Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když Rusko v únoru 2022 napadlo Ukrajinu, byla jsem v posledním ročníku gymnázia. Druhý den ráno za námi přišel třídní učitel a několik minut vedl klidný monolog o zneužívání moci a utlačování slabších. Všichni už jsme díky aktuálním zprávám z internetu věděli, co se děje. Nikdo v tu dobu ale nevěděl, co hrozí nám v Česku. Nakonec nám třídní nabídl tykání se slovy: „Teď nevíme, co se každou chvílí může stát. Není na co čekat.“

Pamatuji si, jak zvláštní atmosféra ve třídě zůstala. Pak jsme se ale vrátili ke klasické výuce a čas běžel dál, zatímco někteří z nás čekali na další zprávy z médií. Jiní učitelé se o problému nezmiňovali.

Podobná témata – současné krize – jsou ve školách mnohdy zametána pod koberec. Někdy jde o snahu nenarušit učební plán, jindy má pedagog své vlastní důvody. Ve výsledku si však žáci či studenti musí hledat k problematice cestu sami.

„Děje se to však izolovaně od ostatních a nereflektovaně, což může vést k vážným psychickým stavům, zvláště když vidí netečnost společnosti například tváří v tvář každodenním zprávám o rostoucích dopadech klimatických změn,“ soudí Martin Tomášek, vyučující na Filozofické fakultě Ostravské univerzity, který se tímto trendem zabývá.

„Dnes, když se poškozování přírody stupňuje, bychom mohli čekat zvýšený zájem o environmentální otázky, snahu o nápravu i zvýšení senzitivity pro přírodu,“ souhlasí socioložka Hana Librová. „Prosté pozorování i výzkumy však naopak dokládají pokles zájmu veřejnosti, provázený a posilovaný nezájmem médií, mluví se o zelené únavě.“

Tomášek proto na Ostravské univerzitě rozvinul vzdělávací projekt nazvaný Učit literaturu v době krize podle stejnojmenné knihy švédské vědkyně Sofie Ahlberg. Ta se v ní snaží povzbudit učitele, aby cíleně budovali čtenářskou gramotnost svých studentů s pomocí klasických i nových textů. Má za to, že prostřednictvím literárních hrdinů dokážou lépe pochopit krizové situace i jejich možná řešení.

Pedagog Tomášek uvádí, že jednou z nejdůležitějších součástí procesu porozumění je čtenářská schopnost vcítit se do situace v knize, což umožní správně zvolená literatura.

V projektu Učit literaturu v době krize proto provádí učitele metodami čtení a studia literatury, které studentům pomohou zvýšit jejich odolnost a rozvinout vynalézavost. Romány jako Cesta od Cormaca McCarthyho nebo Flight Behavior od Barbary Kingsolver mohou studentům pomoci pochopit možné důsledky klimatických změn.

Dobré knihy navíc v jistém smyslu spouštějí kritické myšlení a schopnost hledat nové cesty.

Před posluchárnou plnou studentů promítá Martin Tomášek QR kód odkazující na webovou stránku, na níž jsou vložené materiály k dnešní výuce i zbytek jeho prezentace. Mezi doporučenými knihami je třeba Naslouchání mechu od Robin Wall Kimmererové nebo Kouzlo smyslů a Stávat se zvířetem od Davida Abrama.

V posluchárně se společně čte literární úryvek, následuje diskuse. Studenti ve skupinách rozebírají hlavní myšlenku a své závěry prezentují ostatním skupinám. Nakonec pro přečtený text s pomocí různých argumentů navrhují titulek.

„Je těžké pojmenovat pár slovy to, co ve mně výuka zanechala. Hodiny s panem doktorem se nesly v duchu vzájemného sdílení a velkého množství nových podnětů od všech zúčastněných,“ popisuje své pocity studentka filozofické fakulty Zdeňka Peigerová.

Jako budoucí pedagožka ocenila příležitost vyzkoušet nové způsoby, jak se studenty mluvit o současných krizích. „Bylo to učení prostřednictvím prožitků, převyprávěných zážitků, kolegiálních výstupů a vřelé sebereflexe,“ komentuje studentka výuku.

Velkým problémem v hodinách literatury je malá aktuálnost probíraného materiálu.

„Výuka literatury se na středních školách v Česku tradičně soustřeďuje na chronologicky převyprávěné dějiny velkých literatur a té naší. Současnost je minulostí prakticky vytlačována za horizont. Literatura v době krize neodvrací oči od světa, který prostřednictvím médií volá o naši pozornost. Nenabízí řešení problémů, ale zkoumá jejich podhoubí a dopady, otvírá cestu k porozumění těm, kterých se změna klimatu, války, nemoci, nesvoboda, nerovnost, chudoba, rasismus a další dotýkají, včetně samotných studentů,“ popisuje své záměry Martin Tomášek.

Mezi doporučení pro učitele vkládá aktivity ve formě rozhovorů, vytváření podcastů, plnění úkolů v přírodě a další aktivity, které vytvářejí mezi mladými lidmi velmi přitažlivý kolektivní prožitek.

„Klimatické změny jsou spojeny s migrací, s fakenews, ale i se sociálními médii a kulturními válkami na sítích. A o tom všem vychází poměrně dost zajímavých románů či nonfiction knih, které nabízí možnost uchopit tato témata. Někdy slouží i jako zdroj postojů a myšlenek, která mohou posloužit jako dobrý rádce, jak všechny ty často negativní informace zpracovat a nezbláznit se,“ doplňuje své zkušenosti literární kritik a středoškolský učitel literatury Jakub Kára.

Oslovení pedagogové se shodují, že se se studenty nejen v hodinách literatury stále častěji na téma takzvaného environmentálního žalu dostávají. „Zajímají mě jejich postoje či reakce na dané problémy. Reakce a odpovědi jsou rozličné, od lhostejnosti po intenzivní prožívání,“ popisuje Kára. Každý z nás má svůj vlastní životní příběh a zkušenosti, takže hledat univerzální recepty na jakýkoliv psychický problém včetně environmentálního žalu nedává smysl.

„Je to jako ptát se: Existuje nějaký zaručený recept na nemoc? Neexistuje. Na druhou stranu víme docela dobře, co téměř s jistotou nebude fungovat. Nefunguje, když budeme někoho, kdo trpí environmentálním žalem, ujišťovat o tom, že všechno je v pořádku, svět má řád a dobře to dopadne. Tím totiž úplně ignorujeme skutečnost, kde se ten druhý nachází a jak mu je,“ vysvětluje environmentální etik a filozof Bohuslav Binka.

Podle Binky ale nepomáhá ani ryzí důraz na akci nebo pozitivní řešení. Nejdůležitější je sdílení s těmi, kteří si závažnost problému také uvědomují, důležité je i přijetí vlastních emocí a v neposlední řadě snaha o dosažitelné místní řešení.

Použití literatury k vedení konverzace o klimatické krizi může být velmi efektivní, protože literatura nabízí způsob, jak se emocionálně a intelektuálně napojit na téma. Podle Binky mohou příběhy a eseje přiblížit složité vědecké koncepty, ukázat dopady na jednotlivce a komunity a povzbudit empatii a osobní zodpovědnost. „Na druhou stranu zde vnímám nebezpečí určitého zranění a zároveň riziko, že skončím u určitého povrchního vidění a napojení. Ale za zkoušku to jistě stojí,“ dodává.

Text vznikl v univerzitním kurzu Žurnalistika zaměřená na změnu klimatu Katedry žurnalistiky a mediálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, s níž redakce Seznam Zpráv spolupracuje.

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když Rusko v únoru 2022 napadlo Ukrajinu, byla jsem v posledním ročníku gymnázia. Druhý den ráno za námi přišel třídní učitel a několik minut vedl klidný monolog o zneužívání moci a utlačování slabších. Všichni už jsme díky aktuálním zprávám z internetu věděli, co se děje. Nikdo v tu dobu ale nevěděl, co hrozí nám v Česku. Nakonec nám třídní nabídl tykání se slovy: „Teď nevíme, co se každou chvílí může stát. Není na co čekat.“

Pamatuji si, jak zvláštní atmosféra ve třídě zůstala. Pak jsme se ale vrátili ke klasické výuce a čas běžel dál, zatímco někteří z nás čekali na další zprávy z médií. Jiní učitelé se o problému nezmiňovali.

Podobná témata – současné krize – jsou ve školách mnohdy zametána pod koberec. Někdy jde o snahu nenarušit učební plán, jindy má pedagog své vlastní důvody. Ve výsledku si však žáci či studenti musí hledat k problematice cestu sami.

„Děje se to však izolovaně od ostatních a nereflektovaně, což může vést k vážným psychickým stavům, zvláště když vidí netečnost společnosti například tváří v tvář každodenním zprávám o rostoucích dopadech klimatických změn,“ soudí Martin Tomášek, vyučující na Filozofické fakultě Ostravské univerzity, který se tímto trendem zabývá.

„Dnes, když se poškozování přírody stupňuje, bychom mohli čekat zvýšený zájem o environmentální otázky, snahu o nápravu i zvýšení senzitivity pro přírodu,“ souhlasí socioložka Hana Librová. „Prosté pozorování i výzkumy však naopak dokládají pokles zájmu veřejnosti, provázený a posilovaný nezájmem médií, mluví se o zelené únavě.“

Tomášek proto na Ostravské univerzitě rozvinul vzdělávací projekt nazvaný Učit literaturu v době krize podle stejnojmenné knihy švédské vědkyně Sofie Ahlberg. Ta se v ní snaží povzbudit učitele, aby cíleně budovali čtenářskou gramotnost svých studentů s pomocí klasických i nových textů. Má za to, že prostřednictvím literárních hrdinů dokážou lépe pochopit krizové situace i jejich možná řešení.

Pedagog Tomášek uvádí, že jednou z nejdůležitějších součástí procesu porozumění je čtenářská schopnost vcítit se do situace v knize, což umožní správně zvolená literatura.

V projektu Učit literaturu v době krize proto provádí učitele metodami čtení a studia literatury, které studentům pomohou zvýšit jejich odolnost a rozvinout vynalézavost. Romány jako Cesta od Cormaca McCarthyho nebo Flight Behavior od Barbary Kingsolver mohou studentům pomoci pochopit možné důsledky klimatických změn.

Dobré knihy navíc v jistém smyslu spouštějí kritické myšlení a schopnost hledat nové cesty.

Před posluchárnou plnou studentů promítá Martin Tomášek QR kód odkazující na webovou stránku, na níž jsou vložené materiály k dnešní výuce i zbytek jeho prezentace. Mezi doporučenými knihami je třeba Naslouchání mechu od Robin Wall Kimmererové nebo Kouzlo smyslů a Stávat se zvířetem od Davida Abrama.

V posluchárně se společně čte literární úryvek, následuje diskuse. Studenti ve skupinách rozebírají hlavní myšlenku a své závěry prezentují ostatním skupinám. Nakonec pro přečtený text s pomocí různých argumentů navrhují titulek.

„Je těžké pojmenovat pár slovy to, co ve mně výuka zanechala. Hodiny s panem doktorem se nesly v duchu vzájemného sdílení a velkého množství nových podnětů od všech zúčastněných,“ popisuje své pocity studentka filozofické fakulty Zdeňka Peigerová.

Jako budoucí pedagožka ocenila příležitost vyzkoušet nové způsoby, jak se studenty mluvit o současných krizích. „Bylo to učení prostřednictvím prožitků, převyprávěných zážitků, kolegiálních výstupů a vřelé sebereflexe,“ komentuje studentka výuku.

Velkým problémem v hodinách literatury je malá aktuálnost probíraného materiálu.

„Výuka literatury se na středních školách v Česku tradičně soustřeďuje na chronologicky převyprávěné dějiny velkých literatur a té naší. Současnost je minulostí prakticky vytlačována za horizont. Literatura v době krize neodvrací oči od světa, který prostřednictvím médií volá o naši pozornost. Nenabízí řešení problémů, ale zkoumá jejich podhoubí a dopady, otvírá cestu k porozumění těm, kterých se změna klimatu, války, nemoci, nesvoboda, nerovnost, chudoba, rasismus a další dotýkají, včetně samotných studentů,“ popisuje své záměry Martin Tomášek.

Mezi doporučení pro učitele vkládá aktivity ve formě rozhovorů, vytváření podcastů, plnění úkolů v přírodě a další aktivity, které vytvářejí mezi mladými lidmi velmi přitažlivý kolektivní prožitek.

„Klimatické změny jsou spojeny s migrací, s fakenews, ale i se sociálními médii a kulturními válkami na sítích. A o tom všem vychází poměrně dost zajímavých románů či nonfiction knih, které nabízí možnost uchopit tato témata. Někdy slouží i jako zdroj postojů a myšlenek, která mohou posloužit jako dobrý rádce, jak všechny ty často negativní informace zpracovat a nezbláznit se,“ doplňuje své zkušenosti literární kritik a středoškolský učitel literatury Jakub Kára.

Oslovení pedagogové se shodují, že se se studenty nejen v hodinách literatury stále častěji na téma takzvaného environmentálního žalu dostávají. „Zajímají mě jejich postoje či reakce na dané problémy. Reakce a odpovědi jsou rozličné, od lhostejnosti po intenzivní prožívání,“ popisuje Kára. Každý z nás má svůj vlastní životní příběh a zkušenosti, takže hledat univerzální recepty na jakýkoliv psychický problém včetně environmentálního žalu nedává smysl.

„Je to jako ptát se: Existuje nějaký zaručený recept na nemoc? Neexistuje. Na druhou stranu víme docela dobře, co téměř s jistotou nebude fungovat. Nefunguje, když budeme někoho, kdo trpí environmentálním žalem, ujišťovat o tom, že všechno je v pořádku, svět má řád a dobře to dopadne. Tím totiž úplně ignorujeme skutečnost, kde se ten druhý nachází a jak mu je,“ vysvětluje environmentální etik a filozof Bohuslav Binka.

Podle Binky ale nepomáhá ani ryzí důraz na akci nebo pozitivní řešení. Nejdůležitější je sdílení s těmi, kteří si závažnost problému také uvědomují, důležité je i přijetí vlastních emocí a v neposlední řadě snaha o dosažitelné místní řešení.

Použití literatury k vedení konverzace o klimatické krizi může být velmi efektivní, protože literatura nabízí způsob, jak se emocionálně a intelektuálně napojit na téma. Podle Binky mohou příběhy a eseje přiblížit složité vědecké koncepty, ukázat dopady na jednotlivce a komunity a povzbudit empatii a osobní zodpovědnost. „Na druhou stranu zde vnímám nebezpečí určitého zranění a zároveň riziko, že skončím u určitého povrchního vidění a napojení. Ale za zkoušku to jistě stojí,“ dodává.

Text vznikl v univerzitním kurzu Žurnalistika zaměřená na změnu klimatu Katedry žurnalistiky a mediálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, s níž redakce Seznam Zpráv spolupracuje.