„O otci jsme mluvili každý den. Já si vlastně pořád myslel, že se vrátí domů. Že ho zastřelili, jsme nevěděli,“ vzpomíná Walter Wawra mladší na svého stejnojmenného otce.

O jeho násilné smrti se Rakušan dozvěděl až po roce 1989, kdy od tragédie uplynulo přes 40 let. A ještě s delším odstupem se dočkal oficiální satisfakce od českého státu. Břeclavský okresní soud v úterý vyhověl návrhu na soudní rehabilitaci.

Okresní soudci řešili případ ze srpna roku 1956. Dva Rakušané Walter Wawra a Karl Benedikt se při rybaření ocitli asi 60 metrů za hranicí „železné opony“ na území totalitního Československa. Stalo se jim to osudným, pohraničníci je zastřelili. Komunistický režim pak událost desítky let tutlal. Okresní soud vyhověl návrhu syna jedné z obětí Waltra Wawry mladšího na soudní rehabilitaci.

Senát v čele s Oldřichem Rezkem návrhu jednomyslně vyhověl. Nyní usnesení odůvodňuje.

Walter Wawra mladší rozhodnutí ocenil. „Šlo mi o to, aby ta 50 let trvající nejistota skončila. Pamatuji si, jak jsem tam stál jako čtyřletý. Neměli jsme tehdy žádné relevantní informace. Moje matka musela po 10 letech nechat otce prohlásit za mrtvého. Neumíte si představit, jaké to je, když ode všech roky slyšíte, že se tam nic nestalo,“ uvedl.

Soudnímu rozhodnutí předcházela rozmíška mezi státním zástupcem Janem Slaným a Wawrovým obhájcem Lubomírem Müllerem.

Státní zástupce totiž žádal zamítnutí návrhu, protože se podle něj na rybáře nevztahuje zákon o soudní rehabilitaci. „Ze zajištěných materiálů vyplývá, že Walter Wawra byl agentem tajné služby. Situaci dobře znal. Pravděpodobně od počátku 50. let se opakovaně dopustil falešného převaděčství,“ řekl mimo jiné.

Mluvil o Wawrově bohorovnosti a poukázal na jeho údajné problémy s pytlačením. „Je zřejmé, že před sebou nemáme příběh bojovníka proti režimu,“ doplnil.

Podle advokáta Müllera byl projev Slaného „cynický“ a vyzněl jako klasický případ nepochopení zákona o soudní rehabilitaci a jak dezinterpretovat judikaturu Ústavního soudu.

„Zákon o soudní rehabilitaci neumožňuje kádrování těch, kdo byli poškozeni. Nejde o to, jestli pan Wawra byl hodný nebo ošklivý, nebo jestli byl převaděčem, ale jestli byl zbaven osobní svobody v souvislosti s některým trestným činem, který je uveden v zákoně o soudní rehabilitaci,“ namítl. V opačném případě by podle něj státní orgány legitimizovaly zločiny pohraniční stráže.

Soudce četl na jednání zprávu Ústavu pro studium totalitních režimů. Podle ní rybáře zastřelili pohraničníci Emil Vaněk a Milan Grajko.

Z tehdejšího tajného vyšetřování vyplynulo, že se oběti nejspíš nepokusili zastavit varovnými výstřely. Rybáře Wawru trefilo pět nábojů, nicméně zranění nebyla smrtelná. Zemřel po desítkách minut pod vodou. „Osoba skonala udušením. Wawrowi hlídka neposkytla pomoc a nechala ho v podstatě utonout,“ píše se ve zprávě.

Už tehdejší pohraničníci zákrok hodnotili negativně. „Hlídka projevila malou rozhodnost v tom, že po druhému narušiteli (Wavrowi) nepátrala a tohoto nevytáhla na břeh a neposkytla mu první pomoc. Zde byla naděje, že narušitel mohl býti zachráněn při životě, jelikož ležel ve vodě asi 20 minut a skonal následkem udušení,“ konstatoval tehdy kapitán brigády pohraničníků Oldřich Platil.

„O otci jsme mluvili každý den. Já si vlastně pořád myslel, že se vrátí domů. Že ho zastřelili, jsme nevěděli,“ vzpomíná Walter Wawra mladší na svého stejnojmenného otce.

O jeho násilné smrti se Rakušan dozvěděl až po roce 1989, kdy od tragédie uplynulo přes 40 let. A ještě s delším odstupem se dočkal oficiální satisfakce od českého státu. Břeclavský okresní soud v úterý vyhověl návrhu na soudní rehabilitaci.

Okresní soudci řešili případ ze srpna roku 1956. Dva Rakušané Walter Wawra a Karl Benedikt se při rybaření ocitli asi 60 metrů za hranicí „železné opony“ na území totalitního Československa. Stalo se jim to osudným, pohraničníci je zastřelili. Komunistický režim pak událost desítky let tutlal. Okresní soud vyhověl návrhu syna jedné z obětí Waltra Wawry mladšího na soudní rehabilitaci.

Senát v čele s Oldřichem Rezkem návrhu jednomyslně vyhověl. Nyní usnesení odůvodňuje.

Walter Wawra mladší rozhodnutí ocenil. „Šlo mi o to, aby ta 50 let trvající nejistota skončila. Pamatuji si, jak jsem tam stál jako čtyřletý. Neměli jsme tehdy žádné relevantní informace. Moje matka musela po 10 letech nechat otce prohlásit za mrtvého. Neumíte si představit, jaké to je, když ode všech roky slyšíte, že se tam nic nestalo,“ uvedl.

Soudnímu rozhodnutí předcházela rozmíška mezi státním zástupcem Janem Slaným a Wawrovým obhájcem Lubomírem Müllerem.

Státní zástupce totiž žádal zamítnutí návrhu, protože se podle něj na rybáře nevztahuje zákon o soudní rehabilitaci. „Ze zajištěných materiálů vyplývá, že Walter Wawra byl agentem tajné služby. Situaci dobře znal. Pravděpodobně od počátku 50. let se opakovaně dopustil falešného převaděčství,“ řekl mimo jiné.

Mluvil o Wawrově bohorovnosti a poukázal na jeho údajné problémy s pytlačením. „Je zřejmé, že před sebou nemáme příběh bojovníka proti režimu,“ doplnil.

Podle advokáta Müllera byl projev Slaného „cynický“ a vyzněl jako klasický případ nepochopení zákona o soudní rehabilitaci a jak dezinterpretovat judikaturu Ústavního soudu.

„Zákon o soudní rehabilitaci neumožňuje kádrování těch, kdo byli poškozeni. Nejde o to, jestli pan Wawra byl hodný nebo ošklivý, nebo jestli byl převaděčem, ale jestli byl zbaven osobní svobody v souvislosti s některým trestným činem, který je uveden v zákoně o soudní rehabilitaci,“ namítl. V opačném případě by podle něj státní orgány legitimizovaly zločiny pohraniční stráže.

Soudce četl na jednání zprávu Ústavu pro studium totalitních režimů. Podle ní rybáře zastřelili pohraničníci Emil Vaněk a Milan Grajko.

Z tehdejšího tajného vyšetřování vyplynulo, že se oběti nejspíš nepokusili zastavit varovnými výstřely. Rybáře Wawru trefilo pět nábojů, nicméně zranění nebyla smrtelná. Zemřel po desítkách minut pod vodou. „Osoba skonala udušením. Wawrowi hlídka neposkytla pomoc a nechala ho v podstatě utonout,“ píše se ve zprávě.

Už tehdejší pohraničníci zákrok hodnotili negativně. „Hlídka projevila malou rozhodnost v tom, že po druhému narušiteli (Wavrowi) nepátrala a tohoto nevytáhla na břeh a neposkytla mu první pomoc. Zde byla naděje, že narušitel mohl býti zachráněn při životě, jelikož ležel ve vodě asi 20 minut a skonal následkem udušení,“ konstatoval tehdy kapitán brigády pohraničníků Oldřich Platil.