Papír, plasty, sklo. Třídit takto odpady jsou Češi zvyklí dlouhá léta. V průzkumu agentury Ipsos pro Seznam Zprávy v rámci projektu Jak se žije v Česku vyšlo, že 50 procent lidí tříd vše, co je možné a dalších 40 aspoň něco, jako právě plasty, papír a sklo.

Tento měsíc se Seznam Zprávy zajímají o to, jak Češi přistupují k ekologii. V rozhovoru popisuje expert na odpady Hnutí Duha Ivo Kropáček, že stále máme mezery a v lecčems dlouhodobě zaostáváme.

Jak jsme na tom jako Česko v třídění odpadu, když se porovnáme se zbytkem Evropské unie?

Jsme takový šedý průměr. Stále máme co dohánět. Pro příští rok se navíc státy Evropské unie shodly, že by se mělo recyklovat 55 procent komunálních odpadů. Tomu se ale ani nepřibližujeme, pohybujeme se na 40 procentech a moc se nám nedaří zlepšovat.

Nám v průzkumu vyšlo, že 50 procent lidí třídí vše, co je možné, a dalších 40 procent alespoň něco. V čem tedy vězí problém, že se neposouváme nahoru?

Z rozborů složení komunálního odpadu vyplývá, že ještě pořád vyhazujeme do směsi věci, které by tam končit nemusely. Tak 60 procent komunálního odpadu by se dalo ještě vytřídit. Část je třeba papír, ale největší podíl tvoří bioodpad. Všechny obce mají povinnost třídit bioodpad, ale končí to u těch zahradních odpadů.

Když se bavíme tedy o bioodpadu, co je potřeba zlepšit?

Máme dva druhy bioodpadu. První je ten zahradní, se kterým si umíme celkem dobře poradit. Pak máme ale kuchyňské nebo gastro odpady a s tím je problém. Málokterá obec je umožňuje třídit. Takové odpady by pak měly končit v bioplynovuých stanicích, kterých máme ale v Česku pomálu. V podstatě se dají spočítat na prstech jedné ruky.

Není to tedy ani tak individuální problém, že bychom nechtěli třídit, ale nemáme kam?

Zaprvé nemůžeme, obce to až na výjimky neumožňují, a zadruhé bioplynek je tak málo, že není ani odpad kde zpracovat. Zjistil jsem třeba, že do bioplynové stanice v Rapotíně u Šumperka se sváží gastroodpady až z Hodonína. Jezdí tedy přes celou Moravu. Teď už je teda budou moct vozit do Vyškova, protože se tam stanice zprovozní.

Za třetí ale chybí i nějaká motivace. Lidé sice řeknou, že třídí, ale otázka je kvalita, nebo jestli třídí skutečně všechny suroviny. Například plechovek jsou v komunálním odpadu a i v přírodě hromady. Třídit kovy nemáme moc zažité a přitom je to škoda, protože jde o skvělý materiál, který se dá dobře recyklovat.

Jak tedy motivaci ke třídění zvýšit? Je potřeba zapracovat na edukaci, nebo se bavíme i nějaké negativní motivaci, tedy zvýšení poplatků za svoz odpadu?

Edukace je samozřejmě potřebná, ale nejvíce i podle studií funguje ekonomická motivace. Jednoduše, aby za odpady platil méně ten, kdo skutečně třídí. V Praze si můžete třeba zvolit frekvenci svozu komunálního odpadu od bytového nebo rodinného domu. Už to vás nutí o třídění přemýšlet, i když je to tedy třeba stále v rámci celého bytového domu. Ale zkrátka už to není tak, že byste za odpady v rámci celé Prahy platili stejně.

Samozřejmě se ale dá jít ještě dál. V zahraničí jsem třeba zaznamenal i kontejnery s čipem. Přiložíte kartu, kontejner vám zváží odpad, vy ho vysypete a nádoba se zase uzamkne. Potom máte rozpočítány svoz odpadu stejně jako třeba u vody přímo na bytovou jednotku.

Od příštího roku mají obce třídit 60 procent komunálního odpadu. Myslíte si, že se tedy bude přístup obcí k poplatkům tímhle směrem měnit?

Rok od roku je to pro obce větší téma, protože platí za odpady více. Ale zase promítat to přímo do poplatku pro obyvatele je samozřejmě politicky problematické. I o 50 korunách se vede velká diskuze, i když obec doplácí 600 na občana.

A obce teď stále častěji přechází na model – plať za to, kolik vyhazuješ. Samozřejmě ve velkých městech je to trochu složitější, ale u rodinných domků a malých bytovek se to dá udělat snadno. Lidé si sami určí, jak velký budou mít kontejner a jak často si ho nechají vyvážet. A potom samozřejmě přemýšlí, jestli do něj nacpou karton od nové televize a už se jim tam nic jiného nevejde, nebo ho vytřídí a mohou pak za vývoz odpadu ušetřit.

Papír, plasty, sklo. Třídit takto odpady jsou Češi zvyklí dlouhá léta. V průzkumu agentury Ipsos pro Seznam Zprávy v rámci projektu Jak se žije v Česku vyšlo, že 50 procent lidí tříd vše, co je možné a dalších 40 aspoň něco, jako právě plasty, papír a sklo.

Tento měsíc se Seznam Zprávy zajímají o to, jak Češi přistupují k ekologii. V rozhovoru popisuje expert na odpady Hnutí Duha Ivo Kropáček, že stále máme mezery a v lecčems dlouhodobě zaostáváme.

Jak jsme na tom jako Česko v třídění odpadu, když se porovnáme se zbytkem Evropské unie?

Jsme takový šedý průměr. Stále máme co dohánět. Pro příští rok se navíc státy Evropské unie shodly, že by se mělo recyklovat 55 procent komunálních odpadů. Tomu se ale ani nepřibližujeme, pohybujeme se na 40 procentech a moc se nám nedaří zlepšovat.

Nám v průzkumu vyšlo, že 50 procent lidí třídí vše, co je možné, a dalších 40 procent alespoň něco. V čem tedy vězí problém, že se neposouváme nahoru?

Z rozborů složení komunálního odpadu vyplývá, že ještě pořád vyhazujeme do směsi věci, které by tam končit nemusely. Tak 60 procent komunálního odpadu by se dalo ještě vytřídit. Část je třeba papír, ale největší podíl tvoří bioodpad. Všechny obce mají povinnost třídit bioodpad, ale končí to u těch zahradních odpadů.

Když se bavíme tedy o bioodpadu, co je potřeba zlepšit?

Máme dva druhy bioodpadu. První je ten zahradní, se kterým si umíme celkem dobře poradit. Pak máme ale kuchyňské nebo gastro odpady a s tím je problém. Málokterá obec je umožňuje třídit. Takové odpady by pak měly končit v bioplynovuých stanicích, kterých máme ale v Česku pomálu. V podstatě se dají spočítat na prstech jedné ruky.

Není to tedy ani tak individuální problém, že bychom nechtěli třídit, ale nemáme kam?

Zaprvé nemůžeme, obce to až na výjimky neumožňují, a zadruhé bioplynek je tak málo, že není ani odpad kde zpracovat. Zjistil jsem třeba, že do bioplynové stanice v Rapotíně u Šumperka se sváží gastroodpady až z Hodonína. Jezdí tedy přes celou Moravu. Teď už je teda budou moct vozit do Vyškova, protože se tam stanice zprovozní.

Za třetí ale chybí i nějaká motivace. Lidé sice řeknou, že třídí, ale otázka je kvalita, nebo jestli třídí skutečně všechny suroviny. Například plechovek jsou v komunálním odpadu a i v přírodě hromady. Třídit kovy nemáme moc zažité a přitom je to škoda, protože jde o skvělý materiál, který se dá dobře recyklovat.

Jak tedy motivaci ke třídění zvýšit? Je potřeba zapracovat na edukaci, nebo se bavíme i nějaké negativní motivaci, tedy zvýšení poplatků za svoz odpadu?

Edukace je samozřejmě potřebná, ale nejvíce i podle studií funguje ekonomická motivace. Jednoduše, aby za odpady platil méně ten, kdo skutečně třídí. V Praze si můžete třeba zvolit frekvenci svozu komunálního odpadu od bytového nebo rodinného domu. Už to vás nutí o třídění přemýšlet, i když je to tedy třeba stále v rámci celého bytového domu. Ale zkrátka už to není tak, že byste za odpady v rámci celé Prahy platili stejně.

Samozřejmě se ale dá jít ještě dál. V zahraničí jsem třeba zaznamenal i kontejnery s čipem. Přiložíte kartu, kontejner vám zváží odpad, vy ho vysypete a nádoba se zase uzamkne. Potom máte rozpočítány svoz odpadu stejně jako třeba u vody přímo na bytovou jednotku.

Od příštího roku mají obce třídit 60 procent komunálního odpadu. Myslíte si, že se tedy bude přístup obcí k poplatkům tímhle směrem měnit?

Rok od roku je to pro obce větší téma, protože platí za odpady více. Ale zase promítat to přímo do poplatku pro obyvatele je samozřejmě politicky problematické. I o 50 korunách se vede velká diskuze, i když obec doplácí 600 na občana.

A obce teď stále častěji přechází na model – plať za to, kolik vyhazuješ. Samozřejmě ve velkých městech je to trochu složitější, ale u rodinných domků a malých bytovek se to dá udělat snadno. Lidé si sami určí, jak velký budou mít kontejner a jak často si ho nechají vyvážet. A potom samozřejmě přemýšlí, jestli do něj nacpou karton od nové televize a už se jim tam nic jiného nevejde, nebo ho vytřídí a mohou pak za vývoz odpadu ušetřit.