Ještě před pár lety jsem 28. října vyvěšoval z balkonu vlajku. Ne však československou alias českou, jak by se asi slušelo (ale jak to tehdy beztak nikdo ze sousedů nedělal), nýbrž rakousko-uherskou. To na památku státu „zaniklého, nepochopeného, který byl v tak mnohém příkladný, aniž se mu za to dostalo uznání“, vypůjčil bych si k vysvětlení svého počínání slova rakouského spisovatele Roberta Musila.

Šlo o laciný kapric, který mě nic nestál. Prapor dávného podunajského soustátí upadl u našinců v zapomnění, takže nikoho nedráždil. Přesto jej už dnes nevyvěšuji. Jednak se na něm dá mimo jiné rozeznat státní znak Maďarska a vážně nechci být ani náhodou podezírán z podpory orbánismu. Ale hlavně: Ideu středoevropské identity a spolupráce v současnosti zneužívají a tlačí politici, jejichž společným jmenovatelem u nás i v okolních zemích je pochopení pro putinovské Rusko a odpor k Západu. Maskují snahu vytrhnout země na východním okraji Evropské unie a NATO ze západní integrace, čemuž tleská Moskva. A to samozřejmě nemá s nostalgií po někdejší habsburské „mitteleuropě“ a jejích nesporných univerzálních, nadnárodních hodnotách vůbec nic společného.

Posledním hřebíčkem do rakve c. k. reminiscencí byla nedávná oslava osmdesátin Miloše Zemana na Hluboké. Zpupný sabat středoevropských antiliberálů a populistů, při němž cynicky zazněla píseň Zachovej nám Hospodine. Hymna bývalé habsburské říše. Byl to jasný signál, že nacionalisticko-konzervativní scéna si přisvojila (po české trikoloře a vlajce) další symbol a dala mu vlastní, zcela falešný obsah.

Jak se to pozná? Jednoduše tak, že na Hluboké u toho nebyl žádný Habsburk. Ani zmínkou, natož reálně. Ale copak si lze vůbec představit, že by někdo z rodu, který je nejautentičtějším staletým ztělesněním „mitteleuropy“, pozlatil partu ve složení Zeman, Klaus, Fico, Orbán, Okamura, Babiš nebo šéfkomunistka Konečná? A ještě k tomu ve státem zkonfiskovaném a pak zprivatizovaném schwarzenberském baráku! Tak jakou středoevropskou tradicí se hlubocká „internacionála patriotů“ vlastně ohání?

Opájet se dnes franzjosefskými sentimenty, vídeňským valčíkem nebo maršálem Radeckým začalo být zaslepující až nebezpečné. Potřeba je spíš připomínat si o 28. říjnu 1918 to opravdu aktuální.

Tomáš Garrigue Masaryk nevydupal ze země samostatný stát proto, aby Čechům zabezpečil národní existenci. Ta už byla docela slušně zajištěna v rámci mnohonárodnostního Předlitavska. Cíl byl vyšší: Vytvořit podmínky pro českou či československou společnost demokratickou, občanskou, liberální, tolerantní, velkorysou, otevřenou světu a novým myšlenkám. Prostě srovnatelnou s tím nejlepším, co Masaryk, Beneš a další odbojáři „maffiáni“ (členové tajné organizace, kterou na počátku první světové války založil na popud Tomáše G. Masaryka Edvard Beneš, pozn. red.) poznali při svých misích po Evropě a Americe. A to minimálně od vypuknutí první světové války nebyly tuhnoucí poměry v mocnářství, nýbrž svoboda v Paříži, Londýně nebo Washingtonu. Tedy na Západě.

Proto náš samostatný stát dostal už v kolébce do vínku spojeneckou orientaci na vítězné Dohodové mocnosti. Vždyť právě USA, Velká Británie a Francie umožnily rozpad Rakouska-Uherska a tím mimo jiné vznik Československa. Staly se jeho porodníky i sudičkami. Kdežto Leninovo Rusko separátním vycouváním z války v březnu 1918 naopak posílilo válečníky ve Vídni i Berlíně.

Nakonec můžeme být rádi, že se Československo po svém vzniku neprohlásilo monarchií, jak toužil třeba domácí národovecký rusofil Karel Kramář. Jen jako prezident republiky měl profesor Masaryk šanci uplatnit svou autoritu, uchopit pevně státní kormidlo a držet skoro dvě první dekády západní kurz. Po boku krále by mohl být leda rutinním politikem. Premiérem, ministrem zahraničí. Absurdní představa.

Dnešním aranžérům středoevropské pseudosvébytnosti a protibruselsky naježeného Visegrádu lze vzkázat jediné. Zkušenost po sto šesti letech dějinného klopýtání mluví jasně. Kdykoli se česká či československá politika držela západních velmocí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a pochopitelně pokud i západní mocnosti pěstovaly spojenectví s Prahou –, vládly v tuzemsku relativně zlaté časy. Platí to jak o takzvané první republice, tak o období po listopadu ’89. Bohužel, megapřízraky jménem Hitler a Mnichov v září 1938 masarykovský koncept na dlouhých jedenapadesát let zničily. Otevřelo se peklo. Československo nechané napospas středoevropskému marasmu bylo rychle rozbito a zotročeno nacistickým Německem. Následně se na jedenačtyřicet let stalo poslušnou kolonií sovětského impéria.

De facto stejnou (ne)perspektivu v recyklovaném balení dnes představuje protizápadní alternativa, se kterou za potlesku Putinova Ruska žonglují Orbánův Fidesz, Ficův Směr, Okamurova SPD, Kicklovi rakouští Svobodní nebo německá AfD.

Více než dřív tak platí masarykovský evergreen, že stát máme udržovat těmi ideály, z nichž se zrodil. Nenechme si oslabovat vůli k prohlubování vazeb se Západem. Včetně přijetí eura. Nedejme si podemílat důvěru v demokracii. Neposlouchejme vábení „středoevropských“ sirén, které nás jen svádějí z cesty.

A komu je v sympatiích k bílo-červeno-modré kombinaci těsno, vyvěšujme nejen 28. října i modrou vlajku s prstencem žlutých hvězd. Na podporu soustátí, které je už zase „v tak mnohém příkladné, aniž se mu za to dostává uznání“.

Ještě před pár lety jsem 28. října vyvěšoval z balkonu vlajku. Ne však československou alias českou, jak by se asi slušelo (ale jak to tehdy beztak nikdo ze sousedů nedělal), nýbrž rakousko-uherskou. To na památku státu „zaniklého, nepochopeného, který byl v tak mnohém příkladný, aniž se mu za to dostalo uznání“, vypůjčil bych si k vysvětlení svého počínání slova rakouského spisovatele Roberta Musila.

Šlo o laciný kapric, který mě nic nestál. Prapor dávného podunajského soustátí upadl u našinců v zapomnění, takže nikoho nedráždil. Přesto jej už dnes nevyvěšuji. Jednak se na něm dá mimo jiné rozeznat státní znak Maďarska a vážně nechci být ani náhodou podezírán z podpory orbánismu. Ale hlavně: Ideu středoevropské identity a spolupráce v současnosti zneužívají a tlačí politici, jejichž společným jmenovatelem u nás i v okolních zemích je pochopení pro putinovské Rusko a odpor k Západu. Maskují snahu vytrhnout země na východním okraji Evropské unie a NATO ze západní integrace, čemuž tleská Moskva. A to samozřejmě nemá s nostalgií po někdejší habsburské „mitteleuropě“ a jejích nesporných univerzálních, nadnárodních hodnotách vůbec nic společného.

Posledním hřebíčkem do rakve c. k. reminiscencí byla nedávná oslava osmdesátin Miloše Zemana na Hluboké. Zpupný sabat středoevropských antiliberálů a populistů, při němž cynicky zazněla píseň Zachovej nám Hospodine. Hymna bývalé habsburské říše. Byl to jasný signál, že nacionalisticko-konzervativní scéna si přisvojila (po české trikoloře a vlajce) další symbol a dala mu vlastní, zcela falešný obsah.

Jak se to pozná? Jednoduše tak, že na Hluboké u toho nebyl žádný Habsburk. Ani zmínkou, natož reálně. Ale copak si lze vůbec představit, že by někdo z rodu, který je nejautentičtějším staletým ztělesněním „mitteleuropy“, pozlatil partu ve složení Zeman, Klaus, Fico, Orbán, Okamura, Babiš nebo šéfkomunistka Konečná? A ještě k tomu ve státem zkonfiskovaném a pak zprivatizovaném schwarzenberském baráku! Tak jakou středoevropskou tradicí se hlubocká „internacionála patriotů“ vlastně ohání?

Opájet se dnes franzjosefskými sentimenty, vídeňským valčíkem nebo maršálem Radeckým začalo být zaslepující až nebezpečné. Potřeba je spíš připomínat si o 28. říjnu 1918 to opravdu aktuální.

Tomáš Garrigue Masaryk nevydupal ze země samostatný stát proto, aby Čechům zabezpečil národní existenci. Ta už byla docela slušně zajištěna v rámci mnohonárodnostního Předlitavska. Cíl byl vyšší: Vytvořit podmínky pro českou či československou společnost demokratickou, občanskou, liberální, tolerantní, velkorysou, otevřenou světu a novým myšlenkám. Prostě srovnatelnou s tím nejlepším, co Masaryk, Beneš a další odbojáři „maffiáni“ (členové tajné organizace, kterou na počátku první světové války založil na popud Tomáše G. Masaryka Edvard Beneš, pozn. red.) poznali při svých misích po Evropě a Americe. A to minimálně od vypuknutí první světové války nebyly tuhnoucí poměry v mocnářství, nýbrž svoboda v Paříži, Londýně nebo Washingtonu. Tedy na Západě.

Proto náš samostatný stát dostal už v kolébce do vínku spojeneckou orientaci na vítězné Dohodové mocnosti. Vždyť právě USA, Velká Británie a Francie umožnily rozpad Rakouska-Uherska a tím mimo jiné vznik Československa. Staly se jeho porodníky i sudičkami. Kdežto Leninovo Rusko separátním vycouváním z války v březnu 1918 naopak posílilo válečníky ve Vídni i Berlíně.

Nakonec můžeme být rádi, že se Československo po svém vzniku neprohlásilo monarchií, jak toužil třeba domácí národovecký rusofil Karel Kramář. Jen jako prezident republiky měl profesor Masaryk šanci uplatnit svou autoritu, uchopit pevně státní kormidlo a držet skoro dvě první dekády západní kurz. Po boku krále by mohl být leda rutinním politikem. Premiérem, ministrem zahraničí. Absurdní představa.

Dnešním aranžérům středoevropské pseudosvébytnosti a protibruselsky naježeného Visegrádu lze vzkázat jediné. Zkušenost po sto šesti letech dějinného klopýtání mluví jasně. Kdykoli se česká či československá politika držela západních velmocí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a pochopitelně pokud i západní mocnosti pěstovaly spojenectví s Prahou –, vládly v tuzemsku relativně zlaté časy. Platí to jak o takzvané první republice, tak o období po listopadu ’89. Bohužel, megapřízraky jménem Hitler a Mnichov v září 1938 masarykovský koncept na dlouhých jedenapadesát let zničily. Otevřelo se peklo. Československo nechané napospas středoevropskému marasmu bylo rychle rozbito a zotročeno nacistickým Německem. Následně se na jedenačtyřicet let stalo poslušnou kolonií sovětského impéria.

De facto stejnou (ne)perspektivu v recyklovaném balení dnes představuje protizápadní alternativa, se kterou za potlesku Putinova Ruska žonglují Orbánův Fidesz, Ficův Směr, Okamurova SPD, Kicklovi rakouští Svobodní nebo německá AfD.

Více než dřív tak platí masarykovský evergreen, že stát máme udržovat těmi ideály, z nichž se zrodil. Nenechme si oslabovat vůli k prohlubování vazeb se Západem. Včetně přijetí eura. Nedejme si podemílat důvěru v demokracii. Neposlouchejme vábení „středoevropských“ sirén, které nás jen svádějí z cesty.

A komu je v sympatiích k bílo-červeno-modré kombinaci těsno, vyvěšujme nejen 28. října i modrou vlajku s prstencem žlutých hvězd. Na podporu soustátí, které je už zase „v tak mnohém příkladné, aniž se mu za to dostává uznání“.