má z nich panickou hrůzu. Jarmila se synem tedy teď odjela k příbuzným už v sobotu 14. září večer. Dušana, který chtěl zůstat až do poslední chvíle, museli přemlouvat, aby z domu odjel. Později za nimi nakonec dorazil.

Při minulých povodních bylo vody méně, a tak vynosili věci do patra. Letos hladina vystoupala až tam. Přišli i o to, co se pokusili zachránit. Voda nedosáhla alespoň do nejvyššího patra s ložnicí, takže mohou stále přespávat doma. „V obýváku jsme měli asi metr vody, ale na zahradě to byly tak čtyři,“ popisuje Dušan u otevřeného okna. „Tam jsem postavil altán a terasu. Všechno vzala voda,“ ukazuje směrem do zahrady.

Na zahradě stála zásoba dřeva, která je teď pryč. „Mám strach ze zimy, ať tady nezmrzneme,“ obává se Dušan. V domě funguje elektřina, ale neteče teplá voda. Zatím se Němečkovi jezdí sprchovat k příbuzným. Musí se pořídit nový kotel. Jen v kotelně je škoda okolo 150 tisíc korun. Celkové škody na domě zatím vyčíslené nejsou. Deset dní po povodni stále čekají na likvidátora.

„Když jsme se v pondělí vrátili, byl to hnus. Všude samé bahno,“ vzpomíná Jarmila. „Spím a v krku cítím bahno. Roušky nepomůžou, když čistím vysokotlakovým postřikovačem, jde mi to do obličeje. Od povodní jsem nikde nebyl. Robím, robím a už nemůžu,“ doplňuje její manžel.

S úklidem přišlo pomoci kolem třiceti lidí. Byla mezi nimi rodina, známí, dobrovolní hasiči a studentky gymnázia. „Nemůžu nic najít, protože už nic nemám,“ přemýšlí Dušan nad všemi vyhozenými věcmi.

Pracuje jako prodejce v obchodě s elektronikou. Z práce mu zapůjčili vysoušeče. „Jsem za to rád, jen to žere tolik nafty, že kdybych tím měl vysušit celý barák, tak se nedoplatím,“ konstatuje.

„V sobotu se makalo nejvíc. Přišli pomoct i takoví, které úplně neznáme. Lidé z města přinesli pohoštění, to bylo hezké,“ oceňuje solidaritu Jarmila, která si i přes všechno udržuje pozitivní náhled. „Pokud nejde o život a o zdraví, tak to není taková hrůza. Jsou to jenom věci,“ doplňuje s úsměvem.

Velkou vodu mají v paměti už dvakrát. Při minulých povodních musel vrtulník zachraňovat sousedku z protějšího domu. „Tehdy nám to strhlo střechu, takže zatékalo i svrchu i zespodu,“ vzpomíná.

Dům před 27 lety prodat nechtěli a nechtějí ani teď. „Dřu tady celý život. Nechtěl bych se toho vzdát. Je to moje místo,“ říká Dušan. Zděděný dům opravoval před i po povodni v roce 1997.

„Všechno jsem si na baráku udělal sám. Dělníky bychom nezaplatili,“ vysvětluje.

Od té doby na domě odvedl spoustu práce. Minulý rok v prosinci konečně dokončil poslední úpravu – novou kuchyňskou linku. „Je to náročné. Konečně jsme to měli hotové a teď je všechno znovu zničené,“ povzdechne si Jarmila.

Seznam Zprávy budou i nadále sledovat příběh rodiny Němečkových.

„Budoval jsem náš domov 27 let a všechno přišlo vniveč,“ rozléhá se hlas Dušana Němečka ve vyprázdněné místnosti jeho domu. Stěny jsou oškrábané, vodou nasáklý nábytek stojí venku na chodníku a ze stropu visí dráty. S manželkou Jarmilou a dvěma syny bydlí jen několik desítek metrů od nábřeží řeky v opavských Kateřinkách.

Manželům patří dva sousedící domy, jeden sami obývají a v druhém mají byty jejich dva synové. „Byla jsem ráda, že kluci mají zajištěné bydlení, že nebydlí s námi, ale i tak jsou nám na blízku,“ říká matka Jarmila Němečková.

Starší syn před devíti lety utrpěl vážné zranění, po kterém byl tři roky na vozíku. „Má špatné nohy a měl i úraz mozku. Má horší psychiku, je svůj,“ popisuje Dušan Němeček zdravotní stav svého syna. Ten nemůže chodit do schodů, a tak mu rodiče zařídili sklepní byt, který byl vyplavený až ke stropu. V částech jsou ještě na zemi kaluže, na zdech ani v pokoji nezůstalo nic. „Je invalida a nevíme, kam ho dát. Neumíme pro něj sehnat pronájem. To nás drtí nejvíc,“ říkají rodiče.

Příběh rodiny Němečkových je součást časosběrného seriálu Seznam Zpráv, který bude mapovat, jak se lidé v povodňových oblastech vyrovnávají s následky neštěstí, a zjišťovat, zda se jim například dostává od státu potřebné pomoci.

„Máme v domě dva pokojíčky, z jednoho je skladiště a v druhém spíme,“ vysvětluje otec Dušan Němeček, proč pro syna musí najít byt co nejdříve. Váhá, zda se jim oprava sklepního bytu vyplatí. Nejdříve by měli hotovo za rok. „Nevím, jestli podlahu s topením vyrubat, nebo ne, to je dalších 300 tisíc. Kde bychom na to vzali,“ zamýšlí se.

Nejstarší syn si povodně v roce 1997 zažil v šesti letech a má z nich panickou hrůzu. Jarmila se synem tedy teď odjela k příbuzným už v sobotu 14. září večer. Dušana, který chtěl zůstat až do poslední chvíle, museli přemlouvat, aby z domu odjel. Později za nimi nakonec dorazil.

Při minulých povodních bylo vody méně, a tak vynosili věci do patra. Letos hladina vystoupala až tam. Přišli i o to, co se pokusili zachránit. Voda nedosáhla alespoň do nejvyššího patra s ložnicí, takže mohou stále přespávat doma. „V obýváku jsme měli asi metr vody, ale na zahradě to byly tak čtyři,“ popisuje Dušan u otevřeného okna. „Tam jsem postavil altán a terasu. Všechno vzala voda,“ ukazuje směrem do zahrady.

Na zahradě stála zásoba dřeva, která je teď pryč. „Mám strach ze zimy, ať tady nezmrzneme,“ obává se Dušan. V domě funguje elektřina, ale neteče teplá voda. Zatím se Němečkovi jezdí sprchovat k příbuzným. Musí se pořídit nový kotel. Jen v kotelně je škoda okolo 150 tisíc korun. Celkové škody na domě zatím vyčíslené nejsou. Deset dní po povodni stále čekají na likvidátora.

„Když jsme se v pondělí vrátili, byl to hnus. Všude samé bahno,“ vzpomíná Jarmila. „Spím a v krku cítím bahno. Roušky nepomůžou, když čistím vysokotlakovým postřikovačem, jde mi to do obličeje. Od povodní jsem nikde nebyl. Robím, robím a už nemůžu,“ doplňuje její manžel.

S úklidem přišlo pomoci kolem třiceti lidí. Byla mezi nimi rodina, známí, dobrovolní hasiči a studentky gymnázia. „Nemůžu nic najít, protože už nic nemám,“ přemýšlí Dušan nad všemi vyhozenými věcmi.

Pracuje jako prodejce v obchodě s elektronikou. Z práce mu zapůjčili vysoušeče. „Jsem za to rád, jen to žere tolik nafty, že kdybych tím měl vysušit celý barák, tak se nedoplatím,“ konstatuje.

„V sobotu se makalo nejvíc. Přišli pomoct i takoví, které úplně neznáme. Lidé z města přinesli pohoštění, to bylo hezké,“ oceňuje solidaritu Jarmila, která si i přes všechno udržuje pozitivní náhled. „Pokud nejde o život a o zdraví, tak to není taková hrůza. Jsou to jenom věci,“ doplňuje s úsměvem.

Velkou vodu mají v paměti už dvakrát. Při minulých povodních musel vrtulník zachraňovat sousedku z protějšího domu. „Tehdy nám to strhlo střechu, takže zatékalo i svrchu i zespodu,“ vzpomíná.

Dům před 27 lety prodat nechtěli a nechtějí ani teď. „Dřu tady celý život. Nechtěl bych se toho vzdát. Je to moje místo,“ říká Dušan. Zděděný dům opravoval před i po povodni v roce 1997.

„Všechno jsem si na baráku udělal sám. Dělníky bychom nezaplatili,“ vysvětluje.

Od té doby na domě odvedl spoustu práce. Minulý rok v prosinci konečně dokončil poslední úpravu – novou kuchyňskou linku. „Je to náročné. Konečně jsme to měli hotové a teď je všechno znovu zničené,“ povzdechne si Jarmila.

Seznam Zprávy budou i nadále sledovat příběh rodiny Němečkových.