Když slovenské ministerstvo vnitra uzavřelo smír s Andrejem Babišem ohledně jeho vědomé spolupráce s bývalou Státní bezpečností, odvolalo se na závěry právních analýz, že takový vztah se nedá spolehlivě prokázat. Analýzy se přitom opíraly také o výpovědi bývalých důstojníků StB, kteří zpochybňovali dobové písemné záznamy komunistické tajné policie o Babišovi coby agentovi s krycím jménem Bureš.
Slovenský ústavní soud však už v roce 2017 konstatoval, že svědectví někdejších „estébáků“ v Babišově sporu nejsou věrohodná.
Soudnímu senátu tehdy předsedal Ladislav Orosz, bývalý poslanec a nyní profesor na Univerzitě Pavla Jozefa Šafárika v Košicích. V rozhovoru pro Seznam Zprávy nyní Orosz vysvětluje, proč se nemělo k výpovědím příslušníků StB přihlížet a proč by také bylo lepší, kdyby Babišův spor namísto ministerstva uzavřel soud.
Z nálezu vašeho soudního senátu v roce 2017 vzešlo, že Babiš žaloval nesprávnou instituci a místo Ústavu paměti národa (ÚPN) se měl obrátit na ministerstvo vnitra. Také jste zpochybnili výpovědi bývalých příslušníků StB, kteří vypovídali v Babišův prospěch. Jaké byly klíčové argumenty senátu?
V ústavní stížnosti, kterou podal Ústav paměti národa, bylo několik námitek. Za klíčovou lze považovat námitku, že rozhodnutí ovlivnily výpovědi členů Státní bezpečnosti. Šlo o tři osoby, které nebyly zbaveny mlčenlivosti, tak jak měly být, tedy ještě před jejich výpovědí na úrovni okresního soudu, ale až dodatečně rozhodnutím dovolacího soudu. Toto Ústavní soud považoval za z ústavního hlediska neakceptovatelné a jeden z hlavních důvodů proč vyslovil porušení ústavních práv ÚPN.
Foto: Profimedia.cz
Ladislav Orosz byl slovenským ústavním soudcem od února 2007 do února 2019. V roce 2018 zvítězil v české soutěži Právník roku v kategorii Občanská a lidská práva a právo ústavní. V minulosti byl také poslancem za postkomunistickou Stranu demokratické levice.
Bývalí příslušníci StB před soudem tvrdili, že si to buď už nepamatují, nebo vedli v záznamech Andreje Babiše neoprávněně. V čem byly jejich výpovědi problematické?
Ústavní soud uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí i tu skutečnost, že výpovědi těchto osob byly rozporuplné z hlediska toho, že se z nich dalo vyvodit, že se ve svých výpovědích před soudem fakticky přiznali k tomu, že porušovali zákon, když neoprávněně a nepravdivě ve svazcích uváděli skutečnosti související s činností Andreje Babiše, k nimž podle jejich výpovědi před soudem nedošlo.
Kritizovali jste v této souvislosti nižší soudy. Jaký byl důvod?
Ústavní soud zdůraznil ve svém rozhodnutí myšlenku, že soudy se měly daleko vážněji zabývat důvěryhodností těchto výpovědí. Že je tedy nebylo správné považovat za mechanicky důvěryhodné z hlediska jejich obsahu iz hlediska postavení těchto osob.
Slovenský ústavní soud o věrohodnosti příslušníků StB jako svědků
„Pokud okresní a krajský soud chtěly vycházet při rozhodování o věci stěžovatele i z výpovědí svědků (…) jako bývalých příslušníků StB, byly tyto soudy bezpodmínečně povinné zcela a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit, z jakých důvodů považují tyto svědky za důvěryhodné a jejich výpovědi za pravdivé a důvěryhodné. Oba soudy byly zejména povinné důsledně se vyrovnat s otázkou, proč považují svědky za důvěryhodné právě při jejich výpovědi před soudem, kdy celý obsah výpovědi naznačuje, že při zakládání svazku žalobce jednali v rozporu s povinnostmi příslušníků Sboru národní bezpečnosti a v rozporu s vnitřními řídícími akty.“
„Důvody, které k důvěryhodnosti svědků (…) uvedl okresní soud, a s nimiž se ztotožnil krajský soud ve svém napadnutém rozsudku, považuje Ústavní soud za nedostatečné a arbitrární, přičemž při absenci řádného zdůvodnění důvěryhodnosti těchto svědků se ve smyslu už uvedeného nelze ztotožnit s tím, že byly v projednávané věci zachovány principy spravedlivého procesu.“
Dá se říci, že byla chyba, že soudy nezbavily mlčenlivosti příslušníků StB dříve?
Zákon říká jasně, že musí být zbaveni mlčenlivosti ještě před svou výpovědí, ne až ex post. Z toho lze totiž usuzovat, že pokud byli svědci vázáni mlčenlivostí, tak jejich výpovědi mohli vypadat jinak, než tehdy, kdyby již byli zbaveni mlčenlivosti. Například tím, že by některé věci zamlčely a podobně.
Analýzy, o které opíralo slovenské ministerstvo vnitra své rozhodnutí uzavřít s Andrejem Babišem smír, naznačovaly, že je nepravděpodobné, aby stát soud s předsedou ANO vyhrál. Dávaly dosud soudy Babišovi za pravdu?
Neznám obsah spisu, těžko se mi k tomu vyjadřuje, ale na jednání u Ústavního soudu říkal tehdejší předseda ÚPN, že existuje řada argumentů, které usvědčují, že Andrej Babiš spolupracoval s StB. Ale to je věc soudů, aby vyhodnotily, zda je dost důkazů a porovnaly je s výpověďmi. Nemohu učinit závěry, aniž bych znal, čím disponují soudy nebo ÚPN.
Po uzavření smírné dohody mezi Babišem a slovenským ministerstvem už soud rozhodovat nebude. Nebylo by ale u podobně exponovaných případů lepší, aby rozhodl právě soud?
K soudnímu smíru dochází v mnoha případech. Samozřejmě, pokud dojde k uzavření smíru v případě veřejně známé osoby, to je nepochybně specifická situace a objektivně to zajímá média a občany ať už jedné nebo druhé republiky. S tím samozřejmě osoba ve veřejné funkci musí počítat. Dokumenty, kterými disponuje Ústav paměti národa, nejsou bez rozhodnutí soudu zásadnějším způsobem zpochybněny. Základem pro soudní smír se staly právní analýzy ministerstva vnitra, o potenciálních dopadech dalšího pokračování soudního řízení. Podle mého názoru by však bylo správnější, kdyby meritorní závěr v této věci učinily soudy, celá věc by tím nepochybně nabyla vyšší důvěryhodnosti. V právním státě by měl definitivní rozhodnutí o těchto otázkách dát soud. Což se v tomto případě nestalo.
