V sobotu kolem desáté ranní hodiny se s kamarádem nacházíme na benzínové pumpě kousek za pražským Opatovem. Slunce už pálí, má být víc než 30 stupňů, takže sedíme ve stínu a na kartonovou ceduli píšu velikými písmeny „Brno“.

Směr jsme zvolili náhodně, protože je nám jedno, kam nás dnešní cesta dovede. Hlavně si chceme zastavit co nejvíce aut a od jejich řidičů vyzvědět, jak na stopování v dnešní době nahlíží. Na některé ale funguje, když vidí, kam stopař míří, a zkoušíme proto tuto taktiku.

Cedule je hotová a je čas postavit se k silnici a zvednout palec. S úsměvem koukám na řidiče v projíždějících autech a čas od času se mi podaří zachytit jejich pohled nazpátek. Někteří na nás nedůvěřivě koukají, někteří se usmívají, ale nikdo nezastavuje.

To se ale brzy změní. Asi po patnácti minutách vyčkávání k benzínce sjíždí bílá dodávka a zastaví u krajnice. Nejdříve váháme, protože si nejsme jistí, jestli řidič zastavil kvůli nám. Vzápětí z auta vyleze mladý muž s kšiltovkou a modrými kraťasy.

„Tady stojíte blbě, nikdo vás odtud do Brna nevezme,“ volá na nás. „Chvíli počkejte, vrátím tady flašku a vezmu vás na lepší místo,“ pokračuje a ukazuje nám prázdnou láhev od zkapalněného plynu.

Vrací se asi za deset minut. „Pardon za zpoždění, paní nechtěla kšeftovat s flaškama,“ směje se a otevírá nám dveře od auta. Veze nás sice jen asi patnáct minut, ale skvěle si s ním popovídáme.

„Taky jsem za mlada stopoval,“ vysvětluje, proč se nás rozhodl vzít. Říkáme mu, že se v dnešní době stopem už příliš nejezdí, čemuž se podiví. „Teď je to právě docela divoké, ne? Vidím, že samotné holky jezdí do Gruzie a tak podobně,“ říká.

„V patnácti jsem jel na dva týdny do Amsterdamu, to bylo po revoluci a hned nás vzali všichni. Smáli se a chtěli si s námi povídat,“ rozmluví se o svých zážitcích. „Nás vždycky vzal nějaký kravaťák v bavoráku. Přišly chvíle, kdy jsem někde čekal dva dny v dešti, z toho někdy člověk stoupne k silnici, nestihne ani vybalit cedulku a hned mu zastaví auto a řidič se ptá, kam chce,“ vzpomíná na časy, kdy sám stopoval.

Všímá si ale toho, že Češi ke stopařům moc přívětiví nejsou. „Na východě se všichni baví se všema, v Česku mám ale pocit, že lidé moc neberou. Skoro vždycky zastaví ti, co říkají, že za mlada taky stopovali,“ říká nám. O tom se sami ten den přesvědčíme ještě několikrát.

Z auta nás vysazuje u kruhového objezdu, z nějž jeden výjezd vede přímo na dálnici. Přemýšlíme, kam se postavit, abychom se na ni co nejdříve dostali. Musí to být někde před zelenou cedulí, stopování na dálnici je totiž v Česku i v jiných evropských státech zakázáno a člověku může hrozit několikatisícová pokuta. O tom jsem se před pár lety na vlastní kůži přesvědčila při stopování v Rakousku, takže se tohoto stopařského prohřešku dodnes raději vyvaruji.

Vhodné místo nacházíme rychle – kousek před jedním z nájezdů u autobusové zastávky. Auta tak budou mít kde bezpečně zastavit, což je jedna ze zásadních podmínek úspěšného stopování.

Jak se stopuje nejen v Česku. Rozhovor s dobrodruhem, který projel celý svět:

Opět to netrvá déle než pár desítek minut a zastaví nám další auto, tentokrát modrá dodávka. Z okénka vykoukne zhruba 35letá žena, natáhne se ke dveřím spolujezdce a otevře je. „Mám tu trochu moc věcí, ale odklidím je a svezu vás,“ říká. Jmenuje se Viktorie a je očividně nadšená, že nás může vzít do auta

„Sice nejedu do Brna, ale můžu vám někam zavést,“ pokračuje a dodává, že jede směrem na Černý most. „Tam se také nějak dostanete na dálnici,“ pokračuje a dívá se u toho do navigace. Jelikož nám dnes jde hlavně o konverzace a Viktorie vypadá velice přátelsky, ani chvíli neváháme a nasedáme do auta.

Na sedadle zůstala ještě jedna malá taška, vezmu ji do ruky a chci ji položit dozadu. Jakmile se otočím, na chvíli se zarazím, protože vidím tři malé děti, jak se na mě culí z dětských sedaček. „Maminko teďka jsme trochu jako taxík,“ říká jedno z nich. Zasměji se a za chvíli vyrážíme na cestu.

Brzy zjišťujeme, že Viktorie v minulosti autostopem jezdila velmi často, a proto je ostatním stopařům dnes tak otevřená. „Když můžu, tak stopaře vezmu. Já jsem stopovala všude, kde se dalo. V Česku jsem například stopem jezdila mnohem raději než vlakem. Moc mi to chybí, a proto vždycky koukám po těch stopařích, beru to jako takové vykoupení za to, když jsem stopovala já,“ popisuje.

Jedeme s ní asi třičtvrtě hodiny. Během cesty sdílíme zážitky z Arménie, Turecka, Balkánu, Itálie, Španělska a dalších zemí, které někdo z nás v minulosti stopem navštívil.

„Stopovaly jsme s kamarádkou v Arménii, kde jsme chytly skvělé lidi, kteří nás potom vzali dokonce k sobě domů na grilovačku. Řekla bych, že mi celkově zastavovali spíše muži. Když jsem potom stopovala s partnerem, tak to šlo mnohem hůř,“ popisuje nám.

Vzpomíná také na jeden nepříjemný moment z Pyrenejského poloostrova. „Jednou jsem měla nabídku na sex asi za 200 euro. Bylo to v koloně mezi Španělskem a Portugalskem, začala jsem se cítit hodně nekomfortně a najednou jsem vedle nás viděla kamion s Českou SPZ, tak jsem na řidiče zamávala a přeskočila rychle k němu. Zažila jsem i jiné negativní zážitky, ale nikdy mě to neodradilo,“ vypráví.

Bavíme se i o dalších nebezpečích jízdy autostopem. Říkám jí, že s ohledem na mé vlastní zkušenosti a zkušenosti mých známých mám pocit, že největším rizikem stopování je, že člověk narazí na špatného řidiče. „Jako jsem třeba já,“ směje se Viktorie, když v rychlosti ostře vybírá zatáčku a dodává, že řídí teprve půl roku.

Pomalu nám dochází benzín a musíme proto zastavit na pumpě. Zatímco Viktorie tankuje, povídám si s dětmi na zadních sedadlech. Jízda je očividně ani trochu nerozhodila. Po zaplacení žena nasedá do auta a startuje motor. Omylem ale místo jedničky na řadící páce zařadí neutrál. Jelikož stojíme na vyvýšenině, rychle se rozjedeme – bohužel ale dozadu.

Okamžitě nás vytroubí auto za námi. Neudržím se a začnu se hlasitě smát, což Viktorii vůbec nevadí a přidá se ke mně. „Paní za námi na mě ošklivě kouká,“ podotkne, páku posune do správné polohy a pokračujeme v cestě.

Rodina nás nakonec vysazuje za pražským Černým mostem. Se všemi se rozloučíme, rychle se najíme a pokračujeme v cestě. Posadím se na patník autobusové zastávky a do ruky beru fixu. Rozhodli jsme se totiž změnit destinaci a na zadní stranu kartonu píšu slovo „kamkoliv“.

Tentokrát to netrvá ani dvě minuty a zastaví nám modré osobní auto, uvnitř kterého sedí asi 40letý muž v kraťasech, s vlasy staženými do culíku „Tak co, kam to bude? Jedete na blind?“ ptá se a zve nás do auta. Přikyvujeme a říkáme, že budeme rádi, když nás vezme kamkoliv. Jede domů, po dálnici do Benátek nad Jizerou, a tak jedeme s ním.

Jmenuje se Jiří a i on je bývalý stopař. „To já na škole stopoval pět let, takže dneska když vidím nataženou ruku, tak beru všechny. Když jsem bydlel na intru v Písku, tak jsme se vždycky dohodli, kam budeme ten víkend stopovat. Vyrazili jsme třeba kolem sedmé večer, většinou zastavil nějaký náklaďák a potom jsme tam strávili víkend,“ líčí nám zážitky ze studentských let.

„Už moc stopařům nepotkávám, v minulosti jich bylo mnohem víc. Tady stála fronta lidí, většinou studenti s cedulkami, mohlo to být třeba sto stopařů, kolikrát jsem stál úplně na konci. Studenti, starší, mladí, všichni možní,“ pokračuje a pravou rukou ukazuje na odstavný pruh podél dálnice.

Vzápětí začne vymýšlet, kde nás vysadit, abychom si výlet co nejvíce užili. „Bylo by to fajn někam k vodě, že? Chcete daleko od Prahy?“ ptá se. Evidentně mu nevadí, že s námi pojede o pár kilometrů navíc, chce nám pomoct.

Opět se s ním rozmluvíme o stopování. I on má s autostopem vesměs dobré zkušenosti, poví nám ale i jednu špatnou. „Jednou jsem se trochu bál. Bylo mi asi osmnáct, zastavila mi dodávka a řidič říkal, že mě hodí do kufru. Otevřel ho a najednou vidím, že je to plné vojáků, co kouřili. To bylo asi jediné, kdy jsem se trochu bál nastoupit, ale jinak úplně v pohodě. Může se stát cokoliv, ale lidé jsou docela hodní,“ míní.

Konverzace ale nezůstane jen u stopování, bavíme se tak nějak o všem. Jiří je povoláním kovář a občasný rybář, studoval grafiku, čímž se nějakou chvíli i živil. Vypráví nám o svých studiích, o tom, jak se z rušné Prahy rozhodl přestěhovat do klidné vesnice, zmiňuje i zálibu v archeologii a svou lásku ke sportu a gotickým hradům.

Rozhodneme se, že k vodě se nám nakonec nechce, a tak se spolu rozloučíme asi čtyřicet kilometrů před Libercem. Popřeje nám hodně štěstí na cestě a vydává se domů. Cestujeme už několik hodin, což je v letním vedru poměrně náročné, a rozhodneme se proto, že do Liberce už stopovat nebudeme a vrátíme se do Prahy.

Přemýšlíme, že bychom i zpátky jeli stopem, nakonec ale zvítězí pohodlí a vydáme se k nedaleké vlakové zastávce, ze která nám jede přímý vlak domů. Těšíme se, že si po cestě odpočineme, což se ale nestane. Vlak je přeplněný, jede v něm veliká skupina dětí a nefunguje klimatizace. Po pár minutách jízdy je nám jasné jedno – měli jsme to i nazpátek vzít raději stopem.

S přispěním fotografa Matyáše Fritschera

V sobotu kolem desáté ranní hodiny se s kamarádem nacházíme na benzínové pumpě kousek za pražským Opatovem. Slunce už pálí, má být víc než 30 stupňů, takže sedíme ve stínu a na kartonovou ceduli píšu velikými písmeny „Brno“.

Směr jsme zvolili náhodně, protože je nám jedno, kam nás dnešní cesta dovede. Hlavně si chceme zastavit co nejvíce aut a od jejich řidičů vyzvědět, jak na stopování v dnešní době nahlíží. Na některé ale funguje, když vidí, kam stopař míří, a zkoušíme proto tuto taktiku.

Cedule je hotová a je čas postavit se k silnici a zvednout palec. S úsměvem koukám na řidiče v projíždějících autech a čas od času se mi podaří zachytit jejich pohled nazpátek. Někteří na nás nedůvěřivě koukají, někteří se usmívají, ale nikdo nezastavuje.

To se ale brzy změní. Asi po patnácti minutách vyčkávání k benzínce sjíždí bílá dodávka a zastaví u krajnice. Nejdříve váháme, protože si nejsme jistí, jestli řidič zastavil kvůli nám. Vzápětí z auta vyleze mladý muž s kšiltovkou a modrými kraťasy.

„Tady stojíte blbě, nikdo vás odtud do Brna nevezme,“ volá na nás. „Chvíli počkejte, vrátím tady flašku a vezmu vás na lepší místo,“ pokračuje a ukazuje nám prázdnou láhev od zkapalněného plynu.

Vrací se asi za deset minut. „Pardon za zpoždění, paní nechtěla kšeftovat s flaškama,“ směje se a otevírá nám dveře od auta. Veze nás sice jen asi patnáct minut, ale skvěle si s ním popovídáme.

„Taky jsem za mlada stopoval,“ vysvětluje, proč se nás rozhodl vzít. Říkáme mu, že se v dnešní době stopem už příliš nejezdí, čemuž se podiví. „Teď je to právě docela divoké, ne? Vidím, že samotné holky jezdí do Gruzie a tak podobně,“ říká.

„V patnácti jsem jel na dva týdny do Amsterdamu, to bylo po revoluci a hned nás vzali všichni. Smáli se a chtěli si s námi povídat,“ rozmluví se o svých zážitcích. „Nás vždycky vzal nějaký kravaťák v bavoráku. Přišly chvíle, kdy jsem někde čekal dva dny v dešti, z toho někdy člověk stoupne k silnici, nestihne ani vybalit cedulku a hned mu zastaví auto a řidič se ptá, kam chce,“ vzpomíná na časy, kdy sám stopoval.

Všímá si ale toho, že Češi ke stopařům moc přívětiví nejsou. „Na východě se všichni baví se všema, v Česku mám ale pocit, že lidé moc neberou. Skoro vždycky zastaví ti, co říkají, že za mlada taky stopovali,“ říká nám. O tom se sami ten den přesvědčíme ještě několikrát.

Z auta nás vysazuje u kruhového objezdu, z nějž jeden výjezd vede přímo na dálnici. Přemýšlíme, kam se postavit, abychom se na ni co nejdříve dostali. Musí to být někde před zelenou cedulí, stopování na dálnici je totiž v Česku i v jiných evropských státech zakázáno a člověku může hrozit několikatisícová pokuta. O tom jsem se před pár lety na vlastní kůži přesvědčila při stopování v Rakousku, takže se tohoto stopařského prohřešku dodnes raději vyvaruji.

Vhodné místo nacházíme rychle – kousek před jedním z nájezdů u autobusové zastávky. Auta tak budou mít kde bezpečně zastavit, což je jedna ze zásadních podmínek úspěšného stopování.

Jak se stopuje nejen v Česku. Rozhovor s dobrodruhem, který projel celý svět:

Opět to netrvá déle než pár desítek minut a zastaví nám další auto, tentokrát modrá dodávka. Z okénka vykoukne zhruba 35letá žena, natáhne se ke dveřím spolujezdce a otevře je. „Mám tu trochu moc věcí, ale odklidím je a svezu vás,“ říká. Jmenuje se Viktorie a je očividně nadšená, že nás může vzít do auta

„Sice nejedu do Brna, ale můžu vám někam zavést,“ pokračuje a dodává, že jede směrem na Černý most. „Tam se také nějak dostanete na dálnici,“ pokračuje a dívá se u toho do navigace. Jelikož nám dnes jde hlavně o konverzace a Viktorie vypadá velice přátelsky, ani chvíli neváháme a nasedáme do auta.

Na sedadle zůstala ještě jedna malá taška, vezmu ji do ruky a chci ji položit dozadu. Jakmile se otočím, na chvíli se zarazím, protože vidím tři malé děti, jak se na mě culí z dětských sedaček. „Maminko teďka jsme trochu jako taxík,“ říká jedno z nich. Zasměji se a za chvíli vyrážíme na cestu.

Brzy zjišťujeme, že Viktorie v minulosti autostopem jezdila velmi často, a proto je ostatním stopařům dnes tak otevřená. „Když můžu, tak stopaře vezmu. Já jsem stopovala všude, kde se dalo. V Česku jsem například stopem jezdila mnohem raději než vlakem. Moc mi to chybí, a proto vždycky koukám po těch stopařích, beru to jako takové vykoupení za to, když jsem stopovala já,“ popisuje.

Jedeme s ní asi třičtvrtě hodiny. Během cesty sdílíme zážitky z Arménie, Turecka, Balkánu, Itálie, Španělska a dalších zemí, které někdo z nás v minulosti stopem navštívil.

„Stopovaly jsme s kamarádkou v Arménii, kde jsme chytly skvělé lidi, kteří nás potom vzali dokonce k sobě domů na grilovačku. Řekla bych, že mi celkově zastavovali spíše muži. Když jsem potom stopovala s partnerem, tak to šlo mnohem hůř,“ popisuje nám.

Vzpomíná také na jeden nepříjemný moment z Pyrenejského poloostrova. „Jednou jsem měla nabídku na sex asi za 200 euro. Bylo to v koloně mezi Španělskem a Portugalskem, začala jsem se cítit hodně nekomfortně a najednou jsem vedle nás viděla kamion s Českou SPZ, tak jsem na řidiče zamávala a přeskočila rychle k němu. Zažila jsem i jiné negativní zážitky, ale nikdy mě to neodradilo,“ vypráví.

Bavíme se i o dalších nebezpečích jízdy autostopem. Říkám jí, že s ohledem na mé vlastní zkušenosti a zkušenosti mých známých mám pocit, že největším rizikem stopování je, že člověk narazí na špatného řidiče. „Jako jsem třeba já,“ směje se Viktorie, když v rychlosti ostře vybírá zatáčku a dodává, že řídí teprve půl roku.

Pomalu nám dochází benzín a musíme proto zastavit na pumpě. Zatímco Viktorie tankuje, povídám si s dětmi na zadních sedadlech. Jízda je očividně ani trochu nerozhodila. Po zaplacení žena nasedá do auta a startuje motor. Omylem ale místo jedničky na řadící páce zařadí neutrál. Jelikož stojíme na vyvýšenině, rychle se rozjedeme – bohužel ale dozadu.

Okamžitě nás vytroubí auto za námi. Neudržím se a začnu se hlasitě smát, což Viktorii vůbec nevadí a přidá se ke mně. „Paní za námi na mě ošklivě kouká,“ podotkne, páku posune do správné polohy a pokračujeme v cestě.

Rodina nás nakonec vysazuje za pražským Černým mostem. Se všemi se rozloučíme, rychle se najíme a pokračujeme v cestě. Posadím se na patník autobusové zastávky a do ruky beru fixu. Rozhodli jsme se totiž změnit destinaci a na zadní stranu kartonu píšu slovo „kamkoliv“.

Tentokrát to netrvá ani dvě minuty a zastaví nám modré osobní auto, uvnitř kterého sedí asi 40letý muž v kraťasech, s vlasy staženými do culíku „Tak co, kam to bude? Jedete na blind?“ ptá se a zve nás do auta. Přikyvujeme a říkáme, že budeme rádi, když nás vezme kamkoliv. Jede domů, po dálnici do Benátek nad Jizerou, a tak jedeme s ním.

Jmenuje se Jiří a i on je bývalý stopař. „To já na škole stopoval pět let, takže dneska když vidím nataženou ruku, tak beru všechny. Když jsem bydlel na intru v Písku, tak jsme se vždycky dohodli, kam budeme ten víkend stopovat. Vyrazili jsme třeba kolem sedmé večer, většinou zastavil nějaký náklaďák a potom jsme tam strávili víkend,“ líčí nám zážitky ze studentských let.

„Už moc stopařům nepotkávám, v minulosti jich bylo mnohem víc. Tady stála fronta lidí, většinou studenti s cedulkami, mohlo to být třeba sto stopařů, kolikrát jsem stál úplně na konci. Studenti, starší, mladí, všichni možní,“ pokračuje a pravou rukou ukazuje na odstavný pruh podél dálnice.

Vzápětí začne vymýšlet, kde nás vysadit, abychom si výlet co nejvíce užili. „Bylo by to fajn někam k vodě, že? Chcete daleko od Prahy?“ ptá se. Evidentně mu nevadí, že s námi pojede o pár kilometrů navíc, chce nám pomoct.

Opět se s ním rozmluvíme o stopování. I on má s autostopem vesměs dobré zkušenosti, poví nám ale i jednu špatnou. „Jednou jsem se trochu bál. Bylo mi asi osmnáct, zastavila mi dodávka a řidič říkal, že mě hodí do kufru. Otevřel ho a najednou vidím, že je to plné vojáků, co kouřili. To bylo asi jediné, kdy jsem se trochu bál nastoupit, ale jinak úplně v pohodě. Může se stát cokoliv, ale lidé jsou docela hodní,“ míní.

Konverzace ale nezůstane jen u stopování, bavíme se tak nějak o všem. Jiří je povoláním kovář a občasný rybář, studoval grafiku, čímž se nějakou chvíli i živil. Vypráví nám o svých studiích, o tom, jak se z rušné Prahy rozhodl přestěhovat do klidné vesnice, zmiňuje i zálibu v archeologii a svou lásku ke sportu a gotickým hradům.

Rozhodneme se, že k vodě se nám nakonec nechce, a tak se spolu rozloučíme asi čtyřicet kilometrů před Libercem. Popřeje nám hodně štěstí na cestě a vydává se domů. Cestujeme už několik hodin, což je v letním vedru poměrně náročné, a rozhodneme se proto, že do Liberce už stopovat nebudeme a vrátíme se do Prahy.

Přemýšlíme, že bychom i zpátky jeli stopem, nakonec ale zvítězí pohodlí a vydáme se k nedaleké vlakové zastávce, ze která nám jede přímý vlak domů. Těšíme se, že si po cestě odpočineme, což se ale nestane. Vlak je přeplněný, jede v něm veliká skupina dětí a nefunguje klimatizace. Po pár minutách jízdy je nám jasné jedno – měli jsme to i nazpátek vzít raději stopem.

S přispěním fotografa Matyáše Fritschera