Jak nedávno pro Seznam Zprávy napsal Miloš Čermák, v rolích voličů se můžeme spokojit s tím, když námi podpořená strana bude mít prozápadní směřování, bude odsuzovat zločinný systém před rokem 1989 a bude podporovat napadenou Ukrajinu a Izrael. Je to jednoduché a víc v podstatě nepotřebujeme.
Tyto minimalistické požadavky, jako všechny podobné, však nemohou zcela vystihnout komplexnost světa a odpovídat nárokům každého z nás. Zkusím tedy ještě jeden, v zásadě docela drobný, přidat. A aby to bylo jednoduché a dobře srozumitelné, použiju k tomu konkrétní příklad.
Možná si vzpomenete na emotikon sepjatých rukou a větu: „Situace, ve které docházejí slova… Myslím na všechny oběti, zraněné i jejich blízké.“
Ano, z večerního mejdanu (odpusťte mi ten zastaralý výraz pro „předvánoční setkání se spolupracovníky“) ho poslal ministr Marian Jurečka, když v budově filozofické fakulty přišlo o život čtrnáct mladých lidí. A na oslavě setrval do časných ranních hodin. Když ho později novináři donutili, aby vyšel s pravdou ven, protože do té doby o celé situaci lhal, omluvil se. V podstatě to prý bylo nedorozumění a on situaci nevyhodnotil dobře. Tečka.
Ten samý ministr a předseda koaliční strany se později vyjádřil, že k jeho příští kandidatuře na místo předsedy strany musí být splněny tři konkrétní podmínky – úspěchy ve dvou po sobě jdoucích volbách a zvýšené preference strany. Nic z toho se nestalo. A z toho logicky vyplývá, že… Marian Jurečka oznámil kandidaturu na post předsedy KDU-ČSL.
Více o večírku se dočtete zde:
Vlastně by mi mohlo být docela jedno, co ten který politik říká a v jakém rozporu je to s tím, co dělá. Bylo to tak vždycky a většinou se tento druh lidí spoléhá na to, že voliči mají krátkou paměť.
Také bych nechtěl moralizovat, protože platí, že kdo je bez viny, nechť hodí kamenem. Ten citát lidovci jistě znají. A také platí, že je jen jejich věcí, jak se do budoucna zachovají a jakou strategií by se chtěli dostat ze svých dvouprocentních preferencí. Přesto ale mám dva dobré důvody, proč tento flagrantní příklad nesouladu proklamací a reality zmiňuji.
Tím prvním je dělání z lidí hlupáky. Sázka na tuto strategii šikovně vystupujícím osobám ve veřejném prostoru často až nečekaně dobře vychází. Stačí jednoduchá hesla, představa státu coby samoobsluhy, kde se u pokladny neplatí, nebo údajně rychlá řešení komplexních problémů. To vše dnes přisuzujeme populistům. Od výše popsaného chování se však v podstatě neliší. Strategie, že lidi nějak umluvíme a získáme lukrativní posty, je primárně odpudivá. Nikde se tam totiž nemluví o práci pro ostatní.
Tím druhým důvodem je udržení aspoň jakési víry, že slovo má nějakou – třebas jen minimální – hodnotu. V naší rozdělené společnosti se stále obtížněji hledají dobré důvody, proč volit politické strany s prozápadním směřováním. Jedním, a zdaleka ne jediným, z důvodů je právě to, že se na jejich výroky nemůžeme nijak spolehnout. Stačí se podívat na nesoulad předvolebních slibů a programového prohlášení vlády s následnou realitou.
Marian Jurečka tedy nepoškozuje zdaleka jen svoji pověst a svoji stranu, ale především víru, že se politikům dá ještě něco vůbec věřit.
A to je můj požadavek, jenž bych doplnil k uvedené triádě Miloše Čermáka. Slibů totiž nemusí být tolik, ale aspoň ty elementární by politici měli plnit.
