Vypadá to, že v letošním roce budeme mít přibližně tříprocentní inflaci. Jinými slovy to znamená, že kdo si dal na začátku roku stokorunu pod polštář, přijde do konce roku o tři koruny. Ale lidé si prý nemusí stěžovat. Vláda naznačila, že nominálně budou brát o nějaké to procento více, než je inflace, a tudíž se reálné příjmy zase zvýší. A to je pro většinu z nás dobrá zpráva.
Tou mediálně sledovanější však je pokus odblokovat automat na pravidelné navyšování platů politiků. Původně vládní představitelé ústy několika ministrů tvrdili, že je nutné zvýšit základnu k jejich výpočtu o necelých čtrnáct procent. Skoro to znělo tak, že si bohužel budou muset přidat, protože jinak to prostě nejde. Později z této neudržitelné pozice začali sice couvat, ale bezděčně jsem si přitom vzpomněl na někdejší slavný projev Milouše Jakeše z července 1989 na Červeném Hrádku. Také on byl přesvědčen, že intelektuální úroveň jeho posluchačů ho nepřevyšuje a může si tak říkat, co chce. Byl to však omyl.
Kolem zmíněného vládního návrhu už toho bylo napsáno dost a názory se liší od zcela liberálního přístupu až po ten zcela odmítavý. Opomíjenými otázkami však byly platy politiků ve srovnání s jejich zahraničními kolegy a také stále častěji uplatňovaná strategie odvozování platu od průměrné mzdy v zemi.
Průměrné platy poslanců i vládních představitelů ve světě a jejich srovnání s průměrnou mzdou v zemi je dnes možné na internetu nebo pomocí umělé inteligence nalézt během chvíle. Trojnásobek pro výpočet základu platu našich poslanců se pohybuje někde v celkem běžném dvoj – až čtyřnásobném rozmezí evropských států. Španělé mají podstatně méně, Italové více, Němci přibližně to samé, co Češi. V nominální hodnotě jim to však dělá plat přes 10 tisíc eur plus další náhrady, takže spíše 15 tisíc eur. Jde samozřejmě o to, jaká je tam či onde průměrná mzda.
Vypozorovat se dá tendence, že východoevropské země svým politikům v rámci relativních evropských poměrů spíše dopřávají, ale to není nic oproti některým africkým zemím, které je vysloveně rozmazlují. Pohledů na spravedlivé ohodnocení tedy může existovat téměř nekonečný počet.
Nemělo by například zůstat nepovšimnuto, že členové amerického Kongresu si zmrazili své nominálně vysoké platy už v roce 2009 a od té doby si je nenavýšili. Je to zajímavý a ne všemi schvalovaný krok, jenž ukazuje, jak se členové Kongresu snaží vyhnout nám dobře známé veřejné kritice politiků, a také to, že tento postoj vůbec nemusíme nazývat populistickým, jak už leckde zaznělo.
Druhým pozoruhodným faktorem je stále sílící tendence odvozovat co největší množství konkrétních platů od průměrné mzdy, a to bez ohledu na produktivitu jednotlivce, kolektivu nebo dokonce celého oboru. Zaměstnanci tím získávají větší jistotu, že pokud bude určitý nárok zakomponován v zákoně a bude opatřen automatickou valorizací, jistota jeho proplacení je už opravdu vysoká. Ba skoro nejvyšší možná.
Tato rozšířená strategie má určité kořeny. Vezměme si jako příklad učitele. Ti již tři dekády slýchají, že jejich obor je prioritou každé politické strany a každé vlády. Jenže realitou je stav, v němž mají tito absolventi vysokých škol jen lehce nadprůměrné příjmy. Není tedy divu, že slibům už nevěří, a domnívají se, že jediným spolehlivým postupem je, dostat své požadavky do zákonné formy. A samozřejmě jak jinak než v procentuální vazbě na průměrnou mzdu v zemi. To je ten nejjistější způsob valorizace.
To samé chtějí i lékaři. Také oni prosazují odvozování svých příjmů nikoliv z nějaké pevně dané (a tím pádem s inflací zastarávající) platové tabulky, ale z průměrné mzdy v zemi. Předpokládám, že postupně by tak mohli přijít vlastně všichni státní zaměstnanci. A později přijdou další profese, ale tentokrát i v privátním sektoru. Vždyť lékařským odborům a komoře už v tomto smyslu ministr zdravotnictví svůj slib dal.
Stát by tak chtěl k jisté nepodkročitelné výši mzdy zavázat i soukromé zaměstnavatele. Oni se sice budou muset tak jako tak situaci na pracovním trhu přizpůsobit, ale samotný princip, kdy zdánlivě pravicový ministr určuje soukromníkovi, kolik bude platit svému zaměstnanci, je krátkozrakým popřením tržní ekonomiky. Nakonec si totiž o řešení platové či mzdové otázky dle stejné strategie řeknou úplně všichni.
O platu či mzdě by tedy na pracovním trhu nerozhodoval konkrétní výkon, měřitelné výsledky nebo vůle zaměstnavatele, ale předem daný poměr k průměrné mzdě. Chápu to jako výraz nedůvěry ve spravedlivé ocenění podle odvedené práce a také nedůvěry ve sliby politických elit. Pochybuji, že tento kolektivní alibismus by mohl vyvést naši zemi z hospodářské stagnace a udělat z ní „štiku v rybníku“. To se nestane ani náhodou a tato strategie nás pouze vede do pekla zaručených příjmů a následné pohodlnosti a demotivace.
Černý scénář by ad absurdum mohl vypadat tak, že příští vlády dotáhnou své rozpočty ke sto procentům mandatorních (povinných) výdajů a z vlády se stane jen jakási dozorčí rada sledující předem určený tok peněz. Ten by byl navíc trvale deficitní, protože politici by, stejně jako dnes, nebyli ochotni voličům vysvětlit, že si žijeme nad poměry a každodenně utrácíme více, než si stačíme vydělat. Ano, zdá se to jako společensko-politická spirála smrti jištěná zaručeným příjmem se vztahem k průměrné mzdě.
Evropa a spolu s ní i Česko vstupuje do období, které nebude tak bohaté a dynamické, jako byly poslední dvě dekády. Vložit své požadavky do zákona coby mandatorní výdaje odvozené od průměrné mzdy se z krátkodobého hlediska může zdát spravedlivé a pro konkrétní nátlakové skupiny dokonce velmi pragmatické. Ve skutečnosti je to však zoufalý a pohříchu lobbistický pokus měnit pouhé důsledky různých negativních společenských jevů, nikoli však jejich příčiny. Je to stejné, jako když se v medicíně zaměříme na léčbu příznaků, ale nikoliv choroby samotné.
Začít by se tedy mělo od kořenů. Jedním ze základních principů je, že lidé mají být oceňováni individuálně podle toho, co reálně udělají. A ještě jednu lekci jsme v posledním týdnu dostali: Dávejme si dobrý pozor, co nám politici podsouvají, když se jedná o výši jejich platů.
