Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Že Česko postrádá silnou levici, slýcháme v posledních letech poměrně často. Tuto díru na trhu se pokusila zaplnit předsedkyně KSČM Kateřina Konečná s koalicí Stačilo!, která uspěla v letošních evropských i krajských volbách. V europarlamentu uskupení získalo 9,56 % hlasů a dva mandáty, v jedenácti krajích jeho zástupci zasednou v zastupitelstvech.

Konečná se netají snahami českou levici sjednotit, nyní se ale zdá, že se rodí i nový subjekt, který by mohl její snahy ztížit.

Řeč je o iniciativě Progresivní Česko. „Voláme po spojení progresivních sil v české politice s cílem vytvořit alternativní blok k bloku vládnímu a opozičnímu,“ píše se v publikovaném manifestu.

Za projektem stojí mimo jiné bývalý pirátský europoslanec Mikuláš Peksa. „Jsou tu dva veliké konzervativní bloky, které dominují politické scéně, tedy ten vládní a opoziční, kde dominuje Andrej Babiš. Na etablování progresivního proudu se tady zatím moc neudělalo a je potřeba to změnit,“ řekl Seznam Zprávám. Cílem podle něj není pouze propojit progresivní politické síly, ale získat i sympatie neziskových organizací či části akademické obce.

Přestože cílem iniciativy podle Peksy v tento moment není založit samostatnou politickou stranu a bojovat o přízeň voličů v nadcházejících sněmovních volbách, tuto možnost nevylučuje. „Politika funguje způsobem ‚nikdy neříkej nikdy‘. Není to nic, co by se teď mělo bezprostředně stát, nechci to ale vylučovat,“ míní Peksa.

S Peksou souhlasí i další podporovatel iniciativy Tomáš Petříček, exministr zahraničí a nyní už bývalý sociální demokrat. „Chybí nám v politice progresivní témata. Jsme znepokojeni tím, že je česká politika do značné míry určovaná spory mezi vládní koalicí a populistickou opozicí, což brání debatě, kam se má posouvat Česko,“ konstatoval.

Ani on možný vznik nové strany nevyvrací. „Cílem je přesvědčit politické osobnosti, experty, ale i veřejnost, aby jasně formulovali, co v Česku znamená progresivní politika a byl zde jasný program. Kdo budou ti nositelé, je stále otevřené,“ odpověděl.

Progresivní Česko dále podpořil i člen SOCDEM Jiří Dienstbier, který minulou sobotu neúspěšně kandidoval na předsedu strany, či Gabriela Svárovská ze Strany zelených.

„Autentická levicová strana v Poslanecké sněmovně chybí,“ říká k iniciativě politolog Otto Eibl z Masarykovy univerzity. „Minimálně můžeme čekat, že budou do veřejné diskuze vnášet levicová témata, která tam momentálně chybí. To se jim podaří na základě toho, jak využijí svoje momentum,“ dodal.

Sjednocovat levici by si ale přáli sociální demokraté. Ti však v posledních letech zaznamenali řadu neúspěchů. V roce 2021 se strana, tehdy ještě pod značkou ČSSD, poprvé v polistopadové éře nedostala do Poslanecké sněmovny. Získala 4,65 % hlasů a z dolní komory vypadla i s komunisty.

Strana se následně pokusila o rebranding a změnila si jméno na SOCDEM. Preference si tím ale příliš nevylepšila. S nejhorším výsledkem v historii letos neuspěla ve volbách do Evropského parlamentu (1,86 %) a v krajských zastupitelstvech přišla zhruba o dvě třetiny mandátů. V průzkumech se navíc dlouhodobě pohybuje pod pětiprocentní hranicí.

Značku ČSSD ještě k tomu „ukradla“ někdejší poslankyně sociálních demokratů Jana Volfová, která nechala změnit jméno své strany na ČSSD –⁠⁠ Česká suverenita sociální demokracie.

Sociální demokraté ale nyní usilují o návrat. Minulou sobotu si na sjezdu do čela zvolili Janu Maláčovou, svého času ministryni práce a sociálních věcí ve vládě Andreje Babiše. Od Maláčové se nyní očekává, že straně vžene čerstvý vítr do plachet, znovu ji zvedne na nohy a určí její směřování.

Maláčová by levici ráda sjednotila po vzoru francouzské Nové lidové fronty. Velká koalice levicových stran nečekaně zvítězila v červencových předčasných volbách svolaných prezidentem Emmanuelem Macronem po debaklu jeho strany ve volbách do Evropského parlamentu.

Francouzská koalice v sobě nicméně pojímá i krajně levicové proudy a i v českém kontextu právě visí otazník nad možnou spoluprací sociálních demokratů s komunistickým Stačilo!. Lídryně komunistů Kateřina Konečná po zvolení Maláčové pogratulovala na sociální síti X, což si mnozí vyložili jako náznak budoucí spolupráce.

„Vůbec k tomu nemám co dodat, to si musí pořešit oni. Když mi napíše, že se chce potkat, tak nemám problém se s ní potkat. Co po ní chcete za tři dny? Takhle to nefunguje. Já jsem stabilizovala stranu několik měsíců,“ řekla Seznam Zprávám Konečná.

Sama Maláčová se tématu zatím spíše vyhýbá. „Teď je důležitá stabilizace Sociální demokracie. A v momentě, kdy budu mít pocit, že ty akutní požáry jsou uhašeny, že už jako máme prostě, řekněme, funkční stranu, tak pak začneme řešit politickou strategii,“ řekla Maláčová v pořadu Seznam Zpráv Ptám se já Marie Bastlové.

Nepopírá ale to, že se Stačilo! jednat bude. „Je to klíčový hráč. To si jako všichni dokážeme spočítat,“ naznačuje a jedním dechem dodává, že strana ale nebude žádný „přívěsek“ jiné partaje. „My nevíme v tuhle chvíli, v jaké pozici do těch vyjednávání půjdeme, co bude výsledkem. Vůbec to nevíme,“ uzavírá.

Podle politologa Otty Eibla je pro Stačilo! i SOCDEM spolupráce jedna z možností pro úspěch. Strany oslovují podobné skupiny voličů a hlasy by se tak mohly tříštit. „Konečná integruje naštvané levičáky. V evropských volbách měla úspěch, ale volby do Poslanecké sněmovny jsou jiná disciplína. Stranická soutěž je jiná a naštvaných stran je spoustu. Pokud se strany spojí, tak roste šance, že se jim podaří překročit pětiprocentní práh,“ míní Eibl.

Celý rozhovor si můžete pustit zde:

Spolupráce s komunisty je ale pro mnohé sociální demokraty nepřijatelná. Příkladem je i zmiňovaný Tomáš Petříček, který z tohoto důvodu ze strany po sobotním sjezdu vystoupil.

„Jsem přesvědčen, že to pro sociální demokracii není správná cesta. V tomto směřování nevidím svoji roli, a proto jsem se rozhodl vystoupit. Jsem zastáncem toho, že by sociální demokracie měla spojovat strany na levici, ale na půdorysu demokratických a reformních stran, nikoli tíhnout ke spolupráci se subjekty, které vnímám spíše jako antisystémové,“ objasnil Seznam Zprávám důvody svého odchodu.

Představitel Mladé SOCDEM Lukáš Ulrych situaci vidí trošku jinak. Jednání Maláčové s Konečnou naopak chápe, na jednotnou kandidátku se Stačilo! by se mu ale také nechtělo. „Souhlasím s výrokem, že SOCDEM nebude kandidovat se Stačilo!. To je pro mě jako sociálního demokrata nepřípustné. Chápu ale, že Jana Maláčová do jednání půjde, jednat se musí o širší levicové koalici s jinými stranami a odbory,“ vysvětluje Ulrych.

Spolupráce sociální demokracie s komunisty by byla jakýmsi milníkem pro oba póly. V roce 1995 totiž sociální demokraté odhlasovali tzv. Bohumínské usnesení, které jim spolupráci s komunisty zakázalo. Strany mají totiž napříč českou poválečnou historií značně komplikované vztahy.

„Klíčový moment je rok 1948 a vynucené sloučení Sociální demokracie s komunisty, načež na 40 let Sociální demokracie zmizí z českých poměrů. Při obnově v roce 1990 je tedy problém s minulostí, který ovlivňuje ten vzájemný vztah – a Bohumínské usnesení ten vztah vyřešilo,“ vysvětluje politolog Lubomír Kopeček.

Bohumínské usnesení považuje za ošemetné v tom, že nekonkretizuje, co přesně je myšleno spoluprací. A tak se v polistopadové době postupně objevovaly případy, kdy k určitému přiblížení sociálních demokratů s komunisty docházelo. A to například během druhé vlády Andreje Babiše, ve které zasedla sociální demokracie, vládla ale s tichou podporou KSČM.

Sjezd SOCDEM ale podle Kopečka vyslal ohledně usnesení jasný vzkaz. „Já čtu ten sjezd sociální demokracie v sobotu tak, že to (Bohumínské usnesení) fakticky, nikoliv formálně, zrušili, protože to bylo opravdu hlasování o tom, že vytvoří širší levicovou koalici. Jana Maláčová to neřekla v tom projevu úplně otevřeně, ale před sjezdem na ty otázky takhle odpovídala. V zásadě to znamená spolupráci s komunisty ve volební koalici,“ dodává politolog.

Jaký osud čeká iniciativu Progresivní Česko, si zatím odhadovat netroufá, je k ní ale spíše skeptický. „Já bych byl velmi opatrný z hlediska toho, že mobilizační schopnost podobných záležitostí není nějak zvlášť vysoká. Je dobré vnímat, že v realitě, v jaké se pohybujeme, většinu lidí zajímají spíš ty socioekonomické záležitosti,“ vysvětluje Kopeček.

Kulturní otázky do pozadí odsunula navíc i samotná Maláčová. „Jana Maláčová položila důraz na to, že nebudeme řešit kulturní otázky, to vlastně umožňuje spolupráci opravdu na socioekonomickém základě a radikálním apelu proti současné vládě. Ona vlastně řekla, že kulturně-liberální agendu, kterou vyjadřuje přesně to, co říkáte, to je ta progresivní aliance, nebudeme řešit a že minimálně pro tuto chvíli nás nezajímá,“ uzavírá Kopeček.

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Že Česko postrádá silnou levici, slýcháme v posledních letech poměrně často. Tuto díru na trhu se pokusila zaplnit předsedkyně KSČM Kateřina Konečná s koalicí Stačilo!, která uspěla v letošních evropských i krajských volbách. V europarlamentu uskupení získalo 9,56 % hlasů a dva mandáty, v jedenácti krajích jeho zástupci zasednou v zastupitelstvech.

Konečná se netají snahami českou levici sjednotit, nyní se ale zdá, že se rodí i nový subjekt, který by mohl její snahy ztížit.

Řeč je o iniciativě Progresivní Česko. „Voláme po spojení progresivních sil v české politice s cílem vytvořit alternativní blok k bloku vládnímu a opozičnímu,“ píše se v publikovaném manifestu.

Za projektem stojí mimo jiné bývalý pirátský europoslanec Mikuláš Peksa. „Jsou tu dva veliké konzervativní bloky, které dominují politické scéně, tedy ten vládní a opoziční, kde dominuje Andrej Babiš. Na etablování progresivního proudu se tady zatím moc neudělalo a je potřeba to změnit,“ řekl Seznam Zprávám. Cílem podle něj není pouze propojit progresivní politické síly, ale získat i sympatie neziskových organizací či části akademické obce.

Přestože cílem iniciativy podle Peksy v tento moment není založit samostatnou politickou stranu a bojovat o přízeň voličů v nadcházejících sněmovních volbách, tuto možnost nevylučuje. „Politika funguje způsobem ‚nikdy neříkej nikdy‘. Není to nic, co by se teď mělo bezprostředně stát, nechci to ale vylučovat,“ míní Peksa.

S Peksou souhlasí i další podporovatel iniciativy Tomáš Petříček, exministr zahraničí a nyní už bývalý sociální demokrat. „Chybí nám v politice progresivní témata. Jsme znepokojeni tím, že je česká politika do značné míry určovaná spory mezi vládní koalicí a populistickou opozicí, což brání debatě, kam se má posouvat Česko,“ konstatoval.

Ani on možný vznik nové strany nevyvrací. „Cílem je přesvědčit politické osobnosti, experty, ale i veřejnost, aby jasně formulovali, co v Česku znamená progresivní politika a byl zde jasný program. Kdo budou ti nositelé, je stále otevřené,“ odpověděl.

Progresivní Česko dále podpořil i člen SOCDEM Jiří Dienstbier, který minulou sobotu neúspěšně kandidoval na předsedu strany, či Gabriela Svárovská ze Strany zelených.

„Autentická levicová strana v Poslanecké sněmovně chybí,“ říká k iniciativě politolog Otto Eibl z Masarykovy univerzity. „Minimálně můžeme čekat, že budou do veřejné diskuze vnášet levicová témata, která tam momentálně chybí. To se jim podaří na základě toho, jak využijí svoje momentum,“ dodal.

Sjednocovat levici by si ale přáli sociální demokraté. Ti však v posledních letech zaznamenali řadu neúspěchů. V roce 2021 se strana, tehdy ještě pod značkou ČSSD, poprvé v polistopadové éře nedostala do Poslanecké sněmovny. Získala 4,65 % hlasů a z dolní komory vypadla i s komunisty.

Strana se následně pokusila o rebranding a změnila si jméno na SOCDEM. Preference si tím ale příliš nevylepšila. S nejhorším výsledkem v historii letos neuspěla ve volbách do Evropského parlamentu (1,86 %) a v krajských zastupitelstvech přišla zhruba o dvě třetiny mandátů. V průzkumech se navíc dlouhodobě pohybuje pod pětiprocentní hranicí.

Značku ČSSD ještě k tomu „ukradla“ někdejší poslankyně sociálních demokratů Jana Volfová, která nechala změnit jméno své strany na ČSSD –⁠⁠ Česká suverenita sociální demokracie.

Sociální demokraté ale nyní usilují o návrat. Minulou sobotu si na sjezdu do čela zvolili Janu Maláčovou, svého času ministryni práce a sociálních věcí ve vládě Andreje Babiše. Od Maláčové se nyní očekává, že straně vžene čerstvý vítr do plachet, znovu ji zvedne na nohy a určí její směřování.

Maláčová by levici ráda sjednotila po vzoru francouzské Nové lidové fronty. Velká koalice levicových stran nečekaně zvítězila v červencových předčasných volbách svolaných prezidentem Emmanuelem Macronem po debaklu jeho strany ve volbách do Evropského parlamentu.

Francouzská koalice v sobě nicméně pojímá i krajně levicové proudy a i v českém kontextu právě visí otazník nad možnou spoluprací sociálních demokratů s komunistickým Stačilo!. Lídryně komunistů Kateřina Konečná po zvolení Maláčové pogratulovala na sociální síti X, což si mnozí vyložili jako náznak budoucí spolupráce.

„Vůbec k tomu nemám co dodat, to si musí pořešit oni. Když mi napíše, že se chce potkat, tak nemám problém se s ní potkat. Co po ní chcete za tři dny? Takhle to nefunguje. Já jsem stabilizovala stranu několik měsíců,“ řekla Seznam Zprávám Konečná.

Sama Maláčová se tématu zatím spíše vyhýbá. „Teď je důležitá stabilizace Sociální demokracie. A v momentě, kdy budu mít pocit, že ty akutní požáry jsou uhašeny, že už jako máme prostě, řekněme, funkční stranu, tak pak začneme řešit politickou strategii,“ řekla Maláčová v pořadu Seznam Zpráv Ptám se já Marie Bastlové.

Nepopírá ale to, že se Stačilo! jednat bude. „Je to klíčový hráč. To si jako všichni dokážeme spočítat,“ naznačuje a jedním dechem dodává, že strana ale nebude žádný „přívěsek“ jiné partaje. „My nevíme v tuhle chvíli, v jaké pozici do těch vyjednávání půjdeme, co bude výsledkem. Vůbec to nevíme,“ uzavírá.

Podle politologa Otty Eibla je pro Stačilo! i SOCDEM spolupráce jedna z možností pro úspěch. Strany oslovují podobné skupiny voličů a hlasy by se tak mohly tříštit. „Konečná integruje naštvané levičáky. V evropských volbách měla úspěch, ale volby do Poslanecké sněmovny jsou jiná disciplína. Stranická soutěž je jiná a naštvaných stran je spoustu. Pokud se strany spojí, tak roste šance, že se jim podaří překročit pětiprocentní práh,“ míní Eibl.

Celý rozhovor si můžete pustit zde:

Spolupráce s komunisty je ale pro mnohé sociální demokraty nepřijatelná. Příkladem je i zmiňovaný Tomáš Petříček, který z tohoto důvodu ze strany po sobotním sjezdu vystoupil.

„Jsem přesvědčen, že to pro sociální demokracii není správná cesta. V tomto směřování nevidím svoji roli, a proto jsem se rozhodl vystoupit. Jsem zastáncem toho, že by sociální demokracie měla spojovat strany na levici, ale na půdorysu demokratických a reformních stran, nikoli tíhnout ke spolupráci se subjekty, které vnímám spíše jako antisystémové,“ objasnil Seznam Zprávám důvody svého odchodu.

Představitel Mladé SOCDEM Lukáš Ulrych situaci vidí trošku jinak. Jednání Maláčové s Konečnou naopak chápe, na jednotnou kandidátku se Stačilo! by se mu ale také nechtělo. „Souhlasím s výrokem, že SOCDEM nebude kandidovat se Stačilo!. To je pro mě jako sociálního demokrata nepřípustné. Chápu ale, že Jana Maláčová do jednání půjde, jednat se musí o širší levicové koalici s jinými stranami a odbory,“ vysvětluje Ulrych.

Spolupráce sociální demokracie s komunisty by byla jakýmsi milníkem pro oba póly. V roce 1995 totiž sociální demokraté odhlasovali tzv. Bohumínské usnesení, které jim spolupráci s komunisty zakázalo. Strany mají totiž napříč českou poválečnou historií značně komplikované vztahy.

„Klíčový moment je rok 1948 a vynucené sloučení Sociální demokracie s komunisty, načež na 40 let Sociální demokracie zmizí z českých poměrů. Při obnově v roce 1990 je tedy problém s minulostí, který ovlivňuje ten vzájemný vztah – a Bohumínské usnesení ten vztah vyřešilo,“ vysvětluje politolog Lubomír Kopeček.

Bohumínské usnesení považuje za ošemetné v tom, že nekonkretizuje, co přesně je myšleno spoluprací. A tak se v polistopadové době postupně objevovaly případy, kdy k určitému přiblížení sociálních demokratů s komunisty docházelo. A to například během druhé vlády Andreje Babiše, ve které zasedla sociální demokracie, vládla ale s tichou podporou KSČM.

Sjezd SOCDEM ale podle Kopečka vyslal ohledně usnesení jasný vzkaz. „Já čtu ten sjezd sociální demokracie v sobotu tak, že to (Bohumínské usnesení) fakticky, nikoliv formálně, zrušili, protože to bylo opravdu hlasování o tom, že vytvoří širší levicovou koalici. Jana Maláčová to neřekla v tom projevu úplně otevřeně, ale před sjezdem na ty otázky takhle odpovídala. V zásadě to znamená spolupráci s komunisty ve volební koalici,“ dodává politolog.

Jaký osud čeká iniciativu Progresivní Česko, si zatím odhadovat netroufá, je k ní ale spíše skeptický. „Já bych byl velmi opatrný z hlediska toho, že mobilizační schopnost podobných záležitostí není nějak zvlášť vysoká. Je dobré vnímat, že v realitě, v jaké se pohybujeme, většinu lidí zajímají spíš ty socioekonomické záležitosti,“ vysvětluje Kopeček.

Kulturní otázky do pozadí odsunula navíc i samotná Maláčová. „Jana Maláčová položila důraz na to, že nebudeme řešit kulturní otázky, to vlastně umožňuje spolupráci opravdu na socioekonomickém základě a radikálním apelu proti současné vládě. Ona vlastně řekla, že kulturně-liberální agendu, kterou vyjadřuje přesně to, co říkáte, to je ta progresivní aliance, nebudeme řešit a že minimálně pro tuto chvíli nás nezajímá,“ uzavírá Kopeček.