Pokud jde o rozdělování postů, může ANO diktovat v osmi ze 13 krajů, kde má v součtu s radikály z SPD a KSČM většinu zastupitelských mandátů. Hodlá toho také plně využít. Vždy totiž žádá nejen pozici hejtmana, ale také nejméně dvě třetiny míst v krajské radě.
Ještě lze pochopit, že v Karlovarském kraji, kde má ANO absolutní většinu, nepozvalo z ostatních stran do rady vůbec nikoho. V Ostravě, Olomouci a Jihlavě se ovšem hnutí Andreje Babiše poprvé v historii krajů domluvilo na koalici s populistickými stranami SPD nebo KSČM. Populistům přitom byla přidělena pouze okrajová pozice, maximálně dvě místa v jedenáctičlenné radě.
Vládní strany mohly i jinde skončit s prázdnýma rukama, ovšem v Plzni, Ústí nad Labem a Zlíně jejich lídři včas pochopili, proto budou mít v každém z těchto krajů po třech radních, buď v tričku ODS, nebo STAN, případně KDU-ČSL.
Nejlepší ilustrací strategie „vítěz bere všechno“ se stal případ Královéhradecka. Také v tomto kraji má ANO společně s radikálními stranami většinu, přesto jednalo se zástupci stran ODS, KDU-ČSL a Východočeši, které společně drží třetinu mandátů v zastupitelstvu. Občanští demokraté s lidovci připustili, že se hejtmanem stane Petr Koleta z ANO, podle Pavla Bělobrádka (KDU-ČSL) však nesouhlasili s tím, že nedostanou ani čtyři místa v devítičlenné radě. Koleta (sám jednání interpretuje jinak) se o víkendu rozzlobil, jednání přerušil a také se obrátil na SPD a komunisty.
Babišovo hnutí takřka do detailu kopíruje postup sociální demokracie Jiřího Paroubka po „oranžovém tsunami“ v roce 2008. Také Paroubkovi lidé tehdy získali 35 procent hlasů a měli dokonce lepší vyjednávací pozici, protože ve všech krajských zastupitelstvech kontrolovali většinu spolu s komunisty, tehdy považovanými za nebezpečné radikály.
Pravidlo „nejdeme s komunisty“ při sestavování krajské rady tehdy rezolutně odmítl David Rath ve Středočeském kraji, kterého pak následovalo šest jiných krajských lídrů. KSČM ovšem svěřili jen nedůležité posty, nejvýš tři křesla radních z 11. Ve zbylých regionech se pak vládní strany občanských demokratů a lidovců raději nebránily ani méně výhodným dohodám. Nakonec byli sociální demokraté – na rozdíl od svých následovníků z ANO – o něco uznalejší a ocenili představitele pravice až čtyřmi křesly v radě.
Tak nekompromisní postup při snaze ovládnout co nejvíc postů není v Česku zvykem, přesto může části politického a voličského spektra imponovat. Důsledky minulé tsunami na druhé straně ukazují, že zmíněná strategie skrývá určité riziko. V první řadě na vysoká místa v reprezentaci krajů míří neprověření lidé bez zkušeností, kteří nebudou schopni čelit kritice, případně korupčnímu pokušení. Odpovědnost za jejich přehmaty, případně za skandály jejich koaličních partnerů z SPD a KSČM pak ponese centrála ANO v Praze na Chodově, možná už při volební kampani do Sněmovny v příštím roce.
Samotnému Babišovi se může stát něco podobného jako Paroubkovi. Shrabováním postů v roce 2008 si sociální demokraté nadělali příliš mnoho nepřátel. K těsné Paroubkově porážce ve sněmovních volbách o dva roky později pak přispěla vyhlídka, že bude při sestavování vlády odkázán pouze na pomoc KSČM. Pokud nechce být Andrej Babiš napřesrok konfrontován se stejnou výtkou, že se totiž při domlouvání většiny musí opřít o populisty, a raději se vypraví hledat spojence do společnosti středových stran, pak mu překážky do cesty postavili po krajských volbách jeho vlastní vyjednavači.
