Cermat, jedna ze zcela klíčových institucí ovlivňujících fungování, ale také celkový obraz českého vzdělávání, mění šéfa. Miroslav Krejčí, který se proslavil jako architekt digitalizace přihlášek na střední školy, na konci října z vrcholné funkce odejde.

Namístě je určitě potlesk, ale také nemalá dávka skepse.

Potlesk si Krejčí zaslouží právě za digitalizaci přihlášek. Systém se pod jeho vedením a po zrušení předchozí soutěže na externího dodavatele podařilo vybudovat uvnitř Cermatu, fakticky „na koleně“ během pár měsíců a za velmi malé peníze. Přes drobné uživatelské starosti a jednodenní zpoždění při spouštění elektronický systém DiPSy naběhl a osvědčil se.

Vyvolalo to zajímavé diskuze o tom, zda by zrovna takhle měla vypadat a probíhat digitalizace země. Nicméně Krejčího systém uspěl v tom, co by mělo být cílem snah o digitalizaci státních agend především –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ usnadnil život rodičům i uchazečům o studium a ušetřil jim mnoho potupného pobíhání s papíry.

Zejména v kontextu tragického příběhu o digitalizaci stavebního řízení působí digitalizace přihlášek na střední školy jako fenomenální úspěch ve snaze posunout český stát alespoň někam na začátek 21. století.

Souběžná skepse souvisí s tím, že digitalizace se možná podařila až příliš dobře. Úleva nad jejím fungováním trochu překryla fakt, že ani za Krejčího vedení se nepodařilo vyjasnit pozici Cermatu a jeho agend v českém vzdělávání.

Cermat tedy nadále produkuje jednotné přijímací testy, které rozhodují o budoucím vzdělání a uplatnění mnoha dětí, aniž by bylo zřejmé, jaké dovednosti vlastně testují. O úspěchu a neúspěchu, zprostředkovaně tedy o celé budoucnosti daného uchazeče, mnohdy rozhodují časový stres a jednotky bodů za nedůstojné „chytáky“, které se následně stávají předmětem bouřlivých a neplodných veřejných debat.

Stejně tak Cermat hýčká v podstatě zbytečný systém státních maturit, pro které stát ani po 13 letech nedokázal najít hlubší smysl například jejich provázáním s přijímacím řízením na vysoké školy.

Obě tyto letité debaty byly překryty úspěšným rozjezdem digitálních přihlášek. A vzhledem k tomu, že vedení Cermatu se po Krejčím ujímá jeho dosavadní zástupkyně Barbora Rosůlková, nedá se čekat, že by výměna vedení vedla k nějaké zásadní změně přístupu.

Cermat je ovšem především servisní organizace, která jistě může vstupovat do diskuzí, ale jinak hlavně plní politické zadání. A toto zadání musí formulovat Ministerstvo školství. Na tiskové konferenci, kde ministr školství Mikuláš Bek oznamoval Krejčího rezignaci, mimo jiné zaznělo, že letos a zřejmě ani příští rok se v přijímačkách na střední školy nic zásadního nezmění a případné další posuny lze očekávat až „v delší budoucnosti“.

Naplnily se tak obavy odborníků, že s úspěšným rozjezdem digitálních přihlášek usne ministerstvo na vavřínech a nebude v reformě středoškolských přijímaček pokračovat. Digitalizace přitom neměla být cílem, ale prostředkem, který měl umožnit další kroky. Především rozšiřování počtu možných přihlášek nad stávající tři. A výhledově také podávání přihlášek až po (povinném a plošném) absolvování přijímacích testů podle jejich výsledků.

Navzdory jednomu úspěšnému digitalizačnímu projektu je zřejmě nutné si neustále připomínat, že podávání přihlášek nebylo a není hlavním problémem českého středního školství.

Cermat, jedna ze zcela klíčových institucí ovlivňujících fungování, ale také celkový obraz českého vzdělávání, mění šéfa. Miroslav Krejčí, který se proslavil jako architekt digitalizace přihlášek na střední školy, na konci října z vrcholné funkce odejde.

Namístě je určitě potlesk, ale také nemalá dávka skepse.

Potlesk si Krejčí zaslouží právě za digitalizaci přihlášek. Systém se pod jeho vedením a po zrušení předchozí soutěže na externího dodavatele podařilo vybudovat uvnitř Cermatu, fakticky „na koleně“ během pár měsíců a za velmi malé peníze. Přes drobné uživatelské starosti a jednodenní zpoždění při spouštění elektronický systém DiPSy naběhl a osvědčil se.

Vyvolalo to zajímavé diskuze o tom, zda by zrovna takhle měla vypadat a probíhat digitalizace země. Nicméně Krejčího systém uspěl v tom, co by mělo být cílem snah o digitalizaci státních agend především –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ usnadnil život rodičům i uchazečům o studium a ušetřil jim mnoho potupného pobíhání s papíry.

Zejména v kontextu tragického příběhu o digitalizaci stavebního řízení působí digitalizace přihlášek na střední školy jako fenomenální úspěch ve snaze posunout český stát alespoň někam na začátek 21. století.

Souběžná skepse souvisí s tím, že digitalizace se možná podařila až příliš dobře. Úleva nad jejím fungováním trochu překryla fakt, že ani za Krejčího vedení se nepodařilo vyjasnit pozici Cermatu a jeho agend v českém vzdělávání.

Cermat tedy nadále produkuje jednotné přijímací testy, které rozhodují o budoucím vzdělání a uplatnění mnoha dětí, aniž by bylo zřejmé, jaké dovednosti vlastně testují. O úspěchu a neúspěchu, zprostředkovaně tedy o celé budoucnosti daného uchazeče, mnohdy rozhodují časový stres a jednotky bodů za nedůstojné „chytáky“, které se následně stávají předmětem bouřlivých a neplodných veřejných debat.

Stejně tak Cermat hýčká v podstatě zbytečný systém státních maturit, pro které stát ani po 13 letech nedokázal najít hlubší smysl například jejich provázáním s přijímacím řízením na vysoké školy.

Obě tyto letité debaty byly překryty úspěšným rozjezdem digitálních přihlášek. A vzhledem k tomu, že vedení Cermatu se po Krejčím ujímá jeho dosavadní zástupkyně Barbora Rosůlková, nedá se čekat, že by výměna vedení vedla k nějaké zásadní změně přístupu.

Cermat je ovšem především servisní organizace, která jistě může vstupovat do diskuzí, ale jinak hlavně plní politické zadání. A toto zadání musí formulovat Ministerstvo školství. Na tiskové konferenci, kde ministr školství Mikuláš Bek oznamoval Krejčího rezignaci, mimo jiné zaznělo, že letos a zřejmě ani příští rok se v přijímačkách na střední školy nic zásadního nezmění a případné další posuny lze očekávat až „v delší budoucnosti“.

Naplnily se tak obavy odborníků, že s úspěšným rozjezdem digitálních přihlášek usne ministerstvo na vavřínech a nebude v reformě středoškolských přijímaček pokračovat. Digitalizace přitom neměla být cílem, ale prostředkem, který měl umožnit další kroky. Především rozšiřování počtu možných přihlášek nad stávající tři. A výhledově také podávání přihlášek až po (povinném a plošném) absolvování přijímacích testů podle jejich výsledků.

Navzdory jednomu úspěšnému digitalizačnímu projektu je zřejmě nutné si neustále připomínat, že podávání přihlášek nebylo a není hlavním problémem českého středního školství.