Varováním pro současného předsedu vlády je hlavně modelový příběh Bohuslava Sobotky, který řídil republiku v letech 2014–⁠⁠⁠⁠⁠⁠2017. Po třech letech vlády prohrála jeho ČSSD krajské volby, když se ziskem 15 procent hlasů přišla o šest míst hejtmanů. Premiér pak schytal kritiku hlavně z vlastní strany. Marně se pokusil vylepšit pozici rekonstrukcí vlády, naopak se spory v koalici vyostřily do té míry, že Sobotka odvolal z funkce vicepremiéra šéfa partnerského hnutí ANO Andreje Babiše. V důsledku se volební preference propadly na deset procent, premiér se vzdal funkce ve straně a ohlásil úplný odchod z veřejného života.

Na neblahou tradici navázal Fiala před měsícem, jeho pozice je ovšem o něco lepší. Volební koalice, kterých se účastnila ODS, získaly v krajských volbách v průměru aspoň 20 procent hlasů, a také vyhozený vicepremiér Ivan Bartoš (Piráti) nehrál ve vládě tak důležitou roli jako dříve Babiš. Poslední, obvykle nejkritičtější rok funkčního období však současnému premiérovi teprve začíná.

Proč předsedové tuzemských vlád (s výjimkou Václava Klause v roce 1996) tak neslavně odcházejí už po prvním funkčním období, lze vysvětlit tím, že zvládnout exponovanou funkci je nad síly každého politika.

Premiér nemá na starost jen vládu. Straníci sotva mohou být spokojeni, když porážka ve volbách do krajů předpovídá porážku v blížících se volbách do Sněmovny, navíc přijdou o křesla a vliv v regionech. Jako první to po krajské porážce v roce 2000 poznal Miloš Zeman (ČSSD), který půl roku poté raději odešel z čela strany a slíbil, že po dokončení premiérství v politice končí.

Prohrané krajské volby a následující ztrátu prestiže ve straně označují komentátoři za počátek konce také pro premiéry ODS Mirka Topolánka a Petra Nečase.

Jak poznali Sobotka, Nečas, Topolánek (i krátkodobý premiér Stanislav Gross), pozici premiéra zároveň oslabují konflikty uvnitř koalice. Do té míry, že nezbývá čas na samotné vládnutí, i když třeba spory s partnery přežije.

Z pohledu voličů nese právě premiér konečnou odpovědnost za stav celé země. To poznal nejen Petr Nečas, který vládl v časech korupce, a i když se ji snažil omezit, nakonec rezignoval po policejním zásahu na Úřadě vlády. Dokonce byl souzen za čachrování s posty. Babiš se jako samovládce svého hnutí vyhnul kritice spolustraníků a v menšinové vládě nemusel hledět na to, co si myslí slabý koaliční partner. Přesto se jeho preference propadly poté, co mu veřejnost připsala na účet selhání státních úřadů při jarní vlně covidu, necelého půl roku před sněmovními volbami 2021.

Lidé příliš mnoho čekají od vlády, koaliční partneři od premiéra a straníci od stranického šéfa. Splnit požadavky všech se vždy ukázalo nemožné, mimo jiné i z toho důvodu, že předseda vlády ani šéf politické strany nemá k dispozici takové pravomoci, aby mohl všechno zařídit. Sám je závislý na tom, co dokážou ostatní ministři, jejichž nominaci často nemůže ovlivnit, případně regionální vůdci strany, kteří by měli podporu voličů odpracovat.

Splnit nároky na šéfa veškeré exekutivy nemůže asi nikdo, natož politik, jehož čas je omezen a kterého navíc lze ze všech funkcí demokraticky odvolat. Situace v zásadě nemá řešení, proto se dokonce ani ten, kdo nechová sympatie k Petru Fialovi, nemůže vyhnout nepříjemnému pocitu při vyhlídce, že i v jeho případě se opakuje tradiční scénář.

Vždy zůstane jen zbožným přáním, že veřejnost tváří v tvář realitě změní své nároky a očekávání. Cestou může být sotva něco jiného než změna základních politických pravidel. Jednou z možností je posílit roli předsedy vlády třeba na úroveň kancléře po vzoru Německa a Rakouska. Nebo naopak lze posílit odpovědnost ministrů vůči Parlamentu, který by je mohl odvolat. Od věci není daleko úvaha, že se vyplatí oddělit funkci premiéra a šéfa strany.

Pokud ke změnám nedojde, pak už může osud českých premiérů zlepšit jedině nějaká renta, která by byla jakousi úplatou za to, že někdo byl ochoten vykonávat tak nevděčnou funkci.

Varováním pro současného předsedu vlády je hlavně modelový příběh Bohuslava Sobotky, který řídil republiku v letech 2014–⁠⁠⁠⁠⁠⁠2017. Po třech letech vlády prohrála jeho ČSSD krajské volby, když se ziskem 15 procent hlasů přišla o šest míst hejtmanů. Premiér pak schytal kritiku hlavně z vlastní strany. Marně se pokusil vylepšit pozici rekonstrukcí vlády, naopak se spory v koalici vyostřily do té míry, že Sobotka odvolal z funkce vicepremiéra šéfa partnerského hnutí ANO Andreje Babiše. V důsledku se volební preference propadly na deset procent, premiér se vzdal funkce ve straně a ohlásil úplný odchod z veřejného života.

Na neblahou tradici navázal Fiala před měsícem, jeho pozice je ovšem o něco lepší. Volební koalice, kterých se účastnila ODS, získaly v krajských volbách v průměru aspoň 20 procent hlasů, a také vyhozený vicepremiér Ivan Bartoš (Piráti) nehrál ve vládě tak důležitou roli jako dříve Babiš. Poslední, obvykle nejkritičtější rok funkčního období však současnému premiérovi teprve začíná.

Proč předsedové tuzemských vlád (s výjimkou Václava Klause v roce 1996) tak neslavně odcházejí už po prvním funkčním období, lze vysvětlit tím, že zvládnout exponovanou funkci je nad síly každého politika.

Premiér nemá na starost jen vládu. Straníci sotva mohou být spokojeni, když porážka ve volbách do krajů předpovídá porážku v blížících se volbách do Sněmovny, navíc přijdou o křesla a vliv v regionech. Jako první to po krajské porážce v roce 2000 poznal Miloš Zeman (ČSSD), který půl roku poté raději odešel z čela strany a slíbil, že po dokončení premiérství v politice končí.

Prohrané krajské volby a následující ztrátu prestiže ve straně označují komentátoři za počátek konce také pro premiéry ODS Mirka Topolánka a Petra Nečase.

Jak poznali Sobotka, Nečas, Topolánek (i krátkodobý premiér Stanislav Gross), pozici premiéra zároveň oslabují konflikty uvnitř koalice. Do té míry, že nezbývá čas na samotné vládnutí, i když třeba spory s partnery přežije.

Z pohledu voličů nese právě premiér konečnou odpovědnost za stav celé země. To poznal nejen Petr Nečas, který vládl v časech korupce, a i když se ji snažil omezit, nakonec rezignoval po policejním zásahu na Úřadě vlády. Dokonce byl souzen za čachrování s posty. Babiš se jako samovládce svého hnutí vyhnul kritice spolustraníků a v menšinové vládě nemusel hledět na to, co si myslí slabý koaliční partner. Přesto se jeho preference propadly poté, co mu veřejnost připsala na účet selhání státních úřadů při jarní vlně covidu, necelého půl roku před sněmovními volbami 2021.

Lidé příliš mnoho čekají od vlády, koaliční partneři od premiéra a straníci od stranického šéfa. Splnit požadavky všech se vždy ukázalo nemožné, mimo jiné i z toho důvodu, že předseda vlády ani šéf politické strany nemá k dispozici takové pravomoci, aby mohl všechno zařídit. Sám je závislý na tom, co dokážou ostatní ministři, jejichž nominaci často nemůže ovlivnit, případně regionální vůdci strany, kteří by měli podporu voličů odpracovat.

Splnit nároky na šéfa veškeré exekutivy nemůže asi nikdo, natož politik, jehož čas je omezen a kterého navíc lze ze všech funkcí demokraticky odvolat. Situace v zásadě nemá řešení, proto se dokonce ani ten, kdo nechová sympatie k Petru Fialovi, nemůže vyhnout nepříjemnému pocitu při vyhlídce, že i v jeho případě se opakuje tradiční scénář.

Vždy zůstane jen zbožným přáním, že veřejnost tváří v tvář realitě změní své nároky a očekávání. Cestou může být sotva něco jiného než změna základních politických pravidel. Jednou z možností je posílit roli předsedy vlády třeba na úroveň kancléře po vzoru Německa a Rakouska. Nebo naopak lze posílit odpovědnost ministrů vůči Parlamentu, který by je mohl odvolat. Od věci není daleko úvaha, že se vyplatí oddělit funkci premiéra a šéfa strany.

Pokud ke změnám nedojde, pak už může osud českých premiérů zlepšit jedině nějaká renta, která by byla jakousi úplatou za to, že někdo byl ochoten vykonávat tak nevděčnou funkci.