Pokus přemluvit realitu, aby nebyla realitou, poslancům zatím bohužel nevychází. I když snahu jim nelze upřít. Leč ani desítky hodin jednání Sněmovny o tom, co vláda předkládá jako důchodovou reformu, nepřesvědčily český penzijní systém, aby byl udržitelný a funkční.

To nejdůležitější, co v debatě ze strany opozičních zákonodárců opakovaně zaznělo, je zpráva, že všechno, co se vláda Petra Fialy snaží pro mírné zlepšení systému udělat – a není toho pohříchu zase tolik – opozice po případném vítězství ve volbách zase zruší. Což tedy v českých poměrech není nic překvapivého ani nového, přestože se našli naivové, jako například autor tohoto textu, kteří si mysleli, že tentokrát by se třeba nějaká dílčí širší shoda mohla najít.

Valorizovat se zase bude o polovinu růstu reálných mezd, věk odchodu do penze se zase zastropuje na 65 letech, mimořádné valorizace budou zase fungovat tak, jak fungovaly, do předčasného důchodu se bude zase moci chodit tak, jak se mohlo. A protože zvýšení penzí o 356 korun měsíčně, které slibuje na příští rok valorizační mechanismus, je samozřejmě málo, bude potřeba něco mimořádně přihodit.

Stručně řečeno, penze se zase vrátí na staré koleje, které neomylně vedou k tomu, že výdaje na důchody někdy před rokem 2040 prorazí hranici 10 procent HDP a během 40. let vylezou k 12,5 procenta HDP. Kromě všech peněz, které se vyberou na sociálním pojištění, bude tou dobou nutné sanovat důchodový systém ze zbytku státního rozpočtu částkou dosahující 3,5 procenta HDP.

V poslanecké debatě zaznívaly názory, že takový nárůst výdajů vlastně není nic hrozného. Česko dnes vydá na důchody něco přes devět procent HDP ročně, přičemž průměrná země EU skoro 13 procent. Sousední Rakušané dokonce 15 procent. Tak proč plašit?

Zní to vlastně dobře, hlásají to politici hnutí ANO i expremiér a emeritní předseda Sociální demokracie Vladimír Špidla. Ale má to zádrhele. Ten první, který si mnoho lidí v těchto debatách neuvědomuje, spočívá v tom, že vláda nemá k dispozici HDP. Má k dispozici jen své příjmy z daní a pojistného, z nichž důchody vyplácí. Letos vyjdou penze na něco přes 700 miliard korun, stát na ně tedy vydá více než třetinu všech svých příjmů.

Dejme tomu, že za 20 let se dobereme k oné hranici 12,5 procenta HDP, tedy dnešnímu průměru EU. Je dobré si to představit v konkrétnějších číslech. Pokud bychom takový nárok počítali v dnešních cenách, znamenalo by to, že náklady na důchody by letos nečinily 700 miliard, ale 995 miliard, tedy více než polovinu všech příjmů státního rozpočtu. Deficit důchodového systému letos dosáhne zhruba 50 miliard korun. To je částka, kterou bude nutné doplatit nad vybrané sociální pojistné z jiných rozpočtových zdrojů. Pokud by deficit činil 3,5 procenta HDP, což je to, kam beze změn míříme, znamenalo by to v dnešních cenách nutnost doplatit do penzijního systému skoro 280 miliard, tedy skoro dva roční rozpočty Ministerstva obrany.

Za dvacet let budou konkrétní čísla samozřejmě vypadat jinak, ale pokud nedojde k zásadním změnám, poměry budou vypadat podobně.

Celkem jasně z toho plyne, že stát, respektive jeho důchodový systém, bude do budoucna nutně potřebovat buď zásadně vyšší příjmy, anebo nižší výdaje. Což je to, o co se snaží změny navržené Fialovou vládou. A to, co popírá opozice, přesněji řečeno co hodlá opozice podle svých slov vyrovnat lepším výběrem daní nebo omezením šedé ekonomiky. To tedy při hledání balíku ve výši rozpočtů dvou šedých Ministerstev obrany přejeme hodně štěstí.

Důchodová debata má i své racionální body. Rozhodně má smysl se bavit o tom, kdo by měl mít možnost odejít dříve do penze, aniž by na tom tratil. Rozhodně stojí zato připomínat, že Češi mají kratší dobu dožití ve zdraví než strop důchodového věku.

Ani jedno ale není argumentem proti reformě penzí. Ve zdraví Čechů jsou obrovské ekonomické rezervy a potenciál dobře nastavené prevence a posunů ke zdravějšímu životnímu stylu je u nás mnohem větší než v mnoha vyspělých zemích. Tyto debaty by měly být zásadní součástí penzijní reformy, především je-li řeč o zvyšování věku odchodu do důchodu. A je pravda, že tuto problematiku vláda zatím řeší buď hloupě, anebo vůbec.

Ze všeho nejhorší jsou ale zprávy pro ty, kteří vyhlížejí vlastní důchod v horizontu dvaceti nebo třiceti let. Ti, ačkoli už mají solidní kus produktivního věku za sebou, vůbec netuší, co je na konci kariéry čeká. Jen se po deseti letech znovu dozvídají, že teď se zřejmě něco málo změní, ovšem za dva roky bude nejspíš zase všechno jinak.

Nečitelnost a nepředvídatelnost českých penzí je největším zločinem na ekonomicky aktivních lidech. A páchají jej už desetiletí vlády i opozice bez ohledu na barvu dresu.

Pokus přemluvit realitu, aby nebyla realitou, poslancům zatím bohužel nevychází. I když snahu jim nelze upřít. Leč ani desítky hodin jednání Sněmovny o tom, co vláda předkládá jako důchodovou reformu, nepřesvědčily český penzijní systém, aby byl udržitelný a funkční.

To nejdůležitější, co v debatě ze strany opozičních zákonodárců opakovaně zaznělo, je zpráva, že všechno, co se vláda Petra Fialy snaží pro mírné zlepšení systému udělat – a není toho pohříchu zase tolik – opozice po případném vítězství ve volbách zase zruší. Což tedy v českých poměrech není nic překvapivého ani nového, přestože se našli naivové, jako například autor tohoto textu, kteří si mysleli, že tentokrát by se třeba nějaká dílčí širší shoda mohla najít.

Valorizovat se zase bude o polovinu růstu reálných mezd, věk odchodu do penze se zase zastropuje na 65 letech, mimořádné valorizace budou zase fungovat tak, jak fungovaly, do předčasného důchodu se bude zase moci chodit tak, jak se mohlo. A protože zvýšení penzí o 356 korun měsíčně, které slibuje na příští rok valorizační mechanismus, je samozřejmě málo, bude potřeba něco mimořádně přihodit.

Stručně řečeno, penze se zase vrátí na staré koleje, které neomylně vedou k tomu, že výdaje na důchody někdy před rokem 2040 prorazí hranici 10 procent HDP a během 40. let vylezou k 12,5 procenta HDP. Kromě všech peněz, které se vyberou na sociálním pojištění, bude tou dobou nutné sanovat důchodový systém ze zbytku státního rozpočtu částkou dosahující 3,5 procenta HDP.

V poslanecké debatě zaznívaly názory, že takový nárůst výdajů vlastně není nic hrozného. Česko dnes vydá na důchody něco přes devět procent HDP ročně, přičemž průměrná země EU skoro 13 procent. Sousední Rakušané dokonce 15 procent. Tak proč plašit?

Zní to vlastně dobře, hlásají to politici hnutí ANO i expremiér a emeritní předseda Sociální demokracie Vladimír Špidla. Ale má to zádrhele. Ten první, který si mnoho lidí v těchto debatách neuvědomuje, spočívá v tom, že vláda nemá k dispozici HDP. Má k dispozici jen své příjmy z daní a pojistného, z nichž důchody vyplácí. Letos vyjdou penze na něco přes 700 miliard korun, stát na ně tedy vydá více než třetinu všech svých příjmů.

Dejme tomu, že za 20 let se dobereme k oné hranici 12,5 procenta HDP, tedy dnešnímu průměru EU. Je dobré si to představit v konkrétnějších číslech. Pokud bychom takový nárok počítali v dnešních cenách, znamenalo by to, že náklady na důchody by letos nečinily 700 miliard, ale 995 miliard, tedy více než polovinu všech příjmů státního rozpočtu. Deficit důchodového systému letos dosáhne zhruba 50 miliard korun. To je částka, kterou bude nutné doplatit nad vybrané sociální pojistné z jiných rozpočtových zdrojů. Pokud by deficit činil 3,5 procenta HDP, což je to, kam beze změn míříme, znamenalo by to v dnešních cenách nutnost doplatit do penzijního systému skoro 280 miliard, tedy skoro dva roční rozpočty Ministerstva obrany.

Za dvacet let budou konkrétní čísla samozřejmě vypadat jinak, ale pokud nedojde k zásadním změnám, poměry budou vypadat podobně.

Celkem jasně z toho plyne, že stát, respektive jeho důchodový systém, bude do budoucna nutně potřebovat buď zásadně vyšší příjmy, anebo nižší výdaje. Což je to, o co se snaží změny navržené Fialovou vládou. A to, co popírá opozice, přesněji řečeno co hodlá opozice podle svých slov vyrovnat lepším výběrem daní nebo omezením šedé ekonomiky. To tedy při hledání balíku ve výši rozpočtů dvou šedých Ministerstev obrany přejeme hodně štěstí.

Důchodová debata má i své racionální body. Rozhodně má smysl se bavit o tom, kdo by měl mít možnost odejít dříve do penze, aniž by na tom tratil. Rozhodně stojí zato připomínat, že Češi mají kratší dobu dožití ve zdraví než strop důchodového věku.

Ani jedno ale není argumentem proti reformě penzí. Ve zdraví Čechů jsou obrovské ekonomické rezervy a potenciál dobře nastavené prevence a posunů ke zdravějšímu životnímu stylu je u nás mnohem větší než v mnoha vyspělých zemích. Tyto debaty by měly být zásadní součástí penzijní reformy, především je-li řeč o zvyšování věku odchodu do důchodu. A je pravda, že tuto problematiku vláda zatím řeší buď hloupě, anebo vůbec.

Ze všeho nejhorší jsou ale zprávy pro ty, kteří vyhlížejí vlastní důchod v horizontu dvaceti nebo třiceti let. Ti, ačkoli už mají solidní kus produktivního věku za sebou, vůbec netuší, co je na konci kariéry čeká. Jen se po deseti letech znovu dozvídají, že teď se zřejmě něco málo změní, ovšem za dva roky bude nejspíš zase všechno jinak.

Nečitelnost a nepředvídatelnost českých penzí je největším zločinem na ekonomicky aktivních lidech. A páchají jej už desetiletí vlády i opozice bez ohledu na barvu dresu.